Máry, nebo pelech neřesti? + Můj ty oh

Nemusím nutně stát se tebou,

jen už chci cítit náruč hřejivou,

alespoň na hodně krátký čas,

v očích tvých krásy Světa jas,

tvá rosička ze studánky voňavá

bude na den moje vodička živá,

tvůj dech stane se mým vzduchem,

úsměv propluje modravým nebem,

pospěš si, neotálej a neváhej,

než do hrobečku mě položej,

nemusím být tebou,

jen už chci být s tebou.

Můj ty oh

(Somnia)

Nemusím tě znát,

jen už chci s tebou být,

alespoň na krátký čas,

než budu v zemi hnít.

Zřím v očích tvých

krásy Světa jas,

už s tebou chci být zas a zas.

Tvá rosička

ze studánky voňavá

živá vodička,

cítím, jak mnou cloumá.

Tvůj dech

se stane mým,

tvůj úsměv

ve světle vidím.

Pospěš si,

neotálej a neváhej,

než do hrobu mě položej

a ty nevrzneš si.

Nemusím tě znát,

sakra já šukám tak rád!

Dílo vzniklo z bujaré komunikace Akima a Somnii. Jak to vidí Akim a jak si Somnia myslí, že to Akim vidí.

Lolita

Předtím, než usnu dnes večer

a oči své v temnotě utopím,

v záři paprsků Luny zřím obraz

tvé tváře do úsměvu zahalené

tak magickým kouzlem, co zraky

mé ponoří do snů tajuplných,

magicky čarokrásných a vzácných,

v myšlenkách pohladím tu tvář,

i v červáncích plachostí obarvenou

ji bez meškání a vřele políbím,

ty v pelíšku svém, v ten samý čas,

snad zachvěješ se žárem blahodárným,

to když po paměti na svých bedrech

ucítíš hřejivou náruč paží mých,

pro tebe rozpažených má malá Lo,

hříchu můj tak vroucně milovaný.

Věnováno Vladimíru Nabokovovi a Lolitě

Nanebevzetí volnomyšlenkářské šlapky

Voda teče vzhůru nohama,

ačkoliv žádné nohy vlastně nemá,

asi se jí lepí smůla na paty

na nohou, které ji uťal čas,

hodiny tikají nazdařbůh pozpátku,

až z toho mají tiky,

všichni to ví, to jen člověk,

to jen člověk to nevnímá,

je slepý vůči životu,

slepý víc, než slepíš,

který bere nohy na ramena,

krčí se pro záda shrbená,

trpí hadí skoliózou, sykot

se ozývá echem z dutin,

z dutin stromů, těch svědků

staletých, hle jak ustaranou

hlavu mají z toho všeho

koloběhu, co v pokoji jim nedá spát,

koloběh je asi

hyperaktivní ňouma lehce

oděn do šatů s lidskou tváří,

ale vlka neošálí, ten má

mysl pevnou, nezkalenou

láskou a citem, ten myslí jen,

jak urvat si trochu Světa pro sebe,

v očích se mu jiskří,

jak drobásky, co má Slunce po kapsách,

poslyš to chřestění, zní tak libě,

když se panna udělá

a pak modlí se každý den,

aby na to zapomněla, ale

to nelze, Boha neudoláš

jedním otčenášem,

strč prst skrz krk,

to na něj neplatí drahá,

klekni si a modli se,

však s plnou pusou se nemluví,

víš moc dobře, co mám

na jazyku a můj jazyk má

pěnu u huby, zvoní blahem,

přestože jektá zuby

basta fidli a basama fousama

práská kníry do kočárů,

už je na nás krátkej,

celej Torquemada, chudák

nepochopil základní teze,

pravidla hry nejsou přece

nikdy pevně dána, ani

sůl není dost slaná, to se ti jen

oči mží z únavy, vždyť musí

celý život sledovat ten tok dějin,

který má vlastně taky co dělat,

aby to všechno včas stihl,

má napilno, bere dráhu kvapíkem,

nemá čas pokecat o tom,

že minulost, přítomnost a budoucnost

je tatáž osobnost, jen

pokaždé má jiný havelok,

jednou šedý, jindy černý,

však nikdy ne podle módy, kdepak,

ta holka na módu nedbá,

má jiný starosti, ani na sex nemyslí,

ta už má dávno odskákáno,

raději se jen tulí, jako kočka co ví

o malichernosti zpráv o konci bytí,

všichni jsme otroci vlastní touhy,

ženoucí nás soukolím osudovým,

přehazujíc si nás, jak horký brambor,

femme fatale není nikdy kráskou,

naopak,

to není o kráse, ale o vůni,

na jejím těle najdeš pokaždé

nějaký ten zřetelný kaz,

to jen kunda jí voní tak pronikavě,

až to nejde vydržet a

rázem se jde do mdlob,

ze kterých není návratu,

jedná se o jistý druh nadlidského

eroticko sexuálního kómatu,

poté následuje ejakulovaná smrt,

to milosrdné a božské uvolnění,

kdy všichni ti kanou

a volají po tvém návratu, ale tobě,

tobě už je dobře,

červíčci se o tebe dobře postarají,

každý přece musí něco jíst.

Studánka, ze které chci v budoucnu pít

I v korunách stromů vidím tvoji tvář,

snad proto, že mi tak moc chybíš,

nad hlavou již netřpytí se ti svatozář,

já v tobě anděla přesto mám, víš,

tuším, že dokonalá nejsi a nikdy nebudeš,

přesto kus srdce svého chci ti darovat,

občas je ti fakt těžko a na Svět se naštveš,

před hnusem žití zapomněli tě varovat,

ty v bolesti sem tam vidíš spásu svou,

mě však s tebou neskonale blaze je,

tu černobílý obraz vybarví se krásou,

když tělo tvé nahé změní se v peřeje,

co balvany těžkostí v oblázky promění,

i já celoživotní nemotora mohu se smát,

chyb mám, až to bolí a stěží se to změní,

ve tvé blízkosti však ničeho nechci se bát.