čtvrtek 26. listopadu 2020

Spisovatelka

V rukách hýčká slova svá,

prsty je hladí a laská,

s lehkým, přesto přímo

čarovným úsměvem na tváři,

očka v brýlích štěstím září,

má toho tolik co říci,

srdce plné citů a emocí,

s křehkou, ač nebojácnou duší

vždy jde životu vstříc,

příběhy netušené rodí se ji v myšlenkách,

ach, jak je půvabná,

spanilá a líbezná,

zatoužit po ní je tak snadné

a ve jménu lásky zcela přirozené,

bytost na první pohled andělská,

však v jejím nitru, to věc je jistá,

zrodí se občas i idea téměř ďábelská,

je mi blaze, když psát smím tato slova

a opájet se tak její přítomností,

tak blízko je, ačkoliv nás dálka dělí,

dnes neuvidím ji, ani neochutnám,

ale jindy oblažen budu, jak doufám,

přítomností té božské víly,

co tam kdesi v dálce se culí,

když čte mé upřímné vyznání.

 

Tato slůvka ať letí k vám bohyně vzácná,

s nimi do vašich dlaní polibky posílám,

vašeho odmítnutí se snad nedočkám.

neděle 22. listopadu 2020

Krysy a kuželky

„Pojď, koupíme si lahváče piva,“

řekl mi jednou Míla Leopoldů na škole v přírodě,

byli jsme na výletě a měli jsme rozchod,

ostatní děcka se rozprchla do hračkářství, nebo kam,

„dobře,“ odvětil jsem a těšil se na ten pocit,

až budu pít pivo, jak to dělaj dospělí chlapi,

tenkrát prodavačky prodej alkoholu nezletilým vůbec neřešily,

stačilo říct, že to je pro fotra, tedy pro taťku,

sedli jsme si na lavičku na takovém zákoutí

mezi paneláky a věžáky na sídlišti,

město už si nepamatuju,

možná Poběžovice, ne Železná Ruda,

kolik nám mohlo bejt,

no ty vole, 10 možná 12, snad víc, kdo ví,

dřepěli jsme na té lavičce a popíjeli ty pivka,

nějaká mamina věšela vyprané prádlo,

tenkrát mi přišla hrozně stará,

ačkoliv ji mohlo bejt jen něco přes dvacet,

měla obrovský kozy a nateklý bradavky,

jo, to si pamatuju, jak se ji ty velký vemena

s nateklejma bradavkama draly ven ze zástěry,

kterou tenkrát nosila každá ženská,

když šla ven věšet prádlo, nebo ho zase sbírat,

„čum na ty cecky,“ dloubl do mě Milan a usmál se,

taky jsem se zasmál a lokl si z piva,

tenkrát mi ještě krutě nechutnalo, ale ten pocit,

ten nádherný pocit dospělosti mi chutnal náramně,

rozhlédl jsem se a viděl jsem hejno krys

šmejdících kolem jednoho z kanálů,

to mě udivilo, protože u nás doma

jsem na sídlišti žádné krysy nikdy neviděl,

alespoň v tu chvíli to pro mě byla naprostá novinka,

a tak mi to přišlo jako něco fakt zajímavýho,

poprvé v životě jsem si připadal,

jako opravdovej punkáč a to jsem

o existenci této subkultury tenkrát neměl ani šajn,

pak už se nestalo vůbec nic,

dozunkli jsme ty lektvary a vydali se na sraz

se soudružskou učitelkou a zbytkem třídy,

vlastně si nepamatuji, jestli jsem už tenkrát onanoval,

jestli jo, tak jsem při první po pivní honitbě

určitě myslel na tu maminu s nateklejma bradavkama.

úterý 17. listopadu 2020

Božstvo

Veškeré rozkoše a touhy vesmíru vykoupím

v nezkrotné polibky proměněné

ve jménu požehnaného hříchu jimi ozdobím

tvé božské, voňavé, čarokrásné,

čistou nahotou ošperkované

tělíčko.

čtvrtek 12. listopadu 2020

Semeniště smetišť

Bojíme se cizích citů a pocitů,

protože se nevyznáme v těch vlastních,

krajina našeho poznání je jeden velký a hluboký močál,

propadáme se do bahnitých propastí vykořeněnosti,

ztratili jsme primární kontakt s přírodou,

lidská vědomí vedou lité boje s podvědomím,

strach poutá nás a svírá ve smrtelné náruči

spletených provazů a pohyblivých lián nelidskosti,

minulost, přítomnost i spásná budoucnost

protéká nám skrz bolestí zmrzačené prsty,

zoufalstvím zatnuté dlaně máme bezmocně děravé,

plnohodnotné žití pozřelo bohopusté přežívání,

mamon dnešků přežvykuje utopičnost zítřků,

sny a vyhlídky pohltila nepropustná mlhovina zatracení,

naděje molochem posvěcené humanity vězí na přístrojích.

sobota 7. listopadu 2020

Odpuštění

Vždycky toužila po mužném partnerovi,

charisma z něho přímo sálalo,

měl dar řeči a v hlavě to měl naprosto srovnané,

navíc byl až uhrančivě pohledný,

slzy mu vyhrkly z očí,

když ji praštil poprvé,

hned se ji začal omlouvat,

hladil ji a sladkými polibky konejšil,

působilo to tak upřímně,

skoro až dojemně,

dokonce měla pocit, že ho to vyděsilo víc,

než ji,

ještě ten samý den uvěřila,

že je mu to neskonale líto a vše mu odpustila,

každý přece občas udělá chybu,

něco opravdu špatného,

nikdo zkrátka není dokonalý,

podruhé už si dal pozor,

aby ji neuhodil do obličeje,

velmi pečlivě

se soustředil na místa, co nejdou vidět,

potřetí už to vzala celkem rutině,

ty báječné chvíle s ním

stály za trochu té fyzické bolesti,

jinak o ni pečoval na jedničku s hvězdičkou,

hýčkal si ji, laskal ji a mazlil se s ní,

kompenzoval ji tak své návaly vzteku,

které se vlastně daly celkem snést,

milovala ho oddaně a celým srdcem,

takže se naprosto zhroutila,

když ji odkopl jako prašivou fenu

a našel si jinou,

celičký Svět se ji sesypal jako balík z karet,

vůbec se ji nechtělo žít,

netrvalo dlouho a pokusila se o sebevraždu,

přežila,

ale už nebyla tou nejšťastnější ženou ve vesmíru,

ta jeho nová coura se jí smála přímo do očí,

smála se i potom, co to poprvé také slízla,

i ona mu totiž velkoryse a láskyplně odpustila.

úterý 3. listopadu 2020

Blíženci

Zády opřela se mi o hrudník,

místností prolétávaly paprsky světýlek

z puštěné televize, byl slyšet i zeslabený zvuk,

políbil jsem ji na tvář a cosi zašeptal,

zaculila se,

má ruka zamířila na to správné místečko,

prsty daly se do tance,

jen maličko

prohnula se v zádech,

když mé rty vzduchem poslaly

něžné pozdravení v podobě jemného fouknutí,

vánek konejšil a kouzlo okamžiku dodalo

šibalský lesk mým očím,

neviděla mi do tváře, ale snad odtušila upřímnost

a pocit štěstí, který mnou prostupoval,

možná nebylo to fér,

tam, kdesi v dálavách umíralo spousta lidí

a ještě více z nich svíjelo se v bolestech,

hlad, utrpení, ponížení, bezmocnost,

Svět ale bohužel nelze spasit,

na parapet začal bušit déšť, zahřmělo,

i první blesk hanebně načapal nás při činu,

zachvěla se, částečně leknutím,

vzrušení však dominovalo a úlek hravě přemohlo,

načež skrz záblesk absolutní rozkoše

stenem zmámeným hlasem

zašeptala mé jméno,

pevně jsem ji objal.