pátek 29. prosince 2017

Vyrostl mezi vlky člověk a mezi lidmi stal se vlkem...

Být obdarován hmotným dárkem je radost, ale je-li člověku (vlku) věnováno něco tak jedinečného a vřele výjimečného, jako jsou slova do veršů spletená, je to štěstí několikanásobné. Snad jsem si ani tento dárek nezasloužil, ale havrani-princezna byla patrně jiného názoru. Přiznám se vám, že mě její slova dohnala až k pláči, co dojetím zvonil, ano až tak moc mě její slova zasáhla. Ačkoliv jsem již tak učinil, přesto jí ještě jednou velmi děkuji. Tvá slova jsou pravým balzámem pro mou rozervanou duši. Jsi jednou z mých hvězd po nočním nebi tančící.


Vyrostl mezi vlky člověk a mezi lidmi stal se vlkem...


Probudil ses jednoho mlhavého rána,
divil ses, nebyla ti známa
skutečnost, žes´ ty byl jiným,
sám sebou, mezi svými.

Dostal jsi dar, co jiní nedostanou,
zrozen jsi byl hvězdou dokonalou,
ona ti vdechla život dravý,
chtěla, abys ji co noc zdravil.

Z magie, svitu a tmy spletla ti osud,
dala ti mrštnost do slov, rychlost do obratů,
do srdce žár, do tlapek něhu,
celý se ztrácíš na bílém sněhu.

Čarovná lucerna tvé kroky vede,
zachránit před nimi však tě nedovede.


Věnováno Akimovi

středa 27. prosince 2017

Louskáček

Jsem obklopen vakuem,
je přeplněné slovy,
objímají mě, pevně,
v okamžicích,
jako když luskneš prsty,
lusk
lusk
lusk,
smíření?
Dokážu se smířit se smrtí,
když jsem nebyl připraven se narodit?
lusk
lusk
lusk
horkost srdce tepe a pluje
skrz krvácející prázdnotu,
myšlenky se hemží rozpolceností,
milion let na mrknutí oka,
zase máš děravé punčošky drahoušku,
lusk
lusk
lusk
vesmír je škraloup v mléce,
rozpíná se a je těžké ho vypít,
stejně jako vyznat lásku někomu, koho opravdu miluješ,
lusk
lusk
lusk
morální kredit kolem nás a v nás?
Výsměch,
bulvár si s tím poradí,
meleme maso do zbytků, duševní jatka,
utíkat nemá cenu,
ten příběh nikdy nekončí, protože nikdy ani nezačal,
světlo tmu nepohltí a tma světlu neublíží,
lusk
lusk
lusk
párátka došla, tak se s tím nepárej,
lusk
lusk
lusk.

sobota 16. prosince 2017

Průzračnost brutality

Bledá dámo, jste má gravitace,
přesto vaše jméno nechci znát,
padám s vámi do výšin hlubinných,
varuji vás po pravdě, ač nejsem nelida,
své city neovládám už drahně let,
toulám se, já bláhový, líně peklem,
přec pod klenbou nebeskou sním,
když na dotek mám kupu hvězd,
v ošatce je zdlouhavě přebírám,
častokrát si ruce těžce spálím, však
nezoufám si, o pomoc již nevolám,
chráním tak svou duši křehkou,
ve svěráku ji mačkáním hýčkám,
na konec duhy už nedohlédnu,
zrak sklopím, zřím skelný vodopád
ve víru paprsků světelných točící se,
světlo je lež a tma kurvou falešnou,
lákadlo, sladce svůdná bytost,
chladná, jejíž polibky chtivě pálí,
modlitby rozšafně rozsypávám,
zrnko po zrnku, čas už nevnímám,
tikání hodin stalo se nesnesitelným,
tiše jen zvedám ruce a dobrovolně
páchám svůj existenciální atentát.

čtvrtek 14. prosince 2017

Co kdybych nešel dnes do práce?)

Ze studánky tvé, ách,
milostná rosička
ulpěla mi na rtíkách,
je to jen chvilička,
tuhle kapičku tvou,
chutnající po vínu,
směnil jsem za svou
bělostnou smetanu.

Mohl jsem jít dneska do práce,
ale proč bych to asi dělal?
Milování je přece větší legrace,
dovolenku jsem si napsal.

pondělí 11. prosince 2017

Ona

Náhle a zčistajasna zjevila se přede mnou, sedíc na ošuntělé sedačce rychlíku valícího se odněkud nikam, po vůli mlžně vábivé mlhoviny, stala se bohyní jen pár okamžiků před tím, než spatřit jsem ji směl, však ještě dřív, vcházeje do hrkajícího se vagónu, co z rozkazu stařičké lokomotivy šinul si to letní, do tmy zahalenou krajinou, jsem věděl, že časové jednotky odměřující naše, snad v realitě plovoucí osudí, počaly tikat asynchronně s vesmírnou jistotou a předurčeností. Neznaje zatím jejího zhmotnělého obrazu, toužil jsem po ni již po vůni, co nesla se časoprostorem vstříc mému chřípí tak horlivě, až motolice popadla mě do svých pařátů a cloumala mnou nelítostně, majíc mě patrně za panáka, loutku z hadrů ušitou, vláčila mě tou monstrózně se pochybující místnůstkou a mrštila mnou přímo do spárů tohoto svůdného anděla, těla tak vábivého, že nepodlehnout mu, rovnalo by se popření všeho, co může se zdáti alespoň zrnkovitě logické. I ona už věděla, že není jiného východiska, než spojit naše fyzické žádosti v jeden milostný celek, naše jednotlivé a osamocené bytosti rázem ztratili důvod existovat, nebudou-li uzamknuty zámkem osudovým do souměrného průletu skrz pospolitost světelnou a molekulárně požehnanou. Naše pohledy už prvním okamžikem prohořely v lávovité excitace jednoho pro druhého předurčené nekompromisnosti. Sedě, spočinul jsem v její přítomnosti, svíraje ji od počátku svým potutelně plesajícím, přesto uhrančivě lapajícím pohledem, co v bezednou tůň se proměnil, aby v jeden okamžik zamezil jakýmkoli pochybám a nenechal dopustit, byť jen teoretické možnosti na její záchranu. Byla mou, ačkoliv anebo právě proto, že netoužil jsem ji nikterak vlastnit. Však i ona nabídla se mi hned prvním, prvotním gestem, který mě obdarovala, ne tak levně a lacině, jak to činí jiné zástupkyně plemena ženského, nýbrž s ohromující hrdostí a s pýchou v srdci, odevzdala mi svou vášeň, všechny její milostné pocity, které kdy předtím prožila a prožije následně v budoucnosti, ulpěly v ten moment v mých hřejivých hrstech. Nebylo třeba slov, mlčky jsme chrlili slova a věty košatě přeplněné všemi emocemi Světa. V tu samou chvíli prolnuly se naše tužby v tužbu společnou, vzájemnou a vše převyšující. Naše sny, naše představy a naše ve fantaziích tonoucí myšlenky měnily se se rychlostí světla v realitu tak spalující a žhavě planoucí, že před ní nebylo úniku. Naše tělesné schránky vykrystalizovaly v drogové opojení, které hnáno vzájemnou potřebou a nutností ocitnout se ve vzájemném erotickém a sexuálním propojení, diktovalo sled následných událostí v rozkošnické procitnutí a znovuzrození. Přesto, že byla ustrojena, já viděl jsem ji nahou, přirozeně obnaženou a tělesně žádostivou. Celé její já hořelo v ohnivých plamenech, její klín plnil se ichorem, jenž čpěl chtíčem a lákal mě silou vše devastujícího a pohlcujícího orkánu. Nepokrytě a nestydatě nabízela mi tu manu, byť aby se neřeklo, klopila při tom hanbivě zraky k zemi, jen po očku ochutnávala mé labužnické oční odpovědi zrcadlící mou erekcí symbolizující provinilost. Hltavé výjevy našich myšlenkových pochodů rozvíjely příběh nestydatě obscénní a v perverzi ukořistěný. Každé poskytnuté gesto dokonale souznělo s gestem toho druhého. Do těžkého žaláře a na věčnost uvěznili jsme hranice našich zábran, nemajíce studu povýšili jsme milování na umělecké dílo neznající konkurence.

V tom se vlak zastavil a já periferně zahlédl na oprýskané nádražní budově název mé cílové stanice. Probuzen z mrákot, trhl jsem sebou a hnal se uličkou kvapně a s hlavou pohlcenou žárem ohně, jsem z vlaku vystoupil, hned mnou však projela palčivá, pichlavě zničující a bolestná tíseň symbolizující ztrátu kohosi zásadního, pro můj budoucí život nezbytně potřebného. Na smrt vyděšen jsem se ohlédl, jestli z vagónu vystoupila i ONA.

pondělí 4. prosince 2017

Na hraně

Chtíč rozškrábal mé ego
do krve
vytéká z něj
a hraje všemi barvami
duha by mu mohla závidět
tomu mému egu, kurva
ale ne, počkej
všechno je přece krásné,
nebo to tak alespoň někdy vypadá.
Podívej, zas padá…
bílej sníh
vločka za vločkou snáší se
…nepadá…
v tanci kolébá se
a skoro i voní
ty voníš po medu
tvůj klín tak voní
mám tě na prstech
budu tě tam mít, i když se umeju
v tanci kolébá se
je to tak magické, až to bolí
u srdce, víš, andílku
ty tak podmanivě voníš, celá.
Lásko, lehni si ke mně ještě na chvíli
já už pak budu muset jít…
bože, je tak svůdná
nahá
krůpěje touhy zdobí její svatyň
coura, bohyně, andělská pokušitelka.

sobota 2. prosince 2017

Hamižník

Dneska lakotnou náladu mám,
tak sobě samému báseň smolím,
tu náhle v myslí své rozeznávám
kontury úsměvu tvého, milá, sním
o něm přece tak zatraceně dlouho,
vteřinu po vteřině, hodinu co hodinu,
vůni tvou s květů stírám má touho,
snad stydět bych měl se pro tu vinu,
chamtivost zatemnila na okamžiků pár
myšlenky mé divoké, tobě náležející,
v tichu slyším horkost tvého dechu, žár
z nitra ženského po hříchu rozpalující,
vřelost polibků tebou vzácně darovaných
i hřejivost pohledu, v němž tonul jsem rád
dopadnou mi brzy ve vločkách sněhových
na jazyk drze vypláznutý pro nebeský řád,
až venku budu stát zmrzlý až na samou kost,
či cestou s putyky, ve které neduhy si léčím,
dobře víš, já pro nespravedlnost mám zlost,
však přísahám, že časem se snad polepším,
i ta moje náladička už se mi trochu zlepšuje,
tak ve mně prosím nehledej jenom lakotu,
tyto verše nechť jsou jednou provždy tvoje
lásko má, já klaním se ti pro tvou dobrotu.

neděle 26. listopadu 2017

Duhovka

Absencí něhy poleptán,
slepostí víry zmrzačen,
křivdou zcela neskolen,
v paprscích všedních rán,
hýčkám si v duši vzácnou larvu,
co v motýla neproklube se,
vzduchem sotva ponese se,
pro sladkost lásky už se nervu,
bolest srdce na paměti mám,
za krásu kuličky duhové,
směním ji v Chýši Jedové,
kupčíků pár já tam přec znám,
domů vracet se budu až k ránu,
krok sun krok a hlavička bolavá,
hlavně, že dnes muzika vyhrává,
hledím kmotře smrti do křtánu?

čtvrtek 23. listopadu 2017

Toulavec

Jednou snad bude se mi zdát
sen o naducaných tvářích božích
po kterých slzy budou stékat
pekelně vřelé, v krůpějích pálivých
z výšin nebeských padati budou
skrz mračna šílenstvím prostoupená
až na zem, skrz hlínu prosáknou
do nitra tvého, lásko moje milovaná
přírodo, všeho moudra matičko
dceruško myšlenky prvotního hříchu
po mléčné dráze pošleš psaníčko
písmena do slov vložíš plná strachu
však v obavě každé klíčí naděje špetka
nikdy nebude tak zle, že hůř to nejde
tvář snadno zkoprní v nejistotě zítřka
budoucnost skrz minulost z ohně vzejde
spánkem chlácholen sladce hodlám bdít
hle, já, můj stín oživlý, oči zarudlé únavou
nezapamatovatelný sen do snáře si rýt
víčka zavřu ztěžklá, už mám zase toulavou.

středa 22. listopadu 2017

Hanele - Pán, hrad, muž, stroj (demo 2017)

Kámoška se "pochlapila" a zveřejnila svůj první hudební kousek. Myslím, že se jí to opravdu moc povedlo i přesto, že je skladba vytvořená stylem DIY (do it yourself), jak sama říká, doma na koleni. Snad to nebude jediný pokus. Připojuji i její komentář k dílku...

...málokomu jsem se kdy svěřila, že mě baví skládat hudbu. Proč taky, dělám to doma "na koleni" pro radost z tvorby a nejsem žádná pěvkyňa... Dozrála jsem ale do doby, kdy mě to baví čim dál víc a zajímaly by mě vaše reakce. Videoklip jsem si nějak provizorně taky splácala sama, je snad dostatečně cáklej (chvílema doslova) na to, aby seděl k tý mý prapodivný zhudebnělý poezii...

Je to temný, vim, že se to nebude líbit každýmu, ale budu fakt ráda, když mi někdo z vás věnuje pár chvil, poslechne a napíše do komentu svůj názor - díky moc!


pondělí 20. listopadu 2017

Zotročen mrknutím oka

Tma pohltila nebesa i s červánky,
v kouzlu temnoty shořelo vše,
co dosud určovalo mé bytí,
s klínu jejího, chtíčem přeplněného,
před zraky Fénixe, zrodilo se náhle
mé nové já, k obrovské radosti
daleko zpupnější a svobodnější já,
než to předešlé, vzdorem překypující.

Žal z nonstopu

Z nálevny nocí vracím se po hříchu nadradej,
no jen se mi klidně, pohrdavě smějte,
všichni ovšem a jistě moc dobře víte,
že život je mnohdy nad míru trvdej a krutej,
například tehdy, když maminku pohřbíváš,
v tu chvíli smích nezdobí tvou mužnou tvář,
to rázem lhostejná je ti dokonce polární zář,
s pokorou v srdci tiše pláčeš, bolest prožíváš,
jak hadrový panák tělo mám bezvládné,
krok nejistý, co děvčátko na jehlách cupitající,
krev svou rád prolil bych místo ženy umírající,
myšlenky steskem zmámené, bezradné,
pozdě však je, urnu ponesu již za malinkou chviličku
tak nevyčítejte mi prosím vás těch pár sklenic,
sousedi vědí, že v pití už dávno nejsem panic,
tváře si oholím smuteční žiletkou, pro mou maminku.

Padat vzhůru

Odvěce bezedná a reálná vždy byla touha má,
po vzoru hvězd žhavých padat vzhůru,
víra, ta náboženstvím nezlomená konce nemá,
s ošatky plné večernic sype se s kůru,
náruč tvá, jak hříšně teplá peřina zdá se mi,
kroky tvé s pastí zrůdností lidských vyvedou mě,
plamenem sálající nitro hřejivým lékem je mi,
blahodárně omamným, až dech tají se kvapně,
temný opar zorniček tvých očních, vábivých
rouchem rázem stane se, zdobící moje kostičky,
stačí jediný pohled do těch uhlíků vášnivých,
aby shořely veškeré falešné předsudky a rozpaky,
naslouchati dechu tvému, toť smyslem života je,
i koruny stromů ve větru ševelí tu píseň kouzelnou,
bez tebe tělo zkroucené mám, jak zdechlina hnije,
mávni prosím alespoň ještě jednou hůlkou čarovnou.

pátek 10. listopadu 2017

Věchet

Skrz objetí tvé, hýčkavě vřelé,
hloupými pravidly nespoutané,
snad bez pocitu viny a skepse,
propadnu se do hloubky ráje,
nehodlám už vůbec váhat,
v nejistotě a bludech tápat,
surový byl jsem již dlouho,
škrtilo mě to pevné pouto,
o kterém těžko se vypráví
a ještě hůře píše, On to ví,
na pokraji všech sil svých,
slabší, nežli zmoklý vích,
hledám a nalézám sám sebe,
polibky své daruji jenom tobě,
žití únavné někdy zdá se být,
muž pak na Měsíc touží výt,
jak vlk, či i ten šakal nebohý,
bolesti v srdci udolají i bohy,
hrubý jsem a chlastám jak duha,
ani teď čistým nebudu, co stuha
kterou do vlasů vpletl bych ti rád,
kurva neříkej, že jsem jen kamarád,
do vlásků vpletl bych ti ji ty má couro,
jenže ty místo copů máš barevné číro,
za co já si tě kurva při šukání zatahám?
Alespoň na prdel pořádně ti naplácám,
ty budeš ležet a já v tobě stát,
co jiného ti mám asi tak dát?
Jsem jen muž, co touhy své má,
ačkoliv se mi občas o něze zdá,
princem na bílém oři nejsem, to ani nápad,
jediné, co pravdou je, že mám tě moc rád,
NAVŽDY, to je má jediná cnost,
je ale kurva nějaká budoucnost?

VĚNOVÁNO VŠEM PUNKERKÁM, CO SI HONÍ PIPINY.

úterý 7. listopadu 2017

Artefakt a Werewolfík

Již nějakou dobu jsem se pídil po nějakém artefaktu, který by plně, nebo alespoň do jisté míry vystihoval mou, ehm "spisovatelskou činnost" a nedávno jsem ho našel a jinak, než náhodou, že? Začíná být zima, přituhlo a já si řekl, že můj starý, flaušový kabát pomalinku dosluhuje, tudíž bych si měl pořídit nějakou zimní bundu, vlezu tedy na metalshop, klikám, vybírám a zase klikám a na jednou ty pičo, to vidím přímo před sebou a říkám si, to je ono, ta fotka na tom tričku, to je obrazové vyjádření mé ekumenicko, filozoficko zvrhlé tvorby, no uznejte sami, není to nádherná a vystižná fotka? Taková krása. Tričko letělo do nákupního košíku okamžitě, bundu jsem taky vybral a navíc jsem si objednal něco, no, takového zvláštního, inu, řekneme, že mám nového kamaráda, prozatím mu říkám "Werewolfík". Každý by měl mít nějakého toho domácího mazlíčka, nééé? Smějící seSmějící seSmějící se



čtvrtek 2. listopadu 2017

Kalle - Saffron Hills - recenze

Podmanivá propojenost s potemnělou grácií prostupující vámi, vším a každým kolem vás. Nepodbízivá ladnost, spanilost a líbeznost pečlivě vetkané oslnivě pevnou nití do nejzazšího koutku vaší po intimitě voňavé duše. Až vás ohromí, jak niterné a sotva viditelné nitky dokáží ovinout každičkou vaši emoci, která se kolem vás kdy obtočila, s naprostou uhrančivostí je vám nabízena bezedná truhla pocitů a dojmů. To je pro mě nová deska skupiny "Kalle".

Při poslechu "Saffron Hills" jsem si uvědomil, že slzy nejsou známkou pouze smutku a že úsměv nemusí striktně evokovat radost. Rázem se mi jeví vše jasněji, čitelněji, zřetelněji a srozumitelněji, ačkoliv prostupuji stále hlouběji a dál. Na první poslech na mě skladby působí až ikonicky dokonale, přesto nepochybuji o tom, že nic není vykalkulované, tudíž není třeba se bát, strach je tu jen pro potěchu a radost pro čistotu poznání objevena v nahotě, která není obscénní, přesto že je vyobrazena s plnou parádou. Při poslechu mám nefalšovanou radost ze života, ačkoliv třeba nemám chuť se usmívat, pouze vnímám tu nepřebernou škálu barev, co je s oddanou upřímnosti nabízena, nehltám, jak je někdy mým zvykem, nelokám, nýbrž vychutnávám každičké sousto, každičký lok, každičký nádech i výdech, vím, že energie právě mnou pronikající je nesmrtelná, i když se jeví až hmatatelně, jak je sytá. Jsem okouzlen, očarován a omámen, nikoliv však překvapen, jako bych snad čekal, jakým požehnáním bude pro mě tento dar v podobě tohoto hudebního zážitku. Přijímám zkrátka toto požehnání s veškerou úctou a pokorou, pochopil jsem totiž, že i temnota umí konejšit s podobnou něhou, kterou bych hledal snad jen v matčině náruči.

Je spousta dobré muziky, ale opravdu jen málokterá vám dovolí státi se její součástí. Hudba Kalle vám tuto možnost nabízí s nepředstíranou pohostinností a to tak láskyplně, že se trošku bojíte, jestli jste nevstoupili do místnosti, která by pro vás měla být uzavřena, nemějte však žádné obavy, tato třináctá komnata je vám plně k dispozici, pokud se v ní však budete chovat vždy jen a jen slušně.

Mají-li lidská srdce schopnost putovat časoprostorem, hledat a nalézat jedno druhé, Saffron Hills je albem, které umí a dokáže pomoci objevit při hledání a nalézání tu správnou cestu.

středa 1. listopadu 2017

Hryz (boj beránka z vlkem)

Zříkám se veškerého rozumu
vida vás řítiti se bez váhání,
dobrovolně a z vlastní vůle
do tenat populistických slibodárců
a rádoby novodobých hrdinů,
samozvaných spasitelů, co jen
ve správnou chvíli stačili svůj kabátec
v mžiku převléknout a Světě div se,
to rázem s bolševika a estébáka
je úspěšný pan podnikatel, který
po vzoru milionáře, co ukradl Slunce
snaží se vás mé milované, nespokojené,
neustále litující se, vzájemně urážející se,
v myšlenkách chudé, přesto komercí
a všeobecným blahobytem přežrané,
bulvárek s radostí hltající stádečko,
manipulovat, ovlivňovat a zneužívat,
to z vlka fíglem a trikem stal se beránek,
tvářící se, líčka samou slzu, že
všichni mu neprávem ubližuji, když on
to s vámi mé zbožňované stádečko
myslí jen a jen dobře, ale pozor miláčkové,
vlk je stále vlkem, ač na beránka hraje si,
to on jen číhá na svou nepozornou kořist,
aby se do ní mohl hladově zakousnout.

pátek 27. října 2017

Světlo, tma

Žárem do mrtě vykořeněné duše
pálíš i to poslední stéblo,
kterého ses stejně vždy pohrdavě
odmítal chytit, nepři se,
kopeš, dávíš se něhou ze slevomatu,
pach hrůzy v nebesích zrozené,
láska na inzerát hoří líp, než kerosin,
ty však nikdy nevzlétneš,
přestože křídla pořídil sis v konzumu
s flaškou levné pálenky, s úšklebkem
lokáš vlastní beznaděj coby
vizi předem promarněné budoucnosti,
v kapkách v šitých do víček očních
vzteky vyrveš a roztříštíš skrz skleněný plást,
modlíš se ze zvyku, z principu, nebo jen
z trapného pocitu opodstatněného,
případně v opičce si pořízeného strachu,
smrdíš nejistotou a to se trestá životem,
jenž vyměnil jsi v zastavárně za smrt,
pohledem do očí, žensky rádoby nevinných
žehnáš, doufaje v alespoň v jediný
pravý důvod vlastního upotřebení,
každý lok vychutnáváš si jako poselství,
ty však pádem klesáš ještě dříve, než
rty stačíš omočit si ve vlastní šťávě,
propadáš se skrz pohrdavě a zpupně
tvářící se rozkoš, slízanou kdesi a komusi
z jeho tíhou života ustarané tváře,
roboticky usrkáváš sklenku za sklenkou,
pro kvalt kolotočem roztočený boj,
netroufáš si už ani na moment snít,
světlo, tma, světlo, tma, světlo, tma.

úterý 17. října 2017

Ve tvé náruči nestárnu, neumírám

Když hladím pokožku tvou,
v tu chvíli snad hvězd se dotýkám,
zdobená je duhou neonovou,
všemi barvami hrající sonátu mám
v úsměvu tvém přímo před sebou,
zrcadla magická, do tvých očí,
co dary nebeské po Luně se svezou,
vnořena jsou a nikdy se nemračí,
přestože po odpočinku touží,
únavou zmožené čočky po hříchu
točící se jako kolotoč, krouží
měkce a hebkostí podobny mechu,
v tu chvíli já, zhýralec a nemrava
kvapně po objetí tvém hlasitě volám,
úkosem hledím doleva, doprava,
v náruči tvé voňavé útěchu hledám,
doufaje při své prostopášné drzosti,
že slova má, nezkušeně veršovaná
darují ti přehršle romantiky i radosti
přesto, že jsou občas tak neřestná.

Věnováno Elizabeth

pondělí 9. října 2017

Blonďatý andílek

Slova hedvábná budu tiše vkládat
pečlivě do rytmu dechu tvého
milováním sladce ozvučeného
snad podaří se mi tě rázem vlákat
výčitky nemusíš trápit mysl svou
s úmysly čistými spěchám tě konejšit
rovnováhu duše a těla chci nastavit
věř mi, zabere to jen chvíli malou
v náruči své roztoužené schovám si tě
v písmenkách šesti skrýt se dá tvá radost
pro štědrost já však nikdy nešeptám dost
oči tvé ohnivé křičet budou slovo "ještě"
to slůvko, co vpité máš do zorniček očních
tak rád vidím tě tetelit se blahem a touhou
masáží tantrickou prožiješ rozkoš blaženou
jsi má večernice, co účastní se rejdů nočních.

čtvrtek 21. září 2017

A bude svatba (tedy byla svatba)

Jednou, tenkrát, kdysi, dávno tomu je,
to vylezl jsem tehdy právě ze své sluje,
tu lísteček ze stromu padati jsem spatřil,
ač jsem pecivál, tenkrát jsem vám nelenil,
inu zvedl jsem ten spadnuvší vzkaz kouzelný,
po větru nesl se ten dopis snad shůry seslaný,
a na mou věru, že nelžu vám, bylo v něm čitelně napsáno,
že svatba bude, že už to tam mají zlatým písmem zapsáno,
no divte se mi, já vám zíral, zrovna jak ten výr,
že prý naší Lucinku bude si brát hejsek Bohumír,
aby to prý nebrali na lehkou váhu a pro velkou slávu,
rozhodnuto bylo, že darem dostanou prcka, no Olivu,
nečilte se na mě, to já jen, aby sranda byla velká,
všem vám je přece jasný, že myslím tím Oliverka,
co vám mám povídat, netrvalo to až tak dlouho,
událo se vše, co do toho lístečku bylo vepsáno,
osud karty míchá a taky díky Bohu, Oliver je zdravým čiperou,
ten rošťák mrňavej se rozhodl přijít na Svět ještě před svatbou,
všichni víme, že mělo to tak být, a je to tak správně,
popřejme těm třem, nechť mají se v životě jen krásně,
vyloučeno též není, znáte přírodu, tu nenechavou potvůrku,
však nemusí dlouho trvat a Olík může mít brášku, či sestřičku,
důležitým faktem, pravdou nehynoucí a věcí více, nežli jasnou
že tahle rodinka, prozatím tříčlenná, opájí se nesmírnou láskou,
a proto v ten velikánský a slavný den, kdy bere si jeden druhého,
popřejme jim lásku, zdraví, štěstí, pohodu a hlavně vůbec nic zlého.


Věnováno Lucii a Bohumírovi Holmanovým. Miluji vás, oba. Líbající



pátek 15. září 2017

Pravda občas nevítězí!

Říká se, že když se člověk zamiluje, tak pro lásku nevidí a neslyší. Dá se s tím souhlasit, nebo ne. Sledujíc své okolí, shledal jsem v podstatě dva typy lidí. Jedni se opravdu zamilovávají bezhlavě, pokud do "toho" spadnou, jedou v tom na plno. Hledí na svůj protějšek, jak na svatý obrázek, vnímají jen to hezké, pěkné a nádherné. Negativní věci a náznaky jakéhokoliv nesouladu jejich právě prožívaného vztahu nevnímají. Ti druzí si svou zamilovanost také užívají, ale na rozdíl od té první skupiny, vidí věci střízlivěji, nezaslepeně, reálněji, chtělo by se říci. Z vlastní zkušeností vím, že do té první grupy patří spíše ti mladší ročníky, kteří si toho ještě moc neprožili a svět vnímají z pozice naivních adolescentů, jednoduše, růžově. Starší ročníky jsou přece jen opatrnější, což ale rozhodně není pravidlo. Znám spoustu "zkušených" osob, kteří se zkrátka vrhají do každého nového vztahu se stejnou naivitou, jako do toho prvého. Já se řadím spíše do té druhé skupiny, ačkoliv v rámci zachování duchu upřímnosti, musím přiznat, že je to občas příšerná fuška. Co naplat, láska je mrška tuze vábivá, svůdná a lákavá, často se jen stěží odolává. A co vy, do jaké skupiny patříte vy?

Já se však chci věnovat dané věci spíše z té druhé strany, z pozice nezúčastněného sledovatele. Zajisté jste se v oné situaci ocitli již několikrát, mnohokrát. Vaši příbuzní, kamarádi, přátelé, známí se zabouchnou a vy jste blízkými svědky jejich zamilovanosti. Jen svědky! Tudíž vidíte věci s nadhledem a reálně. A tak se vám zákonitě stane, že pochopíte věci, které zúčastnění přehlédnou, případně si onen fakt nepřipouští. Určitě to znáte, najednou se jeden z párů začne chovat snad jen nepatrně jinak, což může znamenat v podstatě cokoliv, ale vy máte pocit, že ona změna chování musí být způsobena určitým poklesem vřelosti jednoho k druhému. Začnete v tichosti špekulovat. "Má jinou (jiného), miluje ho (ji) ještě, chce od něho (ní) odejít, přizná se mu (ji), bude to vůbec řešit? Ve vás to začne hlodat, máte tendenci danému páru pomoc, řešit situaci, kterou oni si jako pár zatím vůbec nepřipouští. Může být ale ještě hůř. Co když se ti dva k sobě vůbec nechodí, spíše spolu bojují a jsou spolu jen silou vůle? Nebo už spolu být nechtějí? Ještě horší, než váš vnitřní pocit, jsou skutečné a nepřehlédnutelné (z pozice svědka) náznaky, vysílané vědomě, či nevědomky. Zajisté víte, o čem hovořím, z ničeho nic je jeden z páru o mnoho častěji přilepen na display svého mobilního telefonu, na který mu chodí x zpráv, po jejichž přečtení se jen ztěžka brání rádoby nevinnému culení a svému protějšku však "chladně" vysvětluje, že to je přece kolega(gyně) z práce a že řeší věci výhradně pracovní. Vy však již víte, že tomu tak není. Ovšem, může být ještě o mnoho hůře. Jeden z páru si vás totiž může vzít jako své "rukojmí." Chce se s tím druhým rozejít, neví, jak to udělat, případně k tomu nemá dostatek sil, je to jednoduše zbabělec a tak dává svému okolí jasně najevo, že je vše jinak. V nepřítomnosti svého "protějšku" flirtuje s opačným pohlavím, případně rovnou a na férovku přijde na sraz s vámi třeba do hospůdky s někým, koho oficiálně představí jako kamaráda(ku), kolegu(gyni), vám je již ale jasno, že tomu bude jinak, neb se k sobě chovají o mnoho důvěrněji. Účelem tohoto trapného chování je naděj, že vám to docvakne, druhé polovičce to nabonzujete a on(a), už jen při vzájemné konfrontaci onen zálet, či paralelní vztah jen přikývne a docílí tak vytouženého rozchodu. Připadá vám to jako podraz, jako slabost a nízkost lidského charakteru. Souhlasím, jak jinak to nazvat? Z vlastní zkušenosti totiž vím, že je tato situace krajně nepříjemná, být stavěn do pozice bonzáka, který hlásí své(mu) kamardce(dovi), že ten druhý už s ním být asi nechce a že již má dokonce patrně někoho jiného. Do pozice donuceného práskače jsem byl naštěstí zatím v životě postaven jen jednou a mohu vám říct, že jsem si nevěděl rady, nakonec jsme to jako parta přátel zvládli a byť neradi, "dopomohli" jsme danému páru k "vytouženému" rozchodu, v současné době jsou oba znovu zadaní a velmi spokojení. Já osobně jsem si s této situace odnesl zkušenost, že i v člověku, který je léta šťastný a zamilování, se může leccos zlomit a on počne hledat cestu životem po boku někoho jiného. Vždycky by ale měl mít v sobě tolik síly, aby se dokázal podívat tomu druhému do očí a říct mu, jak se ve vztahu cítí. Je tomu už několik let, co se tento konkrétní příběh odehrál, hořkost jeho konce však v sobě máme všichni dodnes.

V tomto případě nakonec pravda skutečně zvítězila, jindy bývá ale krutě poražena. Z počátku jsem vlastně ani nechtěl zmiňovat žádný konkrétní případ ze svého okolí, ten článek měl být zkrátka o tom, že je mnohdy celkem obtížné sledovat zamilovaný pár a vidět, jak se jejich vztah mění, nebo již od začátku skřípe. Člověk má vlastně jen dvě možnosti, buď zůstane němým svědkem tekoucích událostí, nebo se tu a tam, snaží tyto události usměrnit tím, podle jeho mínění správným směrem. Upřímně vám povím, že dříve jsem se považoval za usměrňovače, v současně době jsem ale raději němým svědkem. Ono se totiž občas i stává, že pletete-li se do cizího vztahu, vina neúspěchu padne nakonec na vaší hlavu. Je dobré říci svůj názor, ale ještě lepší, je v pravý moment ustoupit a dovolit dvojici, aby si danou situaci vyřešili jen skutečně mezi sebou. Láska je sice hluchá a slepá, to však může být přihlížející svědek též. Nikdy totiž zcela neodhadne situaci, ačkoliv máte dojem, že je vám vše jasné.

A co vy, jste raději usměrňovači, nebo němí svědci? A proč? A proč ne?

čtvrtek 14. září 2017

...Světlo vaše...



K sobě se obraťte a na sobě pracujte jako na odkazu universální moudrosti. Jedině v sobě samotném může člověk nalézt neklamnou útěchu, kterou nic jiného na světě nedá a dát nemůže. A dojdete-li svého cíle, v lampě vaší moudrosti se rozžehne světlo, které neplane, světlo, které nehoří a před nímž žádné temnoty neobstojí. A vaší ruku vyzbrojí nezbadatelná prozřetelnost podivuhodným žezlem, jež je realizací moci a současně i opory. A tehdy nebude vaše oči děsit blýskání efemérních světlušek v temnotách soudobého kalu. A tento svět stane se vám personifikací věčně proměnné a přitom věčně stejné báje. Čisté a syté zázračnými barvami jako pohádky, jež jste slyšeli za svého dětství, když se tichým večerem nesly zvuky klekání. Od jednotlivců musí vzejít světlo celému světu. Světlo vaše.

Lvmen poslouchám bezmála 20 let, velkolepost, rozmanitost a obsáhlost jejich hudby mě vždy udivovala. Pokaždé, když je poslouchám, mám pocit, že zraji coby člověk, mám totiž pocit, že o jejich muziku se mohu opřít a tóny jejich skladeb mě ochrání před vším zlým, ačkoliv to nejsou písně na první poslech přívětivé, mě jejich mohutnost a majestátnost doslova léčí. Jsou zkrátka boží, letos vydali po letech novou desku, fyzicky jen na vinylu. Radost s nového počinu ale kalí fakt, že v kapele došlo k dalšímu úmrtí jednoho z členů. Že by název nového alba "Mitgefangen Mitgehangen", což v překladu znamená "S kým tě chytnou, s tím tě pověsí," měl mít fatální následky?

sobota 19. srpna 2017

Opilecké blouznění

Sháním ženu, či děvče na erotické hrátky.
Fofr, než má erekce uteče zadními vrátky.
……………………………………………………………………………….
Když člověk pracuje, čas kamarádí se s lenochodem,
když si člověk užívá, čas chová se spíše jako průjem.
……………………………………………………………………………….
Poslední zrnko svého života daruji ti vřele
a pak s tebou kvůli mrdu vlezu do postele.

pátek 18. srpna 2017

Substance daru? Poslední zrnko!

Daruj mi štědře esenci své ženskosti,
když toliko a bodře mi o ni vyprávíš,
dovol mi ochutnat lůna tvého plnosti
ručím ti vlastním krkem, že netratíš
hebkost svou rozprostři po polštáři
já v dlaně své ukryji ji hbitě a rád
prsty mé budou působit co otrokáři,
jenž klínu tvému nastolí pevný řád
na vytáčky vážně zřetel brát nebudu
s tím radím ti dobře, hnedle smiř se
nahotu tvou z lehkostí pírka dobudu
těla naše rázem v jedno propojí se.

středa 9. srpna 2017

Motýlek

V práci se mi na "okno" usadil tenhle krasavec. Byl víkend, tak jsem měl trošku více času, nacvakal jsem tedy pár snímečků a pak už si jen pohrál s efekty v telefonu… a docela jsem si přál, aby se z malinkatého motýlka proměnil na maličkého človíčka, se kterým bych pokecal. Smějící se





























pondělí 7. srpna 2017

Sen má život jepičí

Pro něhu pilulky zloby polykáš,
k vlastnímu srdci klíč hledáš,
v temnotě tvář svou ukrýváš,
co masku pro okolí, procitáš,
však úsměvu půjčenému nevěříš,
pro doteky milostné tělo odložíš,
bohyni do náruče hlavu položíš,
myšlenky mravokárné zaplašíš,
rutinu života bohémsky zavrhneš,
volání zvonů vábivých podlehneš,
hlasy zvonů v mlze rázem ztratíš,
ze snu v realitu nerad se navrátíš.

Méné

Jako bych hýčkal okvětní lístky,
tak něžně zlíbám tvoje laplíčky,
fouknu na ně jen tak zlehýnka,
rosickou zavoní tvá studánka,
andělíčka jazýčkem ti poškádlím,
durdit se nebudeš, to se vsadím,
ňadérka, co v dekoltu skrýváš stěží,
dobývat směle budu, jak špičky věží,
hroty bradavek vztyčených tak hrdě,
polaskám zprvu jemně, poté i tvrdě,
mravokárci už se budou zlostí čertit,
až z očích našich rozkoš bude zářit,
milovat se budeme namísto modlení,
shůry sledovat budou to naše těšení,
ani náhodou nebudou se oni zlobiti,
vždyť láskou my budeme žití slaviti.

pátek 21. července 2017

Antibible

V bezpečí již není nic,
nezahazuj tak víru svou,
nevystavuj ji nikdy víc
pohledům s mocí šálivou,
jimiž božstva samozvaná
vládnou tak krutě despoticky,
že touha věřit je svázaná,
jako by to mělo být navždycky,
však není tomu tak milý človíčku,
to přec už dlouho moc dobře víš,
uchovej v sobě pohanství jiskřičku,
plameny poznání v lidech rozpálíš.

úterý 18. července 2017

Za 5 minut u Tesca!

Když na konci devadesátých let natočili Laurence a Andy Wachowští (tehdy ještě jako bratři, dnes sestry) první díl filmového Matrixu fanouškové byli u vytržení. Právem se z trylogie o Neovi, Trinity a dalších hrdinech bojujících za záchranu Světa reálného, ale i toho virtuálního, stala kultovní záležitost. Každého muselo v té době ohromit prolínání těchto dvou vesmírů, realita versus virtuální svět.

Uplynulo skoro 20 let a slovo virtualita je jedním z nejpoužívanějších pojmů především u mladé a nejmladší generace. Internet a sociální sítě jsou dnes, troufám si tvrdit, že bohužel nedílnou součástí našich životů a to mnohdy do té míry, že se množí případy, kdy se jedinec, či skupina lidí v reálném prostředí chovají tak, jako by hráli pouze nějakou virtuální hru. Posledním a pro svou hrůznost přímo typickým příkladem je případ dvou dívek řítících se vy vysoké rychlosti po dálnici a vše zaznamenávající na mobilní telefon jedné z nich. Předpokládám, že valná většina z vás ví, o jaké situaci píši. Nikola a její kámoška sedí v autě a přitom se natáčejí, poslouchají hudbu z rádia, pozpěvují si, v sedě i tancují a co chvíli se usmívají do zapnuté kamery umístěné v mobilu spolujezdkyně. Řidička i její kolegyně dělají chybu za chybou, s nadsázkou by se dalo říci, že kromě toho, že jsou připoutané, neudělají ani jednu správnou věc, chovají se, jako by seděli na nějakém dopravním trenažeru a ne v reálném automobilu jedoucí po skutečné vozovce. Vesele si prozpěvují text své oblíbené skladby, všechno je, fajn, cool a in. Dívky rozverně vtipkují, o životě, o smrti, doslova se vychloubají, že takto nezodpovědně řídí běžně, jim se přece nemůže nic stát, ony přece mají celý život před sebou. Řidička zvedá telefon, volá ji babička, Nikola přizpůsobuje svou mluvu a ubírá na vulgaritě, zatímco její kamarádka se řehní co chvíli do telefonu, děvče si dokonce troufne i na husarský kousek, kdy si během telefonování přihne s kelímku s pitím, čímž samozřejmě nechává volant volantem a dál se věnuje své babičce, kterou má tak ráda. Položí telefon a auto nabírá na rychlosti, snad to stihnou k tomu Tescu za 5 minut, jak se domluvili se svými přáteli. Rychlost auta se zvyšuje, 120, 140 km/h… "Ty pičo, kolik jedeš?" poslední slova spolujezdkyně, výskot, pak náraz, dívky zmizí z obrazu.

Upřímně se vám svěřím, že když jsem to video viděl poprvé, lomcoval mnou vztek, tolika nezodpovědnosti, tady už se nedá mluvit ani o chybě, o lehkomyslnosti a hlouposti. To co dívky předvedly, rovná se pohrdáním životem vlastním, ale i životem ostatních lidí. Nehoda, která zkrátka musela přijít, připravila řidičku o život, její přítelkyně skončila s těžkými poraněními v nemocnici. Smutná bilance, ale pozor, tady je nutno si uvědomit, že by mohlo být o mnoho a mnoho hůř. Co kdyby se například v ten moment opačným směrem vracel odněkud z výletu autobus plný malých dětí? Umíte si to vůbec představit? Takových případů je přece spoustu, život je plný nehod a lidských neštěstí, ale proč tomu napomáhat tímto přístupem? Kdyby mi to pouze někdo jen vyprávěl, asi bych neuvěřil, že se může někdo takhle chovat. Kdo za to může? Dívky, které evidentně žili ve svém, cool komerčním světě, kde je všechno bezva a všechno to "in a cool" se musí natočit a zaznamenat na nejnovější model chytrého přístroje. Život je přece hra, tak ho tak žijme, řekli si asi kámošky.
Vy co mě znáte, víte, že jsem silně empatický člověk a smrt kohokoliv mě rozhodí, za normálních okolností by mi bylo líto i těch dvou mladých životů, jejich konání ale mohlo a ohrožovalo desítky životů nevinných lidí pohybujících se v jejich okolí, je tady tedy důvod k lítosti? Nedopadlo to všechno nakonec navzdory situaci, ještě relativně dobře? Připomínám, že mohlo dojít k úmrtí v řádech desítek lidí, včetně dětí, v protijedoucím autě mohla sedět rodina s dětmi, těhotná žena, kdokoliv z vás. Není nakonec jeden vyhaslý život, navíc život viníkův nutným kompromisem? A kdo je vlastně skutečným viníkem, ta uhynulá dívka, styl jejího života a způsob jakým žila a jakým přemýšlela? Ten video záznam vyvolal samozřejmě obrovskou vlnu emocí, přátelé a rodiny obou dívek ho zajisté shlédli s obrovskou trpkostí ve svých srdcích, nezasvěcené okolí to spíše asi naštve, výjimkou nejsou ani ukázky lidové tvořivosti, které pod rouškou černého humoru připomínají tuto událost. Někdo to nazývá hyenismem, autoři a jiní lidi zase považují za čirý hyenismus to, co předvedly obě aktérky. Pravdu mají asi všichni.

Na tom záznamu je něco, co mě zarazilo, mám na mysli moment těsně před nehodou, kdy obě dívky už asi tuší, že nehodě se nevyhnou, zvláštní ale je, že v jejich očích není vidět strach, obava o holý život. Snad jako by si ani dívky neuvědomovali, že nejde jen o hru.

Když se dnes kolem sebe rozhlídnete a zaměříte se především na mládež a děti, uvědomíte si, že 70% a možná i více svého času vnímají své okolí skrz clonu virtuality na úkor reálného vidění, což může být na jednu lákavé, ale jak vidno, žít ve skutečným světe tak, jako bychom hráli nějakou hru, se občas vůbec nevyplácí. Nezapomínejme prosím na to!!! Ty slečny tady mohly ještě být, stačilo jen vnímat život trošku jinak.

pondělí 17. července 2017

Dědeček Smradoušek

Český Haléřov je město, nebo spíše obec ležící západně od Nedaleka a východně od Blízka. Město není ani malé, ani velké, zkrátka městečko tak akorát, aby se dalo projít do hodinky pěšky, zároveň má různá zákoutí a tajná místečka, kde se může našinec schovat před lomozem moderní doby. "Co je na tom Českém Haléřově tak zvláštní?" ptáte se zajisté. A já vám mohu směle odpovědět. "Nic." To město je naprosto obyčejné a nevyniká ničím zajímavým. Je velmi podobné městům ostatním. Uprostřed města je malé náměstíčko s kašnou a celá plocha Českého Haléřova je poseta množstvím domů, baráků, věžáků, paneláků, obchodů a krámků, stejně jako v každém jiném městě. Ani to nádraží na pokraji města není ničím výjimečné, není ani pohádkové, jak byste si třeba přáli, je to zkrátka obyčejné vlakové nádraží na periferii ještě obyčejnějšího města. A právě na tomto nádraží se jedné zimy odehrál příběh, který vám teď odvyprávím. Možná se to stalo už dávno, a možná se to stalo včera, ale je také možnost, že se to teprve stane, možná již zítra anebo až za sto let. A není to vlastně jedno? Tak tedy.

Stejně jako na každém jiném nádraží pracuje spousta lidí, tak i nádraží v Českém Haléřově mělo několik zaměstnanců, k nimž patřil i výpravčí Petr, což byl milý a laskavý chlapec, pardon, on to vlastně byl už muž, neb mu bylo 23 járů a už měl za sebou pětiletý vztah s Ančou, která mu však dala kopačky, s tím že Peťulka je pro ní měkota, že ona a především její sexem stále zmítané tělo potřebuje jinčího fachmana, a tak utekla k Davidovi, kterému se však muselo říkat Dave, neb on chodil do posilovny a dbal tedy na to, aby jeho břicho zdobil pekáč buchet a pazoury měl jak kolohnát. A tak Dave klátil Anču ze předu, a klátil ji zezadu a z boku a na stojáka a Anča sténala blahem a vesmírnou rozkoší. A to do té doby, než Davovi ruplo v té jeho vyposilované palici a milou Anču ztloukl jak řešeto. Ale to sem vůbec nepatří. Petr byl tedy zklamán svou první velkou láskou a srdce mu svíral žal, ale nedalo se nic dělat, už to bylo nějaký ten pátek a život šel dál. Babička mu říkala, "vidíš Peťulko, kdybys nebyl jenom ten výpravčí, ale třeba doktor, nebo právník, nemusel by ses vůbec zahazovat s takovouhle courou". Ale Petr měl nádraží a vlaky moc rád a tak byl na nádraží velmi spokojen. Všichni jeho kolegové a kolegyně ho měli moc rádi a ujišťovali ho, "neboj Petře, jednou najdeš tu pravou, a třeba ti přejede až sem, vlakem tobě přímo do náruče". A Petr se tomu smál a bavil se tím, ale tajně, když onanoval, představoval si, jak jednou vystoupí z rychlíku polonahá krasavice, obejme ho a odevzdá mu z lásky své touhou mučené tělo, ale udělá to tak něžně a jemně, až se Petrovi zatočí hlava a on pak s touto plavovlasou nymfou vstoupí do světa sexuální nirvany.
Haléřovské nádraží mělo pochopitelné i své štamgasty, tedy lidi, kteří vlakem jezdili každý den do práce a často se ze zaměstnanci nádraží zapovídali a zažertovali. Poslední měsíc ale mělo toto zapadlé nádraží podivného rezidenta. Byl to stařík, s vizáží bezdomovce a také tak voněl a to na několik metrů. A proto se mu začalo říkat Dědeček Smradoušek. Zaměstnanci se ho první dny, co začal chodit, snažili vyhánět, jenže on se na ně vždy mlčky tak divně zahleděl. Měl v očích něco, co se těžko popisovalo, ale co bylo naprosto zřetelné. Každý, kdo se mu podíval do očí, usoudil, že tento stařík prožil něco neskutečně zničujícího a tak se jím ho zželelo a nechávali ho si sednout do čekárny, protože zrovna vládla ledová královna a zima byla třeskutá, až za nehty zalézalo a prsty pálily mrazem. Divnou vlastnost tento pán měl. Vůbec nemluvil, jen sám k sobě uměl mluvit. Ve své torně měl několik zcela popsaných sešitů a vždy, když se posadil do čekárny a ujistil se, že je v místnosti sám, tak s těch svých sešitů začal sám sobě předříkávat slova o vině a osudu, slova tak hluboká a zasahující, že všichni zaměstnanci vlakáče je tajně poslouchali skrz otevřené okno a tajil se jim dech a divili se, proč tak moudrý muž nepřednáší na nějaké prestižní univerzitě, ale je z něho muž bez domova, který sedí u nich na nádraží a smrdí na sto honů.

Josef Novák, tak obyčejné jméno měl tento muž, jehož milně měli za staříka, však mu nebylo ani padesát let, ale již 20 let žil na ulici a mluvil jen samomluvou. Přesně před 20ti roky mu bylo tedy 30 a měl uhrančivě krásnou ženu Marii a 2 caparty, pětiletou Anežku a dvouletého Honzíka, se kterýma se rozhodl navštívit na Mikuláše své rodiče, kteří bydleli na druhé straně naší vlasti, domova našeho, to aby děti viděli před Vánoci babičku a dědečka. Jenže osud byl tehdy tvrdý a nekompromisní a při těžké autonehodě zahynula celá rodina kromě Pepíka. Stalo se to tak, že automobil řídila Maruška, poněvadž Josef neměl řidičák, on se vždy bál řídit a říkal, že by nerad někomu ublížil, či někoho zabil. Smůla byla v tom, že ten samý den se 2 synci místních podnikatelů dohodli o uspořádání soukromého závodu, když mají ta rychlá auta, pořízená z kšeftíků jejich drahých otců. A aby se osud vysmál do sytosti, oba závodníci autonehodu přežili s pár zlomeninami, zatímco Pepa byl rázem bez rodiny. Není záhodno se tedy divit, že z tohoto osudem neprávem ztrestaného muže se lety stal opilecký podivín, toulající se Světem nemyt přednášející sám sobě žalmy a mantry o lidském údělu.
Snad chtěl osud pro tentokrát ukázat svoji druhou, přívětivější tvář a nechal dojít Josefa právě na česko haléřovské nádraží právě tu zimu, co se v nedaleké škole udála neblahost, která mohla taktéž skončit velmi tragicky. Dva místní lumpové, osmáci Michal a Kuba se rozhodli postrašit malou Jarušku, která chodila do 3.B., a jsa malá srůstem byla velmi bázlivá a ostýchavá. A tyhle dva hajzlíci do ní po dobu celé přestávky a i po vyučování hučeli něco v tom smyslu, že její rodiče nejsou její, že je adoptovaná a že jí doma nemá nikdo rád, a Jaruška ve své popletenosti a nejistotě usoudila, že na tom může něco být, tak místo toho, aby kvačila domů a vyplakala se mamče v náručí, dostala ten hloupý nápad, že tedy uteče z domu, když ji tam nemají rádi. Naštěstí, jak říkám, si chtěl osud šplhnout a poslal Jarušku do nedalekého lesíka za městem, přesně do míst, kde si Josef schovával své cenné věci v podobě několika lahví nejlevnější vodky, či jiné kořalky nevalné kvality. Josef našel tuto nebohou dívku schoulenou, hladovou a promrzlou krčící se ve křoví nedaleko své skrýše na chlast. Zprvu se velmi lekl a chtěl utéct, s tím že s danou situací nemá nic společného, což mu ale nedovolily jeho chromé a navíc zmrzlé nohy a tak se zadíval malé Jáje do očí, což jí zprvu vyděsilo, vzápětí pak i svém malém věku pochopila, že jí Pepa nechce ublížit a spíš čekala, co se bude dít. A tak měl Pepa, ten osudem torturovaný nebožák před sebou přetěžký úkol, který by se zdál komukoli jinému tuze snadný, a to promluvit na to robě a zeptat se dívenky, co že sama pohledává večer v lese. Jenže Josef se přece před lety zapřísáhl, že s lidským tvorem už nikdy nepromluví, když mu vzali celou jeho milovanou rodinu. Spatřil však v Jarušce jakéhosi posla, někoho kdo mu trošku ulehčí od bolesti, kterou je nucen snášet pro zbytek svého bytí. Porušil ve jménu Jarušky své samoprokletí a co nejklidněji k ní promluvil. "Ty si utekla z domu?" "Ano," špitlo děvče. "A povíš mi proč?" "Protože kluci ve škole říkali, že nejsem našich, že jsem adoptovaná", soukala ze sebe Jarka. "A proč si jim to zbaštila, vždyť si z tebe stříleli. Do jaké třídy chodíš?" ptal se jí co nejjemněji Josef. "Do třetí," nabrala Jaruška trochu odvahy a vstala. "Dobře, já tě odvedu na nádraží a tam zavolají vašim a oni si pro tebe přijdou, platí, stejně tě určitě už hledají?" "Platí," uculila se Jarka. Když došli na nádraží, Josef si uvědomil, že bude muset ještě jednou překonat svoji mlčenlivost a vysvětlit situaci někomu na nádraží. První na koho narazil, byl právě Petr, který byl zrovna ve službě. Když viděl Dědečka Smradouška s malou holkou podivil se, ale vzápětí mu docvakla situace, protože celé odpoledne poslouchal v místním rádiu reportáž o zmizelé školačce a o tom, že je celé město na nohách a hledá ji. Josef se pořádně nadechl, aby překonal všechny ty roky mlčení, podíval se Petrovi s příma do očí a spustil. "Našel jsem ji v lese, je zmrzlá a hladová, zavolejte policii a možná i doktora." Petr neváhal a netrvalo dlouho a Jarušku už svírali ve svém náručí její plačící rodiče. "Čí by si byla ty blázínku, než naše," podivoval se její otec nad důvodem útěku, zatímco jeho žena tiskla svoji nalezenou dcerku tak pevně, jak jen to šlo. I otec neskrýval slzy a rozplakal se také.

Petr sledoval sanitku odvážející Jarušku za doprovodu rodičů na nezbytné vyšetření. Periferně viděl, že jeho kolega právě odbavil projíždějící vlak, ze kterého vystoupila jen jedna cestující. Byla to mladá žena, blondýna s dlouhými vlasy a byla tuze krásná. Petrovi začalo bušit srdce v rytmu techna. "Co se tady stalo?" zeptala se Monika, tak se ta žena jmenovala. "Ztratila se malá dívka a tamhle ten pán jí našel v lese," ukázal Petr prstem do nádražní čekárny. "A je ta dívka v pořádku?" zeptala se Monika. "Snad jo, byla jen zmrzlá a hladová", odvětil Petr a vkročil do čekárny, aby prohodil pár slov s člověkem, který se dosud vyjadřoval jen samomluvou. Ten však nikde. Petr se ohlédl, a když viděl Moniku, jak stále stojí venku, sebral veškerou svou odvahu a šel za ní. "Mohl bych tě někdy někam pozvat?", zkusil to Petr přímo, nedoufajíc v kladnou odpověď…

Nutno ještě dodat, že Dědečka Smradouška už více v Českém Haléřově už nikdo, nikdy nespatřil.

pondělí 3. července 2017

Kamenem na nebe nedohodíš

Vždycky, když se setkáme,
s noblesou za vlasy tahám tě
a ty bázlivě štěstím
pláčeš, rámus v duši tvé hřmí,
pro něhu bojíš se neznámého.

Táhni Amore

Slova jsou zbytečná,
když ze snu bděle lkáš
hrůzou, co láska tvá
do očí drze vhání ti,
skrz clonu myšlenky,
touhou ostře zvonící,
chtíčem libě vonící.

pondělí 19. června 2017

Simonka

Stránka pro dospělé

Kliknutím na tlačítko "Souhlasím s podmínkami užívání" potvrzuji, že souhlasím s níže uvedenými podmínkami. Přistupuji ke stránkám zveřejněným na Internetu (na http://akasakim.blog.cz/) a jsem si vědom níže uvedených skutečností. Vstupem na uvedené stránky zároveň potvrzuji pravdivost těchto údajů:

1. Je mi nejméně osmnáct (18) let
2. Pokud žiji v zemi, kde se plnoletosti dosahuje v jiném věku než v České republice, potvrzuji, že splňuji všechny podmínky plnoletosti a přístupu k eroticky orientovanému obsahu.
3. Potvrzuji, že sexuálně orientovaná data budu používat pro své osobní účely, tato data mě nijak neurážejí a že tuto stránku navštěvuji dobrovolně.
4. Budu používat pouze ta data, která neporušují zákony země, ve které žiji.
5. Neposkytnu ani nezpřístupním žádná data získaná na této stránce nikomu, kdo je mladší 18 let, ani uživatelům, kteří nesplňují podmínky tohoto ujednání.

Pokud souhlasíte se všemi podmínkami, vstupte. Pokud nesouhlasíte s kteroukoli z těchto podmínek, opusťte prosím tuto stránku.



Kliknutím na odkaz "Celý článek" a název článku, souhlasím s podmínkami užívání






Když se to vezme kolem a kolem, tak já jsem v tom vlastně nevině, navíc proč rovnou mluvit o vině, žádný zločin přece spáchán nebyl. Upřímně ale mohu říci, že jsem s tím nekalkuloval. Tehdy jsem psal svou první, lehce erotickou povídku a rozhodně jsem netušil, jaké to bude mít, byť tuze a slastně příjemné následky. "Nechceš zkusit napsat něco striktně pornografického?" ozvala se jedna blogerka a já to vzal jako výzvu. "Proč ne, ale když už tak rovnou tobě na tělo," vytasil jsem se s proti nabídkou. Souhlasila a můj osud se tím začal měnit a naplňovat. Psát příběh pro krásnou, reálně neznámou ženu, či dívku je velmi povznášející, záhy jsem ale zjistil, že ještě příjemnější je si psát s onou líbeznou bytostí ve chvílích, kdy ona spanilost sama se opájí vlastní rozkoší. Netrvalo to moc dlouho a byla mi předložena nabídka reálného setkání s tím, že pokud budou naše vzájemné sympatie patřičně vřelé, mohlo by dojít i k sexu. Poprvé jsem ale musel tuto velmi lákavou nabídku, i přesto že mi byla poskytnuta slečnou až pekelně půvabnou, odmítnout, jelikož přišla v krajně nevhodný okamžik, prožíval jsem tehdy velmi smutné období a z toho důvodu jsem tedy, asi zbaběle a ještě k tomu pod rouškou lži, dal milé dívce košem. Dodnes mě to mrzí a trápí.

Tuhle nabídku si ale ujít nenechám, další anděl v podobě mé čtenářky s vášnivě uhrančivým pohledem by měl dorazit zhruba za 2 hodiny na chodovské vlakové nádraží. Stačí cestou koupit puget a dovést si bohyni svolnou ke všem špatnostem k sobě domů, do pelíšku. Včera jsem chtěl odpočívat, abych byl dnes v dobré formě, ale čert tomu chtěl, že místo toho jsem se opil tak mocně, že ještě nyní se se mnou svět jen točí, právě vylézám z vany a chystám si dopřát poctivý šálek silné kávy, když v tom zpráva na FB, "mám pro tebe překvapení". "Jaké," vyzvídám nedočkavě, netuše, co se děje. "Vyjela jsem o něco dřív, už jsem v Chodově, do čtvrt hodiny bych měla být u tebe." Mám pocit, že to se mnou sekne. "Počkej, to tě ale nestihnu vyzvednout u vlaku," snažím se oponovat. "To vůbec nevadí, jsem velká holka, najdu si tě sama," opáčí Simona nebojácně. Fajn, uklidňuji se patrně i díky zbytkovému alkoholu, který opájí ještě mou krev, a přestávám to řešit, jen si neodpustím drzou poznámku, že už tedy zůstanu nahý, přece se nebudu oblékat na 15 minut. "Klidně, to myslím zvládnu," laškovně mě ubezpečuje Simonka. Chechtám se od ucha k uchu, přesto si v duchu říkám, jestli to není za hranicí, seznamovat se s děvčetem v rouše Adamově. Záhy ale hodím veškeré výčitky za hlavu. Žijeme jen jednou, ne? Ještě mě napadá, jak by asi Simča reagovala, kdybych ji otevřel "ozbrojen" erekcí. To už mi ale přijde moc, navíc se trošku obávám, co s mým postavením provedla včerejší pijatika. Pochopitelně jsem si dnes naordinoval masturbační půst. V tom už ale zvoní zvonek. Otevírám dveře, na chodbě je klid, kromě přicházející hříšnice ani živáčka, nemusím tudíž řešit svou nahotu. Spatřím ji, je okouzlující, usměvavá s uhrančivým, lehce temným pohledem. Pozdravíme se, následuje přátelské políbení, hledíme na sebe, šibalsky a lehce provinile se usmíváme, pokynu ji, aby šla dál, což udělá a zuje si boty. Dám ji další pusu o dost vřelejší, než předtím, trošku se začervená studem, přesto z jejich očí čtu záblesk touhy pokračovat dál, nebránit se ničemu. "Nejsme mi blázni?" uculí se tak kouzelně, že ztrácím veškeré zábrany, neboť mi dochází, že s touhle ženou po boku si nemusím na nic hrát. "To asi jsme Simonko, ale není to na tom to nejkrásnější?" Souhlasně přikývne, vcházíme do kuchyně a já ji nabízím čaj, případně kafe. "Dala bych si to pivčo, jestli můžu," ve zprávách se mi totiž už předtím zmiňovala, že jde-li někam s přáteli, zásadně holduje chmelovému blahu. "Taky si ho rád dám," odpovím a bez okolků se ji doznávám k včerejší merendě. "Aha, takže vyprošťováček," pronese švitořivě, ovšem bez jakýkoliv známek výčitek. Celý byt je na její přání zahalen do šera, prý aby se zprvu tolik nestyděla, stačí zapálit svíčku s kávovým aroma. Vím, že mi s ní bude nádherně, nepochybuji o tom.
Sedíme v obýváku a povídáme si, o sobě, o životě jako takovém, sexu se pochopitelně nevyhýbáme, hovoříme o svých zkušenostech i tužbách a zjišťujeme, že nebude těžké se sladit. Navíc, zatímco si za pomocí slov povídají naše ústa, naše oči si povídají rovněž, mlčky, hledají se a přímo se vzájemně do sebe vpíjí, naše oči totiž spolu už dávno souloží, ač jen v představách. "Nechceš si sundat ponožky,?" zeptám se a Síma moc dobře ví, proč se ptám, zná totiž moje tajemství, ví, že jsem na nožičky ujetej a že mě pohled na ně nevýslovně rajcuje. "Klidně," odpoví, sundá si ponožky a nastaví nožky tak, abych se je mohl prohlédnout v celé své kráse. Skoro šílím, můj mozek i mé tělo zapravuje pocit bezmezné slasti, neodolám, uchopím jednu její nohu a přisunu si ji k obličeji, jsem tak blízko, stačí otevřít ústa a vložit tu svátost v podobě pěti prstíků do pusy, stačí si jen vybrat, kterému toustíku dát přednost, volba je snadná, vítězí palec. Trhavě se směje pod náporem mého laskání, které ji způsobuje lechtání, přesto vypadá maximálně spokojeně. Je mi blaze a jí dle rozesmátému výrazu též.

"Mužů si prosím odskočit?" dotáže se a já ji posunkem ukazuji kudy se vydat. Ještě, než zmizí za rohem, ohlédne se. Oba cítíme, že naše těla se chtějí, že po sobě touží. Je čas posunout se dál, trošku se do toho opřít. Opětovně doufám, že včera prožití flám nebude mít na moje výkony žádný vliv. Beru své péro do ruky a zdá se, že vše proběhne hladce, během tří vteřin je totiž můj přítel nakloněn kdejaké neřesti. Ozve se splachování a Simonka si jde umýt ruce v, cukuletu je ale zpět, pořád se tak magicky usmívá, kouká mi přímo do očí, přesto je ale jasné, že si nemohla nevšimnout té změny. Potvůrka ale dělá jako by nic, jako by se nechumelilo. Sedá si nazpět vedle mě. "Nevadí ti to?" zakřením se, jako bych byl malej kluk a provedl jsem zrovna nějakou lumpárnu. "Proč by mělo?" podiví se Síma, nakloní se a počíná mě hladit, hned na to mě labužnicky bere do pusinky, polyká mě a zkušeně laská. Úžasný pocit, mhouřím oči a plně si vychutnávám ten okamžik plný nespoutané slasti. Simona krásně vzdychá, evidentně ji naše konání dělá také moc dobře. Hladím ji ve vlasech, na zádech, na šíji a taktéž se neubráním stenům. "Nepřesuneme se do postýlky, broučku?" dostávám tu nejkrásnější otázku na světě a nemám ani jeden jediný důvod říci ne. Beru svíčku a míříme do ložnice vstříc vášni, sexuálnímu blahu, erotické nirváně. Lehám si na gauč a zakláním hlavu, ne však tolik, abych neviděl na tu hravou svůdnici, která nelení a již mého čůráka dráždí teplem a vlahem svých úst. Sama to nevydrží a rozepíná si poklopec u kalhot, to už ale zajíždí svou ručkou do kalhotek a hladí se. "Svlékni se," požádám ji a ona tak udělá, přičemž ji pomáhám. Má nádherné tělo, ne dokonalé, přesto stoprocentně svůdné. Kouří mě, sama se hladí, pak si strčí mou nohu mezi svá stehna a otírá se o mě, laská se. To už ale cítím, že příval první dávky semínka se blíží, snažím se to ustát, zabránit tomu, protože je to moc brzy, ale nejde to. Sperma už v cákancích dopadá na její rameno, mé stehno, ušetřen není ani její stále se culící obličej. "Ne, to je moc brzy," proklínám svou nedočkavost, Simonka však jen mávne rukou. "Určitě to nebyl pro dnešek ten poslední," a nespletla.

"A teď je čas ukojit i Simčátko," pronesl jsem poté, co jsem se opláchl a utřel veškeré to bílé nadělení z jejího žhavého a luxusně vonícího tělíčka. A to jsem zatím neměl nejmenší ponětí o čarovné síle aroma, které se po místnosti rozvinulo jen několik okamžiků poté. Jal jsem se totiž hladit její překrásnou kundičku. Chtěl jsem se nejprve zaměřit na její klitoris, ale Simona mě chytla za ruku a tím mi dala najevo, že si přeje, abych do ní vstoupil. Byla tak vzrušením mokrá, že nebylo snazšího úkolu. To už se místností nesla nejen omamná vůně ženského klínu, ale rozezvučela se jí i ta nejkrásnější a nejsvůdnější skladba, jakou si muž umí představit. Stenání, vzdychání, milostné šeptání, to vše čeřilo hladinu vzduchu mé ložnice. Mé prsty nebyly až tak moc hluboko, přesto jejich hbité polštářky utočili ztečí rovnou a přímo na její Géčko. Netrvalo dlouho a mé rytmické prstení Simčiny pičky mělo za následek srovnání orgasmického skóre na jedna ku jedné. Má bohyně zaklonila hlavu a oddala se své rozkoši naprosto odzbrojujícím způsobem.

Po malém občerstvení jsme se vrátili zpátky do postýlky, i když to nebylo přímo na lůžko, respektive na gauč, na kterém spím. Poprosil jsem totiž Simču, jestli by se totiž přede mnou neukojila sama. Miluji totiž pohled na onanující ženy. Tento okouzlující dar mi s radostí poskytla, posadila se před gauč, opřela se o něj, roztáhla do široka nohy a ukázala mi, co dělá, když je doma sama. Hladila se, mazlila se a svými prstíky rejdila po své lasturce tak zkušeně, že její druhý orgasmus byl na světě dřív, než bys řekl švec. Do ohlušujícího vzdychání procedila jen "postříkej mě celou prosím," a já tak vykonal. Má bělostná rozkoš tak dopadla na její prsa i bříško. Rozjeta Simonka však neměla dost a chtěla, abych ji vyprstil znovu, což jsem s radostí učinil, načež se otázala, zda se může opláchnout. Když jsme dorazili do koupelny, přirozeně jsem rozsvítil, jednak abychom na to omývání lépe viděli, a hlavně jsem chtěl konečně prozkoumat to její božské tělo za plného světla. Sotva však zaznělo cvaknutí vypínače a koupelna se rozzářila světlem, Simonka zavýskla a bleskurychle se zamotala do koupelnového závěsu. "Zhasni, já se hrozně stydím," choulila se do závěsu. Usmál jsem se, začal ji chlácholit a pomalinku jsem ji vymotával ze závěsového úkrytu. Její plachost mě vzrušovala ještě více, stydlivá zvrhlice, pomyslil jsem si, hmm, vražedná kombinace. Poté bylo nutné se znovu občerstvit, popít a popovídat si. Bylo nám spolu tak hezky, ale bylo na čase se pomaličku rozloučit. Předem jsme se totiž domluvili, že to nejmagičtější, tu nejsladší odměnu si přece jen necháme až na další setkání. Poprosil jsem ještě svou novou milenku o možnost, udělat se jí přímo do pusy.
"No to víš, že můžeš, zubí se na mě zase tím nejpůvabnějším způsobem, jaký znám. Přistupuji k ní a své ztopořené péro ji vrazím do úst a přirážím, šukám ji papulu, ona mi přitom kouká do očí, bože, to je taková slast, říkám si, ačkoliv se cítím už i dost vyčerpaně. Chci se ale ještě jednou vycákat, vystříkat se ji do úst. Kouří přímo mistrovsky, byl by smrtelný hřích neokořenit její snahu slastnou odměnou. Po zádech mi stékají krůpěje potu, patrně se dostavuje únava a taky včerejší alkoholové hýření, zároveň se však už ozývá ten blažený pocit, kdy chce sperma ven. Ještě pár pohybů a chuchvalce mé bělostné smetanky zaplňují její jazyk, naše pohledy, naše oči se stále hledají, bože, je tak překrásná. Mám mžitky před očima. "Taktéž se ještě udělám, zašklebí se a já vidím, že to nebude žádný problém, spolu to hravě zvládneme. Ležíme vedle sebe, tulíme se, mazlíme, objímáme a dopřáváme si desítky polibku. Je nám božsky. "Hmm, z toho bude úžasná povídka," stále mě vábí tím svým omračujícím pohledem a já se moc těším na naše další setkání, pak už jen oblékání, pusinkování na rozloučenou, ještě několik zlobivých doteků a spěšný odchod na první vlak, bohužel mě musela opustit takhle brzy. Následně mi na FB přišla ještě vtipná zprávička. "Mám na mikině tvoje semínko, asi jsem se nechtěně otřela."

Tak tedy, takhle se to vážně stalo, jen vám neprozradím, jestli se tak stalo včera, před měsícem, nebo jíž před pár lety. Každopádně teď už vím, jaké to je psát porno povídku nejen podle své fantazie, ale i podle skutečné události.

ABY NEDOŠLO K NEDOROZUMNĚNÍ, TATO POVÍDKA NEMÁ NIC SPOLEČNÉHO S MÝM SETKÁNÍM S BLOGERKOU EVIL, NAŠE SETKÁNÍ BYLO SICE TAKÉ O OPOJENÍ, ALE V TOMTO PŘÍPADĚ SE JEDNALO O OPOJENÍ HUDEBNÍ. TENTO PŘÍBĚH SE ODEHRÁL JINDY A EVIL S NÍM NEMÁ NIC SPOLEČNÉHO.

čtvrtek 15. června 2017

Inkarnace zla

Absence ticha
esence strachu
špetka pohrdání
pláče a chmur
dere se ze snů
křtánem mým
obohacuje zlo
nitrem zpupným
mazlivě hýčkané
vysílené řevem
a to mám za to
že našel jsem zlato
v útrobách něhy
tvé neurozeně
omračující krásy
kladívka tepu
dráždí mužství
touhou prosycené
srdce bije dechem
vášnivě zrychleném
spěchám vstříc
síle tužby nebázlivé
do Bible Svaté
omylem nezapsané
nahotou chráněn
v noci s tebou tančím.

středa 14. června 2017

Elvíra

Oči tvé čarovné,
divoce hluboké
hříchem žhnou, sálají,
když do nich hledím,
tělo mé uvnitř tvého,
kůže kůži za svou pojala,
tanec vlka podmanivě
vábeného svou družkou,
bohyní, vlčicí, spasitelkou,
na znamení Luny, které
s obdivem a údivem
pokloní se tímto aktem,
hledajíc smysl života
v kráse třpytu jejího
pravdivě neklamného,
napiji se vláhy tvé,
přímo lokat hodlám ji,
to jen na okamžik
zraky naše odloučí se,
ty usedneš ladně,
přec dravě na obličej můj
a to Světe div se
bez jediné známky studu,
vždyť modlíme se tímto
k bohyni naší potemnělé,
úplňkem svůdně tančící.

úterý 13. června 2017

Půjde to bez tabulky 18+?

Je to asi 3 dny, co jsem ze svého blogu odstranil onu ošidnou tabulku 18+, která varovala návštěvníky o tom, že jeho obsah je zčásti pornografický. Chtěl jsem to zkrátka zkusit. Předtím jsem pochopitelně zaměnil "nahé" fotky mé kamarádky, které zdobily úvodní stránku mého blogísku a nahradil je nevinnou přírodou a fotkou z mého setkání s kolegyní blogerkou. Dneska jsem však zjistil, že mi opět tak nějak záhadně mizí obsah článků a dokonce se sám upravuje právě i foto design blogu. Mám to brát znovu jako naprostou náhodu a technickou nedokonalost? Již jednou jsem se na to ptal admina a ten se mi dušoval, že on v tom prsty nemá a že proti mně, ani způsobu mého psaní nemá zhola nic. A já neměl důvod mu nevěřit. Asi jsem opravdu paranoidní a příliš vztahovačný, ale na druhou stranu mě pochopte. Jako zaměstnaná osoba zkrátka nemám čas pořád kontrolovat, jestli z mého blogu opětovně něco nemizí. Tak snad to bylo naposled. Opravdu nechápu, proč by někomu měli vadit mé vlastní fotografie z hudebního koncertu, který byl korunován setkáním s tak milou a kouzelnou osůbkou, jako je Evil. Tu varovnou tabulku sem zatím nevrátím, ale čert ví, co se stane třeba už zítra. Uvidíme tedy.

pondělí 12. června 2017

Můra

Celý život vidím krásu tam, kde jí ostatní ani nehledají. Při minulé noční šichtě se mi podařilo nafotit tuhle "zakletou" tančící vílu. Patrně zahynula dříve, než ji stačil někdo polibkem proměnit zpět ve spanilou a líbeznou dívku.





















středa 7. června 2017

Polední menu

Zoufale hledáš způsob,
jak zatřít zápach smrti,
co kosou mává tak hlasitě,
až slzy, jenž derou se proudem
z očích tvých pomněnkových,
ukonejšit nelze,
tolik zla a bolesti,
tolik strádání a utrpení
a to vše jen jako předkrm,
hlavní chod bude následovat
hned po polévce s mastným okem,
naservírované na talíři
hlubokém tak, že dna nedohlédneš,
přesto o něj drhneš lžící,
hltavě, hladově, surově lapáš
po dechu, kterého se ti nedostává,
neblázni, vzduchu je přece dost,
byť páchne hnilobou a po pukavcích
rozklepnutých o tvou přemoudřelou hlavu,
současnost protýká ti mezi prsty,
ač je nemáš děravé, spíš nejistě bojácné,
prahnoucí po jistotě zítřka,
jitra se nedožiješ, proto bojíš se noci,
křivdíš ji tímto, Luna je nevinná,
ta ochrání tě, spolehlivě a navždy,
ale ty o tom nemáš ani ponětí,
při své hlouposti a naivitě hlásáš, že
věčnost je největší lží, samá faleš,
lituješ dní, co prohýřil si v marnosti,
SRABE,
jistotu zítřka ti na zlatém podnosu
nepřinese ani tvůj nejlepší přítel,
ačkoliv by pro tebe snad i dýchal,
sousto po soustu spaseš své dny,
jednou ti budou sečteny, dobrá,
holobrádku dnes tedy ještě ne,
ale neboj, i ty se co nevidět dočkáš.

pátek 26. května 2017

Setkání s blogerkou a to přímo na Černé Mši

Miluji kapelu Depeche Mode, to ví většina z vás. Jsem na nich ujetej od svých 11ti let, kdy mi je pustil můj milovaný bratranec Michal na svém kazeťáku Telefunken, snad to bylo album "Black Celebration", případně o rok mladší Music fot the Masses" to už si nejsem jist, každopádně psal se revoluční rok 1989, to si vybavuji naprosto přesně. Jejich hudba mě uhranula takovou silou a mocí, že sbírka ostatních kazet typu Michala Davida, Dalibora Jandy a dalších hrůz letěly bezprostředně do odpadkového koše a ze mě se jako mávnutím kouzelného proutku stal ortodoxní Depešák, což mi vydrželo zhruba do poloviny let devadesátých, kdy jsem se pomaličku začal zajímat i o muziku jinou, nicméně fanouškem Depeche Mode jsem dodnes, neboť tvrdím, že fanouškem černooděnců se člověk nestává, nýbrž se jím rodí a kapelu opustí až v den svého skonu. Ano, tak to u Depešáků zkrátka chodí, tak hluboká a vzácná je jejich tvorba.

Letos nám naši miláčkové udělali radost novým a výborným albem "Spirit", které podpořili světovým turné, v rámci kterého nemohla chybět Bratislava, ani Praha. Návštěva pražského koncertu se pro mě stala doslova povinností a myšlenka, že koncert prošvihnu kvůli nepřízni osudu mě děsila od první chvíle, kdy bylo určeno datum, ano to kouzelné datum 24.5.2017, den D, den kdy po šesté spatřím své hrdiny. Navíc se během několika dní ozval právě Míša, bratránek, s tím, že i on už by měl kurva absolvovat svou první DM show, svou první Černou Oslavu, svou první depeš mši a okamžitě se rovněž zajímal, co Pšenda, náš společný přítel David, který se stal DM oddancem přibližně ve stejnou dobu, jako my. Davida jsem širou náhodou potkal pár dní poté a ten svou účast pochopitelně potvrdil, dle očekávání tak učinil i můj další kámoš Kája a tak se nám to začalo krásně rýsovat, objednali se vstupenky a počalo se stříhat pomyslný metr, den po dni to bylo blíž a blíž. Někdy v březnu jsem si uvědomil, že blogerka Evil taktéž poslouchá depešáky a tak jsem se jí zeptal, co říká na nové album Spirit a jestli se chystá do Prahy. Ona odvětila, že do Prahy určitě zavítá a mě blesklo hlavou, že se třeba během koncertu uvidíme. To jsem ale netušil, jaké budu mít štěstí. V půlce května se totiž Evil ozvala s prosbou, že do Prahy jede sama, samotinká mladá dívenka a jestli by se k nám tedy nemohla přidat. Představa samotného děvčete uprostřed pražské divočiny mi naháněla strach, o to s větším nadšením jsem tedy vítal možnost, že s ní v Praze sejít a na její první Černou Oslavu ji doprovodit a zároveň ji tak vezmu pod svá ochranná křídla. A tak se setkání začalo domlouvat, pomohli emaily, SMSky, poslední detaily jsme řešili telefonicky. Evil má bohužel určitou fobii z metra, co je v Praze celkem problém, ale tuto komplikaci mi pomohl vyřešit Michal, který se shodou okolností do Prahy chystal za pomocí známého taxikáře, takže nebyl problém Jitku vyzvednout na Zličíne, zatímco my ostatní jsme o hodinu a čtvrt později měli dorazit na Florenc.

Nastal den "D". Vzbudil jsem se ve 4 ráno a již jsem nezabral, jak typické pro nedočkavého depešáka, únava nehrozila, adrenalin dělá divy, takže jsem se obešel i bez kávičky. Ve 14,00h už jsme seděli v autobuse směr Praha, počítalo se i se zpožděním a plánovaný dojezd něco před pátou se ukázal jako reálný a správný odhad. Stáli jsme tuším, že třikrát a bylo něco před pátou a my jsme vystupovali z autobusu na Florenci. První "kolegové" v černém s tričky a v kůži, ach, jak blažený pocit je vidět, náladička se stupňovala. Následovala blesková návštěva KFC, aby bříška netrpěla hladem, a to už jsme to brali směrem k Edenu, k našemu ráji, kde na nás čekali naši Heroes. Konečně před stadionem, davy fanoušků. Nesnáším veliké davy, ale tento dav mě vyloženě hýčkal každičkým svým pohybem. Telefonické spojení s bratránkem. "Gate číslo 5, pivní stan." Jako bych to čekal dopředu, setkání, podání ruky, objetí, přivítání s Evil. Je to nádherná osůbka, milý, neustále usmívající se čertík, který nezkazí žádnou legraci. Objednali jsme si pivko do speciálního kelímku s logem, případně fotkou kapely, cena lehce přemrštěná, ale to nikdo v den "D" neřeší. Proběhlo klábosení, focení a bylo nám blaze, tak krásně nám bylo, že jsme si patrně dali o jedno pivčo víc, než jsme měli. Ke vstupu na stadion jsme se totiž odhodlali něco před půl osmou, což se ukázalo býti jako čas za minutu 12. Branou jsme totiž vstupovali už za zvuku Intra a nástupu kapely. Pozice celkem vzadu, možnost procpat se dopředu téměř nulová, sakra. Takže uvidíme jen maličkaté panduláčky, ach jo! Díky bohu za plátna a obrazovky, díky nimž má fanoušek prostor podia jako na dlani, ačkoliv stojí od pódia třeba i 80 metrů. Navíc se nám v davu nejdřív ztratil Karel, posléze i David, který se k nám však zhruba v polovině koncertu opět probojoval a ještě k tomu s kelímkem piva, opravdový hrdina. Nač si tedy kazit náladu? Jede se, paříme. A tak se tedy jelo a pařilo, tancovalo, zpívalo, plácalo rukama, objímalo se, když se zahrála oblíbená skladba a dokonce i slzelo dojetím, to když vytáhli z ranku nějakou tu nesmrtelnou. Pochopitelně došlo i na focení a pořizování krátkých videí. Bohužel to bývá tak, že když je člověk naprosto šťastný, minuty ubíhají jako voda. 22 skladeb celkem, z toho 5 novinek, pár libůstek a nesmrtelný základ byl odehrán tak svižně, že byl rázem konec, ale užili jsme si to náramně, myslím, že z fotek je to i cítit. Dav se začal rozpouštět a my si ještě plní dojmu užívali tu atmosféru, huby od ucha k uchu, ještě pár fotek a pak už ven před Tesco, kde jsme měli domluvený sraz, jednak pro případ, že by se někdo ztratil a také jsme byli domluveni s Lenkou a s Petrem, což jsou mí přátelé a Lenka je dokonce Kájovo sestřenice, ty však měli lístky do předního kotle, zatímco my jsme zvolili kotel zadní, takže před koncertem jsme se jen líbli a domluvili se právě na po koncertní afterparty.

Kručení v bříškách se ozvalo rychle, stejně jako bolavé nožičky podpořené příjemnou únavou a tak domluva byla jasná, žádné veliké paření, papů a pivčo to jistí. A tak jsme si sedli do jednoho lokálu, kde už ale nevařili, neb bylo pozdě a tak jsme po jednom pivku navštívili něco, co tak trošku připomínalo bufet, nakládaný hermelín, utopenci a uzený špalek to jistil, k tomu orosený nápoj a už se začalo řešit spaní. Byla totiž první hodina ranní a klížící se oči už nám další alotrie nedovolovala. S Michalem jsem měl domluvené spaní u něho na rozestavěném baráčku a tak jsem ubytování nabídl i mé nové kamarádce, bloggerce Evil. Ta o tom ale zprvu nechtěla ani slyšet. "Kdepak, mě jede ve 4,50 autobus domů, počkám někde na Florenci, když mě tam doprovodíte" zněla její odpověď už v první restauraci. Tato varianta se mi ale vůbec nelíbila. Představa, že opustím samotnou dívku v noční Praze, mi připadala jako bodnutí do zad, což jsem se také snažil vysvětlit, jí však stále více lahodila její varianta. "Akime, ona tě zná jen z netu a nás vůbec, nediv se, že se s námi bojí," argumentovali Michal s Davidem. "Navíc ty tvoje povídky, hmm" zaculila se Evil. Já si však jel svou. "Přece ji tady nenechám samotnou, to je nesmysl, co když ji tady někdo ublíží a já si to budu do smrti vyčítat". "Hmm, to je pravda, uznali pánové." Evil se ale zdála být neoblomná, nakonec však tedy kývla jako že tedy asi jo. Největší podíl na tom asi měla Lenka, která Evil ujistila, že jde-li tedy o mě a Káju, že nás zná od malička a je si jistá, že jsme slušní lidé, kteří by nikomu neublížili a že pokud já se zaručím za Davida a bratránka, měla by být jako v bavlnce. A tak se taky stalo, alespoň doufám. A to už stál domluvený taxík přede dveřmi "bufáče" dokonalé načasování. Jelo se tedy k bratranci na barák, kde vše nabralo rychlý spád, poslední nápoje, vyčůrat a spát, zalehli jsme. Evil měla pochopitelně místnost sama pro sebe, my muži jsme si ustlali v patře. Věděl jsem, že jen tak neusnu, i přes veškerou únavu, adrenalin stále zaplavoval mou mysl právě prožitými zážitky, což mělo fatální následky. Kája, který měl v "nohách" již několikátou oslavu svých narozenin konanou den před koncertem, usnul jako první, což umocněno jeho sennou rýmou mělo za následek v podobě chrápaní takové hlasitosti, že továrna v plném provozu jevila se coby lepší prostředí pro spánek. David utekl kamsi po pár minutách a já se smířil s tím, že tuto noc zkrátka celou probdím. Nestalo se tak, adrenalin se nakonec kamsi vytratil a únava vykonala své, spočinul jsem, alespoň na pár hodin.

Ráno se nešlo v dobré náladě, kávička, lehká snídaně, cigárko a debata různého druhu, zážitky předešlého dne měli pochopitelně prim. A pak už nás bratranec rozvezl domů, nejprve nás kluky a pak se cestou domů i Evil. Všichni dorazili v pořádku, z úžasným pocitem v srdíčku. A tak se tedy stalo, že jsem v jeden den zažil nejen koncert své oblíbené kapely, ale taktéž jsem se poprvé v životě setkal naživo s někým s blogu. A jsem velmi rád, že to byla právě Evil. Moc se těším, až ji někdy znovu spatřím.













pondělí 22. května 2017

Drtírna

Slinami slepené vlasy
necháváš prohořet
skrz průzor myšlenek
levných a vzácných,
topíš je v plamenech
obsedantně kompulsivních,
hořících skelnou tříští,
máš pocit, že se rozpadneš
a vlastně po tom i toužíš,
tak jako nikdy dřív, žhneš
chladem a mrazem,
co pálí tě v zátylku,
procitáš,
chlad a žár, jedna inkarnace,
svíjíš se v nahotě,
žiješ,
proč jen po doušcích?
Tápeš, váben vlastní malostí,
poklonit se zdráháš,
studem, nebo povýšeností?
Nevíš, jsi jen člověk,
ten nikdy neprozře,
smysl života nevnímáš,
drtíš ho svými pěstmi,
ztrácíš.