Z nálevny nocí vracím se po hříchu nadradej,
no jen se mi klidně, pohrdavě smějte,
všichni ovšem a jistě moc dobře víte,
že život je mnohdy nad míru trvdej a krutej,
například tehdy, když maminku pohřbíváš,
v tu chvíli smích nezdobí tvou mužnou tvář,
to rázem lhostejná je ti dokonce polární zář,
s pokorou v srdci tiše pláčeš, bolest prožíváš,
jak hadrový panák tělo mám bezvládné,
krok nejistý, co děvčátko na jehlách cupitající,
krev svou rád prolil bych místo ženy umírající,
myšlenky steskem zmámené, bezradné,
pozdě však je, urnu ponesu již za malinkou chviličku
tak nevyčítejte mi prosím vás těch pár sklenic,
sousedi vědí, že v pití už dávno nejsem panic,
tváře si oholím smuteční žiletkou, pro mou maminku.
Žádné komentáře:
Okomentovat