Odvěce bezedná a reálná vždy byla touha má,
po vzoru hvězd žhavých padat vzhůru,
víra, ta náboženstvím nezlomená konce nemá,
s ošatky plné večernic sype se s kůru,
náruč tvá, jak hříšně teplá peřina zdá se mi,
kroky tvé s pastí zrůdností lidských vyvedou mě,
plamenem sálající nitro hřejivým lékem je mi,
blahodárně omamným, až dech tají se kvapně,
temný opar zorniček tvých očních, vábivých
rouchem rázem stane se, zdobící moje kostičky,
stačí jediný pohled do těch uhlíků vášnivých,
aby shořely veškeré falešné předsudky a rozpaky,
naslouchati dechu tvému, toť smyslem života je,
i koruny stromů ve větru ševelí tu píseň kouzelnou,
bez tebe tělo zkroucené mám, jak zdechlina hnije,
mávni prosím alespoň ještě jednou hůlkou čarovnou.
Žádné komentáře:
Okomentovat