Poslouchej
a uslyšíš hlas
do ticha vlídně
vetkaný,
možná ti připomene
jen sotva patrné
zavolání,
či ozvěnu odněkud
z dálky znějící,
je to hlas tvého já,
hlas tvého primárního
zosobnění,
hlas tvé osobnostní
podstaty,
hlas ničím a nikým nepokřivený,
hlas přirozený, co
touží souznět,
souznět se světem,
který mění sen ve
skutečnost.
Miluji tě.
Vím, může to znít
fádně,
jako když kapičky
deště
rytmicky bubnují
na okenní římsu,
aby se pak rozplynuly
kdesi
v poloprázdnu.
Může to znít fádně,
ale každý přece ví,
že ty kouzelné údery,
to čarovné bubnování
pochází z nebe,
nebo odněkud
mezi Zemí a nebem.
Je v nich tudíž
cosi magického,
cosi přírodního,
cosi principiálního.
Stejně tak ta dvě
slova,
JSOU-LI ŘEČENA
UPŘÍMNĚ,
znamenají mnoho,
možná úplně nejvíce.
Miluji tě a věřím…
Báseň je cígo nedokouřený
do rakve hřebík
zatlučený
s děťátkem prožitý
den
v kapse zapomenutý
sen
Fénix z popela
vylétající
bol v srdci a
duše hořící
líce co rumělkou
klaní se rtům
do listí zašeptaný
křídel šum
samotou trpící ústa
prolhaná
láska v okovech lží
spoutaná
pohár dobra zlem
přetékající
svíce nadějí i iluze
ztrácející
plamínek co občas
skomírá
jindy dárek co náruč
otevírá
prenatální políbení i
pohlazení
úsměv maminčin co
nezevšední
báseň je
k životu nadechnutí
taktéž smrti smířlivé
pokynutí.
Tlukoty srdcí dvou
místností se nesou
v rytmu milování
souzní bez přestání
něhou se opíjejí
nahotou prolínají
špitají tichoučce
slovíčka o lásce
spolu jsou a
v sobě
ta srdce zasněná
touhou zmámená
vášní propletená
hladí se, laskají a hýčkají
dnem i nocí
proplouvají.
Kdosi ti polámal
srdce
s radostí půjčím
ti to své
vím, že mi ho později
s díky vrátíš
celistvé a nezlomené.
A pak mu po ní bylo
smutno
steskem sevřelo se mu
srdce
pochopil, že jí
miluje
v záři smutku
jeho očí
milion sluncí hřálo
se v paprscích.
