Miluji tě.
Vím, může to znít
fádně,
jako když kapičky
deště
rytmicky bubnují
na okenní římsu,
aby se pak rozplynuly
kdesi
v poloprázdnu.
Může to znít fádně,
ale každý přece ví,
že ty kouzelné údery,
to čarovné bubnování
pochází z nebe,
nebo odněkud
mezi Zemí a nebem.
Je v nich tudíž
cosi magického,
cosi přírodního,
cosi principiálního.
Stejně tak ta dvě
slova,
JSOU-LI ŘEČENA
UPŘÍMNĚ,
znamenají mnoho,
možná úplně nejvíce.
Miluji tě a věřím…
Báseň je cígo nedokouřený
do rakve hřebík
zatlučený
s děťátkem prožitý
den
v kapse zapomenutý
sen
Fénix z popela
vylétající
bol v srdci a
duše hořící
líce co rumělkou
klaní se rtům
do listí zašeptaný
křídel šum
samotou trpící ústa
prolhaná
láska v okovech lží
spoutaná
pohár dobra zlem
přetékající
svíce nadějí i iluze
ztrácející
plamínek co občas
skomírá
jindy dárek co náruč
otevírá
prenatální políbení i
pohlazení
úsměv maminčin co
nezevšední
báseň je
k životu nadechnutí
taktéž smrti smířlivé
pokynutí.
Tlukoty srdcí dvou
místností se nesou
v rytmu milování
souzní bez přestání
něhou se opíjejí
nahotou prolínají
špitají tichoučce
slovíčka o lásce
spolu jsou a
v sobě
ta srdce zasněná
touhou zmámená
vášní propletená
hladí se, laskají a hýčkají
dnem i nocí
proplouvají.
Kdosi ti polámal
srdce
s radostí půjčím
ti to své
vím, že mi ho později
s díky vrátíš
celistvé a nezlomené.
A pak mu po ní bylo
smutno
steskem sevřelo se mu
srdce
pochopil, že jí
miluje
v záři smutku
jeho očí
milion sluncí hřálo
se v paprscích.
