úterý 20. února 2018

Blouzníš, šeptla mi do ouška…

Když polykala mužské sémě, z pod jejich očních víček pomalinku odkapávala vodička průzračnější a čistší, než pramínek potůčku vysněný v dětské říkance. V tu chvíli byla pokřtěna vesmírnou samozřejmostí nadpozemské mrákoty a halucinace do básnických sbírek nikdy nevetkaných. A tu si i poslední pánbíčkář uvědomil, že nebe hoří sírou a peklo chladí jako kefír, když se zatoulané dítko spálí od Sluníčka. "Vykašlejme se konečně na modlitby a dejme vale bohoslužbám za toho, či onoho, dělejme to jinak, podle svého uvážení, to radím vám," řekl jeden. "A jak jinak, příkladně?" mudroval druhý. "Nevím, ale co třeba tahle?" řekl první a podal druhému ruku. Ruku, která ho dotykem neuzdravila, ani ho neučinila nesmrtelným, ale přesto krásně hřála. "Prší, podívej." Mládí ve svých rukách svírám, přesto že stár začínám být.

… a já si uvědomil, jak moc jí mám rád.

Inspirováno Stuprumem, věnováno tobě.

pátek 16. února 2018

Energie meditací osvícena

Do sítí rozšafně éterických
vpletu souřadnice své existence
energicky tepající v mádře
pro člověčího chaosu
vábně pulsující rytmem hudby,
kterou vsadil Nov do mé
nektarem provoněné šedé kůry
tak neodmyslitelně hladovým stylem
a způsobem, jakým rodí se světy,
v tepnách všech dnešků, včerejšků,
jen na zítřky asi někdo nestačil pomyslit,
ale ony ty zítřky na just přijdou,
zítřky nejsou pevně utaženým kohoutkem,
volně plynou skrz dnešky a ztrácejí se
pozvolným tempem pod hladinou
lehce zapomenutých včerejších nadějí,
bohabojně proudících dějinami
lidských svátostí do duších vetkaných
napříč ostnatnými dráty do krve ovinutých
kolem egoisticky dutých hlav lidské moudrosti
hnijící a tlející v urnách státních mocností
a v jejich armádách politiky ovládaných,
v náboženských dogmatech,
do svatých písem je hektolitry krve
církevní hodnostáři nabubřele zapisují,
pak stačí se jen pomodlit a bude odpuštěno,
nebo v Jidáše proměnit se a hrát si na spasitele,
všechno smrdí ne čpavkem, ale prachama a mocí,
i andělům zmizela veškerá energie z těla,
stigmata krvavě trýznivá znamením jsou bolu,
kořeny nenávisti prorostly skrz jamky
našich povrchností zaslepených očí,
kdosi zapomněl nám je jehlicí vypíchnout,
abychom prozřeli a v úlevné meditaci
na rtech s modlitbou, již pro bělostnou čistotu
do Bible Svaté nikdo nikdy netroufne si zapsat.

sobota 3. února 2018

Ubal mi cígo

Něha je poslední cigáro,
které jsi právě šluknul
v popel jsi ho proměnil,
snad ze zvyku, či jen tak,
pro ty dny včerejší,
o zítřku stydíš se snít,
nebo se ho prostě jen bojíš,
pláčeš skrz clonu úšklebků
v alkoholu utopených úsměvů
andělů na zem padlých,
do rána jen zahalených,
černá káva hostií ti je,
když vědom sis všeho,
co stalo se během pěti minut,
dál nevidíš, ač po tom toužíš,
poštou holubí, vzkazky posíláš
do nebe pekelného a v plamenech
pohlceného rozjímání,
šeptem proklínáš své vlastní ego,
které tak rád rácháš v klozetu
samozvané krátkozrakosti,
duše tvá proudem drolí se, jak
tvrdý rohlík semletej do strouhánky,
však nezoufej, naději neztrácej,
na hvězdném horizontu pokaždé
nalezneš pravdomluvnost záře syté,
co dál životem láskyplně tě povede,
pak, jednoho dne z rána, zemřeš.