Když polykala mužské sémě, z pod jejich očních víček pomalinku odkapávala vodička průzračnější a čistší, než pramínek potůčku vysněný v dětské říkance. V tu chvíli byla pokřtěna vesmírnou samozřejmostí nadpozemské mrákoty a halucinace do básnických sbírek nikdy nevetkaných. A tu si i poslední pánbíčkář uvědomil, že nebe hoří sírou a peklo chladí jako kefír, když se zatoulané dítko spálí od Sluníčka. "Vykašlejme se konečně na modlitby a dejme vale bohoslužbám za toho, či onoho, dělejme to jinak, podle svého uvážení, to radím vám," řekl jeden. "A jak jinak, příkladně?" mudroval druhý. "Nevím, ale co třeba tahle?" řekl první a podal druhému ruku. Ruku, která ho dotykem neuzdravila, ani ho neučinila nesmrtelným, ale přesto krásně hřála. "Prší, podívej." Mládí ve svých rukách svírám, přesto že stár začínám být.
… a já si uvědomil, jak moc jí mám rád.
Inspirováno Stuprumem, věnováno tobě.
Žádné komentáře:
Okomentovat