Do urničky
posbírám slzy
z kapičky hrůzy,
jež mlčky prohořely
studem,
tvář plnou polopravd
a snů
zítra něžně
nepohladím,
hněv v očích nespatřím,
mam nechal víčka
ležet ladem,
kmitočet dějů v
přehršli dnů
krade Slunci jas,
úsvit nespasí čas,
provždycky.
Kdosi až k morku
kostí krutý
asi zajal všechny mé
múzy,
ten lotr je pod zámek
uvěznil
a ony teď chuděry v zatuhlé
cele vězí,
neslyšeny hlasitě volají
o pomoc,
plačtivě o propuštění
prosí,
slzy po tvářích jim
stékají,
na chladnou podlahu dopadají,
kde se nenávratně
rozplynou,
avšak i hlásek
neslyšený
má nesmírnou sílu a
moc,
potajmu a znenadání,
do mých myšlenek
proniká,
předlouho nesl se širým
krajem,
ale svou cestičku přece
jen si našel,
hlas múz lze možná
ztišit,
nikoliv však zcela
umlčet,
žádný zámek není tak
pevný,
aby uvěznil je na
věky věků,
dveře šatlavy náhle rozletí
se
jen co se fantazie
s múzou políbí,
počnou spolu tančit a
rejdit,
hrát si, dovádět a
skotačit,
a já v tu chvíli
pochopím,
že vše je již tak,
jak má být,
mé múzy jsou zas volné
a svobodné.
