pátek 28. února 2020

Leporelo

Povrchní společnost učí nenávidět jeden druhého,
povrchní společnost učí tě nenávidět sebe samého,
povrchní společnost učí tě nenávidět ty, kteří tě milují,
povrchní společnost učí tě milovat ty, kteří tě nemilují,
povrchní společnost učí tě milovat ty, kteří tě nenávidí,
povrchní společnost tvoří povrchní lidé, co krásu nevidí.

čtvrtek 27. února 2020

pondělí 24. února 2020

Manželata před tribunálem

Ženuška má roztomilá do široká rozevřela svou čurinu
a s líčky studem zarudlými pak do úst pustila mi urinu,
ona omilostněna byla za to,
já dostal doživotí a natvrdo,
plus syfla zdarma,
asi špatná karma.

čtvrtek 20. února 2020

Velký rozhovor s blogery II - Otázka číslo 7

Sedmou otázku Velkého rozhovoru s blogery sestaveným userkou doprovází odpuštění. Odpustit? Na to není nikdy pozdě, ale na druhou stranu, jsou věci, které by se odpouštět neměly. Co si o tom myslíte vy?

středa 19. února 2020

Špagát

Možná stačilo opravdu málo, aby přežil,
snad chtělo to jen pár magických slůvek,
i dvě slova patrně zvrátila by smutný konec.
"Miluji tě."

pátek 14. února 2020

Prstem do skla

Kdo jednou ochutná chtíč mladé ženy, ten stává se nesmrtelným. Nahé dívčí tělo a jeho slastný nektárek, to lektvarem je věčného žití. "Od ní na věčnost," křičí Nick a v slzách blyští se mu vzpomínky na syna Arthura, patnáctiletého hocha, který poblíž Brightonu nalezl konec své nevinnosti. Osud nedopřál mu více radosti alespoň ne zde, na Zemi. Jeho rodiče trpce spílají k nebesům a dodnes ptají se, zda to bylo nutné. Přesto Nick píše a skládá dál. Upřímně, když jsem se dozvěděl tu smutnou zprávu, na malý okamžik jsem očekával ohlášení konce jeho kariéry, ale Nick je z podobného těsta jako třeba David, nebojí se ran osudu a bere je jako výzvy. Co tě nezabije, to tě posílí. Nač láteřit, že tu a tam něco nejde, nebo se pár dní, týdnů, měsíců, či let nedaří. Takový zkrátka život je, smutnost žití je tak přirozená, proč hned propadat panice a chmurám? Každému něco, nebo někdo chybí. Já pláči každý den, abych se z toho nezbláznil. Mám na co vzpomínat, přesto nežiji jen pro vzpomínky, hledím vstříc budoucnosti. Jen jedné věci lituji. A nechápu. Kde se v lidech rodí tolik povrchnosti? Proč se nesnažíme jeden druhého více poznat? Proč nám stále stačí levná gesta a umělá pozlátka? Jasně, snad za to můžou instinkty, nebo máme pocit, že čas běží tak rychle a bojíme se, že hledáním ztratíme šanci nalézt to pravé. Ale není to zrovna naopak? Asi ne, když stejně jako já uvažuje tak málo lidí. A možná se pletou, podobně jako já. Kdo ví? Vypadala jako svatý obrázek, když oddychovala, po té, co prožila mnohonásobný orgasmus. Usmál jsem se a řekl si. "Vypadá jak ženská podoba Ježíše, jen není ukřižovaná." Zdálo se mi to, nebo jsem to skutečně prožil? Štípl jsem se a sen to nebyl. A bylo mi tak krásně. Vonělo to, omamně to vonělo. Byl to duchovní prožitek, nádherný, krystalicky čistý duchovní prožitek. Od ní na věčnost.



Nenávist s nevinností se mísí
na spáleništích hříšných duší,
kdo je viníkem všichni už tuší,
hniloba člověčí prostorem čpí,
torza lidskosti vypadají, že spí,
spánek však proměnil se v nežití,
smyčka provazu skýtá různá užití,
podstata humanity na ní teď visí.

čtvrtek 13. února 2020

úterý 11. února 2020

Hýčkej si sny v kapičkách

Ztratil jsem pro tebe hlavu i srdéčko,
věnovat ti je proto nemohu děvenko,
nepropadej ale chmurám, ani panice lásko moje,
lačnými rtíky zkus ochutnat odhodlání mého pyje.

Vidíš?
Rozechvěním už stékají mi po tvářích slzičky,
ukryl jsem do nich sílu touhy, rozkoše i lásky.

pátek 7. února 2020

Pohled dolů

Příliš daleko od slov,
k činům téměř na dosah,
blízko, blizoučko,
přesto pořád tak nějak
sám sebou pohlcen,
Světem unaven,
lidmi často nepochopen,
bič střídá něžnost pohlazení,
i ten nebolestný strach
často zdá se být snově utopickým,
čajíčky, kávičky, občas pivo s rumem,
jen hudba, ta dobrá, tepe jistotou,
je jí nepřeberné množství,
příběhy z filmů, nových i starších,
do kterých se můžeš ponořit, vžít,
srdce jihne v dychtivém očekávání,
když hltáš je celým svým nitrem,
zakázaná slova honí se ti hlavou,
osudy z knih, co kdosi kdysi napsal,
stránky obracíš, leč oči se klíží,
to smrt se nemilosrdně blíží.

A jede se dámy a pánové, jízda jako na horské dráže, kolotoče točí se dál, aneb jak praví klasici literárního chlíváctví, tedy má maličkost + sám veliký a veleslavný odpaňovač Stuprum "nač láteřit, že holčička je v tom, když ji teprve mlsným jazýčkem dírku laskáme?" Blog.cz možná někdy skončí a třeba to nebude dlouho trvat, ale zatím funguje, i když momentálně spíše v nouzovém režimu. Leč, věnoval jsem mu 6 let svého žití a nemám důvod ho opouštět, dokud se zcela nepotopí. Akimek bude na palubě až do úplného skonání, ne jako kapitán, spíše jako tiše zadumaný chlípník, co morbidně oplzlé verše škrábe do skalnatých masivů v modravých dálkách tušených, to aby alespoň na pár okamžiků dal odpočinout svému údu, jsa posedlý ženskou krásou, kterou chtě, nechtě chronickou potřebou onanovat léčí. Jsem zde a snad stále budu, jelikož si vážím vaší přízně. Buďte tu se mnou, nelamte rukami, nelamentujte a neláteřte, že vše není na 100% dokonalé. Život nám nebyl darován bez chyb a neduhů, tak to nebylo plánováno, žití je a musí být plné bolestí, nicméně, proč se tomu poddávat a chmurami prznit úsměv svůj? Dokud dýcháme, žijeme a to je to podstatné a důležité, neopomínejme prosím tento fakt a radujme se s maličkosti a dělejme si dobře v každém směru, ducha i tělo živme rozkoší, však je jí kolem plno, jen se stačí rozhlédnout. Zkusme jednu věc a to otevřít stavidla své touhy. Holky a kluci, dopřejme si dnes večer krásný orgasmus, když ne s někým milovaným, tak alespoň sami, udělejme si krásně, vždyť na tom není nic nemorálního. A když ne dnes večer, tak někdy jindy. A Svět zas bude o něco krásnější. Myslím na vás.

čtvrtek 6. února 2020

Konec blog.cz?

Tak blog.cz prý končí! Hmm, celkem šok, dal jsem si s ním za ty roky docela dost práce, ale my s tím těžko něco uděláme, že? Kdo má zájem i nadále sledovat mou tvorbu, jsem na facebooku stačí zadat FB adresu + akas.akim, případně mě můžete kontaktovat na emailové adrese akas@seznam.cz. Časem se uvidí, třeba si někde založím nový blog. Za zájem moc děkuji, budu se těšit. A berte to s nadhledem, nějak bylo, nějak bude. Mějte se krásně. Jo a každopádně vám všem musím srdečně poděkovat za veškeré vaše dosavadní reakce, komentáře a další komunikaci. Bylo by s vámi moc hezky. Děkuji.

středa 5. února 2020

Velký rozhovor s blogery II - Otázka číslo 5

Pátý dotaz Velkého rozhovoru s blogery vedený userkou se týká prvnních erotických zkušeností. Pro úplnost opět uvádím i svou první, tedy původní verzi odpovědi.


5) V jakém věku ses poprvé zamiloval/a (ne dětské lásky) a kdy jsi poprvé okusil/a sex?

Tak klasika, první lásky přišly pochopitelně v pubertě a pak na střední škole. Jenže já jsem byl v té době hrozný ňouma a tragéd. 2 roky mi trvalo, než jsem byl schopen vyznat lásku své spolužačce, která mě vzápětí hned odpálkovala s tím, že mě nechce. Tenkrát po mě ženy a dívky vůbec netoužily, jelikož jsem jim popravdě neměl vůbec co nabídnout. Nezkušené, romantické a zasněné nemehlo, navíc kluk s hendikepem. Jo kdybych si už tenkrát byl vědom svého spisovatelského daru, vypadalo by to možná trochu jinak. Byl jsem přátelský a společenský, takže jsem měl docela dost kamarádek, ale lásku ani jednu. Sexuální touhy jsem tenkrát léčil pornem a onanií, sklíčenou duši alkoholem a marihuanou. První sex přišel až o několik let později. Ale já jsem se vlastně asi ještě pořádně nikdy nezamiloval, jelikož jsem dosud nepotkal tu pravou.