Miluji kapelu Depeche Mode, to ví většina z vás. Jsem na nich ujetej od svých 11ti let, kdy mi je pustil můj milovaný bratranec Michal na svém kazeťáku Telefunken, snad to bylo album "Black Celebration", případně o rok mladší Music fot the Masses" to už si nejsem jist, každopádně psal se revoluční rok 1989, to si vybavuji naprosto přesně. Jejich hudba mě uhranula takovou silou a mocí, že sbírka ostatních kazet typu Michala Davida, Dalibora Jandy a dalších hrůz letěly bezprostředně do odpadkového koše a ze mě se jako mávnutím kouzelného proutku stal ortodoxní Depešák, což mi vydrželo zhruba do poloviny let devadesátých, kdy jsem se pomaličku začal zajímat i o muziku jinou, nicméně fanouškem Depeche Mode jsem dodnes, neboť tvrdím, že fanouškem černooděnců se člověk nestává, nýbrž se jím rodí a kapelu opustí až v den svého skonu. Ano, tak to u Depešáků zkrátka chodí, tak hluboká a vzácná je jejich tvorba.
Letos nám naši miláčkové udělali radost novým a výborným albem "Spirit", které podpořili světovým turné, v rámci kterého nemohla chybět Bratislava, ani Praha. Návštěva pražského koncertu se pro mě stala doslova povinností a myšlenka, že koncert prošvihnu kvůli nepřízni osudu mě děsila od první chvíle, kdy bylo určeno datum, ano to kouzelné datum 24.5.2017, den D, den kdy po šesté spatřím své hrdiny. Navíc se během několika dní ozval právě Míša, bratránek, s tím, že i on už by měl kurva absolvovat svou první DM show, svou první Černou Oslavu, svou první depeš mši a okamžitě se rovněž zajímal, co Pšenda, náš společný přítel David, který se stal DM oddancem přibližně ve stejnou dobu, jako my. Davida jsem širou náhodou potkal pár dní poté a ten svou účast pochopitelně potvrdil, dle očekávání tak učinil i můj další kámoš Kája a tak se nám to začalo krásně rýsovat, objednali se vstupenky a počalo se stříhat pomyslný metr, den po dni to bylo blíž a blíž. Někdy v březnu jsem si uvědomil, že blogerka Evil taktéž poslouchá depešáky a tak jsem se jí zeptal, co říká na nové album Spirit a jestli se chystá do Prahy. Ona odvětila, že do Prahy určitě zavítá a mě blesklo hlavou, že se třeba během koncertu uvidíme. To jsem ale netušil, jaké budu mít štěstí. V půlce května se totiž Evil ozvala s prosbou, že do Prahy jede sama, samotinká mladá dívenka a jestli by se k nám tedy nemohla přidat. Představa samotného děvčete uprostřed pražské divočiny mi naháněla strach, o to s větším nadšením jsem tedy vítal možnost, že s ní v Praze sejít a na její první Černou Oslavu ji doprovodit a zároveň ji tak vezmu pod svá ochranná křídla. A tak se setkání začalo domlouvat, pomohli emaily, SMSky, poslední detaily jsme řešili telefonicky. Evil má bohužel určitou fobii z metra, co je v Praze celkem problém, ale tuto komplikaci mi pomohl vyřešit Michal, který se shodou okolností do Prahy chystal za pomocí známého taxikáře, takže nebyl problém Jitku vyzvednout na Zličíne, zatímco my ostatní jsme o hodinu a čtvrt později měli dorazit na Florenc.
Nastal den "D". Vzbudil jsem se ve 4 ráno a již jsem nezabral, jak typické pro nedočkavého depešáka, únava nehrozila, adrenalin dělá divy, takže jsem se obešel i bez kávičky. Ve 14,00h už jsme seděli v autobuse směr Praha, počítalo se i se zpožděním a plánovaný dojezd něco před pátou se ukázal jako reálný a správný odhad. Stáli jsme tuším, že třikrát a bylo něco před pátou a my jsme vystupovali z autobusu na Florenci. První "kolegové" v černém s tričky a v kůži, ach, jak blažený pocit je vidět, náladička se stupňovala. Následovala blesková návštěva KFC, aby bříška netrpěla hladem, a to už jsme to brali směrem k Edenu, k našemu ráji, kde na nás čekali naši Heroes. Konečně před stadionem, davy fanoušků. Nesnáším veliké davy, ale tento dav mě vyloženě hýčkal každičkým svým pohybem. Telefonické spojení s bratránkem. "Gate číslo 5, pivní stan." Jako bych to čekal dopředu, setkání, podání ruky, objetí, přivítání s Evil. Je to nádherná osůbka, milý, neustále usmívající se čertík, který nezkazí žádnou legraci. Objednali jsme si pivko do speciálního kelímku s logem, případně fotkou kapely, cena lehce přemrštěná, ale to nikdo v den "D" neřeší. Proběhlo klábosení, focení a bylo nám blaze, tak krásně nám bylo, že jsme si patrně dali o jedno pivčo víc, než jsme měli. Ke vstupu na stadion jsme se totiž odhodlali něco před půl osmou, což se ukázalo býti jako čas za minutu 12. Branou jsme totiž vstupovali už za zvuku Intra a nástupu kapely. Pozice celkem vzadu, možnost procpat se dopředu téměř nulová, sakra. Takže uvidíme jen maličkaté panduláčky, ach jo! Díky bohu za plátna a obrazovky, díky nimž má fanoušek prostor podia jako na dlani, ačkoliv stojí od pódia třeba i 80 metrů. Navíc se nám v davu nejdřív ztratil Karel, posléze i David, který se k nám však zhruba v polovině koncertu opět probojoval a ještě k tomu s kelímkem piva, opravdový hrdina. Nač si tedy kazit náladu? Jede se, paříme. A tak se tedy jelo a pařilo, tancovalo, zpívalo, plácalo rukama, objímalo se, když se zahrála oblíbená skladba a dokonce i slzelo dojetím, to když vytáhli z ranku nějakou tu nesmrtelnou. Pochopitelně došlo i na focení a pořizování krátkých videí. Bohužel to bývá tak, že když je člověk naprosto šťastný, minuty ubíhají jako voda. 22 skladeb celkem, z toho 5 novinek, pár libůstek a nesmrtelný základ byl odehrán tak svižně, že byl rázem konec, ale užili jsme si to náramně, myslím, že z fotek je to i cítit. Dav se začal rozpouštět a my si ještě plní dojmu užívali tu atmosféru, huby od ucha k uchu, ještě pár fotek a pak už ven před Tesco, kde jsme měli domluvený sraz, jednak pro případ, že by se někdo ztratil a také jsme byli domluveni s Lenkou a s Petrem, což jsou mí přátelé a Lenka je dokonce Kájovo sestřenice, ty však měli lístky do předního kotle, zatímco my jsme zvolili kotel zadní, takže před koncertem jsme se jen líbli a domluvili se právě na po koncertní afterparty.
Kručení v bříškách se ozvalo rychle, stejně jako bolavé nožičky podpořené příjemnou únavou a tak domluva byla jasná, žádné veliké paření, papů a pivčo to jistí. A tak jsme si sedli do jednoho lokálu, kde už ale nevařili, neb bylo pozdě a tak jsme po jednom pivku navštívili něco, co tak trošku připomínalo bufet, nakládaný hermelín, utopenci a uzený špalek to jistil, k tomu orosený nápoj a už se začalo řešit spaní. Byla totiž první hodina ranní a klížící se oči už nám další alotrie nedovolovala. S Michalem jsem měl domluvené spaní u něho na rozestavěném baráčku a tak jsem ubytování nabídl i mé nové kamarádce, bloggerce Evil. Ta o tom ale zprvu nechtěla ani slyšet. "Kdepak, mě jede ve 4,50 autobus domů, počkám někde na Florenci, když mě tam doprovodíte" zněla její odpověď už v první restauraci. Tato varianta se mi ale vůbec nelíbila. Představa, že opustím samotnou dívku v noční Praze, mi připadala jako bodnutí do zad, což jsem se také snažil vysvětlit, jí však stále více lahodila její varianta. "Akime, ona tě zná jen z netu a nás vůbec, nediv se, že se s námi bojí," argumentovali Michal s Davidem. "Navíc ty tvoje povídky, hmm" zaculila se Evil. Já si však jel svou. "Přece ji tady nenechám samotnou, to je nesmysl, co když ji tady někdo ublíží a já si to budu do smrti vyčítat". "Hmm, to je pravda, uznali pánové." Evil se ale zdála být neoblomná, nakonec však tedy kývla jako že tedy asi jo. Největší podíl na tom asi měla Lenka, která Evil ujistila, že jde-li tedy o mě a Káju, že nás zná od malička a je si jistá, že jsme slušní lidé, kteří by nikomu neublížili a že pokud já se zaručím za Davida a bratránka, měla by být jako v bavlnce. A tak se taky stalo, alespoň doufám. A to už stál domluvený taxík přede dveřmi "bufáče" dokonalé načasování. Jelo se tedy k bratranci na barák, kde vše nabralo rychlý spád, poslední nápoje, vyčůrat a spát, zalehli jsme. Evil měla pochopitelně místnost sama pro sebe, my muži jsme si ustlali v patře. Věděl jsem, že jen tak neusnu, i přes veškerou únavu, adrenalin stále zaplavoval mou mysl právě prožitými zážitky, což mělo fatální následky. Kája, který měl v "nohách" již několikátou oslavu svých narozenin konanou den před koncertem, usnul jako první, což umocněno jeho sennou rýmou mělo za následek v podobě chrápaní takové hlasitosti, že továrna v plném provozu jevila se coby lepší prostředí pro spánek. David utekl kamsi po pár minutách a já se smířil s tím, že tuto noc zkrátka celou probdím. Nestalo se tak, adrenalin se nakonec kamsi vytratil a únava vykonala své, spočinul jsem, alespoň na pár hodin.
Ráno se nešlo v dobré náladě, kávička, lehká snídaně, cigárko a debata různého druhu, zážitky předešlého dne měli pochopitelně prim. A pak už nás bratranec rozvezl domů, nejprve nás kluky a pak se cestou domů i Evil. Všichni dorazili v pořádku, z úžasným pocitem v srdíčku. A tak se tedy stalo, že jsem v jeden den zažil nejen koncert své oblíbené kapely, ale taktéž jsem se poprvé v životě setkal naživo s někým s blogu. A jsem velmi rád, že to byla právě Evil. Moc se těším, až ji někdy znovu spatřím.
Žádné komentáře:
Okomentovat