Říká se, že když se člověk zamiluje, tak pro lásku nevidí a neslyší. Dá se s tím souhlasit, nebo ne. Sledujíc své okolí, shledal jsem v podstatě dva typy lidí. Jedni se opravdu zamilovávají bezhlavě, pokud do "toho" spadnou, jedou v tom na plno. Hledí na svůj protějšek, jak na svatý obrázek, vnímají jen to hezké, pěkné a nádherné. Negativní věci a náznaky jakéhokoliv nesouladu jejich právě prožívaného vztahu nevnímají. Ti druzí si svou zamilovanost také užívají, ale na rozdíl od té první skupiny, vidí věci střízlivěji, nezaslepeně, reálněji, chtělo by se říci. Z vlastní zkušeností vím, že do té první grupy patří spíše ti mladší ročníky, kteří si toho ještě moc neprožili a svět vnímají z pozice naivních adolescentů, jednoduše, růžově. Starší ročníky jsou přece jen opatrnější, což ale rozhodně není pravidlo. Znám spoustu "zkušených" osob, kteří se zkrátka vrhají do každého nového vztahu se stejnou naivitou, jako do toho prvého. Já se řadím spíše do té druhé skupiny, ačkoliv v rámci zachování duchu upřímnosti, musím přiznat, že je to občas příšerná fuška. Co naplat, láska je mrška tuze vábivá, svůdná a lákavá, často se jen stěží odolává. A co vy, do jaké skupiny patříte vy?
Já se však chci věnovat dané věci spíše z té druhé strany, z pozice nezúčastněného sledovatele. Zajisté jste se v oné situaci ocitli již několikrát, mnohokrát. Vaši příbuzní, kamarádi, přátelé, známí se zabouchnou a vy jste blízkými svědky jejich zamilovanosti. Jen svědky! Tudíž vidíte věci s nadhledem a reálně. A tak se vám zákonitě stane, že pochopíte věci, které zúčastnění přehlédnou, případně si onen fakt nepřipouští. Určitě to znáte, najednou se jeden z párů začne chovat snad jen nepatrně jinak, což může znamenat v podstatě cokoliv, ale vy máte pocit, že ona změna chování musí být způsobena určitým poklesem vřelosti jednoho k druhému. Začnete v tichosti špekulovat. "Má jinou (jiného), miluje ho (ji) ještě, chce od něho (ní) odejít, přizná se mu (ji), bude to vůbec řešit? Ve vás to začne hlodat, máte tendenci danému páru pomoc, řešit situaci, kterou oni si jako pár zatím vůbec nepřipouští. Může být ale ještě hůř. Co když se ti dva k sobě vůbec nechodí, spíše spolu bojují a jsou spolu jen silou vůle? Nebo už spolu být nechtějí? Ještě horší, než váš vnitřní pocit, jsou skutečné a nepřehlédnutelné (z pozice svědka) náznaky, vysílané vědomě, či nevědomky. Zajisté víte, o čem hovořím, z ničeho nic je jeden z páru o mnoho častěji přilepen na display svého mobilního telefonu, na který mu chodí x zpráv, po jejichž přečtení se jen ztěžka brání rádoby nevinnému culení a svému protějšku však "chladně" vysvětluje, že to je přece kolega(gyně) z práce a že řeší věci výhradně pracovní. Vy však již víte, že tomu tak není. Ovšem, může být ještě o mnoho hůře. Jeden z páru si vás totiž může vzít jako své "rukojmí." Chce se s tím druhým rozejít, neví, jak to udělat, případně k tomu nemá dostatek sil, je to jednoduše zbabělec a tak dává svému okolí jasně najevo, že je vše jinak. V nepřítomnosti svého "protějšku" flirtuje s opačným pohlavím, případně rovnou a na férovku přijde na sraz s vámi třeba do hospůdky s někým, koho oficiálně představí jako kamaráda(ku), kolegu(gyni), vám je již ale jasno, že tomu bude jinak, neb se k sobě chovají o mnoho důvěrněji. Účelem tohoto trapného chování je naděj, že vám to docvakne, druhé polovičce to nabonzujete a on(a), už jen při vzájemné konfrontaci onen zálet, či paralelní vztah jen přikývne a docílí tak vytouženého rozchodu. Připadá vám to jako podraz, jako slabost a nízkost lidského charakteru. Souhlasím, jak jinak to nazvat? Z vlastní zkušenosti totiž vím, že je tato situace krajně nepříjemná, být stavěn do pozice bonzáka, který hlásí své(mu) kamardce(dovi), že ten druhý už s ním být asi nechce a že již má dokonce patrně někoho jiného. Do pozice donuceného práskače jsem byl naštěstí zatím v životě postaven jen jednou a mohu vám říct, že jsem si nevěděl rady, nakonec jsme to jako parta přátel zvládli a byť neradi, "dopomohli" jsme danému páru k "vytouženému" rozchodu, v současné době jsou oba znovu zadaní a velmi spokojení. Já osobně jsem si s této situace odnesl zkušenost, že i v člověku, který je léta šťastný a zamilování, se může leccos zlomit a on počne hledat cestu životem po boku někoho jiného. Vždycky by ale měl mít v sobě tolik síly, aby se dokázal podívat tomu druhému do očí a říct mu, jak se ve vztahu cítí. Je tomu už několik let, co se tento konkrétní příběh odehrál, hořkost jeho konce však v sobě máme všichni dodnes.
V tomto případě nakonec pravda skutečně zvítězila, jindy bývá ale krutě poražena. Z počátku jsem vlastně ani nechtěl zmiňovat žádný konkrétní případ ze svého okolí, ten článek měl být zkrátka o tom, že je mnohdy celkem obtížné sledovat zamilovaný pár a vidět, jak se jejich vztah mění, nebo již od začátku skřípe. Člověk má vlastně jen dvě možnosti, buď zůstane němým svědkem tekoucích událostí, nebo se tu a tam, snaží tyto události usměrnit tím, podle jeho mínění správným směrem. Upřímně vám povím, že dříve jsem se považoval za usměrňovače, v současně době jsem ale raději němým svědkem. Ono se totiž občas i stává, že pletete-li se do cizího vztahu, vina neúspěchu padne nakonec na vaší hlavu. Je dobré říci svůj názor, ale ještě lepší, je v pravý moment ustoupit a dovolit dvojici, aby si danou situaci vyřešili jen skutečně mezi sebou. Láska je sice hluchá a slepá, to však může být přihlížející svědek též. Nikdy totiž zcela neodhadne situaci, ačkoliv máte dojem, že je vám vše jasné.
A co vy, jste raději usměrňovači, nebo němí svědci? A proč? A proč ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat