Když hladím pokožku tvou,
v tu chvíli snad hvězd se dotýkám,
zdobená je duhou neonovou,
všemi barvami hrající sonátu mám
v úsměvu tvém přímo před sebou,
zrcadla magická, do tvých očí,
co dary nebeské po Luně se svezou,
vnořena jsou a nikdy se nemračí,
přestože po odpočinku touží,
únavou zmožené čočky po hříchu
točící se jako kolotoč, krouží
měkce a hebkostí podobny mechu,
v tu chvíli já, zhýralec a nemrava
kvapně po objetí tvém hlasitě volám,
úkosem hledím doleva, doprava,
v náruči tvé voňavé útěchu hledám,
doufaje při své prostopášné drzosti,
že slova má, nezkušeně veršovaná
darují ti přehršle romantiky i radosti
přesto, že jsou občas tak neřestná.
Věnováno Elizabeth
Žádné komentáře:
Okomentovat