Žárem do mrtě vykořeněné duše
pálíš i to poslední stéblo,
kterého ses stejně vždy pohrdavě
odmítal chytit, nepři se,
kopeš, dávíš se něhou ze slevomatu,
pach hrůzy v nebesích zrozené,
láska na inzerát hoří líp, než kerosin,
ty však nikdy nevzlétneš,
přestože křídla pořídil sis v konzumu
s flaškou levné pálenky, s úšklebkem
lokáš vlastní beznaděj coby
vizi předem promarněné budoucnosti,
v kapkách v šitých do víček očních
vzteky vyrveš a roztříštíš skrz skleněný plást,
modlíš se ze zvyku, z principu, nebo jen
z trapného pocitu opodstatněného,
případně v opičce si pořízeného strachu,
smrdíš nejistotou a to se trestá životem,
jenž vyměnil jsi v zastavárně za smrt,
pohledem do očí, žensky rádoby nevinných
žehnáš, doufaje v alespoň v jediný
pravý důvod vlastního upotřebení,
každý lok vychutnáváš si jako poselství,
ty však pádem klesáš ještě dříve, než
rty stačíš omočit si ve vlastní šťávě,
propadáš se skrz pohrdavě a zpupně
tvářící se rozkoš, slízanou kdesi a komusi
z jeho tíhou života ustarané tváře,
roboticky usrkáváš sklenku za sklenkou,
pro kvalt kolotočem roztočený boj,
netroufáš si už ani na moment snít,
světlo, tma, světlo, tma, světlo, tma.
Žádné komentáře:
Okomentovat