Když na konci devadesátých let natočili Laurence a Andy Wachowští (tehdy ještě jako bratři, dnes sestry) první díl filmového Matrixu fanouškové byli u vytržení. Právem se z trylogie o Neovi, Trinity a dalších hrdinech bojujících za záchranu Světa reálného, ale i toho virtuálního, stala kultovní záležitost. Každého muselo v té době ohromit prolínání těchto dvou vesmírů, realita versus virtuální svět.
Uplynulo skoro 20 let a slovo virtualita je jedním z nejpoužívanějších pojmů především u mladé a nejmladší generace. Internet a sociální sítě jsou dnes, troufám si tvrdit, že bohužel nedílnou součástí našich životů a to mnohdy do té míry, že se množí případy, kdy se jedinec, či skupina lidí v reálném prostředí chovají tak, jako by hráli pouze nějakou virtuální hru. Posledním a pro svou hrůznost přímo typickým příkladem je případ dvou dívek řítících se vy vysoké rychlosti po dálnici a vše zaznamenávající na mobilní telefon jedné z nich. Předpokládám, že valná většina z vás ví, o jaké situaci píši. Nikola a její kámoška sedí v autě a přitom se natáčejí, poslouchají hudbu z rádia, pozpěvují si, v sedě i tancují a co chvíli se usmívají do zapnuté kamery umístěné v mobilu spolujezdkyně. Řidička i její kolegyně dělají chybu za chybou, s nadsázkou by se dalo říci, že kromě toho, že jsou připoutané, neudělají ani jednu správnou věc, chovají se, jako by seděli na nějakém dopravním trenažeru a ne v reálném automobilu jedoucí po skutečné vozovce. Vesele si prozpěvují text své oblíbené skladby, všechno je, fajn, cool a in. Dívky rozverně vtipkují, o životě, o smrti, doslova se vychloubají, že takto nezodpovědně řídí běžně, jim se přece nemůže nic stát, ony přece mají celý život před sebou. Řidička zvedá telefon, volá ji babička, Nikola přizpůsobuje svou mluvu a ubírá na vulgaritě, zatímco její kamarádka se řehní co chvíli do telefonu, děvče si dokonce troufne i na husarský kousek, kdy si během telefonování přihne s kelímku s pitím, čímž samozřejmě nechává volant volantem a dál se věnuje své babičce, kterou má tak ráda. Položí telefon a auto nabírá na rychlosti, snad to stihnou k tomu Tescu za 5 minut, jak se domluvili se svými přáteli. Rychlost auta se zvyšuje, 120, 140 km/h… "Ty pičo, kolik jedeš?" poslední slova spolujezdkyně, výskot, pak náraz, dívky zmizí z obrazu.
Upřímně se vám svěřím, že když jsem to video viděl poprvé, lomcoval mnou vztek, tolika nezodpovědnosti, tady už se nedá mluvit ani o chybě, o lehkomyslnosti a hlouposti. To co dívky předvedly, rovná se pohrdáním životem vlastním, ale i životem ostatních lidí. Nehoda, která zkrátka musela přijít, připravila řidičku o život, její přítelkyně skončila s těžkými poraněními v nemocnici. Smutná bilance, ale pozor, tady je nutno si uvědomit, že by mohlo být o mnoho a mnoho hůř. Co kdyby se například v ten moment opačným směrem vracel odněkud z výletu autobus plný malých dětí? Umíte si to vůbec představit? Takových případů je přece spoustu, život je plný nehod a lidských neštěstí, ale proč tomu napomáhat tímto přístupem? Kdyby mi to pouze někdo jen vyprávěl, asi bych neuvěřil, že se může někdo takhle chovat. Kdo za to může? Dívky, které evidentně žili ve svém, cool komerčním světě, kde je všechno bezva a všechno to "in a cool" se musí natočit a zaznamenat na nejnovější model chytrého přístroje. Život je přece hra, tak ho tak žijme, řekli si asi kámošky.
Vy co mě znáte, víte, že jsem silně empatický člověk a smrt kohokoliv mě rozhodí, za normálních okolností by mi bylo líto i těch dvou mladých životů, jejich konání ale mohlo a ohrožovalo desítky životů nevinných lidí pohybujících se v jejich okolí, je tady tedy důvod k lítosti? Nedopadlo to všechno nakonec navzdory situaci, ještě relativně dobře? Připomínám, že mohlo dojít k úmrtí v řádech desítek lidí, včetně dětí, v protijedoucím autě mohla sedět rodina s dětmi, těhotná žena, kdokoliv z vás. Není nakonec jeden vyhaslý život, navíc život viníkův nutným kompromisem? A kdo je vlastně skutečným viníkem, ta uhynulá dívka, styl jejího života a způsob jakým žila a jakým přemýšlela? Ten video záznam vyvolal samozřejmě obrovskou vlnu emocí, přátelé a rodiny obou dívek ho zajisté shlédli s obrovskou trpkostí ve svých srdcích, nezasvěcené okolí to spíše asi naštve, výjimkou nejsou ani ukázky lidové tvořivosti, které pod rouškou černého humoru připomínají tuto událost. Někdo to nazývá hyenismem, autoři a jiní lidi zase považují za čirý hyenismus to, co předvedly obě aktérky. Pravdu mají asi všichni.
Na tom záznamu je něco, co mě zarazilo, mám na mysli moment těsně před nehodou, kdy obě dívky už asi tuší, že nehodě se nevyhnou, zvláštní ale je, že v jejich očích není vidět strach, obava o holý život. Snad jako by si ani dívky neuvědomovali, že nejde jen o hru.
Když se dnes kolem sebe rozhlídnete a zaměříte se především na mládež a děti, uvědomíte si, že 70% a možná i více svého času vnímají své okolí skrz clonu virtuality na úkor reálného vidění, což může být na jednu lákavé, ale jak vidno, žít ve skutečným světe tak, jako bychom hráli nějakou hru, se občas vůbec nevyplácí. Nezapomínejme prosím na to!!! Ty slečny tady mohly ještě být, stačilo jen vnímat život trošku jinak.
Žádné komentáře:
Okomentovat