Bledá dámo, jste má gravitace,
přesto vaše jméno nechci znát,
padám s vámi do výšin hlubinných,
varuji vás po pravdě, ač nejsem nelida,
své city neovládám už drahně let,
toulám se, já bláhový, líně peklem,
přec pod klenbou nebeskou sním,
když na dotek mám kupu hvězd,
v ošatce je zdlouhavě přebírám,
častokrát si ruce těžce spálím, však
nezoufám si, o pomoc již nevolám,
chráním tak svou duši křehkou,
ve svěráku ji mačkáním hýčkám,
na konec duhy už nedohlédnu,
zrak sklopím, zřím skelný vodopád
ve víru paprsků světelných točící se,
světlo je lež a tma kurvou falešnou,
lákadlo, sladce svůdná bytost,
chladná, jejíž polibky chtivě pálí,
modlitby rozšafně rozsypávám,
zrnko po zrnku, čas už nevnímám,
tikání hodin stalo se nesnesitelným,
tiše jen zvedám ruce a dobrovolně
páchám svůj existenciální atentát.
Žádné komentáře:
Okomentovat