Vždycky jsem miloval gradaci v hudbě. Klasický kolovrátek sloka, refrén, sloka, refrén je fajn, ale kouzlo skladby, která postupně graduje a narůstá, mi evokuje tok, jenž od pramínku v potůček se proměňuje, aby v nepostřehnutelný okamžik stal se masivní a valící se řekou vlévající se do nekonečnosti moře, či neuchopitelnosti oceánu. No uznejte, není na tom cosi čarovného magického a uhrančivě nádherného? A stejně je to tedy i z muzikou. Pravda, tvorbu Anny von Hausswolff znám teprve pár dní, ale její počiny mi krásně zapadají do škatulky "charismatických a potemnělých" zpěvaček. Určitý smutek v ženských očích mnou hýbe celý život. To se pochopitelně odráží i v umění, včetně rocku. PJ Harvey, Chlesea Wolfe, Melissa Auf der Maur, Emma Ruth Rundle, Anna Calvi, nebo třeba i komerčně úspěšná Lana Del Rey, to jsou jména, která vám možná nic neříkají, ale pro mě to jsou bohyně a múzy. A teď k nim právem patří i Anička.
Tuhle skladbu od ní miluji asi nejvíc, navíc klip k ní mě naprosto dostal. Pro mě je to "Lynchovina" jako prase. Přesně, jako by ho točil samotný David Lynch. Ale není tomu tak. Režisérkou videa je totiž Maria von Hausswolff, tedy jak už příjmení napovídá, sestra zpěvačky. Docela by mě zajímal proces domluvy mezi sourozenci ohledně zmíněného díla. Možná, že to bylo zrovna takhle…
Anna: "Ty ségra, hele mám novou písničku, co k ní natočit klip, šla bys do toho? Poslouchej."
Maria: "Hmm, hustá věcička, povedlo se ti to, líbí se mi ta gradace, ta je úžasná, famózní, chválím."
Anna: "Dík, no a co to video, napadá tě něco?"
Maria: "No jasně, uděláme to klasicky, pohřbíme tě a pak tě vykopeme, probereme tě z mrtvých."
Anna: "To zní zajímavě, ty jo."
Maria: "A bude tam pohyblivý záběr na silnici, chci, aby to smrdělo Lynchem."
Anna: "Jo kurva, to bude mít sílu a grády."
Maria: "To si piš holka, dokonale to umocní ten tvůj ječák na konci."
Anna: "Bude ze mě zombie s ječákem…"
Maria: "Přesně tak"
Anna: "A máme to vymyšlený."
Maria: "Jop".
Žádné komentáře:
Okomentovat