čtvrtek 3. října 2019

Pláčeme jen pro pozlátko?

V České Republice je bezpochyby pouze hrstka lidí, kteří neznají osobu Karla Gotta. Všichni také vědí, že včera zahynul, po dlouhých a vleklých, zdravotních potíží ve věku 80 let. Čest jeho památce.

Musím se vám přiznat, že jeho hudba šla mimo mě, znám od něho asi jen ty největší hity a ano některé melodie mi nevadí, jsou mi docela milé, ačkoliv jsem si jeho skladbu vlastně nikdy sám nepustil. Upřímně, už od mládí jsem měl trošku pocit, že to je typ umělce, který zazpívá vždycky, všude a všechno a to myslím v dobrém, ale i maličko v tom špatném slova smyslu. Ano, bezpochyby to byl obrovský profesionál s hlasem přímo od Boha. Navíc pokaždé působil naprosto připraveně, mile a velmi sympaticky, ale když nad tím tak přemýšlím, tak možná ta jeho všude přítomnost mi na něm lehce vadila, i ten dojem takového hudebního "Mirka Dušína", takové to pozlátko dokonalosti, které kolem něho budovala armáda jeho spolupracovníků a kolegů z branže a vadilo mi to především proto, že osobnost jeho formátu tuhle "umělou glorifikaci" dle mého soudu vlastně ani nepotřebovala. Pro mě to byl zkrátka člověk, profesionál a hudební řemeslník s výborným hlasem. A to přiznávám i přesto, že jeho kumšt mě až tak neoslovoval, vlastně skoro vůbec.

Hlavní důvod, proč píši tento článek, je ale zcela jiný. Víte, bylo jasné, že úmrtí Elvise východu zasáhne většinu české populace a je fajn vidět a slyšet, že český národ zas jednou něco spojuje, mě je ale zkrátka hrozně moc líto, že k tomu potřebujeme právě tu auru někoho nedosažitelného, to mediální pozlátko, případně nějaký sportovní úspěch. Jak jsem již psal, pan Gott byl pánem svého řemesla, jenže takových lidí je na Světě i u nás v Čechách spousty. Rozdíl je v tom, že je široká veřejnost nezná. Jsou to vědci a lidé s velikým posláním, lékaři, záchranáři, hasiči i profesionálové dalších profesí, kteří věnují celý život a mnohdy i své žití riskují, aby nám se žilo dobře, byli jsme zdrávi a pro záchranu našeho bytí. A je zřejmé, že každý den navždy odejde právě někdo z nich. Dále jsou tu lidé, kteří nemají zrovna lehký život, jsou to nemocné a umírající děti, novorozeňata, které si tohoto Světa vůbec neužijí, případně je jim dopřáno jen pár minut. A co jejich matky a otcové, jejich rodiče, kteří se s obrovským zármutkem v srdcích musejí smířit se svou ztrátou? Co lidé, kterým je ubližováno, jsou mučeni, mláceni, zabiti, co děti a ženy, které jsou znásilněny často někým blízkým, z jejich okolí? Nezaslouží si oni tu zapálenou svíčkou stejnou měrou jako pan Gott? Já jsem si naprosto jist, že ano. Proč zapalovat svíčku jen pro někoho kdo je mediálně známý?

Povím vám příběh, v roce 2015 jsem si oblíbil blog jedné slečny, psala velmi mile a poutavě. 10. června toho roku však napsala svůj článek poslední. Popsala v něm vše, co jí tíží. Byla totiž roky sexuálně obtěžována svým rodinným příslušníkem, osobou nejbližší. Veškerá ta trýzeň a černé myšlenky ji dohnaly ke skutku, který toto běsnění zastavil. Ano, jak asi tušíte, tahle nevinná duše se o své žití připravila sama. Jen pár hodin po uveřejnění onoho smutného článku jsem si ve zprávách na netu přečetl, že se to opravdu stalo. Tenkrát jsem se rozplakal jako malé děcko. A víte co, pláči i teď při psaní těchto slov. Krutost lidského bytí nemá někdy hranic. Nebylo dne, abych se na její blog nevrátil. Vím, že na něm již nikdy nic nepřibyde, ale je to pro mě rituál, vzpomínka na někoho koho, jsem osobně ani neznal, já dokonce ani nevím, jak ta holčina vypadala, přesto na ní myslím denně a budu tak činit i nadále. Nebyla známá, ani slavná, pro mě přesto byla hrdinkou, hrdinou obyčejného života. Člověk, co se dokonce uměl občas i radovat, ačkoliv žil v pravém pekle. No posuďte sami…


Pan Karel Gott si své pocty bezesporu zaslouží, jenže dle mého mínění tu jsou, nebo tu byli lidičky, které si tuto čest zaslouží ještě o něco víc. Je ale bohužel nikdo nezná. Neberte prosím tedy tento článek jako útok na Zlatého slavíka, mě je jednoduše jen líto, že je potřeba určitého pozlátka, aby pro někoho truchlil celý národ. Co takhle zapálit svíčku každý večer, třeba jen tak, pro někoho, koho jsme neznali a kdo právě trpí, umírá, nebo je zrovna na cestě vzhůru? A věřte tomu, že každý den se někdo takový najde a určitě nebude sám, těch nevinných andělů bude každý den celý zástup, bohužel.

Žádné komentáře:

Okomentovat