Polibek ukradnu ti chtivě,
ten poklad, co hřeje víc, než Slunce,
ta koule mámivá s nonšalancí přišita,
podívej, na nebíčko,
tu duchnu nebeskou,
tak měkkou i po hříchu hebkou,
jak ruce maminky,
když koupe své batole v srdéčku svém,
tolikrát zlomeném, to životem,
co houpe nás,
jak hodiny své kyvadlo,
šeptajíc své uhrančivé a tajnosnubné tik tak,
hezky v rytmu, co tlukot panáčka,
život rozdávajícího dle řádu jízdního,
vesmírem do slziček vepsaného,
to hvězdy pláčou a naříkají pro úzkost
beroucí jim pokoutně svit a zář,
neškleb se ti andělský Serafe,
neb dolíčky z tváří tvých vypadnou i
zakutálí se bohům a čertům pod stůl,
oni rokují u něho a jak tetky na pavlači
hádají se o budoucnosti
všem psané stejným perem a
na jeden druh pergamenu,
blázni bláhoví si myslí, že
to mají pod palcem, ale chyba lávky,
všechno je vkováno do hodin,
do jejich věčného tik a tak,
veškeré smutky i každodenní radosti,
všechno, všecičko je tam vloženo,
to oni rozhodnou o tom,
zda pusa tvá bude přátelská,
či milenecká.
Jedna archivní, lehce upravena.
Žádné komentáře:
Okomentovat