Nenadále uslyšel jsem její hlas,
laskavě vlídný, sametové hebký a
všemi barvami nebeské duhy vonící,
mluvila ke mně slova neužívajíc,
ta byla nepotřebná, zbytečná a
do puntíku bezvýznamná, vždyť i
sebekrásnější slovo, co kdy bylo vyřčeno,
stěží by uneslo význam toho,
co chtěla mi říct,
věda o čem hovoří, já
hladově hltal ten její hlas,
tu sladkost mámivou,
lapal jsem po ní, jak
tonoucí, jenž počítá andělíčky,
tak vábivý byl ten hlas, když
magicky mnou prostupoval,
hladil mě, laskal a sváděl,
Bože, jak něžně a přitom hříšně
zněl ten vzkaz, co
darován mi byl, snad po
chmýří, do kterého byl zabalen, by
doručen mi byl bez újmy,
ten vzkaz o počátku i konci
všehomíra,
vtěsnaný do několik slastných vteřin,
pošeptaný v tichu samoty,
jehož síla však hravě nesla jej
stovky kilometrů, jen pro
zahřátí mé zbloudilé a zvlčilé duše.
Žádné komentáře:
Okomentovat