Flíček na kalhotkách

Jsa jedenáctiletý,

běhal jsem tehdy po venku a

Světe zboř se,

Mařenka Havelků, sousedka od vedle,

se do mně zakoukala

přesně ta Mařenka Havelků, které již bylo šestnáct, tudíž

o honění i šoustání věděla již své,

zato já měl pindíka jen na čůrání,

to až za rok jsem počal s tou bohulibou činností,

co samohana zove se a při níž prý mícha vysychá,

taková zhovadilost pošetilá,

ty mravokárci se museli pomátnout,

tvrdíc tuto zrůdnost nejapnou.

Ale zpět k Mařence, která mi pravila, že

kouřit by mě chtěla, ale já, nevěda,

o čem že to ta kráska camrá,

jsem tvrdil, že cigaret ni ohně nemám, že to půjde stěží.

Jak ona se vám smála lidé dobří, ale

nevysmívala se mi,

jen se tak veselila mou nezkušeností a

pravila, že těch věcí netřeba, jen nutno si odložit, jenže

jak já jsem se vám ostýchal, tak jsem se pitoma i bránil a

že ani náhodou a tázal se,

proč to po mě vlastně chce?

Tak se vám jen usmála ta víla vášnivá, a jestli

chci zřít, jak moc se jí líbím?

Tak jsem odvětil lakonickým, "jo."

I vykasala ta nezbednice sukénku a pod ní ach běda,

měla růžové gaťky na hoře

lemované krajkou bělostnou, na pravém třísle se

smála číča s mašlí, aby jí našli a

jak tak koukám po těch gaťkách,

jsem se vám podivil,

proč ta Mařenka má na těch spodkách ten mokrý flíček?

A ona na to, že to je právě ono,

no to líbení se, ta láska k druhému, to milování.

Ty bláho a já truhlík jeden si myslil, no že

lásku má každý člověk v srdci a ne v gatích,

jak já z toho byl vyjukaný, vyplašený a udivený,

tááááááááááááákhle jsem vám valil oči,

to jsou taje na tom širém Světě.

Ale dneska už vím, jak se to všechno má a

proč mají dívky a ženy ty skvrnky na kalhotkách, ale

stejně si vzpomínám na ten flíček Maruščin,

byl totiž první a basta fidli a už ho mydlí.

Věnováno Charlesi Bukowskému.