TRAPAS. Každý z nás to slovo zná, není člověka toho, který by nezažil nějakou nežádoucí situaci, nebo událost. Trapas může mít spoustu podob, od zakopnutí na veřejnosti, přes zrádné větry (ne nemluvím o meteorologických podmínkách), které doprovázené patřičným zvukem zavanou, kdy se to nejméně hodí až po příběhy a historky z různých dob a odlišných prostředí. Jsou trapasy úsměvné, politování hodné a také jsou trapasy, ze kterých může i mrazit. Ani já jsem se trapasům nevyhnul a u toho jednoho, který vám odvyprávím, jsem se styděl tedy řádně a dodnes mám husí kůži, když si na to vzpomenu. Jde totiž o mrzutost, kdy jsem se vlivem vlastní hlouposti a nepozornosti radoval v době, kdy bylo druhému opravdu těžko, což vám vysvětlím později. Teď ale pěkně popořadě. Chci vám totiž vyprávět hned příběhy dva. První bude tedy příběh můj, pravdivý, u jehož vyprávění se dodnes studem propadám a červenám, a druhý bude příběh, který jsem buď slyšel, nebo někde četl, to už přesně nevím, ale povím vám ho, protože se mi moc líbí. Je totiž o lásce, která i hovna přenáší. Ne to není překlep, hory tam být nemají, protože tento příběh je fakticky, dámy prominou, o hovnech, ale já vám garantuji, že je to historka veskrze romantická. Ale začneme tedy událostí mojí, pravdivou…
Stalo se to v prváku na obchodce, byl jsem vyjukaný puberťák, který se dostal do třídy plné stejně starých dívek a tak si zajisté umíte představit, jaké divy to se mnou muselo dělat. Skutečně, ve třídě nás bylo přes dvacet a z toho čtyři kluci. Já byl tehdy hrozný ňouma, nesmělý a plachý romantik, který se až později začal léčit, a to především alkoholem. Spolužák byl z vesnice o deseti domech a patnácti psech, další kamarád byl z hokejové sportovky, takže ty dva o holku taky nezakopli, jak je rok dlouhý a najednou se se mnou ocitli v této víceméně dívčí třídě, čili si umíte představit, že to s námi holky neměly lehké. Také nám to po letech notně vyčetly se slovy. "My měly hrozné chutě, ale vy jste byli takový jelítka, že jsme si holt musely říct jinde." A měly pravdu, ještě, že ten čtvrtý spolužák byl už trošku ostřílený "kovboj", který uměl s dívkou adekvátně pohovořit, případně ji políbit i jinak a patřičně zaobstarat. Takže si užil alespoň on, snad.
Jak už jsem se zmínil, ta událost se stala hned v prváku, tedy se psal rok 1994, respektive rok 1995. Naše škola byla malá, soukromá, všichni studenti napříč ročníky k sobě měli opravdu blízko, vzájemně jsme si pomáhali a podporovali jsme se. Také profesorský sbor byl spíše mladšího věku. Vyučujících nad 40 let tam bylo opravdu málo, většině profesorům bylo do 30 let, včetně naši třídní, kterou jsme měli moc rádi. A právě naší třídní profesorce, jsem svým trapným výstupem, byť nevědomky dal ochutnat pilulku hořkou a na výsost odpornou. Naše třídní totiž sdílela kabinet se svojí, o pár let starší kolegyní, ke které však osud nebyl příznivě nakloněn a poměrně v brzkém věku ji nadělil zákeřnou nemoc, symbolizovanou třemi písmeny, původně určené pro sladkovodního korýše. Tato paní profesorka byla třídní ve 4.A., zatímco já byl ve 4.B. Školní rozvrh toho roku určil, že tato kantorka naši třídu učit nebude, my jsme ji tedy znali jen jako člověka pohybujícího se po chodbách naší školy, lépe jsme ji ale znali z vyprávění áčkařů, který na ni nedali dopustit. Zpráva o jejím ochoření je přímo zdrtila, ale když viděli, jak jejich paní profesorka z nemocí bojuje a je jim k dispozici nejen v době výuky, začali to brát též pozitivněji a radostněji. O to víc ale pro ně a pochopitelně nejen pro ně byla žalostnější informace o jejím náhlém skonu. Dodnes si vybavuji ten pohled do ztichlé třídy plné plačících a smutnících studentů, kteří se právě dověděli o tom, že jejich milovaná profesorka prohrála souboj s rakovinou. Naši třídu toto úmrtí pochopitelně také zasáhlo, nicméně ne tak bolestivě, jako naše spolužáky z vedlejší třídy. Zato naše třídní profesorka taktéž velmi truchlila, neb nezemřela jen její kolegyně, ale rovněž přítelkyně, kamarádka. Pochopitelně bylo oznámeno, že v den pohřbu veškeré vyučování odpadá, aby se členové profesorského sboru mohli zúčastnit pohřebního aktu. A to už se pomalu blížíme ke dni, kdy se odehrála moje trapná chvilka, moment, kdy se zase jednou Akim předvedl v ne moc dobrém světle. Uběhlo tedy pár dní od úmrtí, studenti s vedlejší třídy trochu pookřáli a v naší třídě už to zase hučelo, jako v úlu. A pak se to tedy stalo, den před pohřbem, ráno vchází naše třídní paní profesorka do třídy a oznamuje ještě rozespalým studentům, že zítřejší hodina tedy odpadá a v tu chvíli se snad ještě ve snech bloudící Akim začíná jásat, vykřikovat "hurá a hezky" a jinak se radovat nad odloženou výukou. Na štěstí jen malou chvíli mu trvá, než si uvědomí díky zmraženým pohledům svých spolužáků, kteří mu posunky a mimikou dávají najevo, že přestřelil. A už i Akim si uvědomuje, proč zítra výuka se nekoná a s údivem nad svojí nesvědomitostí usedá zpět na svoji židli. Řeknu vám, byla to hrozná chvíle, nejhorší byl pohled na naší paní profesorku, kterou moje chování muselo šokovat, její výraz mluvil za vše. Upřímně se přiznám, že kdybych měl tehdy u sebe zbraň, bez milosti se sám odbouchnu. Už jen pro ten její pohled plný bezmocnosti a zranitelnosti. Možná, kdyby tu zbraň měla paní profesorka, patrně by se se mnou nepárala také. Ostatně bych si to v ten moment zasloužil. Snad vám nemusím vysvětlovat, že jsem to neudělal naschvál a už vůbec ne ve zlém úmyslu. Prostě jsem si v ten moment neuvědomil všechny souvislosti. Bylo ráno, mě bylo 15 a seděl jsem ve třídě plné krásných děvčat, tak jsem snad měl nárok na trochu nepozornosti. Nicméně, za svůj čin se dodnes stydím, a když si na to vzpomenu, není mi dvakrát dobře. Zkrátka jsem se tehdy zachoval, jako slon v porcelánu, či hrom do police. Dodnes mě to mrzí, a proto raději obrátím list a zvolím veselou notu.
Ještě vám totiž dlužím ten druhý příběh. Tu historku, která se snad udála, nebo možná ne, ale je to historka veselá a trapas, který se v ní odehraje, se posléze změní v milostnou romanci. Tak tedy. Příběh se odehrál za totality, za minulého režimu a je to vlastně historka o tom, že jeden muž (říkejme mu třeba Josef) potkal na ulici krásnou ženu (říkejme ji třeba Marie), která se mu líbila do té míry, že se odhodlal, oslovil ji a pozval ji na rande. I Josef se Marii líbil a ona proto souhlasila a pozvání bez okolků přijala. Domluvili se tedy hned na druhý den, určili si místo a čas setkání a pak se rozešli. Josefovi se Marie velmi líbila, myslel na ní celý večer, celou noc a celé dopoledne, které strávil v zaměstnání, to už ale vlivem zamilovanosti příliš nevnímal, trpěl a těšil se, kdy opět spatří překrásnou a spanilou Marii, po které toužil, každou minutou víc a víc. I Marie zahořela láskou a touhou, radovala se, že už nebude večery trávit sama u televize, u Bakalářů, či u Azimutu, zvolí-li u svého televizoru druhý program. Konečně byl večer, doba, kdy se čerství milenci měli opět setkat. Josef se vydal na schůzku tramvají, z čehož lze usuzovat, že milostná romance se odehrává ve větším městě, ne-li v hlavním městě, v Praze. Marie šla pěšky, neb to měla poměrně blízko, což ale Josef netušil, on toho vlastně o Marii věděl docela málo, jelikož se měl teprve všechno dovědět právě na té první milostné schůzce. A to, že ví, až příliš málo mu svitlo v okamžiku, kdy ho v tramvaji začali sužovat potíže trávicího ústrojí, porucha zažívání lékařsky označovaná coby diarrhoea, lidsky řečeno, v břiše mu škrundalo a průjmíček jak víno se hlásil o svá práva a oznamoval svému nositeli, kdo tady za chvíli bude pánem. A tak se pro nebohého Josefa stala s cesty za svou milou, cesta bojová, kdy Josef musel bojovat jako lev o záchranu svých čistých kalhot. Pochopte, on chudák neměl na výběr, kdyby tehdy vystoupil a odskočil si kamsi na toaletu, nebyl by na místě včas a tím by riskoval, že Marie odejde ze schůzky dřív, než on dorazí. Navíc, jak víme, ten zamilovaný průjemista netušil, kde Marie bydlí, či kde pracuje a telefonní čísla na pevnou linku si též nevyměnili. Nemohl přece riskovat, že schůzku zmešká a Marii už třeba nikdy neuvidí. Bojoval tedy s vervou, s plným nasazením a odhodláním a celkem se mu to i dařilo. Tramvaj už dorazila na místo určení a dobrák Pepík se opatrným a nejistým krokem vydal na přesně určené místo, kde směl znovu spatřit svoji líbeznou bohyni a už tam Pepík také stál, byť s obrovským sebezapřením udržoval čisté konto i kalhoty a to už spatřil Marii přicházet, srdce mu zaplesalo a tělo se mu něhou uvolnilo, což způsobilo jen nepatrnou ztrátu koncentrace, která se však ukázala býti osudnou, jelikož řídký a hnědý obsah střev nebohého Josefa se rychlostí blesku přemístil do jeho kalhot a to už na něho Marie mávala a s troškou studu na líci se na něho culila, sic ji trošku zarazil zasmušilý výraz jejího nápadníka, který se netvářil zcela nadšeně. Nicméně zemitý Pepík vsadil všechno na kartu pravdy a bez skrupulí vylíčil vše Marii tak, jak se to skutečně odehrálo. Ta sama brzy ucítila, jak se věci mají, duchapřítomně sundala své gumičky z vlasů a pomohla Josefovi podvázat jeho nohavice, aby se to jeho neštěstí dál netrousilo po chodníku a s určitým odstupem si vedla svého Josefa k sobě domů, kde se Pepík za pomocí teplé vody a mýdla dal do kupy. Nějaké to neposkvrněné oblečení se také našlo a tak se mohl odehrát milostný románek, který se po několika letech mohl změnit v manželství, které bylo okořeněno třemi ratolestmi, v podobě jednoho chlapce a dvou děvčat. Stačila jen trocha duchaplnosti a tolerance.
A co vy, stal se vám někdy nějaký pěkný trapas? Jste ochotni se o něm s námi podělit?
Žádné komentáře:
Okomentovat