Začalo to, když mi bylo asi 20. Šel jsem tehdy na vlakové nádraží, které je na periferii našeho města. Cesta asi na 25 minut chůze. Cestu lemuje dlouhé stromořadí a právě na tomto místě se mi tenkrát stala ta zvláštní věc. Šel jsem poměrně rychle, protože bylo velmi zataženo a já jsem nechtěl zmoknout. "Radši budu chvíli čekat na nádraží pod střechou, než být zmoklý jako myš", říkám si. V tom se ale situace rapidně zhoršila, zvedl se vítr a začal vířit prach na silnici. Přicházelo to v intervalech, poryv větru mě vždy doslova objal a pak znovu a znovu. Poté to na chvíli ustalo, načež následovalo další větrné objetí. Na poprvé jsem si toho nevšiml, ale podruhé už ano. Těch intervalů bylo pokaždé 7. Začal jsem to počítat a přišlo mi to fakt divné. Nakonec se ukázalo, že i těch objetí bude také 7. Poté nastal naprostý klid, vítr zmizel tak rychle, jak přišel. Po špatném počasí ani památky, slunce jako, kdyby bylo na obloze přikováno. Podivné také bylo, že během celé té události nespadla ani kapka. Přitom mraky vypadaly, že kdyby nesly jen o jednu kapičku vody víc, musely by vážit tolik, že by se absolutně nemohly udržet na obloze. "Měl jsem strach?", ptáte se. Právě, že vůbec! Naopak, situace mě naprosto uklidňovala a vzrušovala, a když to všechno ustalo, v hlavě se mi usadila nutkavá myšlenka, že můj životní příběh je posunut o 7 let. Ano, narodil jsem se sedm let poté, než jsem původně měl. Moje duše se někde zatoulala a po sedmi letech se usídlila do mého těla. Mě původně určené tělo pochopitelně už dávno užíval někdo úplně jiný. Snad lesbicky zaměřená spisovatelka, či někdo úplně jiný. Se situací jsem naprosto smířený, žiju prostě 7 let po sobě a snažím si život užít. Už před tou událostí jsem hodně přemýšlel o časoprostoru a teď už prostě vím, jak to chodí. Život máme jeden a ten musíme využít k tomu, abychom jsme posouvaly lidstvo kupředu, ne však násilím, nýbrž přirozeným růstem našich vlastních hodnot.
Žádné komentáře:
Okomentovat