V šepotu konsonantní harfy
dolétl k mým sluchům libý hlas,
snad zpráva z kruhů nejvyšších
padlo mi na mysli, jen co
zvukomalebnost těch tónů
prohnala se mými sluchovody
a mě už pomalu docházelo, že
neklamou mě mé receptory,
nejedná se o akoasmu, ni
jinou auditivní halucinaci,
přiznat musel jsem si, hle
toť hlas boží, ač lahodně
z rozkošných ženských rtíků
promlouvá, doprovázen stoickým
dechem, jež líbezná, spanilá a
překrásná žena využívá ke svému
žití, žena, pro jejíž krásu nemůže
být žádné, ani to nejkvalitnější
zrcadlo dost dobré, není pochyb
o její sličnosti, vznešenosti a
bezbřehé eleganci, která z jistou
a přirozenou samozřejmostí
vyluzuje její medově, sametově a
po sladkostech lákající hrdélko,
mě hned chtělo se do breku,
to dojetím, aby bylo jasno,
to odpřisáhnu bez váhání,
ten hlas vnikal a lebedil si
v každém koutku mého těla,
prostupoval mnou, hladil mě,
laskal a v podstatě mě i sváděl,
odolat se mu nedalo,
bránit se mu ani nechtělo,
byl tak opojný, co droga působil,
mě zdálo se, že umřít snad už mohu,
nic lepšího již neuslyším, co budu žít,
však umřít se mi nikterak nechce,
teď, když ke mně mluví anděl.
Nechť je tato báseň věnována Lence, která mi udělala obrovskou radost v tom, že naprosto famózním způsobem namluvila některá má díla a já doufám, že v tom bude pokračovat. Je naprostá úchvatná, její hlas povyšuje mé bezcenné pisálkovství na skvělou úroveň, patří ji veliké díky.
Žádné komentáře:
Okomentovat