Můj hořkosladce zpupný stín
zevnitř žertem trýzní tělo mé,
plačtivý k smrti po břiše plazím se
vstříc požehnání zbloudilých buněk,
co s ledovým klidem taví v toku,
zbytky tekutiny hrdě pyšnící se
krevním barvivem, zhurta
rozstříknuté na sítnici, kdysi,
Bůh to ví, nevinných sklíček
s bělmem tak sněhovým, že
volské oko by jim závidělo
tu hříšně profláknutou melodii,
tu vozataj hvízdá si koutkem úst,
zdobeným retkem tak světácky,
až se kurvám z harému tají dech,
když skleničku likéru dopřejí si,
než další zákazník vytasí své mergle,
prý, že na Světě je lásky málo,
vždyť i bordely zejí prázdnotou,
doba je zlá a lepší nikdy nebyla,
strouhej nehty do omáčky,
či snad čára dovolí ti nádech,
modli se, aby ses nestal tím,
jenž po lásce toulavě se pídí
strkajíc holátko gilotině na špalek,
s duší prázdnou slzy jsou falešné,
ačkoliv po tváři kanou s odleskem
svatozáře beránčí, kanovník lakomý
už si své shnilé zuby také brousí
v heřmánku, za úplňku máčené,
svíjí se v mamonářských křečích,
zvracejíce svou žluč, šarmantně
obarvenou zelenkavým tónem,
v notách zpívám, den po dni tak
žalostně uondaný životní stesk.
Žádné komentáře:
Okomentovat