Mučen vlastní představivostí,
trápím se a soužím,
když nemohu tě nahou zřít,
ty zlá, zapřela jsi mi své tělo Evino,
byť nejmenují tě snad Evou,
zrovna tak svůdná a krásná jsi,
lžu, ty krásnější jsi, než je žena prvá,
ta bledla by závistí ve srovnání s tebou,
hříchu můj smyšlený, anděli z nebes,
či snad samo peklo seslalo tě,
po chtíči i lásce opojně vonící,
proč trýzníš mě tak podle a krutě,
víš přece, že jen pouhým mužem jsem
a muž, ten žije pro nahotu ženskou,
bez ní je zbytečný a o samotě umírá,
co zvíře raněné střelou přímo na komoru,
přec nechtěla bys mě mít na svědomí,
spolčit se s kmotřičkou okosenou,
hle, už máchá mi nešetrně před hrdlem
nástrojem svým, pekelně ostrým
a ty s lhostejností na srdci i jazyku,
zdráháš se mě zachránit, však já
zlobit se nedokáži ani za mák,
ani co za nehet by se vešlo,
stále klaním se tvé spanilosti a kráse,
líbeznosti a roztomilosti nevymývaje,
pro tvé rozhodnutí já s klidem zhynu,
sám políbím ten nástroj patřící Zubaté,
bez výčitek zemřu, bude-li třeba, vždyť
smrt je jen jiný způsob žití,
nač se tedy bránit svému osudu,
jen sbalím si své saky a paky, pak
polibkem ti zamávám, na rozloučenou.
Žádné komentáře:
Okomentovat