Bez většího váhání,
sevřu tě v kolíbání,
v síti pečlivě utkané,
pavoukem opuštěné,
co do Světa se vydal,
roníc slzy trpce bolestné,
snad nepohrdneš tou loží,
chimérou provoněnou,
co nabídnout víc ti mám,
když mám duši zlobnou,
plus tělo, jeden velký šrám,
zuby nehty, drží mě živého,
jen ta prokletá vlčí krev,
proudící v žilách mých,
žene mě instinktivně vpřed,
zbrkle a bezmyšlenkovitě,
sápu se za tvým dechem,
víc bestií, než člověkem,
rdousit, či milovat tě mám,
těžko a marně radit někomu,
v otázkách lásky, či něhy,
když je hustou srstí pokryt,
zeptají se pak v kostele,
jakou smrtí zhaslo to děvče,
pak spílati budou Ďáblovi,
však on v tom bude nevinně,
to pro žíznivou touhu vlčí,
usne ta dívenka provždycky,
a pan doktor štemplem ztvrdí,
že to zamordované kvítko boží,
chvíle milostné prožilo před smrtí.
Žádné komentáře:
Okomentovat