Visím na hraně tvé pokožky
a čekám, až se propadnu
do hlubin tvé schovívavosti,
kyneš mi na pozdrav svými
bezohledně vábivými řasami,
které žádné oční víčko není
schopno a ochotno zakrýt,
rochním se skrz tvé aroma,
šňupu jej labužnicky z dózy,
tvá vášeň lávovitě vře v mé
transcendentálně žhavé krvi,
dar ochutnat každičkou
tekutinu, která opanuje a
animálně posvěcuje tvé
skálopevně božské tělo,
byl mi shůry štědře dán,
tonu v chlípnosti tebou
symbolizované existence,
má bestiální touha po tobě,
vpaluje se hvězdám do očí,
to proto je jejich zář tak ostrá,
mít ruce, obejmu tě dravě,
prsty mé vpily by se hravě
do tvé růžolící pokožky,
já však ruce nemám a tak
bohy proklínám, ptám se jich,
proč vzali mi pro teď tu šanci,
držeti tě pevně v náruči, však
podoba má, vysvobodí mě
ze spárů mučivých výčitek,
toulky přírodou uzdraví mou,
jen z poloviny lidskou duši,
své objetí přichystám si
na dobu, až disponovat
zas budu pažemi pevnými,
jen vyčítám si snad, proč
proč milovat tě nedokážu,
když mám v srdci tolik lásky.
Nač mám v srdci tolik citu,
když milovat tě nedokážu?
Žádné komentáře:
Okomentovat