Pamatuji si to, jako by se to událo včera. Bylo pár měsíců po Sametové Revoluci a malému Akimovi bylo tehdy jedenáct let a na jeho MC kazety s Michalem Davidem a Daliborem Jandou se už několik měsíců pro nepoužívanost dosti prášilo a po čase letěly z domu úplně, zatímco jiné tři kazety hrály doslova a do písmene v jednom kuse. Všechny tři kazety zdobil nápis Depeche Mode. Akim už byl tenkrát veliký Depešák, v jeho nevinné dušince už horlivě plápolal oheň novoromantismu a jeho myšlenky se ve své naivitě jen zlehounka otevíraly komnaty, na jejichž jmenovkách se zobrazovaly slova jako láska, sex, víra, duše, odevzdanost, Bůh, tělo, polibek, objetí, něha, strach, nenávist, přátelství… Akim tedy sedí ve svém pokoji a z jeho kazeťáku se linou industriální zvuky obalené do uhrančivé melodické linky doprovázené temným zpěvem o jakési Černé Oslavě, je v rauši. V tom vchází do pokoje jeho otec a v ruce drží zrovna sehnanou kazetu. "Byl jsem v Supraphonu (prodejna MC kazet a gramo desek, později i CD) a něco jsem ti koupil. Akim vyletí, jako když do něho střelí. "Jaké je to album?" Těší se na další dávku černooděného romantismu. "Jééé, to nejsou Depeš," je hrubě zklamán a bez dalšího zájmu pokládá "nesprávnou" kazetu na stůl. "Tak si ji alespoň poslechni, ne!" nabádá ho uražený otec. "Jo, možná jindy, teď poslouchám Depešáky, jasný," odbyde ho rázně Akim.
Je večer, Akim je stále ve svém pokoji a všechny jeho Depešácké kazety už dnes hrály 2x. Sáhne tedy po dnes zakoupené novince, ačkoliv mu neslibuje žádný synthipop s nádechem industriálu. Nejistě zmáčkne tlačítko play, kazeta se začne převíjet, zazní první tóny, pouze akustická kytara. "Nějaký zpěvák" začne zpívat píseň, ve kterém nabádá svého bratra, aby ukryl své slzy a zbavil svou mysl strachu a dále ho utvrzuje v tom, že už je dosti veliký na to, aby byl schopen čelit nástrahám tohoto Světa. Akimův nezájem se ztrácí rychlostí světla a on čeká na další příval slov, která jsou do textů vkládány s omamujícím důrazem, zároveň však působí jako perly seřazené do náhrdelníku, jedna pěkně vedle druhé, tak bělostné, že i sníh je proti ním mourovatý. Nebohý Akim spoustu z těch slov nechápe, nezná jejich význam, netuší nic o historii a událostech, jenž tato slova píší. Přesto mu tečou dojetím slzy, ač nemá ponětí, co to dojetí vlastně je. Slzy se z jeho očí řinou, jako ty bělostné perly s náhrdelníku, který roztrhl jakýsi nemotora. Představuje si, jak vypadá muž, jenž má odvahu pronášet tak pečlivě volená slova, která jsou plná hrdosti a známkou nezbičovaného ducha lidství.
Je druhý den, Depeš musí na okamžik počkat, Akim chce pochopit ta slova, která mu našeptává jemu neznámý autor. Jak asi vypadá, musí být vysoký (158 cm), když má v sobě tolik hrdosti a odhodlání. Akim už má při ruce tužku a blok, do kterého si hodlá zapisovat všechna ta slova. Kazetu tedy pouští přerušovaně, po větách, aby se je stihl zapsat. Neznámá slova si vždy podtrhne. Po několika hodinách vyleze z pokoje z blokem, který je naplněn množstvím slov, z nichž jsou některá podtržená. Oslovuje své rodiče. "Maminko, tatínku, co to je lůza, úponek, křtitel, misál, mordýř, štóla, komže, vitriol, Pegas, muleta?" chrlí ze sebe ta nepochopená slova a táže se po významu. Otec s matkou zprvu ochotně vysvětlují významy těch slov, u některých z nich si snad sami nejsou vůbec jisti. A když je těch slov přehršle, otec, byť stále s úsměvem na tváři začíná litovat, že kazetu zakoupil, na druhou stranu ho však může hřát, že sehnal pouze Bratříčka a že jeho synek po něm nepožaduje též vysvětlení jemu neznámých slov z Rakoviny, Maškar, Karavany mraků atd.
Zajisté jste snad všichni pochopili, že tím člověkem, který mě tehdy alespoň na chvíli donutil odložit kazety s milovanýma Depešákama, byl Karel Kryl. Jeho osobnost a především jeho skladby mě oslovují, dotýkají se mě a dojímají dodnes, vždyť je třeba si uvědomit, že spousta jeho slov jsou bohužel stále platná, přesto, že je to více, jak čtvrt století, co náš tento člověk a občan navždy opustil. Ano 3. března to bude 26 let, co Karel Kryl zemřel. Já se nestydatě, hrdě a s klidem přiznávám, že chci-li si poplakat, sáhnu po nějakém z jeho alb. Na jeho albech se ale kromě politických textů, které tak barvitě a jedinečně zobrazují smutnou epochu Českých dějin, také schovávají úžasné skvosty v podobě vtipných a nadlehčených skladeb o životě a třeba o ženách.
Tento článek nechť je vzpomínkou na tohoto člověka, který se nikdy nebál dát najevo, co si myslí a nebyl zvyklí klopit zrak…
Žádné komentáře:
Okomentovat