Projdeš-li stínem
plamínek duše objevíš,
nebo ji navěky ztratíš,
pak ale snadno poznáš,
že i se ztrátou nalézáš
spirit pod svícnem,
padá na něj hvězdný prach,
zdrž se obav a neměj strach,
pápěří hvězdné ukryto do tváří
astrálních vloček třpytně září,
opájí se tíhou snivých lehkostí,
to proto je život plný těžkostí.
Úžasná věc se podařila. Akimek vstoupil do Autorského klubu. Nevýslovně si toho vážím a cením. Dlužím vám všem, mým milovaným čtenářům a čtenářkám vřelé poděkování. Největší radost mám z toho, že můj virtuální (blogerský) svět začíná propojovat s tím reálným. Mám-li být naprosto upřímný, o něco více milé mi jsou reakce od lidiček, které znám osobně, od mých přátel a od rodiny. Tím ale rozhodně nechci snižovat komentáře od čtenářů a čtenářek, které znám pouze z blogu, to rozhodně ne. Jsem si jist, že mi rozumíte. Každá odezva, třeba i ta negativní je pro mě obrovskou motivací. Poslední dobou píši především poezii, tedy o něco více škádlím své podvědomí, ze kterého padají mi do náruče, vlastně spíše do mé mozkovny ta písmenka, která ve slova se jakoby kouzlem proměňují, ty verše a rýmy, co v báseň se proklubou. Psaní mi změnilo život. A k lepšímu, teď už to vím zcela jistě. Díky němu prožívám neuvěřitelné příběhy, poznávám lidi, přátelím se s nimi, zamilovávám se do nich, ať už platonicky, nebo i s kapkou erotiky na rtech. A je mi tak krásně. Kdyby mi to tenkrát, když jsem sem, na blog vkládal svůj první článek, kdosi vyprávěl, nevěřil bych mu ani slovo. Za bláhového bych ho považoval a myslel si, že si ze mě střílí. A vidíte, ty bláznivé vize kohosi se nakonec v realitu proměnily. Snad v tom má prsty i něco nadpřirozeného. Klasik má zkrátka pravdu, Svět je někdy skutečně k zbláznění a nádherně voní ta nesnesitelná lehkost bytí.
Žádné komentáře:
Okomentovat