Closer (NIN Cover) + The Fighter

Logicky, jsou ženy, které se mi líbí, které mě přitahuji, pak jsou také ženy, které se mi nelíbí a nepřitahují mě. Zvláštní ale je, že existují též ženy, u kterých si zkrátka nejsem jist, jestli se mi líbí a jestli mě přitahují. Mezi ně například patří Maria Brink, zpěvačka kapely "In This Moment". Můj kamarád se k jejímu vzhledu vyjádřil slovy "ona je tak ošklivá, až je krásná".

Prozření Anubisovo

Lásky jsou impéria,

hroutící se a rozpadající se v prach,

navzdory pevnosti a mohutnosti

sloupů, které je vší silou

podepírají tak dlouho, dokud

nejsou pohlceny vlastní pomíjivostí,

není pochyb v tom směru,

že každý sloup vydrží pohromadě

odlišný časový úsek,

hodinu, den, měsíc, rok, desetiletí,

můj ty smutku bláhově nešťastný,

človíčku životem se prodírající,

radím ti správně a v dobré víře,

doufej, aby sloupy podpírající

impéria tobě vyhražená a určená,

vydržely co možná nejdéle,

možná déle, než ty sám, človíčku

v prach se ve stáří obrátíš, neb

víkem dřevěným tě přikryjí.

Erekce na návštěvě

"Ťuk, ťuk."

"Kdo tam?"

"Erekce tvého penisu."

"Dneska ne, je šílený horko."

"No a?"

"Dneska prostě honit nebudu."

"Tak na to zapomeň, dělej!"

"Ne, jsem unavený."

"To mě nezajímá, popadni ho a ať to sviští."

"Kašlu na to."

"Povídám ti, dělej."

"Ne."

"Zapomínáš na smlouvu, to se ti vymstí, pomažeš do pekla."

"Jakou smlouvu kurva? Co?"

"Jsi zapomněl?"

"Je horko sakra, nemyslí mi to."

"Když ses v jedenácti poprvé vystříkal, pamatuješ?

"Co?"

"Přece, zjevil se ti rohatej a ty si mu podepsal ten úpis."

"Jakej úpis, do píčy, jsem mimo?"

"Nepamatuješ?!

"Ne, bože."

"Hele, boha sem netahej, ten ti nepomůže."

"Hmm."

"Ztvrdil jsi svou krví, že budeš po celý život honit alespoň jednou denně jinak…"

"Jinak co, kurva?"

"Jinak ti zdřevění obě ruce a ty skončíš v pekle."

"Kecy v kleci."

"Tak se na to koukni, mám ten úpis s sebou," (vytáhne signované lejstro).

"A co jako? Honit nebudu, nechce se mi."

"No jak myslíš, ale povím ti, že žít s dřevěnýma rukama a ještě k tomu v pekle je pěkně na houby, až na hovno dalo by se říct."

"Nezájem, seru na to."

"No ať je po tvém, ale pamatuj na to, že občas něco napíšeš, to s dřevěnýma rukama nepůjde, jako spisovatel skončíš."

"Stejně to moje psaní nestojí za nic, grrrr."

"Fajn, tvoje volba, buď se ještě během dneska vyhoníš, nebo je po tvém psaní veta a po setmění očekávej dostavník, kterým pomašíruješ dolů, jasno?"

"Grrrrrrrrrrr."

"No nic, já padám Akime, tak zatím…"

Magický hlas

V šepotu konsonantní harfy

dolétl k mým sluchům libý hlas,

snad zpráva z kruhů nejvyšších

padlo mi na mysli, jen co

zvukomalebnost těch tónů

prohnala se mými sluchovody

a mě už pomalu docházelo, že

neklamou mě mé receptory,

nejedná se o akoasmu, ni

jinou auditivní halucinaci,

přiznat musel jsem si, hle

toť hlas boží, ač lahodně

z rozkošných ženských rtíků

promlouvá, doprovázen stoickým

dechem, jež líbezná, spanilá a

překrásná žena využívá ke svému

žití, žena, pro jejíž krásu nemůže

být žádné, ani to nejkvalitnější

zrcadlo dost dobré, není pochyb

o její sličnosti, vznešenosti a

bezbřehé eleganci, která z jistou

a přirozenou samozřejmostí

vyluzuje její medově, sametově a

po sladkostech lákající hrdélko,

mě hned chtělo se do breku,

to dojetím, aby bylo jasno,

to odpřisáhnu bez váhání,

ten hlas vnikal a lebedil si

v každém koutku mého těla,

prostupoval mnou, hladil mě,

laskal a v podstatě mě i sváděl,

odolat se mu nedalo,

bránit se mu ani nechtělo,

byl tak opojný, co droga působil,

mě zdálo se, že umřít snad už mohu,

nic lepšího již neuslyším, co budu žít,

však umřít se mi nikterak nechce,

teď, když ke mně mluví anděl.

Nechť je tato báseň věnována Lence, která mi udělala obrovskou radost v tom, že naprosto famózním způsobem namluvila některá má díla a já doufám, že v tom bude pokračovat. Je naprostá úchvatná, její hlas povyšuje mé bezcenné pisálkovství na skvělou úroveň, patří ji veliké díky.

Marioneta (jednou větou)

I "Marionetu" přednesem doprovodila Lenka.

Postmortální romance

O přednes mého díla se opět postarala Lenka, které snad nikdy nepřestanu být vděčný za to, co pro mě dělá.

Jen odvrácená strana Luny umí ukonejšit

Akim v audiostopě

Stala se úžasná věc, domluvil jsem se s jednou dámou na tom, že občas namluví do audiostopy některé z mých děl. A ani jsem ji nemusel dlouho přemlouvat, sama to vzala jako výzvu a pro začátek namluvila zkusmo dvě krátká dílka. Pamatuji si, že jste se mě kdysi ptali, zda by bylo možné vydávat mé výtvory v této podobě, především kočkomilka Janča po tom dost toužila, aby mohla u mého blogu vykonávat kromě "čtení" ještě i další práci, či činnost. Tak snad se vám to bude alespoň trošku líbit. Takže dámy a pánové, představuji vám tuto dobrou duši, paní Lenku, které touto cestou ještě jednou neskonale děkuji. Přiznám se vám, že když jsem první dva záznamy slyšel poprvé, dojetím jsem se rozplakal se.

Prvním dílem je báseň…

"Dělání, dělání, všechny smutky zahání"

Dělám si to zrovna krásně

a myslím jen na tebe

tvou líbeznost vidím jasně

chci s tebou do nebe

bude to trvat jen velmi krátce

než k orgasmu dospěji

tvůj úsměv je nejlepší rádce

z něho rád se raduji.

Lvice

Podívala se jí do oči

a v nich viděla sama sebe,

své nové já,

stejné hříšné, ne

hříšnější, než předtím,

přivoněla si k ní a

ukotvila se v ní,

láva, magma, žhavá bouře,

miláčku,

objala ji, dlouze, toužila,

toužila po ní,

cítila, věděla, že

city jsou vzájemné,

potřebují se,

chtějí se,

jedna přimkne ke druhé,

drž mě, prosím,

ruce se proplétají,

jsou vzrušené,

obě,

jedna pro druhou,

milují se,

vlhnou,

exploze,

začátek i konec Světa,

v jednom okamžiku,

líbají se,

lokají se,

pijí se,

pro lásku, pro chtíč,

něco je spojuje,

všechno,

všechno je spojuje,

lvice našla lvici,

Svět se hroutí, ale ony,

ony dvě přežijí.

(Ne)rozbitná Porcelánka

Byla spratkem, co kolem sebe kope,

snad chránila se před něhou

po níž v koutku svého srdce toužila,

možná chtěla být za drsňačku,

tak zadupala neviňátko v sobě,

s chlípností v myšlenkách a

s ostrým slovem na rtech

brouzdala Světem,

ač sloužila pánovi, působila přísně,

štěknou sama sebe nazývala,

přesto,

dobré rady rozdávala,

zdála se být volná, svobodná

v rozkoši a touze topila se přímo,

když důtky trestaly jí za neposlušnost,

kundička její tetelila se blahem,

přesto byla ničím svázaná,

nesvobodná, zamknuta na 7 západu,

v temné komoře, do které nevědomky

sama se zamkla, tak neuváženě,

pak jednou řekla si dost, chci být jiná,

to když srdce z lásky ji krvácelo,

a jak si usmyslela, tak udělala,

ačkoliv před tím hltala Svět doušky plnými,

dnes loká všechnu tu krásu

viděnou, slyšenou, cítěnou,

o mnoho více a ještě s větší otevřeností,

je volná, svobodná a tuze krásná,

přátelé má kolem sebe a dokonce

anděla nalezla v klínu své Evičky,

prý kámošky jsou, kdo jim to věří,

když lížou si jeskyňky, až

šťávička tryská na všechny strany,

já fandím jim moc a plné dávky rozkoše

okořeněné chlípnou perverzí jim přeji.

Tato báseň, nechť je dedikována dámě, která uzřela anděla, anděla s vlhkým klínem a která, ač stále voní neukojitelným a po perverzi lepkavým chtíčem, našla ve svém srdci tolik nových citů a nové lásky. Všichni víte, o koho jde.

Fortuna má zvlhlý klín

V šálivých ozvěnách

jeho rty mlčky slzí krev

na nebesích ji můžeš zřít

protéká skrz síto dějin

v nepravidelných stínech

s jahodovou příchutí a bez

bublinek vonících po pylu

v bezinkovém oparu

temně zurčí vodopádem

střechou děravého varieté

smutných snů, fortuna

ta kurva líná, dál točí osudím

s úšklebkem zkušené rajdy

její ruce zraňují, ačkoliv hladí

ho po skráních konejšivě

přesto pálí, více než jazyky

v plamenech ukované

nikdo už totiž nikdy neobejme

to pláčem ustarané dítě noci.

První dělnas spěchá na šichtu

Při noční směně jsem měl trošku času a tak jsem si všiml i tohoto nedočkavého pracanta, který spěchal na denní šichtu.

Světlanka

UPOZORŇUJI, ŽE NÁSLEDUJÍCÍ POVÍDKA MÁ STRIKTNĚ PORNOGRAFICKÝ OBSAH. URÁŽÍ-LI TĚ EROTICKÝ OBSAH, NEBO SI NEDOSÁHL(A) PLNOLETOSTI, ZAHRAJ SI NĚJAKOU NEVINNĚ SPOLEČENSKOU HRU.

POVÍDKA BYLA PŘEPSÁNA A LEHCE UPRAVENA.

Již, když jsem si to šinul do kopce směr vlakové nádraží, bylo mi jasné, že během několika minut se spustí nezadržitelný slejvák, který nebude mít konce. Nemýlil jsem se, jen co jsem dosedl k právě objednanému malému pivu, z oblohy se spustil proud dešťové vody, která nepadala v kapkách, nýbrž v hustých čůrkách. Mobilní telefony tenkrát byly ještě v plínkách a tak jsem neměl žádnou možnost, jak se s kamarády domluvit na dalších plánech. Chystali jsme totiž, celá parta výlet do vedlejšího města, výlet není tedy úplně to správné slovo. Měli jsme v plánu navštívit náš oblíbený klub, řádně zapařit, popít, ubalit pár jointů, pokecat, jednoduše se pobavit v každém směru. Při pohledu z okna jsem si ale uvědomoval, že z plánovaného výletu určitě nic nebude, nikdo další zajisté nepřijde a jet do klubu sám se mi ani trochu nechtělo. Vlastně mi to všechno docházelo právě už cestou na vlakáč, ale touha se uvolnit a zapařit mě zaslepila do té míry, že jsem bláhově doufal v meteorologický zázrak v podobě náhlého vyjasnění a především v ústupu vodní nadílky. Panáček s deštníčkem se mi ale smál přímo do očí a valil ta kvanta vody snad z nějakých nebeských a notně děravých troků. Skrz dešťovou clonu nebylo skoro ani vidět z hospodských oken. "To sis tedy vybral počasí, výletníku," zašklebil se Páka, majitel hospůdky a smál se na mě téměř škodolibě, šeptajíc něco servírce Renatě, která měla ten den šichtu. "Jak tě vůbec napadlo, že by v tomhle nečasu někdo dorazil?" divili se oba a já jim, ač nerad, musel dát za pravdu. "Je zázrak, že jsi vůbec došel suchou nohou, však té vody bylo zapotřebí, ty nechutné vedra už se nedaly vydržet," pokyvovali s Renatou svorně. I v tom měli svatou pravdu. "Ale nezoufej, tady je pití dost a to brko si tady můžeš taky ubalit, když tu nikdo nebí, neboj, ven tě nevyženu v takové slotě. "Hmm," pronesl jsem suše a pomalinku se smiřoval s navrhovanou variantou, v ten moment jsem ale skrz vodnatě skelnou stěnu zahlédl venku jakýsi pohyb, patrně dorazil nějaký z opilců, ze stálých štamgastů vlakového "sanatoria". Ale ne, skrz deštěm deformovaný obraz bylo možno rozeznat ženskou postavu, která na mě ukazovala a gestikulovala ke mně. Vždyť je to Světlanka, uvědomil jsem si, když jsem se přemístil co nejblíže k onu. Okamžitě jsem ji začal naznačovat, ať neváhá a vstoupí do restaurace, ta ale vehementně, i když též jen za pomocí posunků protestovala a pořád naznačovala, že má jakýsi problém s vrchní částí svého ošacení. Pořád se mi nedařilo její počínání rozluštit a tak mi to nedalo, poručil jsem, že zaplatím a už jsem se hnal ven. "No jo, Světlana, to je taky takový blázen jako ty, vy byste se k sobě dokonale hodili, zaslechl jsem za sebou ještě Pákovy nejapné poznámky, které ale utichly v zurčení vodní lázně.

Dřív, než jsem se stačil venku, byť jen minimálně rozkoukat, Světlanka mě drapla za ruku a už mě vedla směrem k pomalinku, ale jistě trouchnivějící budově vlakového nádraží. V cukuletu jsme byli opět v suchu, ale můj oděv přesto utrpěl značné úhony, co do suchosti, o Světlaně nemluvě. Už jsem se taky chystal optat se jí, proč nešla za mnou do hospody, ale ona jen odevzdaně rozmáchla rukama a já se na ní zaměřil pohledem a v tu chvíli mi to došlo. Zřel jsem totiž, že její světle modravé tričko se vlivem řádění deště stalo zcela průsvitným. Skrz látku prosvítala její mladistvá ňadérka zdobená bohatými prsními dvorci, uprostřed nichž se honosily lehce ztopořené bradavky. "Ty vole, vypadlo ze mě instinktivně a koutky mých úst se ztěžka bránily škodolibému úsměvu. "Promiň, ale tohle je fakt nářez, pokoušel jsem se zachovat dekórum, ale moc se mi to nedařilo. Světlana se ale sama začala dané situaci smát a jen mi špitla do ouška. "Věděla jsem, že budeš jediný, kdo dorazí a jsem za to moc ráda." "Víš co, tak se vrátíme do hospody, je tam Renata, ta ti třeba něco půjčí, pokecáme, popijeme a tvoje věci zatím uschnou, jet do klubu nemá cenu," navrhl jsem. "No to nemá, ale já mám zcela jiný plán, neptej se, kup dva lístky jen do Sedla a nech se překvapit," navnadila mě Světlanka a svůdně se na mě usmála, nemohla si nevšimnout, že jí stále pudově koukám na vodou odhalená prsa, evidentně jí to však ani trochu nevadilo. Bez meškání jsem poslechl její výzvy, poručil si a zaplatil dva lístky do vedlejšího Sedla. "Co když ale nastydneš, Světluš?" strachoval jsem se najednou. "Hlupáčku, v takovém pařáku a nastydnout, konečně se dá alespoň trošku dýchat, navíc já vím, kde se usušíme, tak se už nevyptávej a nech to na mě," přesvědčovala mě a já se vlastně ani neměl jak bránit, navíc nebylo čemu se bránit. Světlanka byla úžasná osůbka, nebyla to pravda úplná krasavice, za kterou se by se otočil každý muž, měla trošku větší nosánek a skrz nepoddajné, přesto tak nějak zplihlé vlasy ji prosvítaly lehce odstáté uši. Měla ale ten nejšibalštější kukuč, jaký byl kdy na Světě stvořen. Plamínky, které žhnuly v jejich očích, byly žhavé, jak poklopy od samotného peklíčka, čertice od pána boha, svůdnice čertovská a nezbedná. Vždycky jsem jí bral jen jako kámošku, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem si ji nikdy nepřestavil nahou, nebo při různých erotických dobrodružstvích. Ta představa byla vždycky dosti lákavá a těžko se jí dalo ubránit. I v ten moment jsem na to pomyslel, ačkoliv jsem zatím neměl ani nejmenší ponětí, co má Světluš v plánu. Cestou vlakem jsme ani nepromluvili, byl jsem hrozně zvědavý, ale pořád jsem v nejistotě říkal, že jsem situaci mohl špatně pochopit, že nemá v plánu nic, co by směřovalo k jakýmkoli sexuálním hrátkám. Ona si mě jen tak prozíravě prohlížela, čímž si mě vlastně vychutnávala. S jejích očí kapal sex, ale já se to snažil stále nevnímat, i když mi to příliš nešlo. Když se obrovská vlaková kola zastavila na sedelském nádraží, to už jsme oba stáli u dveří vagónu a já je zručně otevřel, načež mě Světlana opět čapla za ruku a úprkem mě hnala skrz vodní koupel, která polevila jen hodně mírně. Ve vlakovém voze se nevyskytoval žádný cestující, ani průvodčí se neobtěžoval nám štípnout jízdenky a tak Světlanka nebyla nucena skrývat své vnady.

Při běhu jsem musel dávat pozor, abych se vyhnul alespoň těm největším kalužím a tak jsem moc nevnímal, kam že mě to ta čertova hříšnice skoro až vláčí. Všiml jsem si jen, že se blížíme k jakési zahrádkářské kolonii, spousta záhonů, sem tam chatička, najednou jsme ocitli u jedné z nich. "Jsme tady, počkej, otevřu," zařvala skrz dešťovou serenádu, vytáhla z promočených kalhot klíč a odemkla zahrádkářské stavení, malá místnůstka tak 3 na 3 metry, malé okénko, kamínka, stoleček, dvě židle a prťavý gaučích. "Tady nás nikdo hledat nebude, miláčku," pronesla tak laskavě, až se mi z toho hlava málem zatočila, v tu samou chvíli už neváhala a pokusila se ze sebe strhnout promočené tričko, to se jí ale mokrem lepilo na kůži a tak jí to nešlo dle jejích představ. "Pomůžeš mi?" poprosila mě a vilně se na mě zazubila. "Ovšem, nemeškal jsem, přistoupil jsem k ní a začal soukat promočené triko po jejím těle směrem vzhůru, přičemž ona ochotně vzpažila obě ruce. Po menší námaze se nám dílo podařilo a Světlanka se ke mně otočila čelem, její nahá ňadra se o mě otřela. To už jsem nemohl váhat, hřbetem své ruky jsem narýsoval přímku od jejího pupíku směrem k nebesům a skončil jsem dlaní na jejím levém prsu, jako bych ho objal a pak jsem stiskem prstů prověřil ztopořenost bradavky, byla krásně zduřelá, stejně jako její sousedka. "Světlanko, ty jsi tak půvabná," nelhal jsem, v ten moment jsem si začal uvědomovat každý znak její přírodní krásy. To co se povrchně zdálo být nedostatkem, bylo náhle v mých očích naprostou a rozkošnou předností. Větší nosánek, zplihlé vlásky, i skrz ně laškovně prosvítající ouška. Byla nádherná, náhle přede mnou stála ďáblice s andělským úsměvem, hříšnice i světice, voda, oheň, vzduch, všechny tyhle živly promlouvaly skrz její horký dech, její pohled sváděl tak, že i zkušený hastrmánek by se v něm utopil jako nezkušený neplavec. Její vůně rázem mazala okolní Svět, její úsměv byl v tu chvíli důležitější, než veškeré vesmírné dění. Nebylo stébla, kterého bych se mohl chytit, mít ho, stejně bych ho zahodil a ochotně bych se pod hladinu do Světa barevnějšího, než nebe může vykreslit. "Doufám, že mi to dáš najevo i jinak, než jen slovy," pobídla mě a její pohled mi zasadil svádivý knock out. "Jak ti to mám dokázat, Světlanko?" zeptal jsem se a dal najevo svou váhavost. Na malý moment se zašklebila a káravě zvedla obočí, hned nato ale zase začarovala svým úsměvem a tiše, přesto rázně pronesla. "Ošukej mě, chci tvýho ptáka," zazněla ta slova a za nimi se ozvala rána, to se za mnou zavřela pekelná brána.

Následně se začal čas odvíjet zcela jiným tempem, značně zrychlil, ale my si přesto dokázali užít každou vteřinu plnými doušky. Lokali jsme sami sebe v nekonečném časoprostore. Popadl jsem Světlanku pevně a vtiskl jsem jí do své náruče, naše ústa se vzájemně přimkla, naše jazyky se proplétaly v divokém a kvapném tanci. Každý vzájemný dotek byl lékem, uzdravujícím lékem, medicínou, magickou tinkturou, která nás obohacovala. Zasypal jsem Světlanku svými polibky, mé rty rejdily po jejím tělíčku zachytávajíc každou buňku jejího já. Ruce byly důstojným pomocníkem v tom rejdu, v té léčebné kúře, kterou jsem mé, právě objevené bohyni dopřával. Světlanka mi ale nezůstávala nic dlužna, i její polibky měnily mé tělo v zrovna probuzenou sopku. Hladila, laskala a dráždila mě tak zkušeně, až se mi dech tajil v té záplavě slasti a milostného potěšení. Klekla si přede mě a jen mou mysl pohladila myšlenka představou o mém ptáku v jejich ústech, představa se stala skutečností, její ústa objala mé péro s předojemnou vřelostí a horlivostí. Musel jsem hodně krotit své libido, jinak bych jí vybouchl do úst na samém startu. Tlak pulsující uvnitř mého přirození byl omračující, Světlanka obdařovala má topořivá tělíska péčí osvobozující a vysvobozující, hnětla mi přitom kulky a já se topil ve své chtivosti a nadrženosti. Šly na mě mrákoty, ta rozkoš byla příliš silná, vzepjal jsem se, popadl Světlanku za prdelku a boky a položil si ji na to malé kanapíčko, bylo opravdu prťavé, ležela na něm zády, nohy ji ale visely dolů na zem, roztáhl jsem jí je a dal si je na ramena. Prstem jsem jí začal dráždit poštěváčka, který svou zduřelostí dával najevo svou libost k mému počínání, a místnost zahltilo aroma omamně vonící kundičky. Roztáhl jsem jí, vsunul jsem do ní prst, ten ale hnedle volal o pomoc svého kamaráda, ale i ve dvou se tam kluci nějak ztráceli a tak musel přispěchat i třetí bratr a přiložit ruku k dílu. Paleček přitom blažil svou přítomností hlavičku ztvrdlého klitorisu, zajížděl jsem do Světlanky a přitom jsem v jejích mimických gestech odezíral všechny ty pocity slastné odevzdanosti. "Strč mi ho tam, chci tvýho čůráka," zazněla vzduchem prosba, ceděná skrz chtíčem ochromený jazyk. Přiklekl jsem k Světlance s odhodláním do ní rázně vstoupit, ale tu jsem seznal, že kanapíčko, či gaučích je pro misionářskou polohu příliš malý. Bleskový nápad ale řešil tuhle zapeklitou situaci. Pochopil jsem, že Světlanka je ochotna se mi odevzdat v maximální míře. Nebylo by na škodu ji trošku provést světem sub dominance. Rozhlédl jsem se po pokoji, na šnůře nad kamny viselo několik cárů natrhané, či nastříhané látky sloužící bůh ví k čemu. Pro můj účel téměř dokonalé.

"Klekni si na zem a opři se hrudníkem o ten gauč. Otočila se na mě pohledem a jemně kývla hlavou, pak se pousmála, patrně toužila po tom samém, co já, je až ohromující, jak spolu lidé dokáží souznět. Bez protestů poslechla můj příkaz a učinila vše, jak jsem řekl. Ta potvůrka dokonce sama dala ruce za záda, odtušila, že jí je chci svázat těmi hadrovými onucemi. Od myšlenky není daleko ke skutku, uběhlo sotva pár sekund a Světlanka přede mnou klečela svázaná a dychtivě očekávající následné události. Můj zrak spočinul na jejím promočeném tričku, které se sušilo na již zmíněné šnůře, ze které jsem sňal použité hadříky. Sundal jsem ho a během okamžiku jsem z něho točivým pohybem vytvořil výborný bicí nástroj. Pro jistotu jsem s ním zamával Světlance před očima, dal jsem jí tím najevo, k čemu se chystám. V jejím pohledu se dalo přečíst váhání, o svazování patrně tajně snila, ale výprask do jejího snového rejstříku už ale asi nepatřil. Zahleděl jsem se jí hluboko do očí, nechtěl jsem kazit moment řečmi a přemlouváním, trpělivě jsem čekal na její rozhodnutí. Váhala, pralo se to v ní. Nakonec ale pozvolna odklonila hlavu, aby mě ztratila ze svého zorného pole a položila ji pozvolna tváří na gauč. Ještě chvíli jsem čekal, dal jsem jí poslední šanci si to rozmyslet a taky jsem si vychutnával ty pocity, bylo to uhrančivě slastné, mít šanci transformovat pomocí určité dávky bolesti dívčí tělo v nádobu rozlévající po chtíči vonící a chutnající tekutinu. Plesk, první rána dopadla, následovala druhá, pak jsem na malý okamžik ustal, tiché, přesto vstříc rozkoši spěchající zasténání, další tři rány, o krapet ráznější, ty už ale byly doprovázeny vzdechy výraznějšími, hlasitějšími a vřelejšími. Zase malá přestávka, místností se rozléhal Světlančin dech doprovázený v rozkoši si lahodícím popěvkem. Pohlédl jsem na její kundičku, byla orosená, ale působila nerozvinutě, skoro jako poupě, které jakoby se nezkušeně nemohlo rozpučet do plné krásy. To volalo po pomoci osvědčených prstíčků pomocníčků, kteří nelenily a vstoupily do té požehnané svatyně s pečlivým odhodláním, to už se ale zahrádkářskou kolonií nesl v echu křičený orgasmický pláč. Světlanka se počala otřásat v blažených křečích a celý ten lidský oltáříček se chvěl v rytmu slastných záškubů. Nelenil jsem a během tohoto prožitku jsem stisky svých paží v oblasti jejích zad a boků, dával Světlaně najevo svou přítomnost. Znovu se na mě podívala, jakoby mi beze slov chtěla dát najevo, proč byla tak ráda, že jsem na ten vlakáč dneska přišel jen já. Není pochyb o tom, že ženy jsou čarodějnice, ale mohla o tomhle vývoji byť jen snít? Dal jsem jí možnost si právě prožitý orgasmus náležitě vychutnat, s dalším konáním jsem tedy nespěchal. Když opadla ta největší vlna, položil jsem před Světlanku srolované tričko, nástroj, který ji uvedl do orgasmického ráje, pak jsem chytil razantně za boky a opět jsem do ní vstoupil, bral jsem si jí zezadu, svíraje přitom její kyčelní klouby a tahajíce ji za vlasy, důrazně, ale ne brutálně, vše muselo mít tu správnou míru, výsledek se dostavil záhy. Světlanka se začala ošívat na nové orgasmické vlně, házela boky a zadkem v ohromné vehemenci.

Najednou zalapala po dechu, rozdýchávala mé přírazy, jakoby chtěla vyslovit své tajné přání, což její nakonec pro zadýchanost nepodařilo, ale nebylo třeba, stačil jen její letmý pohled směrem ke dveřím a mě bylo hned jasné, po čem ta malá a božsky roztoužená potvůrka touží. V jejich očích totiž bylo zřetelně vepsáno, "Chci jít ven, chci, aby sis mě opřel o nějaký strom, přivázal mě k němu a oprcal mě před ním, chci to dělat venku, chci si vychutnat ten pocit, že nás u toho může někdo vidět, jsem tvoje kurvička a chci, aby to okolí vědělo." Tentokrát jsem zalapal po dechu já, snil jsem o spoustě perverzností, představoval jsem si odvázanost a naprostou otevřenost, ale tahle její vše pohlcující živelnost mě omráčila. Uvědomoval jsem si všechny možné následky, že nás někdo uvidí, že na nás mohou zavolat i Policii ČR, ale bylo mi to upřímně jedno. Bylo to přece přání mé milé, mé otrokyně, mé kněžky lásky, co sloužit mi chce a já měl za povinnost splnit veškerá její přání, i kdyby měla za následek mou smrt. Navíc s prominutím chcalo jako z konve, čímž pádem byla možnost, že se bude někdo nacházet venku značně minimalizována. Možná je ale někdo v jedné z okolních chatiček, spousta lidí, především důchodového věku, tráví na zahrádce celé dny a ráno nepršelo, není pohyb o tom, že nějaký ten kmet vykukuje zpoza zavřeného okénka a čeká, až vodní průtrž přestane bušit a svými tekutými šlahouny zkrápět zem. A co okolní paneláky a věžáky? Z nich musí být nádherný výhled na celou kolonii. Ale co, kdyby se přece jen někomu zachtělo volat policajty a než panáčkové přijedou, naše konání už bude dávno ukončeno, dokonáno bude a pak, ať si nás třeba vezme ďas. Už nebylo jiné cesty, už nebylo návratu.

Provlékl jsem svou paži skrz cáry onucí, které svazovali za zády mou touhou zdivočelou najádu a z lehkou neomaleností jsem ji strkal futry ven přímo do náruče Peruna, který okořenil probíhající vodní lázeň četnou dávkou hromů a blesků, téměř jakoby nás zval do zemského peklíčka, nám ale bylo jako v pravém ráji. Jen co jsme na svých tělech ucítili první údery dešťových slz, které v podobě lián visely z nebe, my dva, já a moje Světlana, proměnili jsme ve zvířata, již přestali jsme konati lidsky, naše zmámená těla zachvátil pud a my hnali jsme se v ústrety klínu matičky přírody, která nás hodlala pojmout v milosrdném objetí. Netrvalo dlouho, než jsem našel ten správný strom, byla to jabloň, nositelka plodů hříchu, alespoň tak se to v Bibli říká, pro nás se ale tato košatá dáma proměnila v oltář, v oltář lásky, porozumění a naprostého sebepoznání a sebeodevzdání. Hned poté, co jsem svou milou přikurtoval k oltáři, vnikl jsem do ní s takovou samozřejmostí a razanci, která evokovala dojem, že naše těla symbolizují jednolité sousoší, jeden celek, jedno požehnání. Počal jsem ve Světlaně kmitat a bylo mi blaze, tak blaze, že blaženěji mi být nemohlo, pichlaví sršní, co v kapkách, nebo spíš v proudech utočili z nebes, rázem pozbyli nebezpečnosti, jejich kapkovité štípance se pojednou proměnily v medové pohlazení, chytl jsem si svou nymfičku za vlásky a oddával se přírazům, její kundička mě pohltila ve své hladovosti tak animálně, že můj stav jevil se náhle blízce klinické smrti, v tomto případě však byla smrt symbolem něčeho nového, právě zrozeného, byl jsem šťastný, nevýslovně a nepochopitelně šťastný, zatím nebyl vymyšlen jazyk a nestvořena slova, kterými bych své pocity popsal. Zemřel jsem, utopil jsem uvnitř své lásky, uvnitř své Světlanky, pud hnal mě k vyvrcholení. Znenadání byl zasazen smrtelný políček mému stále narůstajícímu libidu a já pochopil, že semínko už dlouho neudržím, přistoupil jsem tedy tváři v tvář svému znovuzrozenému hříchu, osvobodil ji z tenat cárů látky, pohledem ji poručil, aby poklekla a hledíc do jejich mrdem oblouzněných očích jsem ji pokropil obličej hustou dávkou semene. Ještě několik minut poté se tou maličkou chajdičkou, do které jsme se posléze vrátili, ozývaly vzdechy a steny dvou čerstvě zamilovaných osob, které byly nesmírně šťastni, že ten den tak strašně lilo a na žádnou party se nejelo.

Jen odvrácená strana Luny umí ukonejšit

Dělání, dělání, všechny smutky zahání

Dělám si to zrovna krásně

a myslím jen na tebe

tvou líbeznost vidím jasně

chci s tebou do nebe

bude to trvat jen velmi krátce

než k orgasmu dospěji

tvůj úsměv je nejlepší rádce

z něho rád se raduji.

Dolíčkový triumf

Ve stínu irizovaného úsvitu

hvězda na věky věků jasná

zrodila se pro klid duše mé,

v dolíčkách úsměvu tvého,

jemuž i strážce žluto nosný

klaní se v uctivém obdivu,

když ťapajíc po špičkách,

rozsévá v polibcích, bože,

tak jemných, že by se ani

chmýří o ně zranit nemohlo,

z ošatky své žluto magické

všechny ty kouzelně vábivé a

třpytivě uhrančivé barvy duhy

zdobené marnivými průlety

hříšně časoprostorových létavic,

co švitoří v šeptu své vzkazky

o letech dávno zašlých i o dobách,

nad kterými si zatím, jen osud

láme svou zbědovanou hlavičku,

však i on, osud, pán všehomíra,

culí se vstříc úsměvu tvému,

i já nemohu konati v duchu jiném,

opojen tím importentním darem.

Bude se culit, až si to přečte?

Pohrdání

Proč tvářím se tak pohrdavě,

když oddávám se ipsaci?

Sám nevím, snad,

snad za to může láska,

co brání se tikati chtíči

v sourozeneckém objetí,

když Světem jdou, ruku v ruce,

ve své nahotě a se sklopenou hlavou

pro ta slova překroucená,

jenž na jazyku čertovsky pálí a

v duši se svíjí, jak klubko zmijí,

tehdy já mám oči v sloup,

šklebíc se na své okolí, přesto, že

mám plamínky lásky v očích,

vidíš je drahá, či jen o tom sním,

ačkoliv bdím v mdlobách, nebo jsem

skonal dřív, než počal jsem žít?

Procitnutí hetéry

Jsa v barchetu ukrytý, kroky své

hýčkavě střádám vstříc vůni tvé

hetéro, měsíčním zlacením spjatá

v pohybu ještěřím po hříchu svatá

stýskáš si v záplavách trpce slzných

smutností kořeníš rozpaky zvaných

hostí, co pohledem do očí, s výčitky

snaží se zapomenout na svoje zítřky

v tónech svého srdce hřeji si myšlenku

o snu bez krutě vyčerpávajícího spánku

co krví svou Umabel signuje blanketem

na chloubu nebeskou hrdým blankytem

podám ti rámě, či ruku tvou pohladím

o políbení rtů tvých já troufale si sním

ty však nic netušíš o citech smělých

jenž buráš vmetl do zorniček mých

kloníš hlavu svou pro tyto těžkosti cizí

nikdo, ani ty se nedozvíš, jak jsi mi ryzí.

Devadesátky, jak je viděl Akim

A jak tedy působily devedesátá léta na mě? Jaké byly devadesátky podle Akima?

---

Nevinnně hravé

V jistotě ukotvené

Elektronicky ďábelské

Bohemsky rozervané

Hřmotně burácející

Rockově nebojácné

Lehce okořené perverzí

Občas snivě smutné

Případně ještě temnější

Jindy zase nostalgicky veselé

Pro někoho to byla doba skvétající komerce a přihlouplých pořadů, kterými nás začala zásobovat první komerční televize Nova, ale pro mě to byla doba rozkvětu, především co se muziky a kultury všeobecně týče. Tyto klipy jsou jen pouhou ukázkou toho, co jsem v devadesátkách vnímal já, tak to prosím berte humorně a s nadhledem.

Ty a já

V tvou náruč pádem poklekám,

ve jménu hříchu se ti vzdám,

nemusíme jen snít v představách,

milování přece nesídlí v dálkách,

počnu tě líbat, hladit, laskat, sát,

v rozkoši odevzdám ti svůj majestát,

ty vracíš mi údery milostné ráda,

vím, že v lásce neukážeš mi záda,

svírám tě v objetí, ty zas svým klínem,

v záplavách dotyků nešetříme vínem,

stvořeni v lůnu a v erotickém zajetí,

dýcháme spolu jeden vzduch já a ty.

Tato báseň nechť je dedikována Sugr, dámě, jejíž milostně romantické verše jsou opilovány s ohromující pečlivostí a ze kterých srší láska, cit a něha na všechny světové strany.

Rozlitá duha nad propastí osudu

Hlupáčku, proč zlobit se mám jen proto,

že díru na kalhotách já vlastním,

tím méně, nachází-li se prakticky vzato,

pro můj klid, v sektoru prdelním,

až příroda nebojácně zavelí příkazem,

má střeva dokončí svou těžkou práci,

mé nepotřebné já, stane se úkazem,

v podobě hovna vydá se na štrapáci,

hned na to kvapem bude se drát ven,

v tu chvíli vděčný budu svému osudu,

že trhanem jsem již nějaký ten týden,

přisednu vedle zrovna vypitého sudu,

kalhoty si přece stahovat nemusím,

to raději krásou přírody se pokochám,

hovno projde dírou kalhot, jak tuším,

rychlostí švenku a já už jen přemítám,

maje všechny barvy Světa před sebou,

to duha rozlila se vám, vy andělé nezbední,

do čeho já vytřu svou prdel špinavou,

když na zmoženého alkoholem, přišlo sraní.

Věnováno tobě snový Rimbaude

Člověčina s prošlým datem spotřeby, aneb dost bylo snů

Život jest v krutosti tekutý,

když s nádechem pro osudového rozmaru,

sype se volně v rosičkách skrz

tak provokativně, přesto nevinně nevidomou

a bezvládnou bezmocnost prstů,

jenž v pahýlech zdědil jsi, co důkaz zručnosti,

po komsi z let minule přítomných, či

přítomně budoucích, v plamenech mumifikovaných,

balzámem, voňavě páchnoucím odérem,

vetknutým v palčivě dávivou svízel,

všitou vší silou nekonečně prchavého okamžiku

do vláken tvídového úsměvu nebes,

nonšalantně, ač bezmyšlenkovitě

rozprsknutého do skleněného obrazce,

pokřiveného předurčeným zoufalstvím duše,

duše lidské, člověčinou hnilobně smrduté.

Hlavu vzhůru a hlavně s humorem, Stando!

Můžeš psát o tom, jak šťouráš se v nose,

Standa tě dá na titulku,

klidně piš o tom, proč škrábeš se na zadku,

Standa tě dá na titulku,

svěř se nám s tím, že pekelně svědí tě vyrážka,

Standa tě dá na titulku,

prozraď nám, kde byla jsi včera nakupovat,

Standa tě dá na titulku,

popiš nám, kde a kdy tě políbila tvá první láska,

Standa tě dá na titulku,

pošeptej nám, jak moc trápí tě hemeroidy,

Standa tě dá na titulku,

v klidu nám popiš vybavení svého pokojíčku,

Standa tě dá na titulku,

s láskou piš o svých trápeních a intimitách,

Standa tě dá na titulku,

hlavně prosím nepiš to proklatě hnusné porno,

nebo tě Standa pokárá

a především nevkládej to odporné gay porno,

jinak tě Standa zastřelí.

Věnováno Standovi, který asi nemá porno rád, na rozdíl ode mne.

Je mi smutno

Je mi smutno, že nastala doba, kdy jakákoliv snaha projevit svůj svobodný názor je důvodem k tomu, aby si lidé začali okamžitě nadávat, urážet se a proklínat. To, za co jsme dřív bojovali a chránili si přes rány osudu a zlovůle jiných, teď sami v sobě plni nenávisti a zcela dobrovolně ničíme a zabíjíme. Je mi smutno. Má hlavu vzhůru ten, kdo se nebojí slušně projevit svůj názor, nebo snad ten, kdo s nadávkou a urážkou na rtech a za každou cenu propaguje názor svůj? Je mi smutno. Debata pod tímto videem je jen maličkou ukázkou toho, jak se dnes lidé snaží dobrati se své pravdy. Opravdu je mi smutno.

Máma, táta

Poslední dobou toho moc nestíhám. Dvanáctihodinové šichty (denní, noční), přesto díky Bože za to zaměstnání + péče o těžce nemocného člověka (neptejte se, těžko se o tom mluví, navíc je vám do toho houby), mě vyčerpávají fyzicky a hlavně psychicky víc, než bych si přál. Proto snad mé články ztratily ono lascivně uvolněné a hravě rozverné aroma (měly-li ho kdy vůbec), za což se upřímně omlouvám. Momentálně se opravdu cítím, jako koule v kulečníku…

Mince se kutálí

Equilibristic Brides

Tenhle klípek je tak unikátní a naprosto delikatesní, že vám jeho zhlédnutí zkrátka musím zprostředkovat. Hentai Corporation je pražská thrash-rock'n'rollová smečka, jejíž hudba je jedním slovem živelná. Jejich desky jsou zajímavé, výjimečné, hudebně bohaté a v České Republice nenapodobitelné. Největším zážitkem jsou ale jejich živá vystoupení. Toto lze říci o spoustě hudebních seskupení, nicméně pro Hentai Corporation tohle platí nesčetněkrát násobně. Já je viděl 2x a mohu vás ujistit, že ačkoliv jezdím na rockové koncerty už dlouho a pravidelně, v životě jsem nezažil a neviděl něco tak dokonale nekontrolovatelného a neumravnitelného, jako právě řádění této skupiny. Pánové jsou výteční muzikanti, zároveň se na pódiu nebrání prakticky ničemu, problémem není nahota, opilost, obscénní gesta a další naprostá bezprostřednost. Z jednoho vystoupení si pamatuji zpěvákovo neustálé (cca. každých 15 vteřin) odplivávání často i směr obecenstvo, což mělo za následek vytvoření "flusu vzdorné" bezpečné zóny, která se mezi obecenstvem a kapelou vytvořila hned po první skladbě a kterou nerespektovali skutečně jen ti nejotrlejší. Pánové si prostě s notnou dávkou kontroverzností hlavy nelámou. Tato umělecká svéhlavost je ale podpořena úžasným muzikantským umem a zpěvákovo skvělý hlas doplňuje neoddiskutovatelné charisma. Když jsme měli s kámošem poprvé tu čest vidět je naživo, to vystupovali u nás, můj kamarád tenkrát přišel na koncert s tričkem "The Doors". Chvíli jsme sledovali zpěvákům projev v němém úžasu a pak se kámoš usmál a jen ukázal prstem na své triko do míst, kde se skvěl obličej Jima Morrisona. Souhlasně jsem přikývl a po koncertě jsme se shodli na tom, že toto nádherné zjevení v podobě zpěváka Hentai Corporation musí mít v sobě něco z Morissona. Pokud tedy někde uvidíte plakát s připravovaným koncertem tohoto hudebního seskupení, určitě neváhejte a navštivte ho, zároveň se ale připravte opravdu na všechno.

Na tento klipový skvost, který další komentáře nepotřebuje, jsem narazil na blogu Barbory, které tedy děkuji za jeho zprostředkování.

Průzračnost brutality

Po rozkoši sladce vonící sbohem!

Toto je můj poslední článek, můj zcela poslední příspěvek na blog. Rozloučení, dalo by se říci. Návštěvnost mého blogu upadla kamsi do pekel a z vašich posledních komentářů je na hony cítit, že je píšete spíše z lítosti a solidarity. Chytrému napověz, hloupého kopni, že? Nicméně, úpadek a ztráta návštěvnosti nejsou tím pravým důvodem ukončení mé, ne moc úspěšné blogerské kariéry.

Jak začít? Inu, mám kamarádku ze kterou jsem chodil již do školky, Drahomíra Jůzová se jmenuje, jo Drahuška. Je to fajn holka, super kámoška a ta mi hodila takzvané lano. Ona totiž pracuje v zábavném průmyslu. Že vám její jméno nic neříká? A co takhle Lady Dee? To je totiž její umělecké jméno. Ano, chytří již pochopili, ona točí takové ty romantické, po nevinnosti vonící příběhy, na které se občas koukají lidé, když je jim smutno, když mají splín, jak se říká. Nechci se vytahovat, ale myslím, že Drahuška je dobrá herečka a já jsem na přátelství s ní právem hrdý. Zrovna nedávno jsem se ji svěřil, že mám pocit, že můj život tak nějak divně stagnuje a mám chuť na změnu životního stylu. A ona mi odpověděla, "hlupáčku, a proč nejdeš pracovat k nám, u nás je stále veselo a hravo." Chvíli jsem nad tím přemýšlel a pak jsem si řekl, "proč ne?" Vrhám se tedy do tenat porno průmyslu, čímž pádem nebudu mít čas se věnovat svému blogu. Mějte se tady moc krásně a prosím, nevzpomínejte na mě ve zlém.

S láskou a úctou, váš Akim

SOS (Protivenství andělské lidskosti)

Když neměl co pít, lokal moč opilých žen v domnění, že se opije, což se mu nedařilo. "Ulam mi prosím má křídla a dovol mi zemřít, již nemohu dál," požádal tedy svého přítele. Ten mu však tuto službu neposkytl, nedokázal to, ač se snažil sebevíc. A tak chodil po Světe dál, až jednoho dne mu byl osud nakloněn. Pod tíhou všech okolností zkrátka zešílel. A teprve potom uzřel anděl anděla.

Velikonoční koleda

Dívko, ženo, holčičko,

daruj mi svoje vajíčko,

za to své dám ti na žužlání,

k tomu klobáska je k mání,

potom za kratičkou chvilinku,

budeš mít na jazýčku nadílku.

Krásné a veselé Velikonoce

Postmortální romance

Esence tvé vlhkosti

Svážu si tě já miláčku,

budeš viset na háčku,

provázky tě obejmou,

s pečlivostí dojemnou,

tvému hříšně voňavému tělíčku,

dopřeji jen tu nejlepší rákosku,

vím, zazpíváš, jak anděl,

až s chutí seřežu ti prdel,

vosk zkrášlí tvé krásné kozičky,

prst zkušeně vsunu ti do pičky,

a že jsem jak ten Všeználek,

užije si i tvůj božský análek,

usměješ se na mě už s prosíkem,

půjdu na tě s rektálním kolíkem,

bude to tak snadné přece,

pak nabobtná ve tvé řitce,

aby to nebylo líto bradavkám,

skřipce na ně hravě nandám,

tortura, důtky, bičík, rákoska,

jsi moje neukojitelná násoska,

jen místo flašky chlastu bolest máš,

temnotu světla rozkošnicky užíváš.

Šetrnost milování

Pouze, když miluji se,

čas plyne volně a spravedlivě,

pouze, když miluji se,

získávají slova správný význam,

pouze, když miluji se,

svítí slunce jasně a bez zaurdění,

pouze, když miluji se,

tečou řeky vstříc svému osudu,

pouze, když miluji se,

tyčí se skaliska hrdě a rituálně,

pouze, když miluji se,

vesmír neprostupuje nicotou,

pouze, když miluji se,

má nádech a výdech svůj smysl,

pouze, když miluji se,

nebojím se života, ani své smrti

pouze, když miluji se,

netoužím povrchně se opájet,

pouze, když miluji se,

plá temnota svůdným světlem,

pouze, když miluji se,

vnímám sebe jako součást Světa.

Ahoj, chcípni!

Je to slizký, je to slizký, je to slizký. Ale parádní.

Zkus to novu Aničko!

Usmyslí si Andulka,

že chce do nebíčka,

za pomocí vibrátoru,

sledujte tu potvoru,

baterky jsou vybité,

2 tužkovky proklaté,

spěchá do obchodu

a šatí se za pochodu,

na půl žerdi kalhotky,

vítězně svírá baterky,

Vietnamec se usmívá,

na Aničku se podívá,

ta si už uvědomuje,

že tu něco nehraje,

že při té vší panice,

dildo má furt v ruce.

Komedie života

Láska je ta nejtěžší a chronicky neléčitelná nemoc a to jednoduše proto, že po ní všichni touží. Proč mé srdce koupe se v pocitu přeplněnosti láskou, když mé zahořklé já to vnímá tak, že pokud nebudu milovat všechny ženy Světa, je to totožné, jako bych nemiloval žádnou? Nač jsou pak všechny ty snubní prstýnky a rozličné obojky, když to jednou zcela vyprchá? Proč Svět tak smrdí pomíjivostí? Já chci milovat každou ženu Světa, všechny, bez rozdílu, hubené i tlusté, vysoké i štíhlé, v rozkroku vyholené i ty s bobříkem, roztoužené paničky, co šukají jen s nudy, stejně tak jako ty zakomplexované rádoby ošklivky z páté cenové, co si potají a v šeru místních záchodků myjí frndy u špinavého umyvadla a přesto jim ty pičky mnohdy voní líp, než těm zaprodaným dámičkám a zlatokopkám, které mají pleťový krém na ráno, jiný na dopoledne, odlišný k obědu, další na odpoledne, o večeru a noci nemluvě. Na ženy myslím pořád, celý svůj bídný život na ně myslím, i na ty co jen potkám na ulici, v parku, v práci, nebo cestou vlakem. Představuji si, jaké s nimi musí být krásné milování, představuji si ten jejich slastně a rozkošně udivený výraz, který ženy mívají, když špička mužského falusu hrdě a ztopořené snaží se probojovat hrdlem jejich lasturky. Pak myslím na to, jaké jsou asi v životě, jak hluboce umí milovat a jestli vůbec, nebo to jsou kentauřice, které o lásce jen smýšlejí, ale které jsou stejně jako muži ovládány svými neukojitelnými pudy a vše ovládajícím chtíčem. Myslím na ženy, když jím, když pracuji, když pouze jdu, nebo někam cestuji autem, myslím na ně na toaletě a dokonce i ve spánku. A až jednou na ně přestanu myslet na tu jejich posvátnou vůni, která svádí tak, až i Slunce se z nebe sklání, aby si přivonělo, tak teprve potom zemřu, budu do hrobu dán, aby červi mohli hodovat, nebo nechám dát své tělo na vědecké účely, aby zvrhlé a v klínu zvlhlé studentky medicíny mohly lascivně slintat nad mou dětskou obrnou stiženou a po smrti vonící tělesnou schránkou a budu doufat, že se mezi nimi najde nějaká ta neodpaněná nekrofilka, která se pod rouškou noci vkrade za mnou, s boxu vytáhne mé mrtvolně fyzické já a dopřeje mi, ručkou svou hbitou ještě jedno poslední číslo, jde-li to vůbec, přičemž se i ona vrhne své všemi živly vesmíru ovládané tělíčko do náruče hříšné ipsace. Ale do té doby vás budu milovat, všechny, jednu vedle druhé, ani jednu víc na úkor ostatních, protože jinak by mě žití ani zbla nebavilo.

Prosím za odpuštění beránka božího za ty plky, ale on nejlíp dobře ví, že něha někdy tuze bolí.

Pro tu červeň beránčí

V předvečer trpkých snů,

snažím se rozdmýchat naději,

foukáním do chladem ztuhlých dlaní

beránků s vlnou v barvě červánků,

tak jako kdysi a tak jako tenkrát

honí se po nebi zahalené v téru noci,

nevšímaje si tíhy denních zpráv,

hvězdám na truc a nepolapitelně

bloumají časovým horizontem, v dáli,

ačkoliv blíž, než by poutník doufal,

když hledí skrz jizvy do tváře osudu,

který kaboní svůj stařecký obličej,

přesto mu vlídnost šibalsky světélkuje

v očních terčíkách mířících a měřících

snad každému stejně, a když ne,

tak se pro to ten náš svět nezboří,

však nezoufej a do nebe nevolej

pro trochu té boží nespravedlnosti,

vždyť na Zem přišel jsi jen a jen

pro jedno políbení a jedno pohlazení

a to už bylo ti vyplaceno, tak

hni se mulo, lemro hříšně líná,

fronta je dlouhá, copak to nevidíš,

já špulím rty, ač do hvizdu mi není,

kapky buší na vrata slzných kanálků,

odvaha má bagáž pekelně těžkou,

vláčím se s ní štrekou kamennou

křížem krážem krajem nehostinným a

nabádám hvězdy, ať mi na tu cestu

posvítí alespoň ještě o krapítek víc.

SM-rechter

Dneska začnu dobrou zprávou. Ta uměle nafouknutá bublina "Padesát odstínů šedi", dostala Zlatou malinu, čili "ocenění" za nejhorší filmový snímek roku, taktéž oba představitelé hlavních rolích tohoto snímku si odnesli tutéž cenu. Nu což, prachy jsou vydělané a to je hlavní, že?

Já vám ale doporučím filmeček jiný, i když na stejné téma. Jedná se o filmové zpracování skutečné události z počátku devadesátých lete, kdy byly ještě některé věci tabu, jako právě třeba BDSM praktiky. Film vypráví příběh Koena Aurousseaua a jeho ženy, jejichž vzájemná propojenost a oddanost je zlatou nitkou táhnoucí se celým snímkem. Příběh filmu se začíná odehrávat v době, když už jsou Koen a Magda letitými manželi a zatímco Koen je uznávaným soudcem, Magdě se její umělecká činnost příliš nedaří, za což do značné míry může její zdravotní stav, Magda má totiž psychické potíže, trpí depresemi, je apatická a nejvíc žije v noci, kdy si tajně maluje obrázky znázorňující různé BDSM praktiky, s čímž se nakonec svěří i svému manželovi. Ten je zprvu velmi udiven a vyčítá Magdě, že se mu nedokázala svěřit dříve, rychle ale pochopí, že nechce-li svou lásku ztratit, je tu jen jedna cesta a ta vede do BDSM klubu, kde se spolu mohou začít učit žít v tak specifickém vztahu. Vše totiž chtějí utajit nejen před svou dcerou, ale s ohledem na Koenovo povolání i před veškerým svým okolím. Už první návštěva klubu nese své ovoce, Magda dostane od svého muže pod vedením zkušeného instruktora řádný výprask a její život se tím rázem obrací k lepšímu, začíná malovat, múza jí líbá horlivými polibky a ona dostává stále větší chuť prohlubovat své BDSM zkušenosti a Koen ji oddaně následuje, čímž se ale bohužel zvyšuje riziko, že se o "nemravném" způsobu manželského soužití ctihodného soudce dozví veřejnost. V Belgii byly tehdy (jak je to teď, netuším), totiž BDSM praktiky chápany jako obyčejné ubližování a byly tedy považovány za trestní čin a to i v případě, že "trestaný" člověk podstupoval mučení zcela dobrovolně. A tak se muselo stát to, co se nakonec opravdu stalo, ta nádoba naplňovaná slastným likérem výprasků a bolesti jednou zkrátka přetekla a vše se dozvěděla nejen jejich dcera, která je rázem odsoudila, ale především celá široká veřejnost. Tím pádem začala hra na lov štvané zvěře. Nic nebylo platné Magdino opakované prohlašování, že vše, co jí její milovaný Koen způsoboval, bylo jen a jen na její žádost, Koen byl nemilostně odsouzen a to ve stejné soudní síni, kde předtím jako soudce působil on.

Netvrdím, že je to výjimečný film, ale za podívání určitě stojí, herecké výkony jsou skvělé, a přesto že snímek má spíš takovou televizní formu, režisér se nebránil ani exploitačním záběrům, bez kterých by to snad ani nešlo, ale jsem si jist, že vše je natočeno tak, aby to běžného diváka příliš nešokovalo. Také si myslím, že tento snímek není určen jen lidem, kteří žijí v BDSM světě, protože tento snímek, jak už jsem předtím uvedl, je především o lásce, která hory přenáší, o lásce v dobrém i ve zlém, o lásce pevné a v oddanosti oděné.

Rozloučení s Belinkou!

Nikdo tu nemůže být věčně, ani člověk, ani pes. A mě teď nezbývá nic jiného, než se rozloučit s pejskem, o kterém jsem už vám tady jednou vyprávěl. Jmenovala se Belinka a její osud nebyl vždy lehký, spíše naopak. Snad o to víc mě bolí, že tento tvoreček opustil tento Svět. Také mě trápí, že jsem s ní v podstatě nemohl ani pořádně rozloučit, jelikož její páníček se více, jak před rokem odstěhoval. Možná i právě proto píši tento článek. Co mě může těšit, je fakt, že je její dospělý život prožila v pohodě a v "luxusu" snad tedy alespoň trošku zapomněla na útrapy, které ji nadělil osud v podobě zlého člověka, který se o ní nebyl schopen postarat v jejím mládí. Belinka skonala stářím, prý už nebyla schopna ani pořádně chodit a tak kamarád přemýšlel o jejím utracení, ale Belča ho svým skonem předběhla. Byl to úžasný pejsek, respektive fenka, tulivý medvídek a obrovský mazel. V pokročilém věku to už byla taková důstojná dámička, kterou nic nerozhodilo. A mě tedy teď nezbývá nic jiného, než ji poslat pomyslný polibek na rozloučenou. Dál už nic psát nebudu, protože pro slzy nevidím, jen ještě připojím ten článek minulý, který popisuje její nelehký osud a to, jak se k mému kamarádovi vlastně dostala.

Jak to bylo s Belinkou!

Tak tedy, jako každý člověk i já mám několik přátel, se kterými se scházím a mám je rád. Tato událost se odehrála před lety. Byla to krásná doba, někteří s nás ještě studovali, jiní už byli zapojeni do pracovní činnosti a nějaký ten nezaměstnaný by se taky našel. Spojovalo nás přátelství ať už ze základní, či střední školy a někoho jsme zkrátka jen tak potkali. Měli jsme oblíbené místo, hospůdku, kde jsme se scházeli a jak říkám, bylo to studijní, či po studijní období a tak jsme se náramně bavili. A tak jsme jednoho víkendového dne seděli opět na svých místech, ale několik členů naší ekipy nedorazilo v domluvenou dobu, tudíž jsme jim volali. "Jo, jo, jsme ve vedlejším městě a sedíme u piva, Míša potkal tátu, tak nás pozval na panáka, ale dorazíme nejbližším vlakem", zněla odpověď. Nezbývalo, než čekat. Doba ubíhala, minuty se změnily v hodiny a tak se volalo znovu. "Jo, škyt, už sedíme ve vlaku, škyt, za chvíli jsme tam", ozvalo se s aparátu. "Ty už nedorazí", mudroval kámoš, "jsou hotový a mají to přes celý město, budou rádi, když dojdou domů". Rozhodli jsme si tedy dát ještě jednu rundu na dobré spaní a jít domů. Když jsme dopili a chystali se zaplatit, otevřeli se hospodské dveře a do místnosti se "vplazilo" několik lidí. O tom, že je cesta velmi vyčerpala, nebylo pochyb. "No vy vypadáte, ani nevím, jestli vám naleju", komentoval číšník formu příchozích. Nakonec nalil. S napětím jsme čekali na vysvětlení. "Musel jsem odvést psa babičce", znělo vysvětlení. "Ty vole, ty přece nemáš psa", vehementně jsem oponoval. "Teď už jo, škyt a vůbec panáky všem", zněla odpověď. "Jasně, dáme panáky, oni ji chudinku hrozně týrali, my ti to vysvětlíme zítra, až přijdeš k nám", ozvala se kámoška a nedalo se přehlédnout, že se jí derou slzy do očí. Tak jsem radši souhlasil a šel na toho panáka.

Další děj trošku přeskočím, jednak to pro náš příběh není vůbec důležité a hlavně jsem nedělal nic, za co bych se měl stydět. Druhý den po porci vývaru a silné kávy jsem se vydal ke kámošovi, aby mi konečně vysvětlil, co se včera vlastně stalo. "Podívej, jmenuje se Bela, před hodinou jsem ji přivedl od babičky". Před sebou jsem uviděl improvizovaný pelíšek a v něm na mě vykukuje Belinka. Lidi, tenhle pohled bych vám nepřál, to že to je pes, respektive fenka bylo poznat jen podle hlavy, zbytek těla byl jen kost a kůže, no prostě hrůza. Jen jsme se všichni na sebe podívali a už nám tekly slzy. "No on Míša potkal tátu a on mu řekl, že jeho kámoš má doma psa, kterého týral jeho majitel, chce ho odvést do útulku, ale jestli ho chcete, může být váš", vzlyká kámoška. "Tak jsme si ji vzali a postaráme se o ni, po víkendu s ní dojdu na veterinu". A jak se řeklo, tak se udělalo, šlo se k veterináři, ten řekl, že jí musí nejdřív trošku vykrmit, že je tak hubená, že jí nemůže dát ani injekci. A tak Belinka začala jíst, bylo to komplikované, protože ona pochopitelně všechno hltala a pak to zase vracela, takže se jí žrádlo dávalo opravdu po malých dávkách, aby si tělo pomalu zvykalo. Pochopitelně, že chudinka neměla ani žádné návyky, takže to bylo chvílemi hodně krušné. Ale netrvalo dlouho a situace se začala rapidně zlepšovat. Ukázalo se, že Belča je za normálních okolností naprostý mazel. Asi si chce vynahradit ten předchozí život, tak se mazlí na počkání. Je pořád u kámoše a všichni ji obskakují. Teď už je s ní taková dámička, nic ji nerozhází, no prostě zlatíčko. Akorát kámoš musel za prací do vzdálenějšího města za prací, takže už ji moc nevídám. Ale hlavně, že to dobře dopadlo.

Závěrem chci říct, že je mi fakt líto, že mezi námi jsou takový chudáci, kteří tohle dovedou. Dnešní svět je fakt krutý, každý si chce urvat co nejvíc, čímž ale lidstvo ztrácí cit a ničí tím vše, co mu bylo dáno přírodou, tedy inteligenci a moudrost. Trošku se bojím, že za pár let se budeme chovat hůř, než zvířata. Už teď to tak někdy vypadá.

Nenávidím tě!

Bláhový sám se svým strachem,

už nedivím se vlastnímu stínu,

že tak prchá před mým srdcem

krvavě zmáčeném krutostí viny

okořeněné tupostí nepoznaného,

poprosím o odpuštění ještě dřív,

než má pěst bez výčitek a krutě

ozdobí, Bůh ať se nedívá, tvou tvář

beránku boží ty vinou nepáchneš,

však čistý též nejsi, leč horko těžko

dá se ti to dokázat a prokázat tak

tvé na povrch neprosáknuté hříchy,

odlesk zrcadla již nezadržitelně

chrlí má slova o nenávisti, již stěží

dokážu to tajit, nenávidím tě,

jak prosté jeví se to vyslovit a

hláskovat to písmenko po písmenku,

ty jsi zabil nevinného, hluchého,

za omluvu neber, že byl to opilec,

smradlavý prostopášník bez domova,

však tvá těžce vydělaná vata

nedává ti právo se nad ním povyšovat,

cena lidského života je nevyčíslitelná,

před Bohem byli jste si rovni,

ač on stál na chodníku a ty pyšný páv

opilý, co Dán řítil ses v korábu silnicí,

pak už jen tupý náraz a muž skonal

tvou rukou, jen se nevymlouvej,

soudce ti napařil rok a půl v chládku,

výhodná koupě, dostal jsi to v akci

a za dobré chování do roka a do dne

už byl jsi opět volný, jak opeřenec,

čas zeptal se tě tváří v tvář,

"přemýšlel jsi o svém činu, chlape?"

ty jsi jen lehce podumal a přihnul sis,

smích ti barvil líce do růžova, jak

prasátku, co netuší, že ho popraví,

ty však bát ses nemusel, otrnulo ti,

jen pár let uběhlo, co usedl jsi za volant,

jen o něco méně opilý, než tenkrát a

při své drzosti, dítě, holčičku desetiletou,

usadil jsi vedle sebe na sedadlo smrti,

s úšklebkem, s květinou v ruce

přišel si přát k narozeninám, jářku,

bohaté dárky koupil jsi, to

nechat se ti musí, ale omlouvá tě to?

Bůh byl na straně dívenky, ne na tvé,

když nedovolil další neštěstí.

Já plno hříchu ve svém srdci mám,

přesto pocit mám, že právo mám

na výčitky a trochu té nenávisti,

tak tedy nenávidím tě, to si piš!!!

Věnováno M. K.

Omlouvám se všem blogerům a blogerkám, za tak nenávistný počin, ale tohle stigma mám v sobě několik let, je to o člověku, kterého jsem opravdu neměl rád a to do té míry, že mi dělalo neskutečné problémy už jen pouhé sdílení stejné místnosti. Jeho arogance, povýšenost a lpění na jediné hodnotě v podobě peněz mi neskutečně drásaly nervy. Dnes se s ním již na štěstí stýkat nemusím, ale do dnes je to má noční můra. Tahle báseň je také o snaze o odpuštění, respektive o pokusu mu odpustit, ale přiznám se, že se mi to, jak vidno, moc nedaří. Omlouvám se tedy za tolik hořkosti, ale berte to tak, že jsem si potřeboval trošku ulevit.

Čaj o páté a flaška rumu k tomu

Zpoza hvězdných stínů,

co ciráty dělají s každým paprskem,

toulám se vesmírem, sám,

znaven a vykořeněn, však,

doufaje drze v další laskavý úsvit,

stáčejíc chmurné myšlenky

k otázkám sporu

mezi ohněm a vodou,

nemyslím na dny včerejší, ni dnešní

a budoucnost raději uvězním,

ano tak zpupně do zalepené obálky,

kterou nehodlám nikdy odeslat,

k smíchu je mi mé vlastní ego,

jenž modliti se touží při každém usrknutí,

hodit keksík do kafíčka a

jede se dál, nehledě na krev,

co rázem barví se emocemi,

použít lakmusový papírek coby důkaz žití,

po otázkách se nepídit, stejně

není dost otazníků, když slyšíš ticho

naložené do vlastní šťávy,

pak vtěsná se "vítej" a "sbohem"

do jedné krátké, bezvýznamné věty,

existuje vůbec nějaká věta,

která má nějaký význam, nebo jsou

slova jen projevem lidské bezcennosti?

Platonická láska jako pocit domova

Pamatujete si, když jste se poprvé zamilovali, třeba jen platonicky? Já ano, bylo to hned v první třídě, ta holčina se jmenovala, no ona se vlastně dodnes jmenuje Denisa, ach moje Deniska. Tenkrát byla malinkatá, droboulinká, trošku pobledlá, takový pískle, ptáče to bylo, jakoby právě vypadla z hnízdečka. Ale byla neuvěřitelně krásná, s jejími blonďatými vlásky si vítr hrál tak snadno, jak to jen šlo, byly lehčí, než to nejlehčí pírko na Světě a krásně voněly zvlášť, když si Deniska umyla vlasy, což bylo skoro každý den. A mě se tuze líbila, od začátku, od první třídy a čím jsme byli starší, tím se mi líbila stále víc a víc. Celé roky jsem se těšil do školy a to hlavně proto, že jsem věděl, že ji zase uvidím a bude mi dobře, co dobře, že mi bude krásně, nádherně a úžasně. A pak jednoho dne, to bylo myslím ve třetí třídě, nebo že by ve čtvrtý, ale to je jedno, to není důležitý, zkrátka jsem jí napsal dopis, znáte to, takový ten zamilovaný dopis o tom, že se mi moc líbí, že jí mám rád a že bychom se mohli odpoledne sejít někde venku a jít bobovat a sáňkovat, jo stalo se v zimě, ale tenkrát bývávalo v zimě hodně sněhu, i ve městech, ne jako dneska, kdy jsou rádi na horách i za pár centimetrů, tehdy bylo sněhu opravdu mnoho a všude. Tak jsem jí napsal tenhle milostný dopis a čekal, co se bude dít, připojil jsem k němu tehdy obligátní malůvku propíchnutého srdce, aby Déňa skutečně pochopila, co pro mě znamená, že na ní myslím, kudy chodím. A představte si, že ona mi odepsala, že mě má taky moc ráda, že na mě taky myslí a že tedy jo, že půjdeme sáňkovat. A tak jsme se pak ještě domluvili, že si vezmeme jen jedny sáňky a že na nich budeme jezdit spolu, hezky v tandemu a že si to moc užijeme. A taky jsme si to užili.

A pak se jelo na školu v přírodě. To už všichni spolužáci věděli, že spolu s Deniskou chodíme a tak, když jsme tam dorazili, začali se ubytovávat a rozhodovalo se o tom, kdo bude v jakém pokoji a s kým bude na těch 14 dní bydlet, tak se to zkrátka domluvilo tak, že já a moji kámoši jsme měli pokoj hned vedle holčičího pokoje, kde měla svou postýlku i Deniska. Učitelkám se to pravda ze začátku moc nezdálo, dívčí a chlapecký pokoj hned vedle sebe, ale však jsme byli teprve ve čtvrté třídě, tak co se mohlo asi tak stát? Tak s tím nakonec souhlasili a já měl svou lásku hned za zdí. A pak, když jsme chodili na vycházky, tak jsme se vždycky s Deniskou drželi za ruce, to učitelkám nevadilo, nebo si toho nevšímali, no ono těch "páru" ve třídě už bylo víc, ale všechno to bylo takové nevinné, dětské a platonické. Jednou, když jsme šli odpoledne na jednu z vycházek, nebylo moc hezky, bylo zataženo a sem tam i sprchlo, tudíž jsme všichni byli navlečení do pláštěnek a úči měli deštníky, na nohou jsme všichni měli gumáky, holínky chcete-li. Dodnes si pamatuji, že Deniska měla červené holínky, na kterých se smálo slunce, bylo mi to divný, proč na holínky malují rozesmáté sluníčko, proto si to pamatuji tak přesně. A jak jsme šli, ruku v ruce, tak do jedné té sluníčkovsky rozesmáté holínky se Denisce zatoulal jakýsi kamínek a vadil ji při chůzi. Nejdřív řekla jen "sakra, asi mám něco v botě," ale zkusila jít dál, po dvou krocích ale zjistila, že to nepůjde, že to něco musí pryč a tak mě poprosila, "hele, podrž mě, já si tu holínku musím vyklepat a musím se o tebe opřít, abych s sebou nešvihla." A tak se o mě opřela, já ji držel a přitom jsem myslel, že umřu štěstím, protože Denisa nádherně voněla a taky hřála jak kamínka, to jsem cítil i přes tu lehce zmoklou pláštěnku a taky jsem jakoby cítil, jak jí buší srdéčko, najednou té lásky prostě bylo víc, než může malý kluk zvládnout a mě se spustila slza štěstí a radosti, čehož si má láska díky bohu nevšimla, jen si vyklepala tu holínku, pak trošku zavrávorala, když si ji nasazovala, ale od toho jsem tam byl já, abych ji zadržel a zabránil tak jejímu pádu, pak se na mě usmála, zašvitořila "dík" a vlepila mi sladkou pusu. Lidi, mě se tou pusou úplně zatočil celý ten náš Svět, jak byla sladká a voňavá, normálně na mě přišli mrákoty a já měl co dělat, abych tam neomdlel. Musel jsem se hodně rychle sebrat, jelikož mě Deniska pobídla "pojď, nebo nám všichni utečou," a s tím mě zase chytla za ruku a vedla si mě cestou, necestou, zatímco já byl v nebíčku, v ráji a to jen proto, že jsem měl vedle sebe svou milovanou Denisku, ona v tu chvíli byla pro mě vším, mým životem a mým domovem. Ano, ona pro mě v ten okamžik byla mým domovem, ačkoliv jsme byli všichni na 14 dní poměrně daleko od rodičů a od našich domovů.

A v tom edenu, daleko od domova jsem byl celou školandu, měl jsem přece na blízku svou milovanou Denisku, se kterou jsme se při vycházkách drželi za ruce a sem tam si dali nevinně dětskou, přesto sladce chutnající pusu. To pokračovalo ještě nějakou dobu po škole v přírodě, ale jednoho dne za mnou Deniska přišla, ale to už nebyla sama, přišel s ní i Jirka a Deniska mi řekla, že mě má pořád moc ráda, ale že Jirku má teď o něco radši, že tedy bude chodit s ním. Jirka byl kluk, který se k nám, tedy do našeho města přistěhoval asi, když jsme byli ve třetí třídě a já ho do té doby moc neznal. Mě se v ten moment zhroutil skoro celý Svět, alespoň jsem měl takový pocit, ztratil jsem svůj domov bez domova a bylo mi moc smutno. Ale ven jsem s nimi chodil pořád, doufal jsem totiž, že se ke mně Deniska vrátí a hlavně jsem opravdu nechtěl přijít o její přítomnost. Navíc, uběhlo pár dní a já zjistil, že ten Jirka je super kámoš a že je s ním legrace. Na další škole v přírodě už Deniska chodila zas s někým jiným, ona byla skutečně neskutečně krásná, takže po ní šílel každý hoch ať už z naší třídy, jakožto i ze tříd vedlejších. Já už jsem na té další škole v přírodě též chodil s někým jiným, akorát už si nevybavuji, jestli to byla Jíťa, Blanka, či Jaruška, ale to už je vlastně jedno, vždyť to bylo všechno tak krásně dětsky nevinné. Jirka už také určitě někoho měl, s kým se mohl držet za ruce.

A jak to nakonec celé dopadlo, ptáte se? Inu s Jirkou jsme se skamarádili hodně, začali jsme spolu chodit ven i bez Denisky, když jsme pak dospěli, začali jsme spolu chodit na pivčo a on se stal jedním z mých nejlepších přátel i v dospělosti a to platí dodnes, i když bohužel nedostatkem času a vlivem okolností se nyní stýkáme už jen sporadicky, ale stále o sobě víme, navíc teď dokonce pracujeme ve stejné fabrice, takže se opět vídáme častěji, i když jen "pracovně." Ale to společné pivčo si alespoň jednou do roka vždycky dopřejeme. U pivka jsem se také jednou Jirkovi přiznal, proč jsem s ním začal kamarádit, že to bylo právě kvůli Denise, abych jí měl stále na blízku. A Deniska? No z té se stala magistra a tak se rozběhla za prací do většího města, ještě předtím, respektive v pubertě si také stačila uvědomit, že opravdovou lásku, tu partnerskou, erotickou dokáže dát jen jiné ženě, ano z mé první platonické lásky se tedy vyklubala lesbička. Vídáme se s ní na školních srazech a je nutno říci, že je to stále velmi pohledná, ba co víc, překrásná a navíc tuze moudrá žena. I jí jsme jednou u piva prozradili důvod, proč jsem se já s Jiřím vlastně začal přátelit, no nasmáli jsme se tomu tenkrát všichni tři.

A co vy, jaká byla vaše platonická láska, váš první domov bez domova?

S tebou

Člověk je pouhou figurkou fatálně trpící ztrátou vlastní, přirozené a pro přežití nezbytné identity. Ne, nechci a nebudu na to myslet, ani se tím jakkoli trápit. Budu raději snít, mé představy stočí se vilně k lásce a já budu si zvrhle představovat, jak miluji se s tebou, poté s tebou, pak s tebou, hned na to s tebou, posléze s tebou, po chvíli s tebou, další den pro změnu s tebou, za týden už s tebou, po měsíci s tebou, a až uplyne rok tak s tebou…

Věnováno vám mé milé, milené a milované blogerky!!!!!

Subka sem, subka tam

Přátelé, všimli jste, co se poslední dobou zrodilo subinek? Je jich, jako much, rostou, jak houby po dešti, za chvíli jich bude víc, než migrantů, budeme o ně zakopávat. Zvláštní, nemyslíte? Ale je to fajn, lepší 100 subek, než jeden přistěhovalec (ano, jsem rasista a xenofob). Ještě k tomu jsou naprosto šílené, jedna si chce hrát na pejska, druhá zase na kočičku, spí pánovi u nohou. Dneska, aby se domácí mazlíčci báli o své misky, neb na ně mají zálusk právě tyhle praštěné subinky, za chvíli se o ty misky budou rvát, budeme pořádat zápasy, zvířátka versus subky. Bude to probíhat tak, že se někam v domě umístí miska s papáním a vítězem bude ten, kdo tu misku dříve najde. Zatím bych favorizoval animály, ale kdo ví, třeba se subkám časem vyvine čuch do té míry, že začnou své zvířecí soupeře porážet. A to pak bude průser, protože, jestli to takhle půjde dál, tak se subinky přemnoží a chudáci pejsci a kočičky budou o hladu, protože ty nenažrané a zdivočelé subky jim veškerou stravu vyžerou, jelikož při své hladovosti nezůstanou jen u misek, ale na důkaz oddanosti ke svým páníčkům, začnou lovit myši, krtky a jinou havěť. Už teď mi je té nebohé zvěřeny líto.

A proč všechno tohle vyprávím. No to přece proto, že mě poslední dobou nic kloudného nenapadá. Má poezie, zdá se, vám moc nevoní, ale to máte smůlu, jsem bez inspirace, potřebuji řádně zlíbat múzou, dokud se tak nestane, budu psát jen špatnou poezii, případně podobné ujetosti, jako je tahle.

Závěrem si ještě dovolím upozornit, že toto je láskyplný článek, nechť je tedy chápán jako projev lásky a vřelých citů ke všem subinkám, které mě navštěvují. Jste všechny nádherné a já vás mám moc rád, všechny, no fakt. Vaši páníčkové se díky vám musí právem dmout hrdostí a pýchou.

I Started A Joke + Easy + Evidence + Stripsearch + Ashes to Ashes

Faith No More jsou taková klasika, záruka dobré hudební kvality. Jsem si jist, že kdyby chtěli, mohli by sekat jeden hit za druhým, cpát je do hitparád a televizních show a vydělávat na tom balíky. Ale oni to nedělají, jsou poctiví, skromní, i když tak talentování. Jedou si to svoje, mají své fanoušky a vědí, že jsou uznávaní.

Malé přiznání - jsem čistě heterosexuálně zaměřen, nicméně na Světě je pár mužů, kteří mě svým způsobem přitahují, působí na mě charismaticky a svůdně. A právě Mike Patton, zpěvák Faith No more je jeden z nich. Snad je to právě jeho charisma, které mě nutí na něho zírat s neskrývaným údivem, on má v sobě zkrátka něco navíc a je jedno, jestli je za uhrančivého elegána v košili a saku, nebo za rockového bohéma ve vytahané mikině. Je to všechno napsané do jeho očí, smutně agresivních, uhrančivých očí a pochopitelně též je to slyšitelné v jeho nezaměnitelném hlase. Ach já mu závidím, také bych chtěl takhle působit… Aby bylo jasno, v tom prvním klipu (cover Bee Gees) ho neuvidíte, jen uslyšíte jeho hlas, v dalších klipech už si ho můžete vychutnat i obrazově.

La Loba Ante Portas

Visím na hraně tvé pokožky

a čekám, až se propadnu

do hlubin tvé schovívavosti,

kyneš mi na pozdrav svými

bezohledně vábivými řasami,

které žádné oční víčko není

schopno a ochotno zakrýt,

rochním se skrz tvé aroma,

šňupu jej labužnicky z dózy,

tvá vášeň lávovitě vře v mé

transcendentálně žhavé krvi,

dar ochutnat každičkou

tekutinu, která opanuje a

animálně posvěcuje tvé

skálopevně božské tělo,

byl mi shůry štědře dán,

tonu v chlípnosti tebou

symbolizované existence,

má bestiální touha po tobě,

vpaluje se hvězdám do očí,

to proto je jejich zář tak ostrá,

mít ruce, obejmu tě dravě,

prsty mé vpily by se hravě

do tvé růžolící pokožky,

já však ruce nemám a tak

bohy proklínám, ptám se jich,

proč vzali mi pro teď tu šanci,

držeti tě pevně v náruči, však

podoba má, vysvobodí mě

ze spárů mučivých výčitek,

toulky přírodou uzdraví mou,

jen z poloviny lidskou duši,

své objetí přichystám si

na dobu, až disponovat

zas budu pažemi pevnými,

jen vyčítám si snad, proč

proč milovat tě nedokážu,

když mám v srdci tolik lásky.

Nač mám v srdci tolik citu,

když milovat tě nedokážu?

Rouhavě opilá v romantice máčená

Pro něhu

za vlasy

na kříži

visíš a

s píči

ti teče

šlem

zatímco

srdce mé

láskou

krvácí.

Slza z volského oka planoucí

Můj hořkosladce zpupný stín

zevnitř žertem trýzní tělo mé,

plačtivý k smrti po břiše plazím se

vstříc požehnání zbloudilých buněk,

co s ledovým klidem taví v toku,

zbytky tekutiny hrdě pyšnící se

krevním barvivem, zhurta

rozstříknuté na sítnici, kdysi,

Bůh to ví, nevinných sklíček

s bělmem tak sněhovým, že

volské oko by jim závidělo

tu hříšně profláknutou melodii,

tu vozataj hvízdá si koutkem úst,

zdobeným retkem tak světácky,

až se kurvám z harému tají dech,

když skleničku likéru dopřejí si,

než další zákazník vytasí své mergle,

prý, že na Světě je lásky málo,

vždyť i bordely zejí prázdnotou,

doba je zlá a lepší nikdy nebyla,

strouhej nehty do omáčky,

či snad čára dovolí ti nádech,

modli se, aby ses nestal tím,

jenž po lásce toulavě se pídí

strkajíc holátko gilotině na špalek,

s duší prázdnou slzy jsou falešné,

ačkoliv po tváři kanou s odleskem

svatozáře beránčí, kanovník lakomý

už si své shnilé zuby také brousí

v heřmánku, za úplňku máčené,

svíjí se v mamonářských křečích,

zvracejíce svou žluč, šarmantně

obarvenou zelenkavým tónem,

v notách zpívám, den po dni tak

žalostně uondaný životní stesk.

Pavouček šel do Světa

Bez většího váhání,

sevřu tě v kolíbání,

v síti pečlivě utkané,

pavoukem opuštěné,

co do Světa se vydal,

roníc slzy trpce bolestné,

snad nepohrdneš tou loží,

chimérou provoněnou,

co nabídnout víc ti mám,

když mám duši zlobnou,

plus tělo, jeden velký šrám,

zuby nehty, drží mě živého,

jen ta prokletá vlčí krev,

proudící v žilách mých,

žene mě instinktivně vpřed,

zbrkle a bezmyšlenkovitě,

sápu se za tvým dechem,

víc bestií, než člověkem,

rdousit, či milovat tě mám,

těžko a marně radit někomu,

v otázkách lásky, či něhy,

když je hustou srstí pokryt,

zeptají se pak v kostele,

jakou smrtí zhaslo to děvče,

pak spílati budou Ďáblovi,

však on v tom bude nevinně,

to pro žíznivou touhu vlčí,

usne ta dívenka provždycky,

a pan doktor štemplem ztvrdí,

že to zamordované kvítko boží,

chvíle milostné prožilo před smrtí.

David Bowie

Když si budete pročítat biografie libovolných hudebníků a kapel působících od počátku sedmdesátých let do současnosti a zaměříte se na to, kdo tyto muzikanty a skupiny ovlivnil, patrně těžko nenarazíte na jméno David Bowie. Dalo by se s klidem říci, že ať byl hudební průmysl kdekoli, David Bowie byl vždycky krok, případně i několik kroků před ním. Jeho hudba byla vždy zajímavá, progresivní, jedinečná a skvěle zahraná. Další Bowieho cností byla schopnost absolutně prožít to, o čem zpívá, ať zpíval sám za sebe, nebo v rámci unikátních postaviček, do kterých se vtěloval. Kdo by neznal Ziggyho Stardusta, The Thin White Dukea, nebo Majora Toma. Byl ale také výborným hercem, o jeho divadelním ztvárněním "Sloního Muže" se dodnes mluví, ačkoli tuto roli ztvárňoval už v letech 1980-1981. Bowie dokázal být mužem, ženou, hrdinou, i chudákem. O jeho soukromém životě koluje nesčetné množství historek. O tom, že to byl hudební fenomén, kterého se stěží podaří nahradit, nemůže být pochyb. O to víc je skličující zpráva, že nás tento hudební mág opustil 10. ledna tohoto roku. Co dodat jiného, než sbohem Davide, sbohem Ziggy, sbohem Majore Tome, sbohem Thin White Dukeu, budeš nám chybět.

Svět v korzetu mě svírá

Během dosavadního vědomí jsem se domníval, že žiji, jak bláhový jsem byl, fatální omyl stal se mým stigmatem. Hle, jak krev mi vytéká z očí, z uší, z úst, z nosu, z rektumu i z ústí penisu, mazlavá krev v barvě lógru právě dopité kávy. Ačkoliv nejsem schopen svůj osud jakkoli změnit, nyní však vím, že nežiji, nýbrž padám, ano padám do tvého náručí má krásná neznámá, souzeno mi to jest, ne nelituji toho a ty taky nelituj, naopak oddávám se tomu pádu, přestože teď je mi už známo, že tvé náruče se nikdy nedočkám, tvé objetí je totiž příliš hluboko, je hlouběji, než dno bezedného pekla, co nakonec ochrání nás všechny před spasením, tak je hluboko a je nad míru zřejmé, že tvé náruče se nikdy, ani za živa, ni po smrti nedočkám, ale já se doznávám, přísahám a slibuji při plném vědomí, že každý ze svých životu věnuji jen a jen tobě, tvé zdánlivě ztracené duši, tvému po čertech hříšnému tělu a především nekonečně dlouhým jutovým provazům, které svírám ve svých dlaních, zatímco jejich druhý konec oddaně obepíná to tvé nadžensky svůdné a lákavě přitažlivé tělo.

Košatý hrdina

V kapičkách strom,

ten majestátný hrdina,

roní své slzy v podobě mízy,

hle to někdo do něj řízl,

nešetrně, hrubě, neomaleně,

on, pamětník letitý teď pláče,

přesto nesténá, ni nevzdychá,

stále a dál pokyvuje svou košatostí,

listy pohazuje po větru, co vzkazy,

zprávy o životě, veselé i smutné,

sladké i slané, podobenství Bohu.

A Bůh, toť přece ta míza,

co v těle ztepilém skrývá se,

stejně tak, jako v srdci lidském,

alespoň by tomu tak mělo být,

bez víry v Boha přec těžko žije se,

když člověku je hořce a dech se úží,

náboženství radí mnoho, asi tak,

jako když v televizi hubami melou,

co dělat by se mělo, aby bylo líp,

ale víra, miláčku, pravá víra,

tu máš přece v sobě, tomu věř,

přec v tobě proudí krev,

ta míza lidská v barvě vinné révy,

opatruj ji v sobě, važ si ji,

měj úctu k její moci i síle,

nehledej víru v písmech svatých,

kůra, ani kůže nejsou ručiteli pravosti,

na jejich povrch vyškrabat v písmu se dá,

moje drahá, kdejaká lež,

to jen ta míza důkazem je lásky,

lásky k životu, tudíž i k Bohu,

ten totiž přítomen je v každém z nás,

je jedno, jsi-li člověkem, či stromem,

míza i krev důkazem jsou toho faktu.

Až nastane hodokvas

Opile nahý, erekcí stižen

já roztáhnu svá křídla,

nevzlétnu však víc, neb

padnu v náruč tvou a

zemřu,

touhou, ne bolestí.

A ty ukojíš mě post mortem?

Pak duše má žlutokvasá

poteče ti po ruce,

lízej ji maličká,

červi už se hladově smějí,

a v radosti se shlukují,

v hříchu miluji tě,

ipsací modli se nad mým rovem.

Kamínka v pulince

Však to nemůže být tak dávno, co se to odehrálo, tenkrát jsem byl sotva desetiletý klouček, holobrádek, co měl pindíka zatím jen na čůrání. Hrál jsem si venku, spadl a odřel jsem si ruku, když v tom sousedovic Baruška za mnou přiběhla, a že prý jestli mi teče krev. "No trošku," odvětil jsem a statečně jsem zadržoval pláč, jelikož jsem se před ní nechtěl ztrapnit. "Kámoška mi říkala, že když ti teče krev, tak si to máš počůrat, že prý ty čůránky tu krev zastaví," rozumbradovala ta copatá Barča. "Jak počůrat?" zeptal jsem se nechápavě. "No normálně si to bebíčko počůrej, no prý to fakt pomáhá," trvala na svém. "Ale mě se zrovna fakt jako nechce," snažil jsem se z té situace nějak vyvlíct, přišlo mi to divný a trochu i odporný. Ta drnda stála přede mnou, drbala se na hlavě, jako že přemejšlí a pak vyhrkla. "Víš co, polož tu ruku na zem, já ti ji počůrám, mě se docela chce." Normálně jsem se vylekal a hlavně mi to opravdu připadalo trhlý. Záporně jsem zakroutil hlavou. "No jak myslíš, ale takhle ty ta krev tíct nepřestane ty trdlo," tím trdlem mě skutečně naštvala a taky jsem nechtěl být za srabíka a tak jsem ještě po chvilce váhání položil svou krvácející ruku na zem. "No sláva, teď už se mi chce fakt moc hodně, vydrž a necukej s ní," komandovala mě ta sousedovic drzá Bára. Hned na to si sundala bílé gaťky, vyhrnula si světle modrou sukýnku a přidřepla si nad tu moji raněnou ruku. Asi ji bylo jedno, že koukám, nebo spíš přímo zírám na její pulinku, zvedla trošku hlavu a zakroutila očima, jako že se soustředí, pak pronesla už jen, "už" a v tu chvíli se ta její pulinka jakoby našklebila, trošku se roztáhla a začaly z ní tíct ty její čůránky a to rovnou na tu moji raněnou ruku. "Jaký to je?" zeptala se po chvilce a usměvavě se ušklíbla. "No teplý to je," odpověděl jsem a v tu chvíli mě napadlo, že ta Barča musí mít v tý svý pipince nějaký kamínka, který ohřívají to její čůrání, jinak to přece není možný, aby to bylo tak teplý, ne? Už jsem špulil rty, abych se na to Barči zeptal, ale pak mi to přišlo takový blbý, tak jsem radši mlčel. "Vypila jsem hodně limošky, víš," upozornila mě, protože i jí asi připadalo to její čůrání nějak moc dlouhý. A opravdu, bylo to jak věčnost, nebo nám to tak přišlo, pořád to z ní teklo, ten proud ne a ne slábnout, už jsem měl úplně mokrou ruku od té její limonády, kterou na mě čůrala, aby mi zastavila tu krev. Pak najednou a konečně ten proud hodně zeslábl, ta její pulinka se zas přestala šklebit, ještě pár krátkých čůrků vyteklo a to tak blbě, že pár kapek měla Barča i na stehnech. "Sakra, nemáš kapesník, nebo něco?" povzdechla si. "Na co?" zeptal jsem se asi pitomě. "Abych si ji utřela, ty motovidlo, holky si pipky utírají, víš, když se vyčůrají, tos nevěděl?" uchechtla se, až mě to zase naštvalo. "Ale jo věděl, jen jsem to asi zapomněl," bránil jsem se, i když to nepomohlo a Bára si zaklepala nechápavě na čelo. "Ale kapesník, ani nic jinýho teda nemám," pokrčil jsem rameny. "Neva, oklepu se," řekla a udělala pár trhavých pohybů nahoru a dolů, pak si rychle nasadila kalhotky a stáhla si sukýnku dolů. "Pořád jsem zíral na tu svou počůranou ruku a na místo na její sukni, kde už byla schovaná ta její pulinka. "Nezírej tak na mě a radši vybal, jestli ty furt teče ta krev," okřikla mě naštvaně, pak se ale hned usmála, jako, že si dělá prču. Podíval jsem se na to zraněné místo na ruce. Krev nikde, asi to fakt zafungovalo. "No, už mi neteče," řekl jsem a taky se na ní usmál. "Tak vidíš, co jsem ti říkala, kámoška má fištróna, už je v osmý, víš," chlubila se, že má o tolik starší kamarádku. "Hmm, dobrý no, tak teda dík, no," soukal jsem ze sebe, ale pořád jako bych nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Ale pak jsem si řekl, že jsem se za tu chvíli hodně moc naučil. Věděl jsem už, jak se šklebí pipka, když holky čůrají a hlavně už jsem věděl, jak vypadá, protože předtím jsem ji viděl jen namalovanou tak, jak ji namaloval nějakej osmák a ten obrázek pověsil na nástěnku na chodbě naší školy a já ho tam viděl, a chvíli na to jsem viděl úču, co máme na zemák, jak ten obrázek sundává, nebo spíš strhává a nadává přitom, že "tohle už přece není ani možný, jaký jsem chodí parchanti," ale ta malovaná pipka byla úplně jiná, než ta opravdická, živá, co čůrá. A taky jsem se naučil, že holky se po vyčůrání utírají, anebo se oklepávají, to když se nemají do čeho utřít. A hlavně jsem zjistil, že holky mají v pipkách ty kamínka, který ohřívají to jejich čůrání, ale to mi bylo pořád nějaký divný, tomu jsem ještě vůbec nerozuměl a neměl v tom jasno. Taky mi bylo pěkně trapně, když mi pak po nějaký době starší kluci vysvětlovali, jak je to ve skutečnosti, že je to úplně jinak. Ale zážitek to byl stejně velikánský.

Asi rok po tom jsem přišel jednou zadním vchodem ze školy domů a mamince tekly slzy a já se hned ptal, co se jako stalo, viděl jsem, že pláče i přesto, že se to snažila přede mnou skrýt. A pak jsem vykouk z okna u předního vchodu, opačného, než kterým jsem přišel domů, neb jsem viděl, jak se tam maminka po očku dívá, ona mě chytla, nechtěla, abych se podíval, ale já se jí vytrhl a vyklonil jsem z okna a tam stálo černý auto, u kterého stáli Barčiny rodiče, byli hodně smutní, oba brečeli, co brečeli, přímo jim tekly slzy po tvářích ve stejných čůrcích, jako tenkrát ty Barčiny čůránky po mé ruce, když mi zastavovala tu moji krev. Oba kouřili a jeden podpíral druhého. A pak vynášeli nějakou bílou truhlu a mamča mi řekla, že je to rakev, dětská rakev a že v ní je chudák Barča, že přišla ze školy o hodinu dřív, než já, podle rozvrhu hodin a že se šla projet na kole a že spadla na hlavičku tak špatně, až z toho umřela a oni ji teď odnášejí a že jí asi položí do hrobečku. A já jsem pak už nic neviděl, protože se mi spustili slzy, plakal jsem víc, než kdy předtím i než kdy potom, tekly mi slzy proudem, ještě větším, než Barčiným rodičům a snad i větším, než to její čůrání po mé ruce. Ale na to jsem tenkrát nemyslil, jen jsem plakal, moc jsem plakal, celý den a druhý den taky, až třetí den jsem plakal jen občas a rodiče mi řekli, že je to normální a vlastně i dobře, že pláču, protože člověk prostě musí plakat, aby oplakal toho, koho měl rád a já měl Barušku rád a to moc, tenkrát jsem si to uvědomil a bylo mi tak smutno a ještě víc ouzko, že už ji nikdy neuvidím. Ten den jsem se toho také moc naučil, ale bohužel to tenkrát byly samé smutné věci.

Ležím v prostorné vaně pro dva, Nikola stojí nahá v podřepu nade mnou, je připravená. Udělali jsme si volný víkend jen pro sebe, šukací víkend plný experimentů a tak zkoušíme jednu úchylku po druhé a tak na mé přání došlo i na piss. Viděl jsem to v pornu, a ačkoliv mě samotného to zaskočilo, zjistil jsem, že pohledem mě to vzrušuje, není tedy důvod, nevyzkoušet to i v praxi. Zvláštní je, že jsem s i vzpomněl i na chudáčka Barču, mojí dětskou lásku, která mi kdysi pomočila ruku, aby mi zastavila krvácení zapříčené lehkým zraněním. Je možné, aby mi tento dětsky nevinný zážitek navodil, či vnuknul touhu zkusit zrovna tuhle erotickou praktiku? Může se stát, že smutná vzpomínka na dětskou lásku vyvolá sklon k perverznímu chování? Může se z platonicky nevinného citu zrodit sexuální deviace, přičemž mi sexuální uspokojení bude kompenzovat ztrátu prožitou v útlém věku? Patrně ano. Všechno přece souvisí se vším, dětské zážitky prý mají vliv na náš sexuální život, tato situace tedy může být příkladná. Brána mezi vzájemnou rozdílností a propojeností dětského a dospělého způsobu vnímání Světa zdá se být provždy dokořán otevřena. "Tak co lásko, fakt to chceš?" ptá se mě Niky. "Jasně, jdu do toho, jak jsem řekl," ujišťuji ji. "Chceš to i do pusinky, broučku?" vyzvídá ještě. "Ne to zatím ne, když tak až příště," otevírám si zadní vrátka pro případ, že by se mi to v praxi nelíbilo. "Ok," přikyvuje Nikola a její prošukaná kundička se již šklebí podobně, jako tenkrát ta Barčina nevinná.

Ženská nevinnost

Mučen vlastní představivostí,

trápím se a soužím,

když nemohu tě nahou zřít,

ty zlá, zapřela jsi mi své tělo Evino,

byť nejmenují tě snad Evou,

zrovna tak svůdná a krásná jsi,

lžu, ty krásnější jsi, než je žena prvá,

ta bledla by závistí ve srovnání s tebou,

hříchu můj smyšlený, anděli z nebes,

či snad samo peklo seslalo tě,

po chtíči i lásce opojně vonící,

proč trýzníš mě tak podle a krutě,

víš přece, že jen pouhým mužem jsem

a muž, ten žije pro nahotu ženskou,

bez ní je zbytečný a o samotě umírá,

co zvíře raněné střelou přímo na komoru,

přec nechtěla bys mě mít na svědomí,

spolčit se s kmotřičkou okosenou,

hle, už máchá mi nešetrně před hrdlem

nástrojem svým, pekelně ostrým

a ty s lhostejností na srdci i jazyku,

zdráháš se mě zachránit, však já

zlobit se nedokáži ani za mák,

ani co za nehet by se vešlo,

stále klaním se tvé spanilosti a kráse,

líbeznosti a roztomilosti nevymývaje,

pro tvé rozhodnutí já s klidem zhynu,

sám políbím ten nástroj patřící Zubaté,

bez výčitek zemřu, bude-li třeba, vždyť

smrt je jen jiný způsob žití,

nač se tedy bránit svému osudu,

jen sbalím si své saky a paky, pak

polibkem ti zamávám, na rozloučenou.