Láska je ta nejtěžší a chronicky neléčitelná nemoc a to jednoduše proto, že po ní všichni touží. Proč mé srdce koupe se v pocitu přeplněnosti láskou, když mé zahořklé já to vnímá tak, že pokud nebudu milovat všechny ženy Světa, je to totožné, jako bych nemiloval žádnou? Nač jsou pak všechny ty snubní prstýnky a rozličné obojky, když to jednou zcela vyprchá? Proč Svět tak smrdí pomíjivostí? Já chci milovat každou ženu Světa, všechny, bez rozdílu, hubené i tlusté, vysoké i štíhlé, v rozkroku vyholené i ty s bobříkem, roztoužené paničky, co šukají jen s nudy, stejně tak jako ty zakomplexované rádoby ošklivky z páté cenové, co si potají a v šeru místních záchodků myjí frndy u špinavého umyvadla a přesto jim ty pičky mnohdy voní líp, než těm zaprodaným dámičkám a zlatokopkám, které mají pleťový krém na ráno, jiný na dopoledne, odlišný k obědu, další na odpoledne, o večeru a noci nemluvě. Na ženy myslím pořád, celý svůj bídný život na ně myslím, i na ty co jen potkám na ulici, v parku, v práci, nebo cestou vlakem. Představuji si, jaké s nimi musí být krásné milování, představuji si ten jejich slastně a rozkošně udivený výraz, který ženy mívají, když špička mužského falusu hrdě a ztopořené snaží se probojovat hrdlem jejich lasturky. Pak myslím na to, jaké jsou asi v životě, jak hluboce umí milovat a jestli vůbec, nebo to jsou kentauřice, které o lásce jen smýšlejí, ale které jsou stejně jako muži ovládány svými neukojitelnými pudy a vše ovládajícím chtíčem. Myslím na ženy, když jím, když pracuji, když pouze jdu, nebo někam cestuji autem, myslím na ně na toaletě a dokonce i ve spánku. A až jednou na ně přestanu myslet na tu jejich posvátnou vůni, která svádí tak, až i Slunce se z nebe sklání, aby si přivonělo, tak teprve potom zemřu, budu do hrobu dán, aby červi mohli hodovat, nebo nechám dát své tělo na vědecké účely, aby zvrhlé a v klínu zvlhlé studentky medicíny mohly lascivně slintat nad mou dětskou obrnou stiženou a po smrti vonící tělesnou schránkou a budu doufat, že se mezi nimi najde nějaká ta neodpaněná nekrofilka, která se pod rouškou noci vkrade za mnou, s boxu vytáhne mé mrtvolně fyzické já a dopřeje mi, ručkou svou hbitou ještě jedno poslední číslo, jde-li to vůbec, přičemž se i ona vrhne své všemi živly vesmíru ovládané tělíčko do náruče hříšné ipsace. Ale do té doby vás budu milovat, všechny, jednu vedle druhé, ani jednu víc na úkor ostatních, protože jinak by mě žití ani zbla nebavilo.
Prosím za odpuštění beránka božího za ty plky, ale on nejlíp dobře ví, že něha někdy tuze bolí.
Žádné komentáře:
Okomentovat