V předvečer trpkých snů,
snažím se rozdmýchat naději,
foukáním do chladem ztuhlých dlaní
beránků s vlnou v barvě červánků,
tak jako kdysi a tak jako tenkrát
honí se po nebi zahalené v téru noci,
nevšímaje si tíhy denních zpráv,
hvězdám na truc a nepolapitelně
bloumají časovým horizontem, v dáli,
ačkoliv blíž, než by poutník doufal,
když hledí skrz jizvy do tváře osudu,
který kaboní svůj stařecký obličej,
přesto mu vlídnost šibalsky světélkuje
v očních terčíkách mířících a měřících
snad každému stejně, a když ne,
tak se pro to ten náš svět nezboří,
však nezoufej a do nebe nevolej
pro trochu té boží nespravedlnosti,
vždyť na Zem přišel jsi jen a jen
pro jedno políbení a jedno pohlazení
a to už bylo ti vyplaceno, tak
hni se mulo, lemro hříšně líná,
fronta je dlouhá, copak to nevidíš,
já špulím rty, ač do hvizdu mi není,
kapky buší na vrata slzných kanálků,
odvaha má bagáž pekelně těžkou,
vláčím se s ní štrekou kamennou
křížem krážem krajem nehostinným a
nabádám hvězdy, ať mi na tu cestu
posvítí alespoň ještě o krapítek víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat