Život jest v krutosti tekutý,
když s nádechem pro osudového rozmaru,
sype se volně v rosičkách skrz
tak provokativně, přesto nevinně nevidomou
a bezvládnou bezmocnost prstů,
jenž v pahýlech zdědil jsi, co důkaz zručnosti,
po komsi z let minule přítomných, či
přítomně budoucích, v plamenech mumifikovaných,
balzámem, voňavě páchnoucím odérem,
vetknutým v palčivě dávivou svízel,
všitou vší silou nekonečně prchavého okamžiku
do vláken tvídového úsměvu nebes,
nonšalantně, ač bezmyšlenkovitě
rozprsknutého do skleněného obrazce,
pokřiveného předurčeným zoufalstvím duše,
duše lidské, člověčinou hnilobně smrduté.
Žádné komentáře:
Okomentovat