Ve stínu irizovaného úsvitu
hvězda na věky věků jasná
zrodila se pro klid duše mé,
v dolíčkách úsměvu tvého,
jemuž i strážce žluto nosný
klaní se v uctivém obdivu,
když ťapajíc po špičkách,
rozsévá v polibcích, bože,
tak jemných, že by se ani
chmýří o ně zranit nemohlo,
z ošatky své žluto magické
všechny ty kouzelně vábivé a
třpytivě uhrančivé barvy duhy
zdobené marnivými průlety
hříšně časoprostorových létavic,
co švitoří v šeptu své vzkazky
o letech dávno zašlých i o dobách,
nad kterými si zatím, jen osud
láme svou zbědovanou hlavičku,
však i on, osud, pán všehomíra,
culí se vstříc úsměvu tvému,
i já nemohu konati v duchu jiném,
opojen tím importentním darem.
Bude se culit, až si to přečte?
Žádné komentáře:
Okomentovat