Proč tvářím se tak pohrdavě,
když oddávám se ipsaci?
Sám nevím, snad,
snad za to může láska,
co brání se tikati chtíči
v sourozeneckém objetí,
když Světem jdou, ruku v ruce,
ve své nahotě a se sklopenou hlavou
pro ta slova překroucená,
jenž na jazyku čertovsky pálí a
v duši se svíjí, jak klubko zmijí,
tehdy já mám oči v sloup,
šklebíc se na své okolí, přesto, že
mám plamínky lásky v očích,
vidíš je drahá, či jen o tom sním,
ačkoliv bdím v mdlobách, nebo jsem
skonal dřív, než počal jsem žít?
Žádné komentáře:
Okomentovat