Nenávidím tě!

Bláhový sám se svým strachem,

už nedivím se vlastnímu stínu,

že tak prchá před mým srdcem

krvavě zmáčeném krutostí viny

okořeněné tupostí nepoznaného,

poprosím o odpuštění ještě dřív,

než má pěst bez výčitek a krutě

ozdobí, Bůh ať se nedívá, tvou tvář

beránku boží ty vinou nepáchneš,

však čistý též nejsi, leč horko těžko

dá se ti to dokázat a prokázat tak

tvé na povrch neprosáknuté hříchy,

odlesk zrcadla již nezadržitelně

chrlí má slova o nenávisti, již stěží

dokážu to tajit, nenávidím tě,

jak prosté jeví se to vyslovit a

hláskovat to písmenko po písmenku,

ty jsi zabil nevinného, hluchého,

za omluvu neber, že byl to opilec,

smradlavý prostopášník bez domova,

však tvá těžce vydělaná vata

nedává ti právo se nad ním povyšovat,

cena lidského života je nevyčíslitelná,

před Bohem byli jste si rovni,

ač on stál na chodníku a ty pyšný páv

opilý, co Dán řítil ses v korábu silnicí,

pak už jen tupý náraz a muž skonal

tvou rukou, jen se nevymlouvej,

soudce ti napařil rok a půl v chládku,

výhodná koupě, dostal jsi to v akci

a za dobré chování do roka a do dne

už byl jsi opět volný, jak opeřenec,

čas zeptal se tě tváří v tvář,

"přemýšlel jsi o svém činu, chlape?"

ty jsi jen lehce podumal a přihnul sis,

smích ti barvil líce do růžova, jak

prasátku, co netuší, že ho popraví,

ty však bát ses nemusel, otrnulo ti,

jen pár let uběhlo, co usedl jsi za volant,

jen o něco méně opilý, než tenkrát a

při své drzosti, dítě, holčičku desetiletou,

usadil jsi vedle sebe na sedadlo smrti,

s úšklebkem, s květinou v ruce

přišel si přát k narozeninám, jářku,

bohaté dárky koupil jsi, to

nechat se ti musí, ale omlouvá tě to?

Bůh byl na straně dívenky, ne na tvé,

když nedovolil další neštěstí.

Já plno hříchu ve svém srdci mám,

přesto pocit mám, že právo mám

na výčitky a trochu té nenávisti,

tak tedy nenávidím tě, to si piš!!!

Věnováno M. K.

Omlouvám se všem blogerům a blogerkám, za tak nenávistný počin, ale tohle stigma mám v sobě několik let, je to o člověku, kterého jsem opravdu neměl rád a to do té míry, že mi dělalo neskutečné problémy už jen pouhé sdílení stejné místnosti. Jeho arogance, povýšenost a lpění na jediné hodnotě v podobě peněz mi neskutečně drásaly nervy. Dnes se s ním již na štěstí stýkat nemusím, ale do dnes je to má noční můra. Tahle báseň je také o snaze o odpuštění, respektive o pokusu mu odpustit, ale přiznám se, že se mi to, jak vidno, moc nedaří. Omlouvám se tedy za tolik hořkosti, ale berte to tak, že jsem si potřeboval trošku ulevit.