Zpoza hvězdných stínů,
co ciráty dělají s každým paprskem,
toulám se vesmírem, sám,
znaven a vykořeněn, však,
doufaje drze v další laskavý úsvit,
stáčejíc chmurné myšlenky
k otázkám sporu
mezi ohněm a vodou,
nemyslím na dny včerejší, ni dnešní
a budoucnost raději uvězním,
ano tak zpupně do zalepené obálky,
kterou nehodlám nikdy odeslat,
k smíchu je mi mé vlastní ego,
jenž modliti se touží při každém usrknutí,
hodit keksík do kafíčka a
jede se dál, nehledě na krev,
co rázem barví se emocemi,
použít lakmusový papírek coby důkaz žití,
po otázkách se nepídit, stejně
není dost otazníků, když slyšíš ticho
naložené do vlastní šťávy,
pak vtěsná se "vítej" a "sbohem"
do jedné krátké, bezvýznamné věty,
existuje vůbec nějaká věta,
která má nějaký význam, nebo jsou
slova jen projevem lidské bezcennosti?
Žádné komentáře:
Okomentovat