Jen odvrácená strana Luny umí ukonejšit

Dělání, dělání, všechny smutky zahání

Dělám si to zrovna krásně

a myslím jen na tebe

tvou líbeznost vidím jasně

chci s tebou do nebe

bude to trvat jen velmi krátce

než k orgasmu dospěji

tvůj úsměv je nejlepší rádce

z něho rád se raduji.

Dolíčkový triumf

Ve stínu irizovaného úsvitu

hvězda na věky věků jasná

zrodila se pro klid duše mé,

v dolíčkách úsměvu tvého,

jemuž i strážce žluto nosný

klaní se v uctivém obdivu,

když ťapajíc po špičkách,

rozsévá v polibcích, bože,

tak jemných, že by se ani

chmýří o ně zranit nemohlo,

z ošatky své žluto magické

všechny ty kouzelně vábivé a

třpytivě uhrančivé barvy duhy

zdobené marnivými průlety

hříšně časoprostorových létavic,

co švitoří v šeptu své vzkazky

o letech dávno zašlých i o dobách,

nad kterými si zatím, jen osud

láme svou zbědovanou hlavičku,

však i on, osud, pán všehomíra,

culí se vstříc úsměvu tvému,

i já nemohu konati v duchu jiném,

opojen tím importentním darem.

Bude se culit, až si to přečte?

Pohrdání

Proč tvářím se tak pohrdavě,

když oddávám se ipsaci?

Sám nevím, snad,

snad za to může láska,

co brání se tikati chtíči

v sourozeneckém objetí,

když Světem jdou, ruku v ruce,

ve své nahotě a se sklopenou hlavou

pro ta slova překroucená,

jenž na jazyku čertovsky pálí a

v duši se svíjí, jak klubko zmijí,

tehdy já mám oči v sloup,

šklebíc se na své okolí, přesto, že

mám plamínky lásky v očích,

vidíš je drahá, či jen o tom sním,

ačkoliv bdím v mdlobách, nebo jsem

skonal dřív, než počal jsem žít?

Procitnutí hetéry

Jsa v barchetu ukrytý, kroky své

hýčkavě střádám vstříc vůni tvé

hetéro, měsíčním zlacením spjatá

v pohybu ještěřím po hříchu svatá

stýskáš si v záplavách trpce slzných

smutností kořeníš rozpaky zvaných

hostí, co pohledem do očí, s výčitky

snaží se zapomenout na svoje zítřky

v tónech svého srdce hřeji si myšlenku

o snu bez krutě vyčerpávajícího spánku

co krví svou Umabel signuje blanketem

na chloubu nebeskou hrdým blankytem

podám ti rámě, či ruku tvou pohladím

o políbení rtů tvých já troufale si sním

ty však nic netušíš o citech smělých

jenž buráš vmetl do zorniček mých

kloníš hlavu svou pro tyto těžkosti cizí

nikdo, ani ty se nedozvíš, jak jsi mi ryzí.

Devadesátky, jak je viděl Akim

A jak tedy působily devedesátá léta na mě? Jaké byly devadesátky podle Akima?

---

Nevinnně hravé

V jistotě ukotvené

Elektronicky ďábelské

Bohemsky rozervané

Hřmotně burácející

Rockově nebojácné

Lehce okořené perverzí

Občas snivě smutné

Případně ještě temnější

Jindy zase nostalgicky veselé

Pro někoho to byla doba skvétající komerce a přihlouplých pořadů, kterými nás začala zásobovat první komerční televize Nova, ale pro mě to byla doba rozkvětu, především co se muziky a kultury všeobecně týče. Tyto klipy jsou jen pouhou ukázkou toho, co jsem v devadesátkách vnímal já, tak to prosím berte humorně a s nadhledem.

Ty a já

V tvou náruč pádem poklekám,

ve jménu hříchu se ti vzdám,

nemusíme jen snít v představách,

milování přece nesídlí v dálkách,

počnu tě líbat, hladit, laskat, sát,

v rozkoši odevzdám ti svůj majestát,

ty vracíš mi údery milostné ráda,

vím, že v lásce neukážeš mi záda,

svírám tě v objetí, ty zas svým klínem,

v záplavách dotyků nešetříme vínem,

stvořeni v lůnu a v erotickém zajetí,

dýcháme spolu jeden vzduch já a ty.

Tato báseň nechť je dedikována Sugr, dámě, jejíž milostně romantické verše jsou opilovány s ohromující pečlivostí a ze kterých srší láska, cit a něha na všechny světové strany.

Rozlitá duha nad propastí osudu

Hlupáčku, proč zlobit se mám jen proto,

že díru na kalhotách já vlastním,

tím méně, nachází-li se prakticky vzato,

pro můj klid, v sektoru prdelním,

až příroda nebojácně zavelí příkazem,

má střeva dokončí svou těžkou práci,

mé nepotřebné já, stane se úkazem,

v podobě hovna vydá se na štrapáci,

hned na to kvapem bude se drát ven,

v tu chvíli vděčný budu svému osudu,

že trhanem jsem již nějaký ten týden,

přisednu vedle zrovna vypitého sudu,

kalhoty si přece stahovat nemusím,

to raději krásou přírody se pokochám,

hovno projde dírou kalhot, jak tuším,

rychlostí švenku a já už jen přemítám,

maje všechny barvy Světa před sebou,

to duha rozlila se vám, vy andělé nezbední,

do čeho já vytřu svou prdel špinavou,

když na zmoženého alkoholem, přišlo sraní.

Věnováno tobě snový Rimbaude

Člověčina s prošlým datem spotřeby, aneb dost bylo snů

Život jest v krutosti tekutý,

když s nádechem pro osudového rozmaru,

sype se volně v rosičkách skrz

tak provokativně, přesto nevinně nevidomou

a bezvládnou bezmocnost prstů,

jenž v pahýlech zdědil jsi, co důkaz zručnosti,

po komsi z let minule přítomných, či

přítomně budoucích, v plamenech mumifikovaných,

balzámem, voňavě páchnoucím odérem,

vetknutým v palčivě dávivou svízel,

všitou vší silou nekonečně prchavého okamžiku

do vláken tvídového úsměvu nebes,

nonšalantně, ač bezmyšlenkovitě

rozprsknutého do skleněného obrazce,

pokřiveného předurčeným zoufalstvím duše,

duše lidské, člověčinou hnilobně smrduté.

Hlavu vzhůru a hlavně s humorem, Stando!

Můžeš psát o tom, jak šťouráš se v nose,

Standa tě dá na titulku,

klidně piš o tom, proč škrábeš se na zadku,

Standa tě dá na titulku,

svěř se nám s tím, že pekelně svědí tě vyrážka,

Standa tě dá na titulku,

prozraď nám, kde byla jsi včera nakupovat,

Standa tě dá na titulku,

popiš nám, kde a kdy tě políbila tvá první láska,

Standa tě dá na titulku,

pošeptej nám, jak moc trápí tě hemeroidy,

Standa tě dá na titulku,

v klidu nám popiš vybavení svého pokojíčku,

Standa tě dá na titulku,

s láskou piš o svých trápeních a intimitách,

Standa tě dá na titulku,

hlavně prosím nepiš to proklatě hnusné porno,

nebo tě Standa pokárá

a především nevkládej to odporné gay porno,

jinak tě Standa zastřelí.

Věnováno Standovi, který asi nemá porno rád, na rozdíl ode mne.

Je mi smutno

Je mi smutno, že nastala doba, kdy jakákoliv snaha projevit svůj svobodný názor je důvodem k tomu, aby si lidé začali okamžitě nadávat, urážet se a proklínat. To, za co jsme dřív bojovali a chránili si přes rány osudu a zlovůle jiných, teď sami v sobě plni nenávisti a zcela dobrovolně ničíme a zabíjíme. Je mi smutno. Má hlavu vzhůru ten, kdo se nebojí slušně projevit svůj názor, nebo snad ten, kdo s nadávkou a urážkou na rtech a za každou cenu propaguje názor svůj? Je mi smutno. Debata pod tímto videem je jen maličkou ukázkou toho, jak se dnes lidé snaží dobrati se své pravdy. Opravdu je mi smutno.

Máma, táta

Poslední dobou toho moc nestíhám. Dvanáctihodinové šichty (denní, noční), přesto díky Bože za to zaměstnání + péče o těžce nemocného člověka (neptejte se, těžko se o tom mluví, navíc je vám do toho houby), mě vyčerpávají fyzicky a hlavně psychicky víc, než bych si přál. Proto snad mé články ztratily ono lascivně uvolněné a hravě rozverné aroma (měly-li ho kdy vůbec), za což se upřímně omlouvám. Momentálně se opravdu cítím, jako koule v kulečníku…

Mince se kutálí

Equilibristic Brides

Tenhle klípek je tak unikátní a naprosto delikatesní, že vám jeho zhlédnutí zkrátka musím zprostředkovat. Hentai Corporation je pražská thrash-rock'n'rollová smečka, jejíž hudba je jedním slovem živelná. Jejich desky jsou zajímavé, výjimečné, hudebně bohaté a v České Republice nenapodobitelné. Největším zážitkem jsou ale jejich živá vystoupení. Toto lze říci o spoustě hudebních seskupení, nicméně pro Hentai Corporation tohle platí nesčetněkrát násobně. Já je viděl 2x a mohu vás ujistit, že ačkoliv jezdím na rockové koncerty už dlouho a pravidelně, v životě jsem nezažil a neviděl něco tak dokonale nekontrolovatelného a neumravnitelného, jako právě řádění této skupiny. Pánové jsou výteční muzikanti, zároveň se na pódiu nebrání prakticky ničemu, problémem není nahota, opilost, obscénní gesta a další naprostá bezprostřednost. Z jednoho vystoupení si pamatuji zpěvákovo neustálé (cca. každých 15 vteřin) odplivávání často i směr obecenstvo, což mělo za následek vytvoření "flusu vzdorné" bezpečné zóny, která se mezi obecenstvem a kapelou vytvořila hned po první skladbě a kterou nerespektovali skutečně jen ti nejotrlejší. Pánové si prostě s notnou dávkou kontroverzností hlavy nelámou. Tato umělecká svéhlavost je ale podpořena úžasným muzikantským umem a zpěvákovo skvělý hlas doplňuje neoddiskutovatelné charisma. Když jsme měli s kámošem poprvé tu čest vidět je naživo, to vystupovali u nás, můj kamarád tenkrát přišel na koncert s tričkem "The Doors". Chvíli jsme sledovali zpěvákům projev v němém úžasu a pak se kámoš usmál a jen ukázal prstem na své triko do míst, kde se skvěl obličej Jima Morrisona. Souhlasně jsem přikývl a po koncertě jsme se shodli na tom, že toto nádherné zjevení v podobě zpěváka Hentai Corporation musí mít v sobě něco z Morissona. Pokud tedy někde uvidíte plakát s připravovaným koncertem tohoto hudebního seskupení, určitě neváhejte a navštivte ho, zároveň se ale připravte opravdu na všechno.

Na tento klipový skvost, který další komentáře nepotřebuje, jsem narazil na blogu Barbory, které tedy děkuji za jeho zprostředkování.

Průzračnost brutality

Po rozkoši sladce vonící sbohem!

Toto je můj poslední článek, můj zcela poslední příspěvek na blog. Rozloučení, dalo by se říci. Návštěvnost mého blogu upadla kamsi do pekel a z vašich posledních komentářů je na hony cítit, že je píšete spíše z lítosti a solidarity. Chytrému napověz, hloupého kopni, že? Nicméně, úpadek a ztráta návštěvnosti nejsou tím pravým důvodem ukončení mé, ne moc úspěšné blogerské kariéry.

Jak začít? Inu, mám kamarádku ze kterou jsem chodil již do školky, Drahomíra Jůzová se jmenuje, jo Drahuška. Je to fajn holka, super kámoška a ta mi hodila takzvané lano. Ona totiž pracuje v zábavném průmyslu. Že vám její jméno nic neříká? A co takhle Lady Dee? To je totiž její umělecké jméno. Ano, chytří již pochopili, ona točí takové ty romantické, po nevinnosti vonící příběhy, na které se občas koukají lidé, když je jim smutno, když mají splín, jak se říká. Nechci se vytahovat, ale myslím, že Drahuška je dobrá herečka a já jsem na přátelství s ní právem hrdý. Zrovna nedávno jsem se ji svěřil, že mám pocit, že můj život tak nějak divně stagnuje a mám chuť na změnu životního stylu. A ona mi odpověděla, "hlupáčku, a proč nejdeš pracovat k nám, u nás je stále veselo a hravo." Chvíli jsem nad tím přemýšlel a pak jsem si řekl, "proč ne?" Vrhám se tedy do tenat porno průmyslu, čímž pádem nebudu mít čas se věnovat svému blogu. Mějte se tady moc krásně a prosím, nevzpomínejte na mě ve zlém.

S láskou a úctou, váš Akim

SOS (Protivenství andělské lidskosti)

Když neměl co pít, lokal moč opilých žen v domnění, že se opije, což se mu nedařilo. "Ulam mi prosím má křídla a dovol mi zemřít, již nemohu dál," požádal tedy svého přítele. Ten mu však tuto službu neposkytl, nedokázal to, ač se snažil sebevíc. A tak chodil po Světe dál, až jednoho dne mu byl osud nakloněn. Pod tíhou všech okolností zkrátka zešílel. A teprve potom uzřel anděl anděla.

Velikonoční koleda

Dívko, ženo, holčičko,

daruj mi svoje vajíčko,

za to své dám ti na žužlání,

k tomu klobáska je k mání,

potom za kratičkou chvilinku,

budeš mít na jazýčku nadílku.

Krásné a veselé Velikonoce

Postmortální romance

Esence tvé vlhkosti

Svážu si tě já miláčku,

budeš viset na háčku,

provázky tě obejmou,

s pečlivostí dojemnou,

tvému hříšně voňavému tělíčku,

dopřeji jen tu nejlepší rákosku,

vím, zazpíváš, jak anděl,

až s chutí seřežu ti prdel,

vosk zkrášlí tvé krásné kozičky,

prst zkušeně vsunu ti do pičky,

a že jsem jak ten Všeználek,

užije si i tvůj božský análek,

usměješ se na mě už s prosíkem,

půjdu na tě s rektálním kolíkem,

bude to tak snadné přece,

pak nabobtná ve tvé řitce,

aby to nebylo líto bradavkám,

skřipce na ně hravě nandám,

tortura, důtky, bičík, rákoska,

jsi moje neukojitelná násoska,

jen místo flašky chlastu bolest máš,

temnotu světla rozkošnicky užíváš.

Šetrnost milování

Pouze, když miluji se,

čas plyne volně a spravedlivě,

pouze, když miluji se,

získávají slova správný význam,

pouze, když miluji se,

svítí slunce jasně a bez zaurdění,

pouze, když miluji se,

tečou řeky vstříc svému osudu,

pouze, když miluji se,

tyčí se skaliska hrdě a rituálně,

pouze, když miluji se,

vesmír neprostupuje nicotou,

pouze, když miluji se,

má nádech a výdech svůj smysl,

pouze, když miluji se,

nebojím se života, ani své smrti

pouze, když miluji se,

netoužím povrchně se opájet,

pouze, když miluji se,

plá temnota svůdným světlem,

pouze, když miluji se,

vnímám sebe jako součást Světa.

Ahoj, chcípni!

Je to slizký, je to slizký, je to slizký. Ale parádní.

Zkus to novu Aničko!

Usmyslí si Andulka,

že chce do nebíčka,

za pomocí vibrátoru,

sledujte tu potvoru,

baterky jsou vybité,

2 tužkovky proklaté,

spěchá do obchodu

a šatí se za pochodu,

na půl žerdi kalhotky,

vítězně svírá baterky,

Vietnamec se usmívá,

na Aničku se podívá,

ta si už uvědomuje,

že tu něco nehraje,

že při té vší panice,

dildo má furt v ruce.

Komedie života

Láska je ta nejtěžší a chronicky neléčitelná nemoc a to jednoduše proto, že po ní všichni touží. Proč mé srdce koupe se v pocitu přeplněnosti láskou, když mé zahořklé já to vnímá tak, že pokud nebudu milovat všechny ženy Světa, je to totožné, jako bych nemiloval žádnou? Nač jsou pak všechny ty snubní prstýnky a rozličné obojky, když to jednou zcela vyprchá? Proč Svět tak smrdí pomíjivostí? Já chci milovat každou ženu Světa, všechny, bez rozdílu, hubené i tlusté, vysoké i štíhlé, v rozkroku vyholené i ty s bobříkem, roztoužené paničky, co šukají jen s nudy, stejně tak jako ty zakomplexované rádoby ošklivky z páté cenové, co si potají a v šeru místních záchodků myjí frndy u špinavého umyvadla a přesto jim ty pičky mnohdy voní líp, než těm zaprodaným dámičkám a zlatokopkám, které mají pleťový krém na ráno, jiný na dopoledne, odlišný k obědu, další na odpoledne, o večeru a noci nemluvě. Na ženy myslím pořád, celý svůj bídný život na ně myslím, i na ty co jen potkám na ulici, v parku, v práci, nebo cestou vlakem. Představuji si, jaké s nimi musí být krásné milování, představuji si ten jejich slastně a rozkošně udivený výraz, který ženy mívají, když špička mužského falusu hrdě a ztopořené snaží se probojovat hrdlem jejich lasturky. Pak myslím na to, jaké jsou asi v životě, jak hluboce umí milovat a jestli vůbec, nebo to jsou kentauřice, které o lásce jen smýšlejí, ale které jsou stejně jako muži ovládány svými neukojitelnými pudy a vše ovládajícím chtíčem. Myslím na ženy, když jím, když pracuji, když pouze jdu, nebo někam cestuji autem, myslím na ně na toaletě a dokonce i ve spánku. A až jednou na ně přestanu myslet na tu jejich posvátnou vůni, která svádí tak, až i Slunce se z nebe sklání, aby si přivonělo, tak teprve potom zemřu, budu do hrobu dán, aby červi mohli hodovat, nebo nechám dát své tělo na vědecké účely, aby zvrhlé a v klínu zvlhlé studentky medicíny mohly lascivně slintat nad mou dětskou obrnou stiženou a po smrti vonící tělesnou schránkou a budu doufat, že se mezi nimi najde nějaká ta neodpaněná nekrofilka, která se pod rouškou noci vkrade za mnou, s boxu vytáhne mé mrtvolně fyzické já a dopřeje mi, ručkou svou hbitou ještě jedno poslední číslo, jde-li to vůbec, přičemž se i ona vrhne své všemi živly vesmíru ovládané tělíčko do náruče hříšné ipsace. Ale do té doby vás budu milovat, všechny, jednu vedle druhé, ani jednu víc na úkor ostatních, protože jinak by mě žití ani zbla nebavilo.

Prosím za odpuštění beránka božího za ty plky, ale on nejlíp dobře ví, že něha někdy tuze bolí.

Pro tu červeň beránčí

V předvečer trpkých snů,

snažím se rozdmýchat naději,

foukáním do chladem ztuhlých dlaní

beránků s vlnou v barvě červánků,

tak jako kdysi a tak jako tenkrát

honí se po nebi zahalené v téru noci,

nevšímaje si tíhy denních zpráv,

hvězdám na truc a nepolapitelně

bloumají časovým horizontem, v dáli,

ačkoliv blíž, než by poutník doufal,

když hledí skrz jizvy do tváře osudu,

který kaboní svůj stařecký obličej,

přesto mu vlídnost šibalsky světélkuje

v očních terčíkách mířících a měřících

snad každému stejně, a když ne,

tak se pro to ten náš svět nezboří,

však nezoufej a do nebe nevolej

pro trochu té boží nespravedlnosti,

vždyť na Zem přišel jsi jen a jen

pro jedno políbení a jedno pohlazení

a to už bylo ti vyplaceno, tak

hni se mulo, lemro hříšně líná,

fronta je dlouhá, copak to nevidíš,

já špulím rty, ač do hvizdu mi není,

kapky buší na vrata slzných kanálků,

odvaha má bagáž pekelně těžkou,

vláčím se s ní štrekou kamennou

křížem krážem krajem nehostinným a

nabádám hvězdy, ať mi na tu cestu

posvítí alespoň ještě o krapítek víc.

SM-rechter

Dneska začnu dobrou zprávou. Ta uměle nafouknutá bublina "Padesát odstínů šedi", dostala Zlatou malinu, čili "ocenění" za nejhorší filmový snímek roku, taktéž oba představitelé hlavních rolích tohoto snímku si odnesli tutéž cenu. Nu což, prachy jsou vydělané a to je hlavní, že?

Já vám ale doporučím filmeček jiný, i když na stejné téma. Jedná se o filmové zpracování skutečné události z počátku devadesátých lete, kdy byly ještě některé věci tabu, jako právě třeba BDSM praktiky. Film vypráví příběh Koena Aurousseaua a jeho ženy, jejichž vzájemná propojenost a oddanost je zlatou nitkou táhnoucí se celým snímkem. Příběh filmu se začíná odehrávat v době, když už jsou Koen a Magda letitými manželi a zatímco Koen je uznávaným soudcem, Magdě se její umělecká činnost příliš nedaří, za což do značné míry může její zdravotní stav, Magda má totiž psychické potíže, trpí depresemi, je apatická a nejvíc žije v noci, kdy si tajně maluje obrázky znázorňující různé BDSM praktiky, s čímž se nakonec svěří i svému manželovi. Ten je zprvu velmi udiven a vyčítá Magdě, že se mu nedokázala svěřit dříve, rychle ale pochopí, že nechce-li svou lásku ztratit, je tu jen jedna cesta a ta vede do BDSM klubu, kde se spolu mohou začít učit žít v tak specifickém vztahu. Vše totiž chtějí utajit nejen před svou dcerou, ale s ohledem na Koenovo povolání i před veškerým svým okolím. Už první návštěva klubu nese své ovoce, Magda dostane od svého muže pod vedením zkušeného instruktora řádný výprask a její život se tím rázem obrací k lepšímu, začíná malovat, múza jí líbá horlivými polibky a ona dostává stále větší chuť prohlubovat své BDSM zkušenosti a Koen ji oddaně následuje, čímž se ale bohužel zvyšuje riziko, že se o "nemravném" způsobu manželského soužití ctihodného soudce dozví veřejnost. V Belgii byly tehdy (jak je to teď, netuším), totiž BDSM praktiky chápany jako obyčejné ubližování a byly tedy považovány za trestní čin a to i v případě, že "trestaný" člověk podstupoval mučení zcela dobrovolně. A tak se muselo stát to, co se nakonec opravdu stalo, ta nádoba naplňovaná slastným likérem výprasků a bolesti jednou zkrátka přetekla a vše se dozvěděla nejen jejich dcera, která je rázem odsoudila, ale především celá široká veřejnost. Tím pádem začala hra na lov štvané zvěře. Nic nebylo platné Magdino opakované prohlašování, že vše, co jí její milovaný Koen způsoboval, bylo jen a jen na její žádost, Koen byl nemilostně odsouzen a to ve stejné soudní síni, kde předtím jako soudce působil on.

Netvrdím, že je to výjimečný film, ale za podívání určitě stojí, herecké výkony jsou skvělé, a přesto že snímek má spíš takovou televizní formu, režisér se nebránil ani exploitačním záběrům, bez kterých by to snad ani nešlo, ale jsem si jist, že vše je natočeno tak, aby to běžného diváka příliš nešokovalo. Také si myslím, že tento snímek není určen jen lidem, kteří žijí v BDSM světě, protože tento snímek, jak už jsem předtím uvedl, je především o lásce, která hory přenáší, o lásce v dobrém i ve zlém, o lásce pevné a v oddanosti oděné.

Rozloučení s Belinkou!

Nikdo tu nemůže být věčně, ani člověk, ani pes. A mě teď nezbývá nic jiného, než se rozloučit s pejskem, o kterém jsem už vám tady jednou vyprávěl. Jmenovala se Belinka a její osud nebyl vždy lehký, spíše naopak. Snad o to víc mě bolí, že tento tvoreček opustil tento Svět. Také mě trápí, že jsem s ní v podstatě nemohl ani pořádně rozloučit, jelikož její páníček se více, jak před rokem odstěhoval. Možná i právě proto píši tento článek. Co mě může těšit, je fakt, že je její dospělý život prožila v pohodě a v "luxusu" snad tedy alespoň trošku zapomněla na útrapy, které ji nadělil osud v podobě zlého člověka, který se o ní nebyl schopen postarat v jejím mládí. Belinka skonala stářím, prý už nebyla schopna ani pořádně chodit a tak kamarád přemýšlel o jejím utracení, ale Belča ho svým skonem předběhla. Byl to úžasný pejsek, respektive fenka, tulivý medvídek a obrovský mazel. V pokročilém věku to už byla taková důstojná dámička, kterou nic nerozhodilo. A mě tedy teď nezbývá nic jiného, než ji poslat pomyslný polibek na rozloučenou. Dál už nic psát nebudu, protože pro slzy nevidím, jen ještě připojím ten článek minulý, který popisuje její nelehký osud a to, jak se k mému kamarádovi vlastně dostala.

Jak to bylo s Belinkou!

Tak tedy, jako každý člověk i já mám několik přátel, se kterými se scházím a mám je rád. Tato událost se odehrála před lety. Byla to krásná doba, někteří s nás ještě studovali, jiní už byli zapojeni do pracovní činnosti a nějaký ten nezaměstnaný by se taky našel. Spojovalo nás přátelství ať už ze základní, či střední školy a někoho jsme zkrátka jen tak potkali. Měli jsme oblíbené místo, hospůdku, kde jsme se scházeli a jak říkám, bylo to studijní, či po studijní období a tak jsme se náramně bavili. A tak jsme jednoho víkendového dne seděli opět na svých místech, ale několik členů naší ekipy nedorazilo v domluvenou dobu, tudíž jsme jim volali. "Jo, jo, jsme ve vedlejším městě a sedíme u piva, Míša potkal tátu, tak nás pozval na panáka, ale dorazíme nejbližším vlakem", zněla odpověď. Nezbývalo, než čekat. Doba ubíhala, minuty se změnily v hodiny a tak se volalo znovu. "Jo, škyt, už sedíme ve vlaku, škyt, za chvíli jsme tam", ozvalo se s aparátu. "Ty už nedorazí", mudroval kámoš, "jsou hotový a mají to přes celý město, budou rádi, když dojdou domů". Rozhodli jsme si tedy dát ještě jednu rundu na dobré spaní a jít domů. Když jsme dopili a chystali se zaplatit, otevřeli se hospodské dveře a do místnosti se "vplazilo" několik lidí. O tom, že je cesta velmi vyčerpala, nebylo pochyb. "No vy vypadáte, ani nevím, jestli vám naleju", komentoval číšník formu příchozích. Nakonec nalil. S napětím jsme čekali na vysvětlení. "Musel jsem odvést psa babičce", znělo vysvětlení. "Ty vole, ty přece nemáš psa", vehementně jsem oponoval. "Teď už jo, škyt a vůbec panáky všem", zněla odpověď. "Jasně, dáme panáky, oni ji chudinku hrozně týrali, my ti to vysvětlíme zítra, až přijdeš k nám", ozvala se kámoška a nedalo se přehlédnout, že se jí derou slzy do očí. Tak jsem radši souhlasil a šel na toho panáka.

Další děj trošku přeskočím, jednak to pro náš příběh není vůbec důležité a hlavně jsem nedělal nic, za co bych se měl stydět. Druhý den po porci vývaru a silné kávy jsem se vydal ke kámošovi, aby mi konečně vysvětlil, co se včera vlastně stalo. "Podívej, jmenuje se Bela, před hodinou jsem ji přivedl od babičky". Před sebou jsem uviděl improvizovaný pelíšek a v něm na mě vykukuje Belinka. Lidi, tenhle pohled bych vám nepřál, to že to je pes, respektive fenka bylo poznat jen podle hlavy, zbytek těla byl jen kost a kůže, no prostě hrůza. Jen jsme se všichni na sebe podívali a už nám tekly slzy. "No on Míša potkal tátu a on mu řekl, že jeho kámoš má doma psa, kterého týral jeho majitel, chce ho odvést do útulku, ale jestli ho chcete, může být váš", vzlyká kámoška. "Tak jsme si ji vzali a postaráme se o ni, po víkendu s ní dojdu na veterinu". A jak se řeklo, tak se udělalo, šlo se k veterináři, ten řekl, že jí musí nejdřív trošku vykrmit, že je tak hubená, že jí nemůže dát ani injekci. A tak Belinka začala jíst, bylo to komplikované, protože ona pochopitelně všechno hltala a pak to zase vracela, takže se jí žrádlo dávalo opravdu po malých dávkách, aby si tělo pomalu zvykalo. Pochopitelně, že chudinka neměla ani žádné návyky, takže to bylo chvílemi hodně krušné. Ale netrvalo dlouho a situace se začala rapidně zlepšovat. Ukázalo se, že Belča je za normálních okolností naprostý mazel. Asi si chce vynahradit ten předchozí život, tak se mazlí na počkání. Je pořád u kámoše a všichni ji obskakují. Teď už je s ní taková dámička, nic ji nerozhází, no prostě zlatíčko. Akorát kámoš musel za prací do vzdálenějšího města za prací, takže už ji moc nevídám. Ale hlavně, že to dobře dopadlo.

Závěrem chci říct, že je mi fakt líto, že mezi námi jsou takový chudáci, kteří tohle dovedou. Dnešní svět je fakt krutý, každý si chce urvat co nejvíc, čímž ale lidstvo ztrácí cit a ničí tím vše, co mu bylo dáno přírodou, tedy inteligenci a moudrost. Trošku se bojím, že za pár let se budeme chovat hůř, než zvířata. Už teď to tak někdy vypadá.

Nenávidím tě!

Bláhový sám se svým strachem,

už nedivím se vlastnímu stínu,

že tak prchá před mým srdcem

krvavě zmáčeném krutostí viny

okořeněné tupostí nepoznaného,

poprosím o odpuštění ještě dřív,

než má pěst bez výčitek a krutě

ozdobí, Bůh ať se nedívá, tvou tvář

beránku boží ty vinou nepáchneš,

však čistý též nejsi, leč horko těžko

dá se ti to dokázat a prokázat tak

tvé na povrch neprosáknuté hříchy,

odlesk zrcadla již nezadržitelně

chrlí má slova o nenávisti, již stěží

dokážu to tajit, nenávidím tě,

jak prosté jeví se to vyslovit a

hláskovat to písmenko po písmenku,

ty jsi zabil nevinného, hluchého,

za omluvu neber, že byl to opilec,

smradlavý prostopášník bez domova,

však tvá těžce vydělaná vata

nedává ti právo se nad ním povyšovat,

cena lidského života je nevyčíslitelná,

před Bohem byli jste si rovni,

ač on stál na chodníku a ty pyšný páv

opilý, co Dán řítil ses v korábu silnicí,

pak už jen tupý náraz a muž skonal

tvou rukou, jen se nevymlouvej,

soudce ti napařil rok a půl v chládku,

výhodná koupě, dostal jsi to v akci

a za dobré chování do roka a do dne

už byl jsi opět volný, jak opeřenec,

čas zeptal se tě tváří v tvář,

"přemýšlel jsi o svém činu, chlape?"

ty jsi jen lehce podumal a přihnul sis,

smích ti barvil líce do růžova, jak

prasátku, co netuší, že ho popraví,

ty však bát ses nemusel, otrnulo ti,

jen pár let uběhlo, co usedl jsi za volant,

jen o něco méně opilý, než tenkrát a

při své drzosti, dítě, holčičku desetiletou,

usadil jsi vedle sebe na sedadlo smrti,

s úšklebkem, s květinou v ruce

přišel si přát k narozeninám, jářku,

bohaté dárky koupil jsi, to

nechat se ti musí, ale omlouvá tě to?

Bůh byl na straně dívenky, ne na tvé,

když nedovolil další neštěstí.

Já plno hříchu ve svém srdci mám,

přesto pocit mám, že právo mám

na výčitky a trochu té nenávisti,

tak tedy nenávidím tě, to si piš!!!

Věnováno M. K.

Omlouvám se všem blogerům a blogerkám, za tak nenávistný počin, ale tohle stigma mám v sobě několik let, je to o člověku, kterého jsem opravdu neměl rád a to do té míry, že mi dělalo neskutečné problémy už jen pouhé sdílení stejné místnosti. Jeho arogance, povýšenost a lpění na jediné hodnotě v podobě peněz mi neskutečně drásaly nervy. Dnes se s ním již na štěstí stýkat nemusím, ale do dnes je to má noční můra. Tahle báseň je také o snaze o odpuštění, respektive o pokusu mu odpustit, ale přiznám se, že se mi to, jak vidno, moc nedaří. Omlouvám se tedy za tolik hořkosti, ale berte to tak, že jsem si potřeboval trošku ulevit.

Čaj o páté a flaška rumu k tomu

Zpoza hvězdných stínů,

co ciráty dělají s každým paprskem,

toulám se vesmírem, sám,

znaven a vykořeněn, však,

doufaje drze v další laskavý úsvit,

stáčejíc chmurné myšlenky

k otázkám sporu

mezi ohněm a vodou,

nemyslím na dny včerejší, ni dnešní

a budoucnost raději uvězním,

ano tak zpupně do zalepené obálky,

kterou nehodlám nikdy odeslat,

k smíchu je mi mé vlastní ego,

jenž modliti se touží při každém usrknutí,

hodit keksík do kafíčka a

jede se dál, nehledě na krev,

co rázem barví se emocemi,

použít lakmusový papírek coby důkaz žití,

po otázkách se nepídit, stejně

není dost otazníků, když slyšíš ticho

naložené do vlastní šťávy,

pak vtěsná se "vítej" a "sbohem"

do jedné krátké, bezvýznamné věty,

existuje vůbec nějaká věta,

která má nějaký význam, nebo jsou

slova jen projevem lidské bezcennosti?

Platonická láska jako pocit domova

Pamatujete si, když jste se poprvé zamilovali, třeba jen platonicky? Já ano, bylo to hned v první třídě, ta holčina se jmenovala, no ona se vlastně dodnes jmenuje Denisa, ach moje Deniska. Tenkrát byla malinkatá, droboulinká, trošku pobledlá, takový pískle, ptáče to bylo, jakoby právě vypadla z hnízdečka. Ale byla neuvěřitelně krásná, s jejími blonďatými vlásky si vítr hrál tak snadno, jak to jen šlo, byly lehčí, než to nejlehčí pírko na Světě a krásně voněly zvlášť, když si Deniska umyla vlasy, což bylo skoro každý den. A mě se tuze líbila, od začátku, od první třídy a čím jsme byli starší, tím se mi líbila stále víc a víc. Celé roky jsem se těšil do školy a to hlavně proto, že jsem věděl, že ji zase uvidím a bude mi dobře, co dobře, že mi bude krásně, nádherně a úžasně. A pak jednoho dne, to bylo myslím ve třetí třídě, nebo že by ve čtvrtý, ale to je jedno, to není důležitý, zkrátka jsem jí napsal dopis, znáte to, takový ten zamilovaný dopis o tom, že se mi moc líbí, že jí mám rád a že bychom se mohli odpoledne sejít někde venku a jít bobovat a sáňkovat, jo stalo se v zimě, ale tenkrát bývávalo v zimě hodně sněhu, i ve městech, ne jako dneska, kdy jsou rádi na horách i za pár centimetrů, tehdy bylo sněhu opravdu mnoho a všude. Tak jsem jí napsal tenhle milostný dopis a čekal, co se bude dít, připojil jsem k němu tehdy obligátní malůvku propíchnutého srdce, aby Déňa skutečně pochopila, co pro mě znamená, že na ní myslím, kudy chodím. A představte si, že ona mi odepsala, že mě má taky moc ráda, že na mě taky myslí a že tedy jo, že půjdeme sáňkovat. A tak jsme se pak ještě domluvili, že si vezmeme jen jedny sáňky a že na nich budeme jezdit spolu, hezky v tandemu a že si to moc užijeme. A taky jsme si to užili.

A pak se jelo na školu v přírodě. To už všichni spolužáci věděli, že spolu s Deniskou chodíme a tak, když jsme tam dorazili, začali se ubytovávat a rozhodovalo se o tom, kdo bude v jakém pokoji a s kým bude na těch 14 dní bydlet, tak se to zkrátka domluvilo tak, že já a moji kámoši jsme měli pokoj hned vedle holčičího pokoje, kde měla svou postýlku i Deniska. Učitelkám se to pravda ze začátku moc nezdálo, dívčí a chlapecký pokoj hned vedle sebe, ale však jsme byli teprve ve čtvrté třídě, tak co se mohlo asi tak stát? Tak s tím nakonec souhlasili a já měl svou lásku hned za zdí. A pak, když jsme chodili na vycházky, tak jsme se vždycky s Deniskou drželi za ruce, to učitelkám nevadilo, nebo si toho nevšímali, no ono těch "páru" ve třídě už bylo víc, ale všechno to bylo takové nevinné, dětské a platonické. Jednou, když jsme šli odpoledne na jednu z vycházek, nebylo moc hezky, bylo zataženo a sem tam i sprchlo, tudíž jsme všichni byli navlečení do pláštěnek a úči měli deštníky, na nohou jsme všichni měli gumáky, holínky chcete-li. Dodnes si pamatuji, že Deniska měla červené holínky, na kterých se smálo slunce, bylo mi to divný, proč na holínky malují rozesmáté sluníčko, proto si to pamatuji tak přesně. A jak jsme šli, ruku v ruce, tak do jedné té sluníčkovsky rozesmáté holínky se Denisce zatoulal jakýsi kamínek a vadil ji při chůzi. Nejdřív řekla jen "sakra, asi mám něco v botě," ale zkusila jít dál, po dvou krocích ale zjistila, že to nepůjde, že to něco musí pryč a tak mě poprosila, "hele, podrž mě, já si tu holínku musím vyklepat a musím se o tebe opřít, abych s sebou nešvihla." A tak se o mě opřela, já ji držel a přitom jsem myslel, že umřu štěstím, protože Denisa nádherně voněla a taky hřála jak kamínka, to jsem cítil i přes tu lehce zmoklou pláštěnku a taky jsem jakoby cítil, jak jí buší srdéčko, najednou té lásky prostě bylo víc, než může malý kluk zvládnout a mě se spustila slza štěstí a radosti, čehož si má láska díky bohu nevšimla, jen si vyklepala tu holínku, pak trošku zavrávorala, když si ji nasazovala, ale od toho jsem tam byl já, abych ji zadržel a zabránil tak jejímu pádu, pak se na mě usmála, zašvitořila "dík" a vlepila mi sladkou pusu. Lidi, mě se tou pusou úplně zatočil celý ten náš Svět, jak byla sladká a voňavá, normálně na mě přišli mrákoty a já měl co dělat, abych tam neomdlel. Musel jsem se hodně rychle sebrat, jelikož mě Deniska pobídla "pojď, nebo nám všichni utečou," a s tím mě zase chytla za ruku a vedla si mě cestou, necestou, zatímco já byl v nebíčku, v ráji a to jen proto, že jsem měl vedle sebe svou milovanou Denisku, ona v tu chvíli byla pro mě vším, mým životem a mým domovem. Ano, ona pro mě v ten okamžik byla mým domovem, ačkoliv jsme byli všichni na 14 dní poměrně daleko od rodičů a od našich domovů.

A v tom edenu, daleko od domova jsem byl celou školandu, měl jsem přece na blízku svou milovanou Denisku, se kterou jsme se při vycházkách drželi za ruce a sem tam si dali nevinně dětskou, přesto sladce chutnající pusu. To pokračovalo ještě nějakou dobu po škole v přírodě, ale jednoho dne za mnou Deniska přišla, ale to už nebyla sama, přišel s ní i Jirka a Deniska mi řekla, že mě má pořád moc ráda, ale že Jirku má teď o něco radši, že tedy bude chodit s ním. Jirka byl kluk, který se k nám, tedy do našeho města přistěhoval asi, když jsme byli ve třetí třídě a já ho do té doby moc neznal. Mě se v ten moment zhroutil skoro celý Svět, alespoň jsem měl takový pocit, ztratil jsem svůj domov bez domova a bylo mi moc smutno. Ale ven jsem s nimi chodil pořád, doufal jsem totiž, že se ke mně Deniska vrátí a hlavně jsem opravdu nechtěl přijít o její přítomnost. Navíc, uběhlo pár dní a já zjistil, že ten Jirka je super kámoš a že je s ním legrace. Na další škole v přírodě už Deniska chodila zas s někým jiným, ona byla skutečně neskutečně krásná, takže po ní šílel každý hoch ať už z naší třídy, jakožto i ze tříd vedlejších. Já už jsem na té další škole v přírodě též chodil s někým jiným, akorát už si nevybavuji, jestli to byla Jíťa, Blanka, či Jaruška, ale to už je vlastně jedno, vždyť to bylo všechno tak krásně dětsky nevinné. Jirka už také určitě někoho měl, s kým se mohl držet za ruce.

A jak to nakonec celé dopadlo, ptáte se? Inu s Jirkou jsme se skamarádili hodně, začali jsme spolu chodit ven i bez Denisky, když jsme pak dospěli, začali jsme spolu chodit na pivčo a on se stal jedním z mých nejlepších přátel i v dospělosti a to platí dodnes, i když bohužel nedostatkem času a vlivem okolností se nyní stýkáme už jen sporadicky, ale stále o sobě víme, navíc teď dokonce pracujeme ve stejné fabrice, takže se opět vídáme častěji, i když jen "pracovně." Ale to společné pivčo si alespoň jednou do roka vždycky dopřejeme. U pivka jsem se také jednou Jirkovi přiznal, proč jsem s ním začal kamarádit, že to bylo právě kvůli Denise, abych jí měl stále na blízku. A Deniska? No z té se stala magistra a tak se rozběhla za prací do většího města, ještě předtím, respektive v pubertě si také stačila uvědomit, že opravdovou lásku, tu partnerskou, erotickou dokáže dát jen jiné ženě, ano z mé první platonické lásky se tedy vyklubala lesbička. Vídáme se s ní na školních srazech a je nutno říci, že je to stále velmi pohledná, ba co víc, překrásná a navíc tuze moudrá žena. I jí jsme jednou u piva prozradili důvod, proč jsem se já s Jiřím vlastně začal přátelit, no nasmáli jsme se tomu tenkrát všichni tři.

A co vy, jaká byla vaše platonická láska, váš první domov bez domova?

S tebou

Člověk je pouhou figurkou fatálně trpící ztrátou vlastní, přirozené a pro přežití nezbytné identity. Ne, nechci a nebudu na to myslet, ani se tím jakkoli trápit. Budu raději snít, mé představy stočí se vilně k lásce a já budu si zvrhle představovat, jak miluji se s tebou, poté s tebou, pak s tebou, hned na to s tebou, posléze s tebou, po chvíli s tebou, další den pro změnu s tebou, za týden už s tebou, po měsíci s tebou, a až uplyne rok tak s tebou…

Věnováno vám mé milé, milené a milované blogerky!!!!!

Subka sem, subka tam

Přátelé, všimli jste, co se poslední dobou zrodilo subinek? Je jich, jako much, rostou, jak houby po dešti, za chvíli jich bude víc, než migrantů, budeme o ně zakopávat. Zvláštní, nemyslíte? Ale je to fajn, lepší 100 subek, než jeden přistěhovalec (ano, jsem rasista a xenofob). Ještě k tomu jsou naprosto šílené, jedna si chce hrát na pejska, druhá zase na kočičku, spí pánovi u nohou. Dneska, aby se domácí mazlíčci báli o své misky, neb na ně mají zálusk právě tyhle praštěné subinky, za chvíli se o ty misky budou rvát, budeme pořádat zápasy, zvířátka versus subky. Bude to probíhat tak, že se někam v domě umístí miska s papáním a vítězem bude ten, kdo tu misku dříve najde. Zatím bych favorizoval animály, ale kdo ví, třeba se subkám časem vyvine čuch do té míry, že začnou své zvířecí soupeře porážet. A to pak bude průser, protože, jestli to takhle půjde dál, tak se subinky přemnoží a chudáci pejsci a kočičky budou o hladu, protože ty nenažrané a zdivočelé subky jim veškerou stravu vyžerou, jelikož při své hladovosti nezůstanou jen u misek, ale na důkaz oddanosti ke svým páníčkům, začnou lovit myši, krtky a jinou havěť. Už teď mi je té nebohé zvěřeny líto.

A proč všechno tohle vyprávím. No to přece proto, že mě poslední dobou nic kloudného nenapadá. Má poezie, zdá se, vám moc nevoní, ale to máte smůlu, jsem bez inspirace, potřebuji řádně zlíbat múzou, dokud se tak nestane, budu psát jen špatnou poezii, případně podobné ujetosti, jako je tahle.

Závěrem si ještě dovolím upozornit, že toto je láskyplný článek, nechť je tedy chápán jako projev lásky a vřelých citů ke všem subinkám, které mě navštěvují. Jste všechny nádherné a já vás mám moc rád, všechny, no fakt. Vaši páníčkové se díky vám musí právem dmout hrdostí a pýchou.

I Started A Joke + Easy + Evidence + Stripsearch + Ashes to Ashes

Faith No More jsou taková klasika, záruka dobré hudební kvality. Jsem si jist, že kdyby chtěli, mohli by sekat jeden hit za druhým, cpát je do hitparád a televizních show a vydělávat na tom balíky. Ale oni to nedělají, jsou poctiví, skromní, i když tak talentování. Jedou si to svoje, mají své fanoušky a vědí, že jsou uznávaní.

Malé přiznání - jsem čistě heterosexuálně zaměřen, nicméně na Světě je pár mužů, kteří mě svým způsobem přitahují, působí na mě charismaticky a svůdně. A právě Mike Patton, zpěvák Faith No more je jeden z nich. Snad je to právě jeho charisma, které mě nutí na něho zírat s neskrývaným údivem, on má v sobě zkrátka něco navíc a je jedno, jestli je za uhrančivého elegána v košili a saku, nebo za rockového bohéma ve vytahané mikině. Je to všechno napsané do jeho očí, smutně agresivních, uhrančivých očí a pochopitelně též je to slyšitelné v jeho nezaměnitelném hlase. Ach já mu závidím, také bych chtěl takhle působit… Aby bylo jasno, v tom prvním klipu (cover Bee Gees) ho neuvidíte, jen uslyšíte jeho hlas, v dalších klipech už si ho můžete vychutnat i obrazově.

La Loba Ante Portas

Visím na hraně tvé pokožky

a čekám, až se propadnu

do hlubin tvé schovívavosti,

kyneš mi na pozdrav svými

bezohledně vábivými řasami,

které žádné oční víčko není

schopno a ochotno zakrýt,

rochním se skrz tvé aroma,

šňupu jej labužnicky z dózy,

tvá vášeň lávovitě vře v mé

transcendentálně žhavé krvi,

dar ochutnat každičkou

tekutinu, která opanuje a

animálně posvěcuje tvé

skálopevně božské tělo,

byl mi shůry štědře dán,

tonu v chlípnosti tebou

symbolizované existence,

má bestiální touha po tobě,

vpaluje se hvězdám do očí,

to proto je jejich zář tak ostrá,

mít ruce, obejmu tě dravě,

prsty mé vpily by se hravě

do tvé růžolící pokožky,

já však ruce nemám a tak

bohy proklínám, ptám se jich,

proč vzali mi pro teď tu šanci,

držeti tě pevně v náruči, však

podoba má, vysvobodí mě

ze spárů mučivých výčitek,

toulky přírodou uzdraví mou,

jen z poloviny lidskou duši,

své objetí přichystám si

na dobu, až disponovat

zas budu pažemi pevnými,

jen vyčítám si snad, proč

proč milovat tě nedokážu,

když mám v srdci tolik lásky.

Nač mám v srdci tolik citu,

když milovat tě nedokážu?

Rouhavě opilá v romantice máčená

Pro něhu

za vlasy

na kříži

visíš a

s píči

ti teče

šlem

zatímco

srdce mé

láskou

krvácí.

Slza z volského oka planoucí

Můj hořkosladce zpupný stín

zevnitř žertem trýzní tělo mé,

plačtivý k smrti po břiše plazím se

vstříc požehnání zbloudilých buněk,

co s ledovým klidem taví v toku,

zbytky tekutiny hrdě pyšnící se

krevním barvivem, zhurta

rozstříknuté na sítnici, kdysi,

Bůh to ví, nevinných sklíček

s bělmem tak sněhovým, že

volské oko by jim závidělo

tu hříšně profláknutou melodii,

tu vozataj hvízdá si koutkem úst,

zdobeným retkem tak světácky,

až se kurvám z harému tají dech,

když skleničku likéru dopřejí si,

než další zákazník vytasí své mergle,

prý, že na Světě je lásky málo,

vždyť i bordely zejí prázdnotou,

doba je zlá a lepší nikdy nebyla,

strouhej nehty do omáčky,

či snad čára dovolí ti nádech,

modli se, aby ses nestal tím,

jenž po lásce toulavě se pídí

strkajíc holátko gilotině na špalek,

s duší prázdnou slzy jsou falešné,

ačkoliv po tváři kanou s odleskem

svatozáře beránčí, kanovník lakomý

už si své shnilé zuby také brousí

v heřmánku, za úplňku máčené,

svíjí se v mamonářských křečích,

zvracejíce svou žluč, šarmantně

obarvenou zelenkavým tónem,

v notách zpívám, den po dni tak

žalostně uondaný životní stesk.

Pavouček šel do Světa

Bez většího váhání,

sevřu tě v kolíbání,

v síti pečlivě utkané,

pavoukem opuštěné,

co do Světa se vydal,

roníc slzy trpce bolestné,

snad nepohrdneš tou loží,

chimérou provoněnou,

co nabídnout víc ti mám,

když mám duši zlobnou,

plus tělo, jeden velký šrám,

zuby nehty, drží mě živého,

jen ta prokletá vlčí krev,

proudící v žilách mých,

žene mě instinktivně vpřed,

zbrkle a bezmyšlenkovitě,

sápu se za tvým dechem,

víc bestií, než člověkem,

rdousit, či milovat tě mám,

těžko a marně radit někomu,

v otázkách lásky, či něhy,

když je hustou srstí pokryt,

zeptají se pak v kostele,

jakou smrtí zhaslo to děvče,

pak spílati budou Ďáblovi,

však on v tom bude nevinně,

to pro žíznivou touhu vlčí,

usne ta dívenka provždycky,

a pan doktor štemplem ztvrdí,

že to zamordované kvítko boží,

chvíle milostné prožilo před smrtí.

David Bowie

Když si budete pročítat biografie libovolných hudebníků a kapel působících od počátku sedmdesátých let do současnosti a zaměříte se na to, kdo tyto muzikanty a skupiny ovlivnil, patrně těžko nenarazíte na jméno David Bowie. Dalo by se s klidem říci, že ať byl hudební průmysl kdekoli, David Bowie byl vždycky krok, případně i několik kroků před ním. Jeho hudba byla vždy zajímavá, progresivní, jedinečná a skvěle zahraná. Další Bowieho cností byla schopnost absolutně prožít to, o čem zpívá, ať zpíval sám za sebe, nebo v rámci unikátních postaviček, do kterých se vtěloval. Kdo by neznal Ziggyho Stardusta, The Thin White Dukea, nebo Majora Toma. Byl ale také výborným hercem, o jeho divadelním ztvárněním "Sloního Muže" se dodnes mluví, ačkoli tuto roli ztvárňoval už v letech 1980-1981. Bowie dokázal být mužem, ženou, hrdinou, i chudákem. O jeho soukromém životě koluje nesčetné množství historek. O tom, že to byl hudební fenomén, kterého se stěží podaří nahradit, nemůže být pochyb. O to víc je skličující zpráva, že nás tento hudební mág opustil 10. ledna tohoto roku. Co dodat jiného, než sbohem Davide, sbohem Ziggy, sbohem Majore Tome, sbohem Thin White Dukeu, budeš nám chybět.

Svět v korzetu mě svírá

Během dosavadního vědomí jsem se domníval, že žiji, jak bláhový jsem byl, fatální omyl stal se mým stigmatem. Hle, jak krev mi vytéká z očí, z uší, z úst, z nosu, z rektumu i z ústí penisu, mazlavá krev v barvě lógru právě dopité kávy. Ačkoliv nejsem schopen svůj osud jakkoli změnit, nyní však vím, že nežiji, nýbrž padám, ano padám do tvého náručí má krásná neznámá, souzeno mi to jest, ne nelituji toho a ty taky nelituj, naopak oddávám se tomu pádu, přestože teď je mi už známo, že tvé náruče se nikdy nedočkám, tvé objetí je totiž příliš hluboko, je hlouběji, než dno bezedného pekla, co nakonec ochrání nás všechny před spasením, tak je hluboko a je nad míru zřejmé, že tvé náruče se nikdy, ani za živa, ni po smrti nedočkám, ale já se doznávám, přísahám a slibuji při plném vědomí, že každý ze svých životu věnuji jen a jen tobě, tvé zdánlivě ztracené duši, tvému po čertech hříšnému tělu a především nekonečně dlouhým jutovým provazům, které svírám ve svých dlaních, zatímco jejich druhý konec oddaně obepíná to tvé nadžensky svůdné a lákavě přitažlivé tělo.

Košatý hrdina

V kapičkách strom,

ten majestátný hrdina,

roní své slzy v podobě mízy,

hle to někdo do něj řízl,

nešetrně, hrubě, neomaleně,

on, pamětník letitý teď pláče,

přesto nesténá, ni nevzdychá,

stále a dál pokyvuje svou košatostí,

listy pohazuje po větru, co vzkazy,

zprávy o životě, veselé i smutné,

sladké i slané, podobenství Bohu.

A Bůh, toť přece ta míza,

co v těle ztepilém skrývá se,

stejně tak, jako v srdci lidském,

alespoň by tomu tak mělo být,

bez víry v Boha přec těžko žije se,

když člověku je hořce a dech se úží,

náboženství radí mnoho, asi tak,

jako když v televizi hubami melou,

co dělat by se mělo, aby bylo líp,

ale víra, miláčku, pravá víra,

tu máš přece v sobě, tomu věř,

přec v tobě proudí krev,

ta míza lidská v barvě vinné révy,

opatruj ji v sobě, važ si ji,

měj úctu k její moci i síle,

nehledej víru v písmech svatých,

kůra, ani kůže nejsou ručiteli pravosti,

na jejich povrch vyškrabat v písmu se dá,

moje drahá, kdejaká lež,

to jen ta míza důkazem je lásky,

lásky k životu, tudíž i k Bohu,

ten totiž přítomen je v každém z nás,

je jedno, jsi-li člověkem, či stromem,

míza i krev důkazem jsou toho faktu.

Až nastane hodokvas

Opile nahý, erekcí stižen

já roztáhnu svá křídla,

nevzlétnu však víc, neb

padnu v náruč tvou a

zemřu,

touhou, ne bolestí.

A ty ukojíš mě post mortem?

Pak duše má žlutokvasá

poteče ti po ruce,

lízej ji maličká,

červi už se hladově smějí,

a v radosti se shlukují,

v hříchu miluji tě,

ipsací modli se nad mým rovem.

Kamínka v pulince

Však to nemůže být tak dávno, co se to odehrálo, tenkrát jsem byl sotva desetiletý klouček, holobrádek, co měl pindíka zatím jen na čůrání. Hrál jsem si venku, spadl a odřel jsem si ruku, když v tom sousedovic Baruška za mnou přiběhla, a že prý jestli mi teče krev. "No trošku," odvětil jsem a statečně jsem zadržoval pláč, jelikož jsem se před ní nechtěl ztrapnit. "Kámoška mi říkala, že když ti teče krev, tak si to máš počůrat, že prý ty čůránky tu krev zastaví," rozumbradovala ta copatá Barča. "Jak počůrat?" zeptal jsem se nechápavě. "No normálně si to bebíčko počůrej, no prý to fakt pomáhá," trvala na svém. "Ale mě se zrovna fakt jako nechce," snažil jsem se z té situace nějak vyvlíct, přišlo mi to divný a trochu i odporný. Ta drnda stála přede mnou, drbala se na hlavě, jako že přemejšlí a pak vyhrkla. "Víš co, polož tu ruku na zem, já ti ji počůrám, mě se docela chce." Normálně jsem se vylekal a hlavně mi to opravdu připadalo trhlý. Záporně jsem zakroutil hlavou. "No jak myslíš, ale takhle ty ta krev tíct nepřestane ty trdlo," tím trdlem mě skutečně naštvala a taky jsem nechtěl být za srabíka a tak jsem ještě po chvilce váhání položil svou krvácející ruku na zem. "No sláva, teď už se mi chce fakt moc hodně, vydrž a necukej s ní," komandovala mě ta sousedovic drzá Bára. Hned na to si sundala bílé gaťky, vyhrnula si světle modrou sukýnku a přidřepla si nad tu moji raněnou ruku. Asi ji bylo jedno, že koukám, nebo spíš přímo zírám na její pulinku, zvedla trošku hlavu a zakroutila očima, jako že se soustředí, pak pronesla už jen, "už" a v tu chvíli se ta její pulinka jakoby našklebila, trošku se roztáhla a začaly z ní tíct ty její čůránky a to rovnou na tu moji raněnou ruku. "Jaký to je?" zeptala se po chvilce a usměvavě se ušklíbla. "No teplý to je," odpověděl jsem a v tu chvíli mě napadlo, že ta Barča musí mít v tý svý pipince nějaký kamínka, který ohřívají to její čůrání, jinak to přece není možný, aby to bylo tak teplý, ne? Už jsem špulil rty, abych se na to Barči zeptal, ale pak mi to přišlo takový blbý, tak jsem radši mlčel. "Vypila jsem hodně limošky, víš," upozornila mě, protože i jí asi připadalo to její čůrání nějak moc dlouhý. A opravdu, bylo to jak věčnost, nebo nám to tak přišlo, pořád to z ní teklo, ten proud ne a ne slábnout, už jsem měl úplně mokrou ruku od té její limonády, kterou na mě čůrala, aby mi zastavila tu krev. Pak najednou a konečně ten proud hodně zeslábl, ta její pulinka se zas přestala šklebit, ještě pár krátkých čůrků vyteklo a to tak blbě, že pár kapek měla Barča i na stehnech. "Sakra, nemáš kapesník, nebo něco?" povzdechla si. "Na co?" zeptal jsem se asi pitomě. "Abych si ji utřela, ty motovidlo, holky si pipky utírají, víš, když se vyčůrají, tos nevěděl?" uchechtla se, až mě to zase naštvalo. "Ale jo věděl, jen jsem to asi zapomněl," bránil jsem se, i když to nepomohlo a Bára si zaklepala nechápavě na čelo. "Ale kapesník, ani nic jinýho teda nemám," pokrčil jsem rameny. "Neva, oklepu se," řekla a udělala pár trhavých pohybů nahoru a dolů, pak si rychle nasadila kalhotky a stáhla si sukýnku dolů. "Pořád jsem zíral na tu svou počůranou ruku a na místo na její sukni, kde už byla schovaná ta její pulinka. "Nezírej tak na mě a radši vybal, jestli ty furt teče ta krev," okřikla mě naštvaně, pak se ale hned usmála, jako, že si dělá prču. Podíval jsem se na to zraněné místo na ruce. Krev nikde, asi to fakt zafungovalo. "No, už mi neteče," řekl jsem a taky se na ní usmál. "Tak vidíš, co jsem ti říkala, kámoška má fištróna, už je v osmý, víš," chlubila se, že má o tolik starší kamarádku. "Hmm, dobrý no, tak teda dík, no," soukal jsem ze sebe, ale pořád jako bych nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Ale pak jsem si řekl, že jsem se za tu chvíli hodně moc naučil. Věděl jsem už, jak se šklebí pipka, když holky čůrají a hlavně už jsem věděl, jak vypadá, protože předtím jsem ji viděl jen namalovanou tak, jak ji namaloval nějakej osmák a ten obrázek pověsil na nástěnku na chodbě naší školy a já ho tam viděl, a chvíli na to jsem viděl úču, co máme na zemák, jak ten obrázek sundává, nebo spíš strhává a nadává přitom, že "tohle už přece není ani možný, jaký jsem chodí parchanti," ale ta malovaná pipka byla úplně jiná, než ta opravdická, živá, co čůrá. A taky jsem se naučil, že holky se po vyčůrání utírají, anebo se oklepávají, to když se nemají do čeho utřít. A hlavně jsem zjistil, že holky mají v pipkách ty kamínka, který ohřívají to jejich čůrání, ale to mi bylo pořád nějaký divný, tomu jsem ještě vůbec nerozuměl a neměl v tom jasno. Taky mi bylo pěkně trapně, když mi pak po nějaký době starší kluci vysvětlovali, jak je to ve skutečnosti, že je to úplně jinak. Ale zážitek to byl stejně velikánský.

Asi rok po tom jsem přišel jednou zadním vchodem ze školy domů a mamince tekly slzy a já se hned ptal, co se jako stalo, viděl jsem, že pláče i přesto, že se to snažila přede mnou skrýt. A pak jsem vykouk z okna u předního vchodu, opačného, než kterým jsem přišel domů, neb jsem viděl, jak se tam maminka po očku dívá, ona mě chytla, nechtěla, abych se podíval, ale já se jí vytrhl a vyklonil jsem z okna a tam stálo černý auto, u kterého stáli Barčiny rodiče, byli hodně smutní, oba brečeli, co brečeli, přímo jim tekly slzy po tvářích ve stejných čůrcích, jako tenkrát ty Barčiny čůránky po mé ruce, když mi zastavovala tu moji krev. Oba kouřili a jeden podpíral druhého. A pak vynášeli nějakou bílou truhlu a mamča mi řekla, že je to rakev, dětská rakev a že v ní je chudák Barča, že přišla ze školy o hodinu dřív, než já, podle rozvrhu hodin a že se šla projet na kole a že spadla na hlavičku tak špatně, až z toho umřela a oni ji teď odnášejí a že jí asi položí do hrobečku. A já jsem pak už nic neviděl, protože se mi spustili slzy, plakal jsem víc, než kdy předtím i než kdy potom, tekly mi slzy proudem, ještě větším, než Barčiným rodičům a snad i větším, než to její čůrání po mé ruce. Ale na to jsem tenkrát nemyslil, jen jsem plakal, moc jsem plakal, celý den a druhý den taky, až třetí den jsem plakal jen občas a rodiče mi řekli, že je to normální a vlastně i dobře, že pláču, protože člověk prostě musí plakat, aby oplakal toho, koho měl rád a já měl Barušku rád a to moc, tenkrát jsem si to uvědomil a bylo mi tak smutno a ještě víc ouzko, že už ji nikdy neuvidím. Ten den jsem se toho také moc naučil, ale bohužel to tenkrát byly samé smutné věci.

Ležím v prostorné vaně pro dva, Nikola stojí nahá v podřepu nade mnou, je připravená. Udělali jsme si volný víkend jen pro sebe, šukací víkend plný experimentů a tak zkoušíme jednu úchylku po druhé a tak na mé přání došlo i na piss. Viděl jsem to v pornu, a ačkoliv mě samotného to zaskočilo, zjistil jsem, že pohledem mě to vzrušuje, není tedy důvod, nevyzkoušet to i v praxi. Zvláštní je, že jsem s i vzpomněl i na chudáčka Barču, mojí dětskou lásku, která mi kdysi pomočila ruku, aby mi zastavila krvácení zapříčené lehkým zraněním. Je možné, aby mi tento dětsky nevinný zážitek navodil, či vnuknul touhu zkusit zrovna tuhle erotickou praktiku? Může se stát, že smutná vzpomínka na dětskou lásku vyvolá sklon k perverznímu chování? Může se z platonicky nevinného citu zrodit sexuální deviace, přičemž mi sexuální uspokojení bude kompenzovat ztrátu prožitou v útlém věku? Patrně ano. Všechno přece souvisí se vším, dětské zážitky prý mají vliv na náš sexuální život, tato situace tedy může být příkladná. Brána mezi vzájemnou rozdílností a propojeností dětského a dospělého způsobu vnímání Světa zdá se být provždy dokořán otevřena. "Tak co lásko, fakt to chceš?" ptá se mě Niky. "Jasně, jdu do toho, jak jsem řekl," ujišťuji ji. "Chceš to i do pusinky, broučku?" vyzvídá ještě. "Ne to zatím ne, když tak až příště," otevírám si zadní vrátka pro případ, že by se mi to v praxi nelíbilo. "Ok," přikyvuje Nikola a její prošukaná kundička se již šklebí podobně, jako tenkrát ta Barčina nevinná.

Ženská nevinnost

Mučen vlastní představivostí,

trápím se a soužím,

když nemohu tě nahou zřít,

ty zlá, zapřela jsi mi své tělo Evino,

byť nejmenují tě snad Evou,

zrovna tak svůdná a krásná jsi,

lžu, ty krásnější jsi, než je žena prvá,

ta bledla by závistí ve srovnání s tebou,

hříchu můj smyšlený, anděli z nebes,

či snad samo peklo seslalo tě,

po chtíči i lásce opojně vonící,

proč trýzníš mě tak podle a krutě,

víš přece, že jen pouhým mužem jsem

a muž, ten žije pro nahotu ženskou,

bez ní je zbytečný a o samotě umírá,

co zvíře raněné střelou přímo na komoru,

přec nechtěla bys mě mít na svědomí,

spolčit se s kmotřičkou okosenou,

hle, už máchá mi nešetrně před hrdlem

nástrojem svým, pekelně ostrým

a ty s lhostejností na srdci i jazyku,

zdráháš se mě zachránit, však já

zlobit se nedokáži ani za mák,

ani co za nehet by se vešlo,

stále klaním se tvé spanilosti a kráse,

líbeznosti a roztomilosti nevymývaje,

pro tvé rozhodnutí já s klidem zhynu,

sám políbím ten nástroj patřící Zubaté,

bez výčitek zemřu, bude-li třeba, vždyť

smrt je jen jiný způsob žití,

nač se tedy bránit svému osudu,

jen sbalím si své saky a paky, pak

polibkem ti zamávám, na rozloučenou.

Silvestr

Vážení blogeři, milené a milované blogerky. Do Nového Roku vám přeji především zdraví a životní vyrovnanost. Zdravíčko jednoduše proto, že ho není nikdy dost a životní vyrovnanost z toho důvodu a jelikož s ní jde všechno o hodně lépe. Je nutno si totiž uvědomit, že lidská podstata má dvě polohy, fyzickou a mentální. Tu fyzickou symbolizuje vaše tělo, ano vaše nahé tělo, které nechť vám funguje na 100%. Ať se vám daří i v sexuální oblasti, neb ta je též velmi důležitá, protože ukojené tělo je nejzdravější, nechť vám tedy penisy tuhnou a pipinky vlhnou. Zároveň ale nezapomínejte na svou duchovní podstatu, která musí jít s tou fyzickou ruku v ruce, Bohem nechte se doprovázet, opakuji Bohem, nikoli těmi, kdo o Bohu žvaní, zneužívají jeho slov k tomu, aby slepě žili svůj černobílý život, a kteří navíc mají potřebu nutit ostatní k tomu, aby to dělali také tak. Připomínám vám, že máte jen jeden pár rukou a tímto jedním párem rukou jste schopni uctít Boha, sepnete-li je, ne nutně k modlitbě, ale jednoduše, abyste si uvědomili, jak ty ruce dokážou hřát, jsou-li spolu ve spojení. Stejným párem rukou také ale dokážete ukojit svou lásku, případně i sám sebe, je-li vaše láska daleko, nebo ještě dál. Nebraňte se lásce fyzické, ale vnímejte i své srdce a svou duši stejně tak, jako když ve dne hledíte do Slunce a v noci se klaníte Měsíci. Ač nejsem prakticky vzato věřícím, žehnám vám s láskou srdci, i když se tím vystavuji trestu za rouhačství. Snad mi to ale náš pán odpustí.

Abych svá slova trošku odlehčil a zároveň vás i pobavil, připojuji úryvek z jednoho telefonátu na linku 155. Paní trápí klíště, které se zakouslo přímo do přirození jejího milého… tady jsou další komentáře zcela zbytečné, jen doplním, že tento záznam lze nalézt i na novém albu Visacího Zámku.

Na Silvestra, respektive prvého ledna mě čeká denní šichta, což je super, vy, co mě znáte už déle, víte, že silvestrovské oslavy nemám moc rád. Nu což, alespoň nedopadnu takto.

Astrální jezdec

UPOZORŇUJI, ŽE NÁSLEDUJÍCÍ POVÍDKA MÁ STRIKTNĚ PORNOGRAFICKÝ OBSAH. URÁŽÍ-LI TĚ EROTICKÝ OBSAH, NEBO SI NEDOSÁHL(A) PLNOLETOSTI, VYHNI SE TĚMTO ŘÁDKŮM A NEKAŽ SI KONEC ROKU LASCIVNÍMI NECHUTNOSTMI.

Ne, v žádném případě nemohu být zdrogovaná, ani jinak omámená, pomyslí si Judita, její smysly přece jedou na plné obrátky, nikdy věci neviděla tak jasně jako nyní. Myšlenky se jí prohánějí hlavou v ultra rychlém, přesto zřejmém sledu, myšlenka bleskově následuje myšlenku, vše je však naprosto logické a pocitově snadno uchopitelné. Ačkoliv se nachází na, pro ni neznámém místě, je až chladně klidná, nezmatkuje, cítí se být v bezpečí a to i přesto, že absolutně nemá ponětí, jak se ocitla v tomto starém domě, po kterém se právě prochází. Je to tuze zvláštní, kráčí po cizím domě, přesto jako by věděla, kudy a kam se má vydat, její kroky jsou jisté, nemá potřebu opatrně našlapovat, jak by se mohlo logicky v dané situaci nabízet. Vše je najednou zcela jiné, odlišné, nicméně určitě ne nehostinné, ani trochu se necítí býti v nebezpečí, naopak, svobodněji nikdy předtím nedýchala. Rázuje si tedy po starém domě krok co krok, rozhlíží se po prostředí a po předmětech, které sice vidí poprvé v životě, které však jako by dokonale znala. Ocitá se v obrovské komnatě, před ní stojí obrovské křeslo, takhle majestátně musí působit snad jen královský trůn, o kus dál se nachází ještě gigantičtěji působící postel, snad lóže přímo pro Boha. Judita si uvědomuje další rozpor, dům je přece zcela opuštěný, jak to, že všechno zvoní čistotou, ani nejmenší chomáček prachu, či sebemenší skvrna nečistoty, postel je ustlána precizně a dokonale. Žena je v budově úplně sama, opuštěností ale netrpí, ví, že nebude dlouho trvat a ona již sama nebude. Ač absolutně netuší, jak bude její host vypadat, prahne po jeho návštěvě stále více a více. Slunko již přece zašlo, ulehlo ke spánku a předalo štafetu svůdně mrkající Luně, která se chopila vlády nad Světem ráda a s neskrývaným nadšením. To už je ale možno slyšet v hale mužské kroky, jsou rázné a svižné, host se už též nemůže dočkat, až ho hostitelka přivítá.

Vidí ho přicházet, působí mohutně, nikoli však jako hromotluk, jeho pohybu vévodí nevýslovná ladnost a elegance, působí dojmem, že se jeho nohy snad ani země nedotýkají, když po ní kráčí. Zvuk jeho kroků zní melodicky a stepovým dojmem, je v nich až dětská hravost a lehkost. Míří přímo k ní, hledí na ní pronikavě, oči má černé, co dva kusy uhlí, plamínky šibalství v nich ale tančí hřejivý tanec, kterému se dá těžko ubránit. Oplatí mu pohled, už aby ji držel, co držel, už aby ji svíral pevně v náruči, tak po něm touží, její tělo žádá a vyžaduje jeho doteky, její vůně ztrácí na kráse, není-li mísena s odérem jeho osoby, její rty ji jsou k ničemu, nemohou-li se v polibku přimknout k jeho ústům. Blíží se k ní, už je jí skoro na dosah, již cítí jeho aroma, takhle žádný člověk nevoní, on to také člověk není, je v něm něco mimozemského, jinoplanetárního, snad animálního, bestiálně zvířecího. Jen co se ocitne dost blízko, aby se jí mohl dotknout, chopí se jí objetím tak pevném, až se jí rázem zatočí hlava, jakoby se jí chtěl zcela zmocnit, splynout s ní v sousoší jednolitém a souznícím. Jakoby ani samostatně existovat a žít nemohli. "Nevím, kdo jsi, ale už jsem se tě nemohla dočkat," pronese hlasem něžným s lehce vyčítavým tónem. "Já vím spanilá, jsem na tom podobně, zhynul bych, trvalo-li by naše odloučení ještě jen o pár vteřin déle. "Odloučení? Nikdy jsme se nepotkali, tak jaké odloučení?" podiví se Judita. "Máš pravdu, v tomto časoprostoru jsme se ještě nikdy nesetkali, ale uznej, že jeden druhého už máme v sobě až příliš dlouho, naše duše i naše těla prostupují stejným bytím, o tom není pochyb, netvrď mi, že nemáš stejné pocity," odpovídat mu nemusí, jen se mu zadívá do těch jeho uhelných očí a elegantně přikývne hlavou. "Tak vidíš," usměje se na ní a ona si uvědomí jeho podivně podmanivou barvu hlasu, která evokuje andělské troubení sedmi cherubů, kteří zatroubí na své trumpetky. Další slova jsou již zbytečná a bezvýznamně zdržující, držíce ji stále ve své mohutné náruči, začne ji vášnivě líbat, jejich ústa splynou v políbení tak čarovně mocné, že ani ta nejupřímnější modlitba nemá takovou moc. Jejich rty se dotýkají a jejich jazyky, jak z lexikonu počnou vyprávět ten příběh o sounáležitosti a o souznění, které překročí i nekonečnost vesmíru. Je už naprosto zbytečné a nemístné, přemýšlet o tom, jak se zrovna oni dva, dostali zrovinka do těchto míst, do tohoto sídla, které snad po století čekalo, aby mohlo poctít svým úkrytem toto blažené setkání.

Mávnutím kouzelného proutku jsou oba rázem zcela nazí. Jejich obnažená těla volají po milování tak hlasitě, až se z toho dá ohluchnout. Není pochyb, že on se zrodil pro ni, ona byla již prvním svým nádechem přiřknuta jemu. Chopí se jí a mrštně z ní hodí na lože, má tolik síly v pažích, proto její tělo letí vzduchem po vzoru pírka, do kterého vánek laškovně foukl. Jeho paže působí dojmem, jakoby ji jen na dlani nadnášely coby právě vylíhnutého motýla. Jen co dopadne na postel, jeho čaromocné ruce derou se ji hladit a laskat. Judita pořád nezná jméno svého milence, netrápí ji to však ani kapičku. Co je komu po jméně, je to jen slovo vyřčené, či napsané, tyhle doteky mají ale vyšší moc, jsou božím požehnáním, modlitbou, která slov nepotřebuje. Jeho prsty pronikají její nahou pokožkou tak snadno a lehce, hladí, mazlí, dráždí a ukájí každičký její pór, až z toho mrazí a hřeje zároveň. Prostupuje a proniká její bytostí tak samozřejmě, připodobňujíc Boha, který tvoří své mistrovské dílo. Z jeho prstů dokonce viditelně a zřetelně vyzařují modré elektrizující plamínky, které tak, jak se rodí v jeho prstech, tak se stejnou vervou vnikají pod její pokožku, což jí přivádí do stavu erotické nirvány. Jeho doteky jsou tak mocné, jakoby nerespektovaly pokožku a svalstvo, jakoby se kost dotýkala kosti, tak působí jeho doteky, které mají tu moc nabývat dojmu hned několika paží namísto jednoho ubohého páru. Jak to vůbec může zvládat, vlastní-li jen dvě ruce? Jednu chvíli obhospodařuje její nožky, v tom samém okamžiku ho ale zřetelně vnímá na svém krku, hned však už pociťuje jeho přítomnost na svých ňadrech. Jaká kouzla to ovládá, je-li tohoto schopen. Jeho působení se vymyká lidskému rozumu. "Ty nemůžeš být lidská bytost," pronese Judita najednou. "Netvrdím, že jsem lidskou bytostí," dostane se jí úsměvně laškovné odpovědi. Jí to však nepřekvapuje ani trochu, od začátku přece ví, že tvor, jenž právě obšťastňuje její libido, nemůže být pouhým člověkem. Raduje se ze života jako nikdy a nechává se unést po vlně nastalé situace.

Náhle se probouzí ze stavu, který připomíná mikro spánek, už neleží na překrásné loži, nyní je zavěšena na podivné konstrukci lehce připomínající houpačku. Je zavěšena v poloze na zádech za ruce i nohy, její záda podkládá látková podložka, stejně jako na houpačce. Nohy má zavěšené tak, aby byly co nejvíc od sebe. Její vyholená lasturka tedy dominuje jejímu nahému tělu. Její ústa umlčuje roubík. Ohlédne se a uklidní se zjištěním, že její astrální návštěvník je neustále v její blízkosti. "Neboj se líbezná, všechno bude v naprostém pořádku," ubezpečuje ji poté, co v jejím pohledu rozpozná určitou dávku nejistoty, která už ale mizí, jako pára nad hrncem. "Jsi ten nejobdivuhodnější a nejkrásnější oltářík, ke kterému jsem se kdy modlil," skládá ji kompliment, zatímco ona si všimne rákosky v jeho rukách. Modlitba tedy bude pronesena za pomocí právě tohoto čarovného nástroje. "Omlouvám se, že jsem trošku ukrátil naše masážní mazlení, ale už jsem se nemohl dočkat dalšího stupně našeho rituálního se sebeodevzdání a tak jsem lehce popohnal časovou smyčku k tomuto bodu. Vidím ale, že ti to rozhodně není proti mysli," usměje se koketně, poté co se zadívá na její chtíčem okouzlenou kundu, jejíž laplíčky se už chlubí vášnivými krůpějemi ženskosnubné tekutiny. Podívá se mu očí, její oční studánky topí se v rozkoši požehnané nadlidské odevzdanosti. Dělej si se mnou, co chceš, muč mě, způsobuj mi bolest, o to víc budu šťastnější a vilnější. To nepronáší její ústa, to její oči tak mluví, topící se v jeho působnosti. Ne, on není její vlastníkem, je jejím pánem, životodárcem, osvoboditelem, knězem, jenž ji sexuálně požehná. Přistoupí k ní blíž a zamává těsně před jejími zraky svým trestajícím nástrojem, ona má tak možnost ucítit vůni bolesti, která za pár okamžiků zaplaví její mysl a smyslné tělo. Jen co její chřípí rozezná to kouzelné aroma, její mušlička už se zcela zaplaví nektarem libě vonícím. Uplyne pár sekund a už první úder dopadá na zbrocenou jeskyňku tak rázně, až kapky toho voňavého lektvaru rozprsknou se po okolí, to už se vzduchem nese hluboký sten linoucí se s Juditiných úst, které se rázem mění v šelmí mordu, Judita je rázem vlčicí, jež hladově prahne po další ráně, stejně tak tvrdé a rázné. Zní ji to, jak hudba z edenu, rajská skladba doprovázející ty šlehy, které nemilosrdně rozhánějí další a další kapičky kundí zbrocenosti. Žehnám ti subko touto svěcenou rákoskou, mohlo by se pronést, ale tady jsou slova k ničemu, rána za ránou, to jsou ty správná a osvobozující slova. Otrokyňka má oči v sloup, vilně a chlípně chrčí, vzdechy a steny valí se z jejího křtánu. Když mučili Krista, lidé zraky odvraceli, neb litovali toho činu, jenž posléze získal punc vykoupení. Tady je však jen jeden svědek, ten starý dům, co se rozpadá a ten bude provždy a na věky mlčet, nebo alespoň do té doby, než ho někdo zbourá. Ještě poslední rána dopadne na ten lidský oltář, v podobě ženského těla, jehož majitelka si vychutnává právě prožívající pocity bolestné rozkoše. Její zvířecí vzdechy a steny se opětovně proměňují v lidské oddychování a sípání.

Astrální jezdec musel znovu mávnout magickým proutkem a posunout události zas časově o něco dopředu, jelikož žena sedí právě na velikém křesle, ano na tom královském trůnu. Houpačka zmizela patrně tam, odkud se předtím objevila. Co se ale nezměnilo, je, že Judita je stále nehybně spoutaná, tentokrát je ale připoutaná právě k tomu snad panovnickému trůnu. Její mušlička je ale i nadále dominantou jejího těla. Stopy po ránách zázrakem zmizely, zůstalo jen jemné mravenčení a pocit neukojené hladovosti, šťávičky je také stále víc, než dost. "Tvé studánce bylo požehnáno, nyní je nutno ji ozdobit, zkrášlit ji," praví náhle vysněný cizinec své subince. "Ne, že by nebyla pěkná, ale pár skřipců jí ještě dodá na kráse," soudí astrální jezdec. Judita nemá důvod se s ním o tom přít. S klidem vyčkává, než si její pán připraví první skřipec a to už jí ho připevňuje na prsty svíraný závojíček. Periferním pohledem sleduje její výraz, aby si byl jist, že jeho konání i nadále plní její košík plody, co chutnají po rozkoši a touze. Jiskřivost plamínků poskakujících v jejím pohledu je pádným důkazem o správnosti konaného aktu. A tak podobně, jako předtím padal úder za ránou, tak teď doplňuje jeden kolíček svého souseda, poctivě na každý závojíček stejný počet a to už se tajemný milenec krouživým pohybem stará o andělíčka, jak jinak nazvat něco tak fascinujícího, jako je ženský poštěváček. Muž mění směr, sílu, tempo i intenzitu dráždění a netrvá dlouho a její jeskyňka už se radostně usmívá v orgasmických záškubech, Judita už je zase vlčicí, zvířenou, co touží jen instinktivně po uspokojení. Kolíčkový ježek, jenž pevně svírá tu zbrocenou pipinu jen pomáhá k mocnějším prožitkům orgasmických záchvěvů. Když největší vlna rozkoše odezní, počne cizák sundávat ty kolíčky jeden po druhém, což se neobejde bez další vlny bolesti, to když do laplíčku začne hrnouti se krev, které bylo předtím zabráněno v toku díky působnosti skřipců. Ta bolest je na několik vteřin palčivá a nepříjemná, netrvá však moc dlouho a Judita zas vnímá jen příjemný, bolestný tlak na svém klínu, který nezapře varhánky od působení kolíčků.

Muže připomínající tvor přistoupí k Juditě tak, aby ji mohl představit svou chloubu, jeho penis není na pohled o moc větší, než pyje jiných mužů, erekce, která ho však zdobí, je přímo ukázková. Už jen představa, že by ho mohla ochutnat, či snad dokonce pojmout svou pičkou jí vrací, nebo spíše udržuje ve stavu milostné chtivosti a nabuzenosti. Pobídne jí, nechť si klekne a vsune ji své ztopořené já do úst, její vilné rtíky obejmou ten nástroj bez sebemenšího zaváhání, jazykem ho masíruje s pečlivostí hodné zkušené kurvičky, její chuťové pohárky objímají ten ztopořený instrument s láskyplnou odevzdaností ten tak, ač se to zdá nemožné ještě více zmohutní, to už ho má Judita plná ústa, až se může zalknout, ale to jí ani trochu nevadí. On jí náhle popadne a mrští s ní na postel, dalšího mlčícího pozorovatele dnešních nadpozemských orgií, její zvlhlost dovolí bezproblémový průnik a snadné přirážení, bere si ji přísně a bestiálně, ona mu však není nic dlužna, její píča se rázem změní v masožravou květinu, která pudově žádá svojí potravu. Bůh, ať se teď raději nedívá na tu jízdu, která více než milování, symbolizuje animální neurvalost a divokost. Láska ustupuje chtíči a pudům. Vlka a vlčici je náhle možno spatřit, kterak spolu obcují v tom starém sídle. Jejich stíny se ztrácejí, to Měsíc v úplňku je tou příčinou, těla mění tvar a podobu, ta lidská ustupuje té bestiální a naopak. Chce tomu snad osud, případně boží vůle je tím důvodem, že milenci ukončí své konání zas v podobě veskrze lidské. On ji pobídne, ať si před ním zase klekne a bez zbytečného prodlení ji nabídne k ochutnání svou bělostnou lávu v poctivé dávce. Ona oddaně polyká, něco rovněž užije coby dekoraci své bradičky a tvářiček.

Lidské osudy derou se dál po cestě, která nám je předurčena, málokdo si však všimne zázraků a kouzelných aktů, které se čas od času odehrají. Tento čarovný akt měl jen jednoho svědka, byl jím právě jen ten rozpadající dům, kterému se většina lidí raději vyhýbá. Říká se totiž, že na tom místě straší.

Věnováno spanilé krásce z babiččina údolí.

Stop nechutnostem

Do Nového Roku jsem si dal jen jedno jediné předsevzetí, které chci a budu striktně dodržovat. Ten závazek se týká mého blogu. Myslím, že je nevyhnutelné, abych svůj blog očistil od veškerých hříchů. Rozhodl jsem se tedy, že mé následující články nebudou jíž páchnout lascivitou a vulgarismy. Chci být lepším člověkem, osvobodit své tělo a svou duši z těchto zvrhlých tenat. Je nezbytné zastavit to po nechutnostech tlející šílenství, kdy při psaní nechávám hovořit své zkažené já, které se nebojí ničeho a tlačí na pilu perverznosti při představách, jak nevinné blogerky pročítají vložené články, básně a povídky, přičemž nejsou ani ony schopny ovládat svá libida, čtou tyto spermatem usmolené řádky zásadně nahé a v poloze takové, aby ručka šmátralka mohla lehce k zbrocenému klínu, který svými prstíky roztáhnou, a počnou vzápětí svou již vilností ulepenou květinu hladit, dráždit a masírovat, dovolí, aby ten lepkavě milostný mok nasytil svou vůní celou místnost, to už děvče, či žena zmítá se ve slastných pohybech, hltajíc stále ty řádky plné chlípností a perverzností, steny a vzdechy nesou se vzduchem jako náboženská mantra, a pak, když už je čas ukončit ten zvrhlý rituál, blogerčina kundička začne se v záškubech cukat a očička čtenářky promluví orgasmem silným a ohromujícím, přesně takovým, jaký si dopřává několikrát týdne již od své puberty, kdy poprvé zbloudila její ručka do orosených kalhotek.

Tak tomu všemu bude od Nového Roku konec, mé články stanou se symbolem slušnosti a morální čistoty, to mi tedy věřte, to slibuji. Jen zatím ale opravdu netuším, o čem budu psát.

Vůně úkrytu

V objetím tvém já chtěl bych se ukrýt,

před Světem zlým, páchnoucím nehostinností,

jehož trny bodají tak, že nelze to skrýt,

planeta naše hynoucí otrávena lidskou krutostí,

topí se v slzách, jež však nikdo neusuší,

žádný nezří tyto stigmatické rány,

člověčí srdéčko přece už dlouho nebuší,

pro tupost ega hrajeme si na pány,

pro krátkou paměť my s hrdostí pro jistotu,

překrucujeme poznatky z minulosti,

přítomnost přežvykujeme sousto po soustu,

pitomě smějeme se své budoucnosti,

prý páni tvorstva, rozhodli jsme se tak titulovat,

kašleme na všechno s úsměvem blbečků,

náboženským dogmatům nebojíme se salutovat,

jsme jen armádou samozvaných vojáčků,

pro zlaťáky lesklé svrbí nás dlaně,

přítele máme na bradě, když tučný je zisk,

výmluv je dost, nutno platit daně,

za obnos na kontu v bance zavřeme pysk,

za mamonem ženeme se, jak bludné ovce,

dřeme se od soumraku do úsvitu slunka,

na výchovu dětiček my čas ušetříme těžce,

konzumem páchne každičká naše buňka,

uznej, že Země jest místo podivné tuze,

nediv se potřebám mým hledající ukryt,

bedlivě pátrám, kde přivoním si k duze,

náruč ženská jeví se coby dokonalý kryt,

tam zajisté spočinout mohl bych bez strachu,

žena je však plémě hadí, to každý uzná,

myšlenku svou položím na váhu barvy nachu,

snad poví mi, zda cesta není to zrádná.

PF 2016

Archivace sterilizovaných párátek do myšlenek

Naškrábal jsem anonymně,

vzkaz prostý, adresovaný mému podvědomí,

píše se v něm autoritativně,

ať si už kurva jednou taky sáhne do svědomí,

zprávu do prázdné láhve vloženou,

do řeky mužských slz vhodil jsem odhodlaně,

nedbaje toho že prý muži nepláčou,

na rychlou odpověď tedy čekám zkroušeně

pochybovačně hledím do řeky slzné,

konečně teď bude snad všeobecně uznáno,

to co už předtím, zdálo se být jasné,

nechť každému jest tedy důsledně řečeno,

že na špetku pláče mají muži rovněž právo,

když žití jeví se zničehonic coby smutnost,

to rázem točí se Svět rychleji, než je zdrávo,

též kleje se stále, ačkoliv to není nutnost,

hle, pak pěsti zbytečně se zatínají,

krev pění se, daleko pro rvačku se nejde,

zoufalství a vztek v bratry se spojí,

zabil jsem pánové? Na tom již nesejde,

to se pak náhle nedivte vážení,

rčením právo upřeli jste mi na brekot,

teď vadí vám mé tvrdší ražení.

Nač ta hrůza v očích, ten zoufalý jekot?

A tak tu sedím, kéž Luna to ví,

kdo mi na můj morytát odpoví.

Bite The Hand That Bleeds

Co k tomu dodat. Americká smečka Fear Factory a jejich skladba jako součást soundtracku k prvnímu dílu hororové série Saw. Má to koule, přesto je to až kouzelně melodické.

Panna nebo orel

Pod dohledem zasmušilých horizontů

sladím si ranní kávu vlastní krví,

nedbale mžouraje cedím splín

skrz ustýskané pysky řádně

a podle plánu nastoleného

zlořádem zločinně pokřivené a

chlípně zneužité předurčenosti,

v řadě den po dni, jak hlásá se,

vezmi šejkr a notně s ním zastřeš,

hybaj lemro líná, tak hni sebou,

trochu života do toho umírání,

ty veskrze živý tvore a mlč,

snad víc žádat bys ani nemohl,

vždyť dostal jsi už do sytosti,

co hrdlo ráčí, jen se rozhlédni,

žiješ, tak mi tu neskuhrej,

krev vpíjí se do hrnku s černí,

kvapně kapky v houfu tančí

svou potemněle dojemnou show,

Bože tak ladně, ač je to smutné,

loučení bylo vždy tuze bolestivé,

ale novému začátku paradoxně

sluší zvuk zvonivého umíráčku,

smiř se s tím človíčku nebohý,

tombola je vybraná, ač nezoufej,

kde nic není, ani smrt nebere,

rozhodni se už konečně, však

nesmlouvavý osud má již stejně jasno,

takže co, pro dnešek tedy nic,

ještě to tady s nimi zkusíš?

Tak dobrá, prozatím na shledanou.

Bič + Láska je kurva + Criminal + C'est la Mort

Já jsem vám ještě nepředstavil kapelu Krucipüsk? Tak tuto chybu musím okamžitě napravit! Je sice pravda, že jejich diskografii nemám zrovna moc naposlouchanou, album Druide! je ve skutečnosti prozatím jediným počinem, které jsem od nich slyšel, nicméně ho mám moc rád. Tyto 4 skladby jsou právě z tohoto alba, určitě se vám budou líbit. Nemusím snad připomínat, že skladbu "Bič" věnuji jen vám, milé víly z blogu. Však vy moc dobře víte, koho tím myslím, potrefená husa…

Dokonalá svatba

Dnes bude má filmová chuťovka velmi netypická. Nedoporučím vám totiž žádný film, nýbrž záznam divadelní inscenace. A byl bych nezdvořák, kdybych se nezmínil o tom, že tento záznam z brněnského divadla mi byl též doporučen a to snivou a spanilou Veršotepou, které za to opětovně děkuji.

Příběh této milostné komedie je velmi prostý a jednoduchý. Hlavní hrdina Bill se má dnes ženit, chystá si vzít svou snoubenku Rachel. Háček je ale v tom, že Bill se ráno probouzí s pořádnou kocovinou, jakožto s následkem včerejší pijatiky převlečené za rozlučkový večírek se svobodou. Hlava ho třeští, což se ale ukáže jako problém nicotný a to v okamžiku, kdy si Bill uvědomí, že v posteli ve které se zrovna probudil, leží kousek vedle něho zcela nahá, cizí, jemu neznámá žena. Při bližším ohledání sezná, že i on sám je ve stavu dokonalého tělesného obnažení, následně se navíc dozví, že mezi nimi došlo k intimnímu sblížení, což ho řádně vykolejí a vyvede s míry. Uvědomuje si totiž, že už během několika minut totiž přímo do tohoto pokoje, který se pro dnešní den má proměnit ve svatební apartmá, dorazí jeho nastávající žena Rachel, aby se mohla začít chystat na obřad, který ji promění ve šťastně vdanou ženu. Začíná tedy zbrklé vysvětlování a hašení nastolené situace, ale to už se do pokoje dobývá Tom, Billův kamarád a zároveň i jeho svatební svědek. Bill tedy nařídí Judy, jak se mu žena spěšně představí, ať se před jeho přítelem vydává za hotelovou pokojskou, posléze se ale ve vedlejší místnosti sám přizná ke svému hříchu a kvapně vysvětluje Tomovi události, které si on sám pamatuje jen velmi útržkovitě a nejasně. Žádá Toma, aby se té neznámé ženy, jež se mezitím Bůh ví proč, ukryla v pokojové koupelně, co nejrychleji zbavil, zatímco on se ujme své Rachel a pokusí se svůj zevnějšek uvést do podoby hodné vzorného ženicha. Pro jistotu ještě přemluví svého svědka, aby přesvědčil, bude-li to třeba, Judy k spolupráci v rámci malé lsti, při níž se bude před jeho Rachel vydávat za Tomovu novou dívku. A Rachel už opravdu vchází do vedlejší místnosti, předpokoje svatebního apartmá. Tam ale mezitím již uklízí skutečná, nic netušící pokojská July, kterou Tom považuje za onu kamarádovu svůdníci a později dokonce i za prostitutku. Začne ji tedy dle instrukcí přemlouvat k malé léčce. Tato záměna osob je ale jen úplný začátek této zapeklité a vtipné eskapády. Celá divadelní hra je totiž na záměnách osob postavena. Jedna malá lež se kupí na druhou a jedno nedorozumění střídá jiné. Krkolomný kolotoč polopravd, lží a výmyslů se roztáčí v ďábelském tempu.

Přesto, že se vám může zdát, že téma nevěry může být až příliš vážné, ujišťuji váš, že u této komedie se budete určitě náramně bavit, i když zaručit vám to pochopitelně nemohu. Nicméně, já jsem se bavil moc a to nejednou, jelikož jsem si tento záznam pustil již asi 3x. Herecké výkony jsou dle mého názoru také velmi dobré.

Ještě vás upozorním, že na youtube je hned několik verzí této divadelní hry, ale i z letmého přeskakování u ostatních verzí, vám s klidem mohu doporučit opravdu jen tu z Městského Divadla v Brně. Ostatní mi přišly jedním slovem hrozné, tak abyste se náhodou nesekli. Nebo víte co, já vám sem dám rovnou odkaz, ju.

Kdo to kurva je?!

Be slave for freedom not for bane

Ač se tváří opačně, člověk je nejslabším a nejdestruktivnějším článkem vývojového řetězce Země a patrně i nekonečného vesmíru a to jednoduše proto, že člověk je jediným druhem na celé planetě a v širém vesmíru, který zotročil nejen veškeré své okolí, ale především sám sebe. Naštěstí se občas zrodí anděl, který svým submisivním chováním vykupuje naše duše obtěžkané právě těmito samo zotročeným páchnoucími hříchy. Jsou to andělé, serafové, kteří nás snad jednou dokáží spasit. A já se klaním vůni těchto serafínů a žehnám jejich slávě.

BE SLAVE FOR FREEDOM NOT FOR BANE.

Tento článek nechť je věnován všem subinkám, a především těm andělkám, které mě navštěvují a komunikují se mnou buď tady, či jinde. Bez vás by byl Svět tak prázdný a lidstvo zatraceno. Děkuji vám.