Pod dohledem zasmušilých horizontů
sladím si ranní kávu vlastní krví,
nedbale mžouraje cedím splín
skrz ustýskané pysky řádně
a podle plánu nastoleného
zlořádem zločinně pokřivené a
chlípně zneužité předurčenosti,
v řadě den po dni, jak hlásá se,
vezmi šejkr a notně s ním zastřeš,
hybaj lemro líná, tak hni sebou,
trochu života do toho umírání,
ty veskrze živý tvore a mlč,
snad víc žádat bys ani nemohl,
vždyť dostal jsi už do sytosti,
co hrdlo ráčí, jen se rozhlédni,
žiješ, tak mi tu neskuhrej,
krev vpíjí se do hrnku s černí,
kvapně kapky v houfu tančí
svou potemněle dojemnou show,
Bože tak ladně, ač je to smutné,
loučení bylo vždy tuze bolestivé,
ale novému začátku paradoxně
sluší zvuk zvonivého umíráčku,
smiř se s tím človíčku nebohý,
tombola je vybraná, ač nezoufej,
kde nic není, ani smrt nebere,
rozhodni se už konečně, však
nesmlouvavý osud má již stejně jasno,
takže co, pro dnešek tedy nic,
ještě to tady s nimi zkusíš?
Tak dobrá, prozatím na shledanou.
Žádné komentáře:
Okomentovat