Ve stínu neutuchajícího úsměvu, co jen
Luna ve své temnosnubnosti svede,
po vzoru kočiček milených,
prochází se v utajení městem
dáma významně ozdobená obojkem,
jenž krk její objímá a pevně svírá,
mýlil by se bláhově však ten,
kdo by útlak zřel pod tímto symbolem,
obojek je naopak znakem hrdosti
spojené s oddaností a láskou vroucnou
a to vše k osobě nejvzácnější, nejdražší,
k muži, jehož jméno vrylo se do mysli její
sílou nadpozemskou, nadvesmírnou,
ten muž stal se jejím pánem se vším všudy,
jeho mysl však nehyzdí ani jediná,
byť jen titěrně nepatrná myšlenka,
jak této ženě jakkoli ublížit,
Bůh určil mu roli dominanta, pána,
dar osvoboditele byl mu dán životem,
muž chopil se ho rázně, přesto s pokorou,
stará se o svou subinku kočkomilnou
s péčí, jenž královnám jen náleží a
s láskou pečuje o duši její bolavou,
obrovskou tíhou života zkroušenou,
stejně tak i o tělo její pečuje, když
důtkami, či bičem trestá její hříchy,
hle ona páchá je stejně jen proto, aby
trestnou odměnu mohla ochutnati,
to už klín její orosením třpytí se,
až vůně toužebná line se po celičkém domě,
postel, ke které kurtována jest,
platí za svědka této D/s medicíny,
bičování stalo se kůrou léčivou,
o tom není třeba pochybovati vážení,
nač se smát a diviti se, funguje-li to.
Že někdo horkým voskem léčí se?
Nic o tom nevíte moralisté, tak
prrr s těmi žvásty o zvrácenosti,
vždyť nebýt toho, těžko tak ladný by byl
krok dekorující tuto kočičí dámu,
shořelo by tak ocelové pevné pouto,
vsazené magicky do obojku kouzelného,
do obojku, co darovat se odhodlal
jen tento pán své subince kočičí.
Tato báseň nechť je věnována a s přáním krásných dnů příštích poslána kočkomilce Janě a jejímu pánovi.
Žádné komentáře:
Okomentovat