Křídly snových ruměnců,
tajně tkaných do zvonců,
v obrazcích hrdě majestátných,
v barvách vkusně vytříbených,
zrakem sotva viditelných,
po šumu listí vykřičených,
skrz úsměv shlédnu snad,
vábivě honosný, hrdý sad,
úsměv pro stesk neodlitý,
v žertu vzácně rozesmátý,
když rozsévá se po těle tvém,
oltáříčku, v touze probdělém,
v rudolících hnízdečkách pich,
obličej jiskřivě zdobí jako vích,
pompézně volají v dál,
polibek jim jiskru vzňal,
ohni se mnou v tanci hřej,
pláči ve smíchu požehnej,
nečekej na planá slova kazatele,
nebohého, církevního badatele,
mravokárce samozvaného,
bez lásky boží zrozeného,
naslouchej ryzím tónům,
s duše odlitým šepotům,
přírodou v noty vetkaným,
pavoučím sítím podobným,
hle, jak rozprostírají se po tvé tváři,
po čele, co hvězdnou planinou září,
očím, zurčícím plamínkům,
bolesti i radosti odleskům,
symbolům žití a smrti,
ta k životu patří přeci,
naslouchej, toť tvá jediná výsada,
nežli navždy zavřou se ti kukadla.
Žádné komentáře:
Okomentovat