Akim Pionýrem

Jak možná někteří z váš vědí, jsem ročník 1978, jedno z post Husákových dětí, dalo by se říct, z čehož jasně vyplívá, že první stupeň své školní docházky jsem absolvoval v polovině let osmdesátých, čili ještě pod vládou totalitního režimu, za Komunistů, chcete-li. Mí adoptivní rodiče s režimem nějak zvlášť moc nebojovali, zároveň ale nevstoupili ani do strany, ani do jiné organizace, či svazu tomuto režimu podléhající. Mamina, coby prodavačka měla s režimem jen jednu nesrovnalost a to v době, kdy se po mateřské dovolené se mnou chystala opět do práce, ale bylo jí jednoduše řečeno, že její pracovní místo je již obsazené, pár dní na to jí bylo nabídnuto místo jiné, v další prodejně, takže jen oplakala rozloučení se s kolektivem v podobě kamarádek v práci předešlé. Otec komunismus také moc neřešil, po maturitě našel na tu dobu celkem lukrativní a především zajímavou práci a na studia na vysoké škole se tedy lidově řečeno vykašlal. O politice se tedy u nás moc nemluvilo, oba rodiče ale tušili, že informace, které jsou oficiálně distribuovány v médiích a tak nějak všeobecně, nemusejí být zrovna pravdivé, ale to v té době už asi tušilo většina lidí. Snaha byla tedy jediná, s režimem si nezavdat, respektive nepomáhat mu.

Jak se ale zachovat, když za vámi přijde vaše dítko, že chce vstoupit do Jisker, jelikož všichni jeho kamarádi tam vstupují též. Našim bylo jasné, že dalším stupněm Jiskřiček, bude Pionýr a že uběhne jen málo vody a jim přijde domů ošátkovaný chlapec. Snad moudře ale ve mně od malička nechtěli probouzet jakousi nenávist vůči komukoli, byť bude mít tvář vládnoucího establishmentu. Jak také vysvětlit malému chlapci, proč nemá dělat to, co dělají všichni ostatní. Věděli, že mě do Jisker, potažmo do Pionýra nikdo nenutí, že tam jdu hlavně kvůli kamarádům, tak si řekli, proč ne a já už jsem za pár dní plnil přísahu Jiskry a několik let na to, už mi krk škrtila pionýrská oprátka. Asi, že jsem byl ještě malý a navíc už je to moc dávno, na Jiskry si vůbec nepamatuji, ani na přísahu a už vůbec ne na nějakou činnost, patrně se to odbylo jen tou přísahou. Zřejmě jsme měli inteligentní vedoucí, kteří nám nechtěli motat hlavu záležitostmi o třídním nepříteli v tak útlém věku. Zato na přísahu na Pionýra si pamatuji docela dobře, kromě hrdosti, že mám ten šátek a odznáček mi totiž v paměti utkvěla ještě jedna vzpomínka. Vím, že před samotným aktem přísahy v kině, kde se akce konala, hrála ta primitivní, kolotočářská muzika v podání Michala Davida, pak znělo něco důstojnějšího a zkušení Pionýři stáli kolem nás, v pozoru, někteří drželi v rukou českou vlajku, případně jiné státní symboly. Akt trval poměrně dlouho a jeden ze starších Pionýrů s vlajkou to zkrátka neustál a omdlel, naštěstí byl brzy odvlečen a jeho prapor převzala jiná Pionýrka, show tedy mohla bez problémů pokračovat. Doufám, že ho v zákulisí alespoň ošetřili a že z toho posléze neměl chudák ještě nějaké nepříjemnosti. Netuším, měl jsem jiné starosti a byl jsem tuze malý na to, abych to řešil.

A tak se ze mě stal Pionýr, naši měli radost, že já mám radost, i když se mi později přiznali, že jim dosti zatrnulo, když jsem přišel z první schůzky Pionýrů a počal jsem recitovat jakousi uvědomělou báseň oslavující soudruha Klementa Gottwalda. Ale ani mí rodiče netušili, že právě jejich malý syn udělá to, co oni nikdy přímo neučinili, že se prostě vzepře režimu, respektive jeho vykonavatelům. A jak si to ten Akim troufl a jak se mu to podařilo, ptáte se? Rád se vám pochlubím. Šlo právě o ty proklaté schůzky. Samozřejmě si už nevybavuji, jak často jsme na ty schůzky chodili, vím jen, že naše pionýrská vedoucí byla poměrně mladá a možná i proto nás kromě těch pár poetických pokusů oslavující stranu a režim, nechtěla příliš mučit bolševickou ideologií. Chyba a průser byl ale v tom, že ona žena patrně neměla moc fantazie, případně ji všechnu vždy vyplýtvala už doma, snad při satanistických rituálech, lesbickém sexu, lykantropických proměnách, nebo jiné bohulibé činnosti, jak doufám. Nicméně, naše schůzky se staly brzy monotónními a nudnými. Prakticky jsme dělali jen dvě věci, kromě nutných a díky Bohu jen občasných přednesů ideologických básní jsme už jen hráli hru zvanou "Šibenice". Znáte to, klasika, slovo, kde se postupně doplňují písmena a za jejichž špatné určování může být hráč symbolicky oběšen. První schůzku nás hra bavila, na druhém setkání již méně a od pátého komitétu už řádně smrděla nudou. A tu se zrodil můj odboj proti režimu. Jednoho dne jsem se prostě optal, zda se pionýrské schůzky ztenčí jen na přednes poezie a na Šibenici. Pionýrská vedoucí mi s úsměvem opáčila, že nikoli, dalších 5 schůzek se však program nikterak nezměnil. Zeptal jsem se tedy podruhé s drzou poznámkou, že už nás tyhle schůzky vážně nebaví. Následoval dotaz, jak bychom si tedy schůzky představovali. Odpověď chlapců byla jasná, jít ven a hrát fotbal. Tehdy jsem byl, stejně jako mí přátelé zanícený fotbalista amatér, plnící nejraději pozici opory mužstva, čili post brankáře. "A co budou dělat dívky, když vy budete čutat do meruny?" zněla logická poznámka naši vedoucí. "My budeme hrát volejbal," švitořily již spolužačky, protože už je Šibenice rovněž nebavila. "No uvidíme," zněl verdikt přesvědčované vedoucí, ovšem bylo ještě nutno podstoupit několik poetickošibeničních schůzek, než naše dětské tvářičky rozjařily se v úsměvech oradostnělé zprávou, že už v rámci příští schůzky, půjdeme ven hráti kopanou a volejbal. No nachystali jsme se na to důkladně, především my fotbalisté, chlapci. Vyšnoření lépe, než národní mužstvo, přišli jsme do třídy ve sportovním. Trenky, dresy, štulpny, kopačky, chrániče, mě coby gólmana též zdobily i brankářské rukavice a půjčené vystlané brankářské kalhoty, abych nemusel se bát, vrhati se po míči po vzoru Jana Stejskala, mého tehdejšího idolu.

"Proboha, proč jste tak vyšnoření," zchladila naši sportovní houževnatost soudružka vedoucí a já si s její tváře přečetl, že nás má čekat další kolo básní a Šibenice. "Slíbila jste nám ten fočuš a volejbal," pípl jsem a bál se odpovědi. "Já vím, ale ptala jsem se soudružky ředitelky a prý to není možné, musíme zůstat ve třídě," ani se nesnažila o hranou solidaritu a oznámila nám to suše, bezcitně. A já, v dětské naivitě neznaje svého nepřítele a nevědomky toho, poprvé pocítil jsem odpor vůči totalitě, vůči té prokleté ideologii, která mi v tu chvíli brala můj milovaný fotbal, pochopitelně neznaje politického pozadí, počal jsem se bránit. "Ale vy jste nám to slíbila a Pionýr sliby dodržuje, apeloval jsem používaje jednu pionýrskou zásadu a pravidlo. "Opravdu to nejde," trvala soudružka na svém a už nás usazovala do patřičných lavic. "To je normální zrada, já chci hrát fotbal," zvolil jsem tato silná slova a podíval jsem se ji svýma klukovskýma očima zpříma do jejích, ideologicky jemně zakalených. "To klidně můžeš, ale obávám se, že pak už na další schůzky chodit nemusíš," snažila se mě soudružka zlomit. Já jsem byl však skálopevně přesvědčen o svém konání, o své pravdě, chtěl jsem přece hrát ten fotbal. "Jdem," zavelel jsem se a podíval jsem se na Leopoldíka, sígra třídy a mého nejvěrnějšího kamaráda a ochránce, o jeho loajalitě jsem neměl sebemenších pochyb, vykročil bez zaváhání téměř ve stejný okamžik, co já. Ostatní chlapci však začali cukat, "víš jak, bude průser a tak," zněly jejich argumenty. Dívky ani nedutaly. Odešli jsme tedy jen ve dvou, já a Leopoldík, venku na hřišti jsme si našli partu starších hochů a zakopali si s nimi, byl to výborný mač. Druhý den ve škole nám bylo oznámeno a zapsáno do žákovských knížek, že jsme byli vyškrtnuty z pionýrské organizace a že na schůzkách už nejsme vítáni. I šátek s odznakem jsme museli před celou třídou vrátit, nám to však nevadilo ani za mák, místo schůzek jsme chodili hrát milovanou kopanou.

Kritika a odpor vůči komunistickému režimu nabytá v dětství tímto zážitkem mi zůstala dodnes a to i přesto, že demokratický knedlík, který nám byl po letech naservírován, je poměrně dost suchý a v krku nás řádně dusí.