Ve sněhově nedbalém hábitu,
jenž ztěžka střeží tvou nahotu,
ve snech se bloudivě touláš,
v tiché jízlivosti se rouháš,
ležíš s klidem přede mnou,
tvářičku nehalíš bělostnou,
rtíky tvé mlčenlivě hovoří,
o životě, co žít se nedaří,
pro soužení lidského srdce,
kterému se tlouci už nechce,
zbytečným slovům dala si sbohem,
víš, že je marností plkati s Bohem,
uvědomuješ si přítomnost pána našeho,
v neutuchajícím dechu každého živého,
v tajemném pohledu tvé oči již tonou,
pokryté jsou mrazivě temnou clonou,
červánky s retů tvých kvapně se ztrácejí,
chvátají v poklusu časoprostorovou alejí,
nevinná jsi, snad křídla andělská měla bys mít,
hříšnice moje, na věky spolu my hodláme snít,
není síly, není okolností, co nás dva rozdělit mohou,
dokonce ani cesty na druhý břeh těžko nás zmohou,
bez uzardění klidně tu odpočívej,
přítomností svou něžně mě líbej,
jen přilehnu si k tobě, s plachostí rád se rozloučím,
skutkem prý trpkým rytmus svého srdce překřičím,
až ráno svědci udivení nás najdou, mě vedle tebe,
dojde jim, že živí i mrtví nedokážeme být bez sebe.
Žádné komentáře:
Okomentovat