Žila sama, osamocena, opuštěna, trpce a hořce to nesla, v nemoci chřadla, ve tváři sivá, zkroušená, smutná, slzy hyzdily její bělostná líčka, jako by její tělo ani nežilo, celé město o ní říkalo, že v jejich žilách krev téci sotva může, její srdéčko je prý příliš ztrápené a tlukotem se pro ukrutnou samotu neozývá, báli se i strachovali, o jejím možném skonu šeptali si, vždyť smrt má na jazyku, nesla se zpráva rušnými ulicemi, tlupa doktorů, vědců, docentů, ale i šarlatánů a rozlišných léčitelů nezmohla zhola nic, nikdo rady nevěděl si, byť drbali si všichni své přemoudřelé hlavy, z lékařského hlediska je děvče přece zdrávo, to stálo v lejstrech medicinských, pak ale bylo ještě o mnoho hůř, Marioneta, jak dívce počali říkat, přestala vycházet z domu, sama seděla jen ve svém křesle, smutek byl jejím jediným společníkem, už bránila se i mluvě, místo slov ze rtů, jen krůpěje slaných kapek draly se ji z očí, chtěla-li promluvit, tak zoufalá byla ubohá Marioneta, všichni už ji málem oplakávali, tu náhle osobitý muž zjevil se v onom městě, kráčel ulicemi hrdě, avšak s pokorou, nedalo se říci, že je to fešák, spíš charizma mluvilo z jeho pohledu, netrvalo dlouho, než dozvěděl se o nevyléčitelné a netušené krutovládě, jež tížilo tělo místní trpitelky, on ale usmál se hned, on totiž znal lék na její neduh, věděl, co jí hnedle pomůže, nechal se tedy dovést k utrápené Marionetě, vzápětí lidé z okolí divili se tuze, když jutové provazy vyňal ze své mošny, on rázným povelem ale vyhnal všechny čumily, zamkl se s dívkou v pokoji, ta seděla zas ve svém křesle, nehnutě, vzal tedy jutovou smyčku a obtočil ji obratně kolem jejího zemdleného zápěstí, nebyl čas meškat, děvče umíralo, v mdlobách loučila se se životem, náhle však nadechla se silně a s chutí, to jutové lano stalo se zázračně čarovným lékem, medicínou pro chudinku, co strádala, vlákna provazu jakoby se během okamžiku zakořenila uvnitř těla mladičké ženy, to už ale dívka klečela u nohou toho muže, jenž stal se milosrdným zachráncem, nahé tělo měla již obtočené těmi jutovými plazy, za které tajemný muž jal se hned tahat, cizinec se nemýlil, jeho konání stalo se požehnáním pro tu týranou ženu, v pevnosti jutového motouzu našla svojí spásu, měla pocit, jakoby se tajemný cizák za pomocí těch provazů dotýkal její obnažené kůže, jakoby ji hladil a přitom hrubě svíral, laskal a přesto ji bolestně dráždil, ta dvojlomnost každého z jeho pohybu přenesená z jeho paží a rukou do chování juty byla ohromující a omračující, samotnou ji až překvapila míra vzrušení, kterého se jí náhle dostávalo, objevila do té doby nepoznanou vůli k uvolnění svého vlastního já, zatoužila zbourat všechny ty zdi a zábrany, které ji tak dlouho a možná odjakživa stáli v cestě za poznáním erotické nirvány, steny a vzdechy zpívala náhle ústa, která předtím strádáním mlčela, snad naráz ze sebe chtěla vykřičet ty steny, které měly kompenzovat všechny ty v chorobě promlčené dny, týdny a měsíce, bledá barva obličeje ztratila se nenávratně, růžová přetřela mrtvolnou bělobu, po slzách též ani památka, mohla se zas smát, víčka i řasy usušit od stop slzavých, jutovými chapadly svázaná, přesto znovuzrozená, svobodná, šťastná, volná, uvědomila si vzácnost tohoto magického propojení, vůně vzrušení linula se místností, její klín chlubil se vábivým a svůdným odérem, to vlhkem prosycené aroma ozdobilo ten dům, ve kterém pak spolu žili, oni, znovuzrozená subka se svým nalezeným a objeveným pánem, který když se ho později optala, jak ho má oslovovat, odvětil jednoduše jen za pomocí jednoho slova, Bakushi.
Žádné komentáře:
Okomentovat