Extrakty mé bezvládné duše,
třpytí se v obrazcích
na pozadí tvých rozšířených zorniček,
které se s úsměvem v koutcích potulují,
krokem Páva Vymítače Zkurvysyna
po obzoru lidské humánnosti,
blaženě a bez příčin volající,
po zbytcích práva určené namátkou
jedovým samotářům z periferie našich snů,
co modlí se růženec po vzoru svých předků,
neboť co psáno, to dáno,
i kdyby to byl žvást krknutý s plezíru
panovačným samozvancem, alfa samcem Bobem,
na kvadrát uštvaným vlastní ich formou,
chudák Pegas, co vláčí ses ním
po štrekách vesmírných,
mrskán bičem,
až mu krev srčí z otevřených ran,
Bože vidíš to, nebo to zase dáme jen do zápisu,
jako tenkrát, když uštvali Ikara,
blázna, jenž hvězd chtěl se dotknout,
pro zahřátí, nebo ze zoufalství,
bláhový, možná se nebál smrti,
nebo pro ni prahnul,
může být smrt droga, drahá,
co ty o tom soudíš?
Vždyť přece být mrtvý je stejně přirozené,
tak jako nahota je vzorem a symbolem
každého zrozence bez ohledu na tok dějin,
uvědom si, že život a smrt jedno jest,
to jen smrt má neprávem špatnou pověst
a se zármutkem a vážně se o ní mluví,
však nabažit se jí nelze,
jinak bychom přece neumírali,
být stále živ, to peklu by se rovnalo
a hříchem by to smrdělo,
o dost víc, než tvoje tělo tlející,
plné hoven plnící tvá střeva a tvá řiť,
miláčku můj jediný,
pozlacená zduřelými hemoroidy,
až přejdeš po mostě, krví zdobená,
smutně, však ani slza nezraní se
o střep z oka tvého trčícího,
co roztaví jen polibek přeměněný
do jarního probouzení světelným hlasem
plivaný ve zlosti napříč duhou šálivou
bručounem mrzutým, neboj, on
živému, ni mrtvému by neublížil, ač
přísné vrásky lemují jeho tvář,
ty vrásky, to stigmata jsou přece,
krůpěje žalu, cáry krušných chvil
v samotě vetkaných trpkou jehlou
do lhostejností zhrublé košile,
obleč si ji Časodárče, chvástale, zmrde,
zpívej si pohrdavě to své mrzutostí okřídlené
tik tak, tik tak, tik tak, tik tak, tik tak.
Žádné komentáře:
Okomentovat