He, tik, mo, tak, roi, tik, dy, tak, mé, tik, mi, tak, lé

Extrakty mé bezvládné duše,

třpytí se v obrazcích

na pozadí tvých rozšířených zorniček,

které se s úsměvem v koutcích potulují,

krokem Páva Vymítače Zkurvysyna

po obzoru lidské humánnosti,

blaženě a bez příčin volající,

po zbytcích práva určené namátkou

jedovým samotářům z periferie našich snů,

co modlí se růženec po vzoru svých předků,

neboť co psáno, to dáno,

i kdyby to byl žvást krknutý s plezíru

panovačným samozvancem, alfa samcem Bobem,

na kvadrát uštvaným vlastní ich formou,

chudák Pegas, co vláčí ses ním

po štrekách vesmírných,

mrskán bičem,

až mu krev srčí z otevřených ran,

Bože vidíš to, nebo to zase dáme jen do zápisu,

jako tenkrát, když uštvali Ikara,

blázna, jenž hvězd chtěl se dotknout,

pro zahřátí, nebo ze zoufalství,

bláhový, možná se nebál smrti,

nebo pro ni prahnul,

může být smrt droga, drahá,

co ty o tom soudíš?

Vždyť přece být mrtvý je stejně přirozené,

tak jako nahota je vzorem a symbolem

každého zrozence bez ohledu na tok dějin,

uvědom si, že život a smrt jedno jest,

to jen smrt má neprávem špatnou pověst

a se zármutkem a vážně se o ní mluví,

však nabažit se jí nelze,

jinak bychom přece neumírali,

být stále živ, to peklu by se rovnalo

a hříchem by to smrdělo,

o dost víc, než tvoje tělo tlející,

plné hoven plnící tvá střeva a tvá řiť,

miláčku můj jediný,

pozlacená zduřelými hemoroidy,

až přejdeš po mostě, krví zdobená,

smutně, však ani slza nezraní se

o střep z oka tvého trčícího,

co roztaví jen polibek přeměněný

do jarního probouzení světelným hlasem

plivaný ve zlosti napříč duhou šálivou

bručounem mrzutým, neboj, on

živému, ni mrtvému by neublížil, ač

přísné vrásky lemují jeho tvář,

ty vrásky, to stigmata jsou přece,

krůpěje žalu, cáry krušných chvil

v samotě vetkaných trpkou jehlou

do lhostejností zhrublé košile,

obleč si ji Časodárče, chvástale, zmrde,

zpívej si pohrdavě to své mrzutostí okřídlené

tik tak, tik tak, tik tak, tik tak, tik tak.

CellarDoor

Ve sněhově nedbalém hábitu,

jenž ztěžka střeží tvou nahotu,

ve snech se bloudivě touláš,

v tiché jízlivosti se rouháš,

ležíš s klidem přede mnou,

tvářičku nehalíš bělostnou,

rtíky tvé mlčenlivě hovoří,

o životě, co žít se nedaří,

pro soužení lidského srdce,

kterému se tlouci už nechce,

zbytečným slovům dala si sbohem,

víš, že je marností plkati s Bohem,

uvědomuješ si přítomnost pána našeho,

v neutuchajícím dechu každého živého,

v tajemném pohledu tvé oči již tonou,

pokryté jsou mrazivě temnou clonou,

červánky s retů tvých kvapně se ztrácejí,

chvátají v poklusu časoprostorovou alejí,

nevinná jsi, snad křídla andělská měla bys mít,

hříšnice moje, na věky spolu my hodláme snít,

není síly, není okolností, co nás dva rozdělit mohou,

dokonce ani cesty na druhý břeh těžko nás zmohou,

bez uzardění klidně tu odpočívej,

přítomností svou něžně mě líbej,

jen přilehnu si k tobě, s plachostí rád se rozloučím,

skutkem prý trpkým rytmus svého srdce překřičím,

až ráno svědci udivení nás najdou, mě vedle tebe,

dojde jim, že živí i mrtví nedokážeme být bez sebe.

Poupata

Kromě nesporné kvality mám ještě jeden důvod doporučit vám toto české sociální drama. V říjnu tohoto roku jsem byl po dosti dlouhé době pracovní nečinnosti zaměstnán u jedné bezpečnostní agentury a působištěm mého povolání se stal průmyslový komplex vzdálený zhruba 5 kilometrů od mého bydliště v malé obci Vřesová.

A právě Vřesová byla tvůrci filmu Poupata vybraná jako jedna z lokací pro vznik tohoto díla. Kromě Vřesové se natáčelo i na vlakovém nádraží v Novém Sedle, které též leží, coby kamenem dohodil od mého milovaného i proklínaného Chodova a několik scén se taktéž točilo v nemocnici našeho okresního města, čili v Sokolově. Nejvíc scén ale vzniklo právě v maličké vesničce Vřesová, která je o dost menší, než průmyslový obr, který je jejím majestátem a který zaměstnává četné množství lidí z blízkého i širšího okolí, včetně spousty mých příbuzných, přátel i známých. A nyní jsem tedy členem této elektrárenské rodiny i já.

Ale k filmu Poupata. Jak už jsem se zmínil, jedná se o sociální drama, přičemž hlavními "hrdiny" jsou členové rodiny Hrdinů, žijící právě v této malé vesničce, která logicky může poskytnout jen omezené možnosti lukrativního zaměstnání, ale i životního vyžití, jak pro rodiče, tak pro jejich potomky. Zatímco otec Jarda pracuje jako strážný v nádražní budce, kde kontroluje průjezdy jednotlivých vlaků, jeho žena Kamila je uklízečkou. Jejich potomci, syn Honza a dcera Agáta se víceméně jen poflakují a s jointem v ruce, případně u sklenice s pivem, zabijí čas. Onen volný čas, jehož využitelnost je v takto skromném prostředí velmi ztížená, je primárním motivem filmu. Každý z rodiny se snaží zabavit jinak. Kamila nacvičuje se spolkem žen taneční vystoupení na skladbu Michala Davida. Jarda jednak lepí ze zápalek modely v láhvi, ale kromě toho se bohužel utápí v závislosti na hracích automatech, tím pádem má veliký dluh u výčepního z hospody, kam chodí hrát. Jeho žena s dětmi o této jeho zvláštní vášni ví, ale rozhodně nemají představu o výši sumy jeho dluhu, která je pochopitelně horentní. Honza se právě zamiloval do krásné striptérky, která vystupuje v místní restauraci, kam chodí jeho partička kamarádů, do které patří i Matěj, přítel jeho sestry. Matějovi se ale po bujaré oslavě udá nehoda, při které skončí na invalidním vozíku. On vůbec celý film je o nehodách, které mohou ale i nemusí souviset z prostředím, ve kterém se hlavní hrdinové nacházejí.

Je pravdou, že Poupatům by možná slušel o něco složitější a poutavější příběh, ale na druhou stranu by tím možná ztratil na autenticitě. Tím, že se děj odehrává v lokalitě "mého bydliště" to možná vnímám jinak, než nezainteresovaný divák, ale na mě ten příběh působí velmi reálně a silně. Možná je to tím, že za postavami vidím konkrétní osoby, které jsem ve svém životě potkal a poznal. Třeba v postavě Jardy mám skutečný předobraz mého známého a můžete mi věřit, že prohraných výplat jsem nejen v jeho podání viděl hned několik. Ujišťuji vás, že třeba o 20 000 korun se dá přijít během několika krátkých minut. Zajímavým zpestřením z pohledu postav, je vietnamský manželský pár, který bydlí v sousedství.

Závěrem chci dodat, že Poupata nejsou velkofilm, ani film filmů, někomu mohou připadat nudné, na jiného možná zapůsobí až moc trpce a hořce, ale podle mě je to film, který je v rámci české kinematografie posledních let něčím unikátním. Ale uznávám, že je to možná jen tím, že se to odehrává "u nás".

Tyto fota nejsou pochopitelně z filmu Poupata, nýbrž jsem na nich já, zachycen při včerejší noční šichtě.

Krása přírody v těsném sousedství s průmyslovým molochem.

„Naprostá p**a!“

Jak jistě dobře víte, včera večer proběhl ceremoniál předávání státních vyznamenání prezidentem republiky Milošem Zemanem. A jak už je to u nás zvykem, výběr oceněných osobností vyvolal ve společnosti celkem rozruch. Ono je to těžké, každý má jiné představy o hodnotách a o tom, kdo by měl mít oceněn. Lze vůbec stejné vyznamenání udělovat vědcům, politikům, lékařům, sportovcům a umělcům? Asi ano, když se to tak děje. V zásadě proti tomu nic nemám, nicméně dvě osobnosti mi na včerejším seznamu oceněných skutečně vadí.

První osobností je Ing. Miroslav Toman CSc., bývalý československý politik Komunistické strany Československa, ministr zemědělství a výživy České socialistické republiky, ministr zemědělství a výživy ČSSR, místopředseda vlád České socialistické republiky a ČSSR, předseda České komise pro plánování a vědeckotechnický rozvoj, poslanec České národní rady a Sněmovny národů Federálního shromáždění za normalizace. Já tedy nevím, jak vám, ale mě to přijde minimálně jako schizofrenií páchnoucí paradox, oceňovat v demokratickém státě medailí za zásluhy člověka, který byl vlivným politikem v dobách totalitního režimu. Od té doby, co je naším prezidentem Miloš Zeman se už raději ničemu moc nedivím, ale řeknu vám jednu věc. I přes veškeré neduhy demokratického zřízení mě neskutečně mrzí, že se nám nepodařilo vklínit rovnítko mezi režimy nacistický a komunistický. Vadí mi zkrátka, že zatímco se na dobu nacistickou bohu dík díváme s naprostým odporem a despektem, na dobou komunistickou jen mávneme rukou v duchu, holt byla taková doba.

Druhým jménem, které mi na seznamu vyznamenaných vadí, je jméno František Ringo Čech. Ptáte se proč? Vždyť je to velmi činorodý muž, považme, je to bubeník, zpěvák, textař, herec, komik, moderátor, politik, publicista, scenárista, dramatik, naivní malíř a spisovatel a kdo ví co ještě. Těžko hodnotit, jak kvalitní jsou jeho výtvory tvořené napříč všemi těmi obory, kterými se Čech zabývá. Přiznám se, že já ho až tak moc neznám, líbí se mi některé jeho texty, především ty psané pro kapelu Pražský Výběr, také jsem se kdysi dosti nasmál u jeho divadelního představení Dívčí válka, které celkem vtipně paroduje část českých dějin v rámci Čechova divadla. A právě jeho divadelní scéna se stala dějištěm události, kvůli které si myslím, že panu Čechovi jakékoli vyznamenání nepatří. Maximálně tak vyznamenání "Chudák roku". Co se tedy vlastně stalo?

Jak asi dobře tušíte, nejsem zrovna čtenářem bulvárních plátku a články v těchto periodikách mě nechávají chladným, respektive si jich nikterak nevšímám. Ale znáte to, na internetu se dá sotva vyhnout "palčivým" titulkům o všech těch celebritách, které se snad rodí dennodenně po stovkách. A tak jsem si já dočetl o kauze, kterou vám nyní stručně popíši. Pan Čech se domluvil s muzikálovou herečkou, zpěvačkou a tanečnicí Karolínou Gudasovou, sestrou českého hokejisty Radko Gudase na tom, že by si mohla zahrát v jeho divadelním představení. Poslal ji scénář, a jelikož je v jeho divadle dobrým zvykem nezkoušet, domluvili se hned na termínu, kdy proběhne první představení, kterého se K. Gudasová zúčastní. K tomu ale nakonec nedošlo, naopak se na webových stránkách pana Čecha objevila zpráva, která se nesla v duchu, že mladá dívka je prolhaná samice domácího skotu, chcete-li, Čech doslova napsal: "V*****a se na mě, nic mi neposlala, nereaguje. Naprostá p**a!", což byla reakce na to, že Gudasová mu nejen nevrátila onen scénář, ale ještě si dovolila mu na poslední chvíli odmítnout účast v jeho hře. Gudasová si to pochopitelně nenechala líbit a doplnila důvod svého "ukvapeného" chování. Příčinou neúčasti mladé dívky ve hře se stala "ústní zkouška", respektive orální sex, kterým měl být počastován Ringo za pomocí úst sličné Karolíny. Umělec se hájil tím, že tato libůstka je u něho všeobecně známá a že ji podstoupili všechny vnadné herečky, které u něho hráli a že tedy nechápe, co se Gudasové nelíbí.

Nevím, jak vy, ale já si muže, který je oceněn státním vyznamenáním, představuji zcela jinak, než jako hovado, které za uskutečnění orálního sexu s ním, musí dávat něco na oplátku a už vůbec ne jako primitiva, který, není-li mu vyhověno, nebrání nazvat mladou ženu píčou a to ještě za pomocí médií. Ještě bych pochopil, kdyby si to ten dobytek "vyřídil" s Gudasovou soukromě, ale osočit ji takhle veřejně, to už je i na mě síla a znovu dodávám, že prezidentem oceňovaného člověka si představuji úplně jinak.

Pearl Jam

Miluji muziku, výčet mých oblíbených kapel čítá stovky kapel, ale málokterá skupina mě zasáhla tak, jako Pearl Jam. Vznikly začátkem devadesátých let a pomohli formulovat grunge music a dneska jsou vlastně jedinou kapelou, která tento styl stále oživuje a to i přesto, že pánové už se pomalinku blíží do věku, kdy je bude možno považovat za kmety. Pearl Jam ale nikdy neztratily to, co je zdobilo už na začátku kariéry. Kytarová hutnost a sytost, nápaditost souznící s určitou dávkou rozervanosti, přemýšlivé texty a především aura charismatické kapely, která se nikam necpe, přitom oslovuje a inspiruje.

Pod černými perutěmi

V tmavém hávu perutěmi objímá,

šeptem mlčíc, oči kalně vidoucí vše

v průzračné barvitosti ošuntělé temnoty,

pozlátka mámivé třpytivých mračen

vlastního smogem prosyceného dechu,

chrchlem cedí věty beze slov skrz

krvavé plíce kvapem máčí listoví

v tekuté pohlcenosti zoufalého já,

mžourá okřídleně, přesto stydně,

boje se nevyhnutelného rozbřesku,

i pro tentokrát osudově signovaném

byrokraticky úřednickým beranem

vesmírné sebestřednosti konce všeho,

hvízdá si hlasem bez jazyka,

dotykem oděna do věčné nahoty,

líbá betónové, térem páchnoucí plazy,

pod dohledem světelného toku

smutně usmívajících se svědků

jen občas mrkajících na to dění,

tak pohrdavě slabě, až z toho slzí

a pálí oči, ty zvlhle neukojitelné zrcadla

lomem zobrazující torza životních dějin,

hříček komicky a trapně bezobsáhlých,

se stíny mazlí se vteřinu po vteřině

v barvách měnivě rozmanitých,

perutě má neviditelně roztáhlá,

v náruč vzácně bohatou přilne si tě,

splíny tvé ukryje pod svá magická křídla,

která stářím nešednou, ne po vzoru

lidské pomíjivosti tak plačtivě zoufalé,

jen na několik hodin, pospěš Luno,

než Slunce svým východem vše zhatí.

Oko a ruka

Něha v nachu hoví si,

když poslouchám, jak kručí ti krásně v bříšku,

jak smyslně sténáš můj rozlousknutý hrášku,

nahota ve snu lebedí si,

při poslechu vzdechů z tvých per deroucích se,

znám omamnou vůni, kterou krásko zdobíš se,

chtíč z ulity vyloupne se,

zřím-li vlasy tvé havraní hráti si s větrem o závod,

v nich smyslný a volně nepoddajný je ukryt plod,

touha těžko schová se,

zvoní-li tvé tělo voláním po mezihvězdném milování,

co těžko shání se, i ve hříšných snech je jen k půjčení,

láska ukrýt stěží dá se,

máš-li ruce, jež s Božím požehnáním chtějí si slastně hrát,

mou tělesnou schránku s úsměvem na rudých rtech hřát,

souznící srdce chvěje se,

piješ-li, já žízní neuschnu, jíš-li, já hlady nikdy neskonám,

s posledním tvým výdechem já Světu provždy vale dám,

vzrušená dvojice nerdí se,

něco tvého moku dej mi, toho co v klínu máš, chci ho mít,

až bude mi ouzko a ty budeš v širé dáli, dám sám sobě pít,

živočišnost naše raduje se,

za jedno objetí tvé prodal bych duši bezvládností drze ztracenou,

pohled tvůj, v jehož obraze, slova jsou věcí bezbranně zbytečnou,

pro splín panáka rumu dám si,

Svět jen hned jinačí, jiné barvy má, houpe se a divokostí se točí,

paměť se ztrácí, proč v krvi ležíš přede mnou, máš zhasnuté oči?

A co ten krvavý kámen v mé dlani?

Dealerská sodomie

UPOZORŇUJI, ŽE OBSAH TÉTO POVÍDKY JE STRIKTNĚ PORNOGRAFICKÝ. NENÍ-LI TI 18, URÁŽÍ-LI TĚ EROTICKÝ OBSAH, NEBO SI MYSLÍŠ, ŽE BY TĚ MOHLA ČETBA EROTICKÉ POVÍDKY NEGATIVNĚ OVLIVNIT, VĚNUJ SE RADĚJI SVÉ PRÁCI.

Radka přichází k cíli. Stojí před domem na adrese, kterou ji nadiktoval její dealer. Když bere za kliku, uvědomuje si, že její život se za poslední 6 měsíců rapidně změnil. Před půl rokem by o tomto domě ani nevěděla, natož, aby měla potřebu sem jít. Dnes je ale všechno jinak. Šest měsíců je relativně krátká doba, nýbrž je to doba, za kterou se může člověku obrátit život na ruby. Radce probleskne hlavou patrně ten osudový okamžik, ten okamžik, kdy panáček osud stiskl tlačítko, na kterém byl krátký nápis "fet". Je to tomu zrovna 192 dní, co si Radka zašla se svojí pakárnou na techno party do jejich oblíbeného klubu. Radka totiž miluje taneční, klubovou hudbu, především ji oslovuje techno. Aby také ne, je jí sladkých 19 a má kolem sebe skvělou partičku kamarádů, kteří ji na rozdíl od rodičů rozumějí a chtějí si trošku užívat, místo toho, aby si neustále stěžovali na minulost, přítomnost, či budoucnost a jen celé dny skuhrali. Radka chce žít, právě teď a naplno. I z tohoto důvodu bez výčitek přijala tu magickou přepravku, sáček, ve kterém se místo obvykle přijímané rostlinky zpracované tak, aby se dala ubalit a kouřit, se tentokrát nacházel krystalicky bílý prášek. "Být pořád zkouřenej je fajn, ale na čase to tu trošku rozsvítit," tak argumentoval Honza, Radčin nejlepší kamarád, kterého zná už strašně dlouhou dobu a na kterého se mohla vždycky spolehnout. Ať lítala v jakémkoliv průseru, Honzík byl zaručeně při ruce a situaci vyřešil, nebo ji při nejmenším proměnil v zábavnou etudu. To on byl tou hlavní příčinou, proč Radka zkusila pervitin. Byl to totiž filuta a byl to on, kdo na každý důvod, proč perník nebrat našel totiž dalších 10 důvodů, proč do toho jít. Radka si to moc nepřiznávala, ale byla tak trošku do Honzy zaláskovaná, občas na něho myslela, když byla sama se sebou a oddávala se masturbačním hrátkám. Moc jí totiž vzrušovala představa, že se jí Honza dotýká a právě že i ve chvílích intimních vyřeší všechny její starosti. "Honzíku, dneska mi kundička vlhne zase jen pro tebe," říkala si, když se prsty dotýkala své vzrušené a opojně voňavé lasturky. Na druhou stranu se malinko bála jít s Honzou do vztahu. Co když jím to nevyjde, rozejdou se a ona pak ztratí jak přítele, tak i dlouholetého kamaráda. Především proto se v Honzovi přítomnosti držela a nedávala nic najevo, i když ve stavu opilosti, či pod vlivem marihuany je to mnohdy opravdu velmi těžké a složité. Ale musela to vydržet. O svých citech nic neřekla dokonce ani Janě. Janča je její spolužačka ze základky, znají se už od první třídy a může se na ní kdykoli spolehnout, skoro, jako na Honzu, ale Jana je hrozná držka, kdyby jí Radka řekla o tom, jak na Honzu myslí a že se jí líbí, ta by neváhala a už ten den by začala spřádat plány, jak dostat svou kámošku Radku do náruče, následně i do postýlky vysněného Honzy. Musela tedy držet jazyk za zuby. Nicméně když jí Honza nabídl onen krystalicky tajemný prášek, nezaváhala ani vteřinu a po vzoru svých zkušenějších kamarádů si připravila piko čáru, srolovala stokorunovou bankovku a čáru si šňupla. Dělají to i ostatní, tak se snad nemůže nic stát. Hlavou se jí v ten okamžik mihl i paměťový záznam s pohledy na hubené, rachitické postavy feťáků, které potkávala na ulicích i v klubech a několik z nich dokonce i znala, ale ona má přece svou neohroženou ekipu, má Janču a Honzu, ty by přece nemohli jít do ničeho, co by jim mohlo byť jen minimálně ublížit.

Avšak, šest měsíců uběhlo jak voda a Radčina situace se změnila, Janiny rodiče se zrovna před týdnem přestěhovali na druhý konec Republiky za prací a svojí dceru pochopitelně vzali s sebou. Stalo se tak narychlo, takže s tím děvčata vůbec nepočítala, o to víc je to obě bolí a mrzí. Uvidí se tak totiž jen velmi sporadicky, pokud třeba jedna navštíví druhou. Po každodenním styku je veta a po telefonu, či po skypu to přece není ono. Nemůžou už spolu vyrážet na úžasné kalbičky a pařbičky, kterých bylo nepočítaně a které si užívaly s mladickou hladovostí a uvolněností. Také s tradičními cestami na rozličné techno party konaných v bližším i širším okolí je konec. Domluvily se ale, že alespoň občas se sejdou a nějakou tu taneční party navštíví. Radku lehce uklidňuje pocit, že zbytek party je stále na blízku, ale bez Janči to zkrátka není to pravé ořechové. Navíc se za poslední dobu nálada v pakárně jaksi pokazila, dřívější semknutost a důvěra je najednou pryč. Každý se najednou stará jen o sebe a myslí jen na vlastní prospěch. Popravdě Radce vrtá hlavou červík, že by to mohlo být právě pod vlivem pervitinu, jehož šňupání se stalo pomalu, ale jistě pravidelným rituálem každého člena Radčiny skupiny přátel. Proč je najednou všechno tak jiné, proč jsou najednou všichni tak sobečtí a sólo hrající? Dřív si všichni pomáhali a dnes je to jeden klacek pod nohami za druhým. I Honzova vstřícnost není samozřejmostí. Před časem by se pro Radku rozkrájel, dnes mu nedělá problém jí v klidu odpálkovat.

Radka se cítí pod psa, poslední měsíc už šňupe celkem pravidelně, bere od různých lidí, ale pochopitelně kvalita zboží je různá a spíše se jedná o nekvalitní, šizený materiál, nájezdy nejsou takové, jako tenkrát, když si to díky Honzovi vzala poprvé. Alespoň, že jí ten zmetek doporučil tohoto dealera, ten prý má zboží kvalitní, není to pouliční prodejce, je o hodně výš na drogovém žebříčku. Také o něm málokdo ví. Honza o něm Radce řekl jen proto, že mu od rána volala už desetkrát a to není ani poledne. Touha po dávce drogy se prostě neptá, je nekompromisní. Nikomu jinému by se Honza o Kápovi ani nezmínil, natož aby ho za ním poslal. O Kápovi totiž ví jen pár vyvolených, ale Honzu ukonejšila myšlenka, že by se Radka mohla Kápovi líbit, je to přece překrásné, mladé děvče s dlouhými blond vlasy s překrásnou postavou a známky po užívání drog jsou na jejím až hříšně krásném tělíčku zatím velmi nepatrné. Adolescentní vyrážku má přece i mládež, která nefetuje. Honza pro jistotu Kápovi zavolal ihned poté, co jeho číslo a adresu Radce nadiktoval, ten byl zprvu řádně nasraný a seřval Honzu na tři doby, ale když se Honza konečně dostal ke slovu, vylíčil Kápovi to, jak zhruba Radka vypadá a nakonec mu poslal i její fotku, Kápův vztek byl rázem tatam a on se na Radku začal dokonce těšit, o jeho úmyslech není pochyb. Maluje si to tak, že kromě výdělku by si mohl v klidu užít s mladým, blonďatým děvčetem. Navíc je pro to ochoten porušit úplně to nejzákladnější pravidlo, které si už na začátku svého obchodování stanovil, a to, že nebude u sebe doma přijímat ani dealery, kteří pro něho pracují a vůbec ne feťáky, kteří si jdou pro jednotlivé dávky svého mihotavého, pochybného a prozatímního štěstí. U Radky rád udělá výjimku, pomilovat se s krásnou dívkou je totiž pro každého muže nefalšovaným a vděčným vítězstvím. Zaslechne zvonek, je rád, že si děvče pospíšilo a jde otevřít. "Nazdar Kápo," zazubí se na něho za dveřmi stojící Pepíno, což je Kápův společník, se kterým mají rozjetý tento kšeft s prodejem pomíjivých pocitů blaha a rozkoše. Sami drogy neberou, to nechávají svým zákazníkům. Mají tří testery, tedy feťáky, kteří zdarma rádi otestují zboží, které Kápo s Pepínem právě kupují. Vezmou s sebou prostě jednoho z nich na smluvené místo a po zkušební aplikaci uskuteční obchod. "No nejdeš zrovna dvakrát vhod," zašklebí se Kápo na Pepína, zatímco on automaticky a bez vyzvání vstupuje do domu. "Copak, snad tu nemáš nějakou křepeličku?," nepřestává se křenit Pepíno. "No zatím ne, ale jedna by měla dorazit," vysvětluje Kápo, proč Pepína nevítá s otevřenou náručí. Je opatrný, protože Pepíno je jedním slovem pořízek, Kápo sám je mohutný chlap, v kdejaké pranici si poradí a bez problému ji ustojí, ale proti Pepínovi je přece jen muší váha. Pepíno je opravdovým hromotlukem, ke dvou metrům mu moc nechybí, ruce má jak lopaty, které by se jen s nepatrnou dávkou zlosti mohli změnit na vražedné nástroje podobné bucharům. Kápo je opatrný na zvolená slova, nechce dát Pepínovi příčinu k agresivitě, zároveň ale nechce dát za žádnou cenu najevo svou nejistotu a rozvážnost. Velikých slov nakonec není ani třeba. Pepíno si vše přečte v Kápových očích. "No neboj, já se v pravý čas ztratím, ještě tu není, ne? Tak pokecáme, nalej mi panáka Morgana prosím, mám nějak divně v hubě, potřebuju si spravit chuť. Dáš si se mnou, ne?" "No jasně," uklidňuje se Kápo, přesto jeho mysl obestírá jistá, snad tušená dávka nejistoty. Začnou si povídat.

Tak, jak je to domluvené, Radka volá Kápovi na "služební" telefon že jako stojí před domem. "Jo, pojď nahoru, vím o tobě," vybízí jí Kápo a zmáčkne tlačítko na bzučáku. Dívka vchází do baráku, to je jiné kafe, než ty špinavé podchody, hospodské špeluňky a vybrakované byty narkomanů, na které si, chtěla-li fetovat, musela zvyknout. To Kápo si žije na jiném levelu, žádný smrad ani špína, jen samý luxus a přepych. Radce najednou zas zlehka stoupne sebevědomí, dostala se přece do lepší společnosti, třeba na Kápa zapůsobí a bude od něho brát pravidelně. Hned se cítí o mnoho líp a to nejen díky vědomí, že několik dávek rozkoše, které skrz svoje nosní chřípí zaplaví její mozek, potažmo celé její tělo, je na dosah. "Sedni si, kam chceš milá vílo," vybízí ji Kápo. "Mohu ti nabídnout panáka, nebo jen něco k pití, nealko?" může se přetrhnout ochotou, i on chce zapůsobit. "Snad jen nějaké nealko," poprosí Radka. "Nealko pro dospělou ženskou?" laškovně se podiví dealer. "Víš co, uděláme kompromis, připravím ti střik z dobrého bílého vína, tam je jak alkohol, tak nealko, co ty na to?" nabízí se Viktor, tak zní Kápovo pravé jméno. "Jo to by šlo," neskrývá Radka své nadšení a s pocitem obrovské úlevy, že to vše tak krásně probíhá, si sedá naproti Pepína. Ten jí pozdraví, představí se a bez varování jí pozdravně políbí. Pamatuje si, co slíbil Kápovi, ale využívá toho, že on odešel chystat nápoj pro svého hosta. Nastává okamžik, ve kterém pán času opět prokáže svoji moc v podobě relativity ubíhajících sekund, minut, hodin, dní, měsíců a roků. Poté, co Pepíno Radku políbí a chystá sebe i ji opětovně usadit, jakoby nevinně ji přejede plochou svého ukazováčku po jejím předloktí. A milé Radce se rázem mění Svět, ne, že by se zamilovala, ale její mladé, hříchem ovládané tělo pohlcuje neovladatelná chuť si zapíchat. Sama se podiví nad tím, jak rychle se šťavnatě otřpytila její mušlička, trvalo to tedy jen několik nanosekund a její kalhotky jakoby stiskem vypínače skrývají buchtičku se šodó. Jak byla Radka předtím v pohodě, o to víc nyní zneklidněla, uvědomuje si totiž, že by si Pepíno mohl jejího vzrušení klidně všimnout. Najednou totiž nabyla dojmu, že její kundička voní tak silně, že není možné, aby to Pepíno necítil. Ke všemu, lidské tělo je v tomhle velmi zrádné a podvědomě vysílá signály, které si jeho majitel ani neuvědomuje. Za to Pepíno si ujasňuje situaci celkem rychle, jeho původní plán, že tuto kůstku dopřeje svému společníkovi, bere za své a on se chystá zaskórovat sám.

Jsi moc krásná Radko, líbíš se mi," Pepíno odhaduje, že tuhle mladičkou panenku by mohla odzbrojit úsečná přímost. "Děkuji," potvrdí mu to a nevědomky se přitom olízne a dívá se Pepínovi přímo očí, ten v ten moment ví, že lapená rybička se houpá na háčku. Chvíli se na sebe dívají, hledí si do očí. Radčina očka jsou jako dvě studánky, ve kterých by se utopilo i hejno ryb, tak jsou hluboké a zrovinka září jen pro Pepína a on to moc dobře ví. Zatímco předtím se ta mladá rajda strachovala o to, aby vůně jejího zbroceného klínu neprozradila její touhy a potřeby, teď v to naopak doufá. Má ale jeden veliký problém, špekuluje o tom, jak se zbavit Kápa, o zboží v podobě několika dávek pervitinu má stále zájem, ale fakt, že je materiál takhle na dosah ji uklidňuje do té míry, že je schopna a ochotna si na jeho aplikaci několik minut počkat, zvlášť stráví-li je v Pepínově náruči a nejen v ní. Náhle zaslechne, že Kápo se vrací s pitím. "Už se to točí, už se to nese," zazní za dveřmi, ve kterých se vzápětí objeví Kápo s tácem a sklenicemi nalitého pití. Radka nemešká a skočí Pepínovi na klín a v ten samý okamžik mu vrazí mrštný jazyk do jeho úst, počne se s ním líbat. "No koukám, že máš zájem i něco jiného, než jen o peří," zachechtá se Viktor. "Hmm, možná," zaštěbetá Radka a jedním dechem dodává, "ale myslím, že oba vás asi nedám, promiň," jakoby provinile sklopí zraky. Představa, že by si ji vzali do parády tyhle dva pořízkové je pro ní do jisté míry lákavá, ale na druhou stranu má ze stejné představy dosti strach. Bojí se, že by té mužské síly mohlo být víc, než je její mladé tělo schopno pojmout. Tiskne se tedy k Pepínovi a ze všech sil mu svírá jeho silné paže. Notnou chvíli se všichni tři pozorují, Kápo se dívá vyčítavě na Pepína, ale když vidí, že je proti němu nejen Pepínova síla, ale i Radčino libido, které se rozhodlo spočinout v moci jeho společníka, s určitým úsilím se mu podaří uklidnit ty splašené koně, kteří momentálně opanují jeho tělo a mysl. "Tak já se půjdu tedy na chvíli projít, no," pronese s určitou trpkostí a také se znatelnou rozhořčeností v hlase. "Neboj, nejsem tady naposled, určitě si najdeme nějakou tu příležitost se lépe poznat," chlácholí ho s upřímností na jazyku Radka. Musí si přiznat, že nebýt Pepína, měl by u ní Kápo také velikou šanci k intimnějšímu seznámení. Usměje se na něho a laškovně zamrká. Kápo poznává, že tahle malá čubička nemá důvod mu lhát a jeho mysl se už zase nalézá ve stavu pohody a klidu. Pro dnešek má smůlu, ale není všem dnům konec. Bere si jen bundu a už se za ním zabouchnou dveře. Radka hledí na Pepína, je ochotna se mu odevzdat celá a bez okolků. "Vstaň, mám pro tebe překvapení," pobídne jí, ona vstává, načež ji svými prackami drapne za paže, které ji nenásilně, ale s pevným odhodláním přepaží za jejími zády a pobídne jí, aby se přemístila do vedlejší místnosti. Bez zaváhání ho poslechne a on si ji pomocí jednoduchého chvatu vede do ložnice, ve které jsou pouhé dva kusy nábytku. Obrovská postel, jejíž čelo zdobí nádherně zdobená pelest. Pak už je v místností jen prostorná skříň, jejíž venkovní prostor je v podstatě jedno veliké zrcadlo. Není pochyb o tom, že tato místnost už zažila lecjakou mrdanici a jebačku, ať už v podání Kápa, Pepína a Bůh ví koho ještě. Dívek a žen se tu určitě též vystřídalo mnoho. Radku ta myšlenka velmi rajcuje. Zásadní pro ní je, že Kápo evidentně hledí na hygienu a ačkoliv už ložnice byla svědkem kdejaké sodomie, dnes zase voní novotou a čistotou. Patrně to bude nejčistší prostředí, ve které se kdy milovala, kromě domova pochopitelně.

"Otevři tu skříň, kočičko," pobídne Pepíno Radku. Ta nemešká a udělá to. To co zahlídne, ji zprvu docela překvapí, možná se i drobek lekne. Skříň totiž evokuje takovou prazvláštní erotickou truhlu plnou různých smyslných pomůcek, důtek, bičíků, bičů a dalších nástrojů na trestání zlobivých děvčátek. "No doufám, že dneska nepoužijeme všechno," Radka neskrývá svůj údiv. "Nebo zlato, to bychom tady byli opravdu dlouho, možná i několik dní. Co by si Kápo počal?" směje se Pepíno hlasitým a sytým smíchem. "Dnes mám v plánu jen jednu věc, malinko si tě znehybním a spoutám, a abys neřekla, že jsem nelida, můžeš si vybrat, čím to mám provést. Chceš šátky, nebo provazy?" Pepíno se zdá býti velikým gentlemanem. Radce bleskne hlavou, že pro začátek, respektive pro seznámení se s touto praktikou, dosud totiž v rámci sexu spoutaná nebyla, by byly šátky nejlepší s ohledem na jejich šetrnost ve srovnání s provazy. Nakonec si ale vzpomene, že její zvědavost už dlouho škádlí myšlenka, jaké to asi je, prožívat při tom určitou míru bolesti. "Chci provazy, nebo pouta," vyhrkne nakonec. "No, abys toho nelitovala, mazlit se s tebou nebudu kurvičko," varuje ji Pepíno. Radka trvá na svém. Pepíno se tedy chopí provazů. Zároveň čapne Radku pevně kolem pasu a to zezadu, jeho silná paže tedy objímá Radku v oblasti břicha a hrudníku a posouvá se směrem ke krku, kde ji dlaní stiskne, až se Radka zalkne. Zároveň ale ucítí vzrušený pocit, který zaplaví snad každý kousek jejího těla. Její štěrbinka je v mžiku zase mokrá a její vůně šeptá ten stále se opakující příběh o touze a tělesném souznění. "Klekni se a opři se o tu pelest, vezmu si tě zezadu," přikáže jí bez výčitek, ona bezmyšlenkovitě poslechne. Přiloží své ruce k pelesti a dovolí mu, aby si ji přivázal. Provazy se už jak klubko mrštných a po kořisti prahnoucích plazů obtáčejí kolem jejích rukou a znemožňují ji tak se jakkoli bránit, nebo se vzpínat. Pro pár dalších minut bude jen jeho, poskytne mu vše, na co si jeho zvrhlé libido vzpomene. Připoutá si ji pevně, vidí na ní, že není v tomto oboru kovaná a chce ji poskytnout důkladnou péči, na kterou bude děvenka s láskou vzpomínat. "A teď roztáhni nohy," pokračuje v příkazech. "Úplně je roztáhni, dělej, ať k tobě můžu pořádně," napomene ji a plácne ji přes zadek, jednou ale docela surově. Ona pociťuje, jak vlhne. Přiklekne k ní a to už jeho mohutná dlaň a prsty rajbují její slastnou šťávou zaplavující se mušličku. Levou rukou ji přitom chytne za vlasy a trhavými pohyby s ní smýká. Radka je v ten okamžik ve slastném opojení, takhle s ní ještě nikdo nezacházel, ale najednou chápe, že to byla chyba, protože právě takové chování podněcuje její myšlenky do rajcovných hodnot. Pepíno jí nepřestává hladit, dráždit a vzrušovat, stará se o její kůzlátka, ztopořené bradavky, sem tam ji plácne, neustále a průběžně se věnuje její mušličce. Honí jí tak mocně, že Radka nemá důvod šetřit tím rozkošnickým mokem, který zurčí s její pičky nedbaje čistě povlečené postele. První její orgasmus je na Světě, to ale Pepínovi nestačí a nepřestává dráždit její klitoris, potřebuje zjistit, zda není Radka multiorgasmická. Nález je pozitivní. Trvá jen několik vteřin a Radka se chvěje pod vlnou orgasmu druhého, prakticky navazujícího na ten první.

"Vykuř mě a vysaj," tak zní jeho další prosba, jeho čůrák už je řádně postavený, ona ho bez zardění bere do úst a začíná ho zpracovávat. Saje ho, olizuje, tu se s ním mazlí a hned ho zase horlivě kouří. Slinami též nešetří. Pepíno si to vychutnává, na to, že je to mladá holka, je celkem šikovná. Pak k ní přistoupí zezadu a vsune svůj penis do její kundy. Nevzpírá se mu, naopak ho poddajně pohlcuje a svírá ho ve svém doupátku plném toho voňavého lektvaru. "Podívej, jak nám to bezvadně jde," pronese najednou Pepíno a zataháním za vlasy donutí svou novou kobylku, aby ve skříňovém zrcadle shlédla to bohapusté mrdání, kterého se zrovna dopouští. Vidí Pepínovo péro a lehkost s jakou vniká do její zvlhlé píčy, na slušnost už není čas ani chuť, rozkoš ovládla tuhle místnost, péro na kundu, maso na maso, typické mlaskání se rozléhá tím brlohem neřesti, Radka je v sedmém nebi, proměnila se v háravou fenku, co ochotně podrží. Pepínova kláda, to je teď to jediné, na čem v životě záleží, cítí jeho důraz a cit pro tempo, které mění, chvíli do ní buší, jak hluchej do vrat, hned na to zas jen trhavě do ní vniká až po koule. Skrz zrcadlo se mu zadívá do tváře. "Takhle mě ještě nikdo nešukal," přiznává. Když se na ní vyřádí zezadu, přičemž si ji bez pardonu chytne hezky za vlasy, dá odpočinout jejím svázaným rukám, překulí si ji a vezme si ji na misionáře, následujíc polohou, kdy ona leží na břiše s nadzvednutou prdelkou, při které stiskne pevně její boky a kyčelní kost. Závěrem ji ještě dopřeje jízdu na koníčka, Radka orgasmy neškudlí a co chvíli si nějaký dopřeje. To už je ale čas na to, aby si ulevil i Pepíno. Položí si Radku na záda, stiskem své dlaně na její obličej a krk si ji lehce přidusí a našteluje tak, aby jeho výstřik směřoval přímo na její vyplazený jazyk a směr její ústa. Radka má mužské sperma ráda, spolkne ho tedy bez problémů.

Radka i Pepíno jsou v sedmém nebi, přesto Radka za chvíli prohlásí. "Tak a teď by si dala tu čáru." "Počkáš s tím na Kápa, nebo to chceš hned?" vyzvídá Pepíno. "Dej mi to radši hned," odpovídá zmámená dívka a podává dealerovi své peníze, ten ji na výměnu podává pytlík s drogou. Ona si sedá ke stolu, připraví si čáru i srolovanou bankovku a to už se místností ozve zvuk, tak typický pro aplikaci drogy.

Oreáda v bílém

Uhrančivá kráska v bílém stojí přede mnou,

s úsměvem na rtech, však s hříchy v těle,

její kráse odolat nelze, mé tělo je bdělé,

přistoupím k ní a obejmu ji rukou pevnou,

odejít jí nedovolím, svou šanci nepromarním,

šátky a provazy rády mi budou nápomocny

sevřu ji v náručí, ještě než ozve se ponocný

toť smělý plán konaný v tom čase podzimním,

sukénku bělostnou vykasám ji hnedle

zadeček, co okénko do nebe s radostí spatřím,

jak před božím oltářem já v tichu se pomodlím,

šťavnatá mušlička zatřpytí se vedle,

těžko se udržet v takové vypjaté chvíli,

chtíč ve mně pulzuje silou medvědí,

o tom moralisté vůbec nic nevědí,

za vteřin pár v klidu bych uběhl míli,

jiné chutě mnou však právě lomcují,

chci se zmocnit té překrásné oreády,

padám dolů skrz všechny vodopády,

v mžiku krátkém těla naše se spojují,

čas jiný nastal a prostorově jsme též jinde,

to vlasy její, co šáhtúš za všechno mohou,

spanilost její může se srovnat jen s duhou,

líbezné je toto poupě co čertíky má v pindě,

ještě jí naplácám a bolest klidně ji způsobím,

však to má tak ve snáři napsané černou tužkou,

před mazlením dá přednost trestu mou rákoskou,

bez orgasmu neodejde, plane jejím vědomím.

Ochránci dětí, nebo gestapo?

Už dlouhou mi tak nehnulo žlučí jako okolnosti případu Evy Michalákové a jejich synů Denise a Davida, kteří ji byli prachsprostě ukradeni dle mého názoru zločineckou organizací Barnevern a to způsobem takovým, že by se snad i Franz Kafka divil. Zajisté, většina z vás z médií o tomto případu ví. Pokud ne, shrnu ho v kostce.

Paní Michaláková se před lety provdala do Norska za českého emigranta, který tam žil od šedesátých let. Postupně se jim narodili dva chlapci, Davídek a Denis. V roce 2011 jim ale oba syny odebral Barnevern a to pro podezření z možného sexuálního a fyzického zneužívání chlapců ze strany rodičů, větší podezření padalo na otce. Zatímco norská policie případ vyšetřovala, chlapci byli umístěni do pěstounské rodiny a to už měsíc a půl po odebrání od svých biologických rodičů. Zhruba po roce a půl policie odložila všechna trestní oznámení, vyšetřování zastavila, aniž by kohokoli obvinila. To ale norskou instituci, která zajišťuje, respektive by měla zajištovat sociálně-právní ochranu nezletilých dětí a mládeže absolutně nezajímalo a chlapci zůstali v péči svých pěstounů. Paní Michalákové bylo zpočátku umožněno se s Denisem a Davidem stýkat, ale patrně na vrub medializace případu se norští úředníci naštvali a jali se styk nešťastné matky se svými ratolestmi omezovat, až ji nakonec tuto možnost zcela odepřeli a navíc chlapce rozdělili do dvou pěstounských rodin. Nebohá maminka své syny tedy neviděla již rok a půl a to i přesto, že o ně bojuje ze vše sil. Norský úřad tvrdí, že paní Michaláková říká do médií jen to, co se jí hodí, zároveň ale nedokáže vysvětlit své prapodivné kroky, kdy i poté, co policie celou kauzu bez jakéhokoli obvinění zastavila, podnikal všechny kroky, díky nimž zcela přetrhal veškeré citové vazby mezi dětmi a rodiči, respektive jen s matkou. Paní Michaláková se totiž s otcem dětí rozvedla a to v domnění, že situaci pomůže, jelikož tíha nepotvrzeních nařčení visela především, jak už jsem se zmínil právě na otci hochů. Je nutno si totiž uvědomit, že Denisovi bylo v době odebrání 5 let a Davídek byl dokonce jen dvouletý, je tedy logické, že citové vnímání chlapců v daném věku a poté, co svojí biologickou matku viděli jen sporadicky a ještě k tomu za dohledu jiných osob, otupěli a hoši přilnuli spíše ke svým pěstounům, kteří se o ně dennodenně starali. To ale Barnevern nezajímá, za tuto kruté a nesmyslné chování se nestydí, naopak s tím od začátku kalkuluje a využívá to jako důvod k tomu, aby obhájil své stanovisko, ponechat chlapce tam, kde jsou, tedy v pěstounských rodinách. Začátkem října tohoto roku rozhodl tento úřad tak, že mladšího syna Davida pošle k adopci k jeho současným pěstounům. Ke staršímu Denisovi ztrácí matka rodičovská práva úplně a nebude se s ním smět nadále vídat. Není tohle naprostá šílenost?

Jak už jsem na začátku naznačil, z celé kauzy se mi slušně řečeno zvedá kufr a zlost mnou klátí tak, že sotva stojím na nohou. Ano, obvinění z ubližování, sexuálního obtěžování, nebo z jiného týrání vlastních dětí je skutečně vážná věc. Pokud se toto prokáže, je jasné, že úřady musí jednat a postarat se o bezpečnost těchto dětí. Ale praktiky Barnevernu jsou minimálně divné, no uznejte, není podezřelé, že se tento úřad zajímá více, jak o třetinu dětí, které se v Norsku narodí? Dále pro představu uvádím, že v roce 2005 mělo Norsko ve státní péči zhruba 12500 dětí. U nás je to při dvojnásobném počtu obyvatel něco mezi sedmi a osmi tisíci. Situace, kdy tento úřad takto jednoduše a snadno (záminkou často bývá jen třeba výchovný pohlavek), odebere děti a už po pár týdnech (v tomto případě to byl měsíc a půl!), je lifruje do pěstounských rodin (jakoby vůbec nepřipouštěl možnost, že děti budou jednou vráceni), přičemž biologické rodiče postaví automaticky do pozice zločinců, otrapů a záškodníků (presumpce nevinny jim asi nic neříká), kteří chtějí dítěti ublížit, mi připadá přinejmenším nechutná a divím se, že se tohle může odehrávat v době, kdy se celý Svět ohání lidskými právy. Nebo to nikdo nevidí?

Česká Republika je neustále peskována za to, jak se chová k Romům a poslední dobou i za přístup k uprchlíkům, ale to, že v Norsku existuje státem podporovaný úřad, sám sebe stavící se na soudy, který se za podpory norské vlády takhle podezřele "stará" o malé děti a dokonce dostává na tuto činnost horentní sumy peněz, nikoho nezajímá? Vždyť tento slavný úřad byl dokonce obviněn z pašování dětí. Neevokuje vám to nacistický Lebensborn? Kauza bratrů Michalákových je pochopitelně jen špička ledovce, podobných případů se řeší daleko víc. Například, polská dívka Nikola Rybka byla odebrána svým rodičům jen proto, že nějakou dobu chodila do školy v zasmušilé náladě (měla strach o svoji babičku, která byla těžce nemocná). Její rodiče pak za pomocí soukromého detektiva nechali svoji dceru vypátrat a postarali se o její "únos" k sobě domů do Polska, za což jim byl následně zakázán vstup do Norska. Známější jsou i případy i několika ruských dětí a jejich rodičů. Připadá vám tohle normální? Tak kde je potom spravedlnost a kde jsou lidská práva? Není vám z toho na zvracení? Nebo mi něco uniká, něco co nechápu, čím se liší mé chápání a uvažování? Vysvětlete mi to prosím. Jaký je váš názor?

Doporučuji shlédnout ruský dokument!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Reportář z televizního pořadu 168 hodin odvysílaného v loni.

Dokument o ruských dětech odebraných v Norsku (jen pro silné povahy).

Podzimní krasohled

Podej mi ruce, já zahřeji je ve svých dlaních a budu na ně dýchat. Cítíš, jak voní to podzimní milování? No tak si odlož... Copak nevidíš všechny ty rozličné barvy podzimu?

Porno anketa

Jak vidno z mé ankety máte největší zájem o pornografické povídky. To, že jsem delší dobu žádnou nenapsal, má na svědomí čas, kterého se mi poslední dobou moc nedostává. Ale snad se polepším a ještě nějakou tu prasárničku napíši. Docela by ale zajímalo, jestli tyto povídky čtou spíše muži, nebo ženy. Zároveň jsem též zvědavý, do jaké míry se vám mé povídky líbí. Proto jsem připravil anketku další. Prosím, hlasujte pravdivě a poctivě, případně připojte i komentář, klidně jen na email, stydíte-li se…

Průša + Ďábel + Zelená

Hagen Baden a Tři Sestry jsou kapely, které zdobí krákor mistra Lou Fanánka Hagena. Malé upozornění, skladba Průša je skutečně od skupiny Hagen Baden, nikoli od Tří Sester, jak se mnoho lidí mylně domnívá. Pravda je, že Tři Sestry po rozpadu Hagen Baden zmiňovaný opus převzaly.

Třetí píseň "Zelená" doplním o malý kvíz. Schválně, kdo z vás první pozná mladičkou herečku a moderátorku, která se s Fanánkem v klipu "skamarádí"? Ten má u mě pochvalu.

Všechny klipy nechť jsou věnovány tragicky zesnulému Františkovi Sahulovi, který měl po celý svůj krátký život "Stíny na duši".

Všechny parfémy Světa

I kdybych se stal milionářem,

stejně bych tě dál hladil pravou rukou,

ano tou samou rukou, kterou denně onanuji, když na tebe myslím,

hladil bych tě dlaní zprvu jen po tváři,

abych tě ujistil, jak hořím, když slyším tvůj čarozvučný dech,

pak hřbetem ruky sjel bych ti po líčku na dotek k ústům,

co by mi mlčky vyprávěla ty vzkazky beze slov,

o tom, jak prahneš po mě, drnkajíc hravě prsty o svůj klín,

když žízníš, nikoli po vodě, s ohněm v těle,

co žhaví tvé uhlíky planoucí z tvých očích, těch okének lásky,

do kterých se tak rád dívám a vidím v nich všechny ty

rarášky, čertíky a motýlky, co v bříšku máš lásko má,

když kundička ti vlhne mokem, co voní líp, než všechny parfémy Světa

tvé rtíky skously by můj prst tak, až bych zamžoural bolestí,

podobně pak budeš mžourat ty, až zatáhnu za provaz,

kterým si tě svážu, to až na tebe dostanu zálusk a ty zas na mě,

mlčky to poznáme, jen jedno pohlédnutí stane se prozřením,

kdy uchopit tě budu moci, nikoli ladně, o to víc svůdně,

dosti na to, aby se ti kolínka podlomila, a ty

s povzdechem poddáš se přitažlivosti zemské, však neměj strachu,

já paži svou nastavím vstříc tvému tělu, jedna paže bude stačit,

pro tak křehké tělo, co s pírkem dalo by se měřit,

budeme-li mluvit o váze a v tom okamžení sklouzne se tvá bytost

po mé paži, lehce a ladně do pokleku vtělíš se přímo přede mnou,

spanilá, líbezná, nahá a hříšná, jak hadův sykot, když svedl tvou sestru,

bože, jak omamně čpíš hříchem, touha vábivá vytéká ti s klínu,

já vezmu brk a ten lahodný likér coby inkoust využiji a budu jim psát,

psát slova tak hříšná, až chvět se budeš po celém těle, neb právě

tvou kůži užiji co pergamen na ta sprostá a vulgární slova, co

obejmou nás v jasnozřivosti a spoutají nás v odlitek tak nemravný,

že i v pekle budou se rdít nad tím obrazem, na němž budeš ty a já,

dva milenci sebe hltající, jakmile ty v pokleku zhltneš mé

ztopořené já, obejmeš ho perlivými rtíky, ach povídej jak chtivě,

jazykem pozvedneš můj úd do výšin nebeských, až

zmohutní v tvém polibku francouzském poskytnutém bezostyšně,

jen tak už budu schopen vnímat a chápat život, krev v mých žilách

snad opět se rozproudí, jen tehdy, budu-li mít klín tvůj na očích

budu živ, jinak nikdy víc, toť je mým osudem,

sevřít tě v náruči těsně poté, co ústa tvá obejmou můj falus

v modlitbách zkažených a perverzí psaných, pak popadnu ten oltář,

míněno tělo, schránka, jež byla ti dána a chtíčem uštknuta,

mysli na to, jak lehce do tebe vstoupím a ty mě přijmeš s potěšením,

přesto, že hrubým budu anebo právě proto vtáhneš mě

kundou svou zbroceným lepkavou a šukavě hladovou, ale

to až krátce poté, co k posteli si tě přikurtuji tak pevně, že

pavouk bude mi to závidět, pak budeš v mé moci, v mém ráji a

já v tom ráji budu s tebou, neb budu v tobě kmitat a přitom tě svírat,

věř mi, tak horlivě, jak jen to bude možné a únosné pro nás oba,

budu v tobě dostatečně dlouho, abych ti dopřál orgasmů pár,

až přitom posledním se k tobě přidám a střikem dopřeji si

ten pocit splynutí a to už tvou štěrbinku bude prolévat má bělostná slast.

Óda na Kiku

Z ranní rosou anděl rozhodl se povstat,

s láskou v srdci články jal se nám psát,

blog plný citu, něhy, nadhledu a emocí,

slova, co hravě vyzrají nad každou nemocí,

není to vlastně anděl, spíše andělka,

jakou má přezdívku? No přece Kika,

to její článek o pornu tuze mě zaujal,

neváhal jsem a rád se k vám přidal,

přidal jsem se, napsal první komentář,

od té chvíle už rok plní blog můj diář,

je zkrátka součástí mého holého žití,

toto je tedy pro Kiku pomyslné kvítí,

květena za to, že takhle mě zlákala

a svými články život můj mrzký zhojila,

jak mávnutím čarovného proutku,

smál jsem se a to nejen v koutku,

bavím se jejími články od rána no noci

Kiku mám prostě rád, není mi pomoci,

když je mi zle, když je mi na draka,

její blog pročítám namísto panáka,

Kika je hrdinka, o tom se nehádej

a na její super blog z radostí zavítej,

uvidíš, že potom ti bude provždy hej,

nepochybuj o tom a za pravdu mi dej.

Milá Kiko, co slova děkovná, přijmi tuto ódu,

cítím se jak v bavlnce, když jsem na tvém blogu!

První výročí

Ano vážení přátelé, dneska tomu je přesně jeden rok, co jsem sem vložil svoje první literární pokusy. Samozřejmě se nabízí logická otázka, proč jsem to udělal a co mě k tomu vedlo. Tak dobře, já vám to tedy prozradím. Tak tedy, proč a nač jsem se stal blogerem?

Inu, patrně prvním červíčkem, který se do mě zakousl, se zrodil pod vlivem návštěv odlišných koncertů amatérských a regionálních kapel. Do tohoto světa nezávislých a ne pro peníze hrajících kapel jsem vstoupil už dávno, je tomu minimálně 15 let, co chodím po amatérských, hudebních akcích a tam se setkávám se spoustou nadšených a talentovaných lidiček, jejichž jména se však stěží kdy proslaví. O to víc je ale ctí fakt, že jsou odhodláni ukazovat svůj kumšt a své umění a to i přesto, že se mnohdy musí trmácet i stovky kilometrů kamsi daleko, do zaplivané hospody, či klubu, kam na ně často přijde jen hrstka uznalých fanoušků. Ono to zní trošku beznadějně, ale o to víc obdivuji jejich nadšení a entuziasmus pro danou věc. A ujišťuji vás, že na vrub toho, že je nikdo nezná, to nejsou automaticky mizerní hudebníci. To, ani náhodou, ba naopak. Oni ale zkrátka nechtějí dělat umění pro peníze, nechtějí se promenádovat v nějakých soutěžích a show, kde jim nomenklaturní a post nomenklaturní umělci budou radit, jak a co hrát, či zpívat. Oni to dělají od radosti, chtějí hrát to svoje, hudbu, kterou mají rádi. A tohle konání mě vždycky inspirovalo a poňoukalo mě to k tomu, abych se též nějak umělecky vyjádřil. Jenže, co naplať, jsa hluchý jako pařez, neschopen v rytmu odtleskat "Šla Nanynka do zelí", ze zpěvu s trojkou jen s milosti a za pomocí výhružky, že dá-li mi úča horší známku, budu zpívat nepřetržitě a to nejen v hodinách hudební výchovy, mi bylo jasné, že muzikant, ze mě nikdy nebude. A tak jsem se rozhodl, že nejjednodušší varianta uměleckého vyjádření je pro mě psaní. Kde brát inspiraci? Ze života, jak jinak. A tak jsem si žil, žil a žil, ale ta správná slova nepřicházela. Až jednou ze mě vypadlo pár slovíček, pár větiček a asi za půl roku znovu. Své pokusy jsem ukládal na svém profilu na Bandzone, co jako na to řeknou lidi. No, neřekli na to nic, žádné reakce ani komentáře. Hmm, asi to mé psaní za nic nestojí, pomyslil jsem si smutně, přesto jsem se rozhodl své výtvory prezentovat i jinde. Věděl jsem, že existují jakési blogy, kam se právě dají ukládat různé články a podobné výtvory. A tak jsem narazil na tento blog. Moje původní představa byla taková, že sem budu vkládat tak jednou za měsíc, nebo dokonce jen jednou za několik měsíců a po půl roce si zkontroluji, jestli mi náhodou nepřišel nějaký ten komentář.

Když už jsem si ten blog založil a pojmenoval ho "Akim a jeho hospodské zápisky" (posléze přejmenován na "Akimův lykantropický necronomicon"), chtěl jsem se také porozhlédnout, abych měl představu, jak má takový správný blog vypadat. Načež se to stalo. Narazil jsem na článek, "Sleduju porno", sepsaný oblíbenou bloggerkou Kikou. Tento článek se mi moc líbil, okomentoval jsem ho, a pak už netrvalo dlouho a blog Proti Depce se stal mým oblíbeným a denně navštěvovaným čtivem. Navíc Kika byla tak laskavá a snad ze slušnosti mi okomentovala pár článků a mě to zkrátka začalo docela bavit. Napsal jsem několik krátkých, úvahových článků a těšil se z každého komentáře. Také jsem se trošku více rozhlédl a našel pár dalších blogů, které mě zaujaly. Většinu z nich navštěvuji dodnes, ať už je to prostopášník Stuprum a jeho mistrovská díla, která ač přes autorovu zhýralost mají profesionální úroveň a kvalitu, za kterou se jednou bude platit vysokými částkami, dále nechť je zmíněna Veršotepá, která mě tehdy, ještě coby Iluvia učarovala svými prokletými verši, které jsou cítit životem tak, jak rasův pytel zpěněným psím vztekem a strachem. Dále bylo by hříchem zapomenout na kočkomilku Janu, jejíž život se za uplynulý rok změnil k nepoznání a milá Janča kráčí hrdě v šlépějích svého milého prince vstříc svému radostně "bolestnému" osudu. Kdo mě opravdu umí rozesmát, je Evil, u jejíchž zápisků z běžného dne se culím ještě hodinu po jejich přečtení. Teď to holka trošku fláká, plnými doušky si užívá života, lýtka se jí zapálila, je tedy zamilovaná. A to je moc dobře. Po nějaké době mého blogerského života jsem také poznal userku. Její blog je naprosto výjimečný a myslím si, že krásně zobrazuje to, jaká je userka i ve skutečnosti. Její blog totiž působí naprosto otevřeně, zároveň je v něm spoustu lásky, něhy, citů a emocí. Není těžké si tento blog zamilovat. V neposlední řadě musím zmínit fenomén a erotickou ikonu blogu, Porcelánovou Pannu, která bez servítek štěká své názory bez bázně a hany.

Tím rozhodně výčet mnou navštěvovaných blogů nekončí, ale s omluvou tu nebudu vyjmenovávat všechny. Prozradím jen, že blogů, které navštěvuji, jde-li to každý den, je v rozmezí 20 až 25. To je pro mě tak ideál, nechci a ani nemohu zapomenout žít reálný život.

A jak to vidím do budoucna? Sám nevím, přiznám se vám, že vlivem několika nepříznivých okolností, procházím temným, nebo spíše smutným obdobím svého života a patrně oprávněně se obávám, že může být ještě hůř. Prosím, neptejte se mě na podrobnosti, o tom se vážně bavit nechci a nebudu. Do jaké míry budu působit na blogu dál uvidíte sami, bude-li to alespoň trošku možné, budu pokračovat, jen možná v mírnějším tempu. No uznejte sami, že se docela snažím, ne? Zhruba 100 článků za 365 dní, to věru není málo. Když jsem s blogem začal, ani náhodou by mě nenapadlo, že budu psát povídky a to dokonce i na pokračování. Nebo že napíši nějakou báseň, to pro mě bylo tenkrát také absolutně nepředstavitelné. Rozhodně chci někdy dopsat Márkétku a také mě těší, že se vám dle ankety líbí mé prasárničky, jen se nebojte je komentovat, za to vám snad hlavu nikdo neutrhne, ne? Rovněž bych vám chtěl vysvětlit jednu důležitou věc. Většina z vás si patrně všimla, že některé mé povídky jsou pornografické, nerad bych ale, abyste takto chápali celý můj blog. Ta varovná tabulka je tam pro jistotu a po jistých zkušenostech, i když vám řeknu upřímně, že mě tam také pěkně štve. Chci vás tedy poprosit a požádat, abyste významově i literárně rozlišovali mou tvorbu pornografickou a tvorbu "slušnou". Nehledejte prosím za každou cenu ten sex i v mých slušných výtvorech, i když sám nemohu vyloučit, že to tam občas neprosákne z mého podvědomí. Bohužel žijeme v době, kdy ačkoliv jsme pornem doslova zaplaveni, stále hrajeme tu hloupou hru na to, že porno je jakési tabu, něco špinavého, co k ostatní tvorbě nepatří a musí být od ní striktně odděleno. Já si to prostě nemyslím. I proto jsem si nezaložil zvláštní pornografický blog, přijde mi to jako zbytečnost, ačkoliv vím, že mnohé "slušné" čtenáře, mé porno povídky k návštěvě mého blogu možná odrazují. Pochopte, že jsem člověk, muž, kterého ženou touhy, chtíče a pudy, zároveň si ale myslím, že mám v sobě spoustu něhy, citů a lásky. Nač tyhle věci separovat, když sídlí v jedné osobě? Berte to prosím tak, ruku v ruce s nadsázkou a humorem.

PS: Pro Kiku jsem připravil takový malý dárek, který ale zveřejním až 25. září, čili v datu, kdy mi ona odpověděla na můj první komentář, což lze tedy s trochou nadsázky chápat, jako datum našeho "seznámení". Chci vás ujistit, že stejně tak, jako jí, si vážím každého vašeho komentáře. Přesto ale Kika přece byla první, to proto ten dárek.

Trpké ráno

Prorostlý kořeny,

sám v sobě vykořeněn,

obklopen davem,

v lidskosti osamocen,

oděn do obleku,

přesto vždy odhalen,

zdoben úsměvy,

s radosti nenarozen,

přes něhu v srdci,

pro objetí nezplozen,

boláky na rukou,

na zteč už připraven,

neduhy po těle,

však nikdy nemocen,

v Krista nevěří,

leč Bohu nakloněn,

lásky se obává,

ke skonu již ochoten.

Forty-Six & 2 + Sober

Kapelu Tool už jsem vám představil, ale tyhle kids covery jsou naprosto skvělé. No uznejte, nejsou ty děcka úžasná? A jak si to dávají! Třeba ta pasáž 3:20 - 4:00 u skladby Forty-Six & 2. No úplná paráda. Ještě doplním jméno té "malé" zpěvačky, Kala Rose. A ten prcek z tou lopatou!

Pošťačka Madla

Z pravou rukou na poštěváčku,

zahlídl jsem vám naši pošťačku,

o polední pauze drandí se moc ráda,

v pindě má už svého vibro kamaráda,

z brašny vytáhla ho její ruka hbitá,

na nic nečeká a už toužebně kmitá,

mnoho šťávy zdobí její bělostná stehna,

gaťky zahodila, pošťácká nymfo běhna,

jednou dovnitř, hnedle ven,

tak to u ní chodí každý den,

všichni už na ní volají Madlo,

kde zas máš to své madlo?

Proč způsobuješ si ty trampoty,

opět si to děláš místo rachoty?

Nejdřív rozdej poštu ty naše trdlo,

pak si doma sedni na to své madlo,

budeš to mít v klidu a pěkně v teple,

copak ti nevadí, jak fičí ti u prdele?

Jsem na poštu, strašně vítr duje,

tak ať ti nenastydne ta tvá sluje,

v pohodlí domova se schovej,

a trošku důstojně se chovej,

polední pauze už je dávno konec,

a ty tu kmitáš, jak kdejaký honec.

Taková už je ta naše Madla dravá,

za poštovní přepážkou si hrává.

Našeptávač anonymní

V koutku nebe sedí si,

zádumčivě dumá si,

coby komu napískal,

ve vlasech ho povískal,

je to totiž jeho cílem,

býti krutým Rarachem,

vnímá to jak poslání,

někdy je to k posrání,

co těm lidem našeptat,

i pořádně je vydeptat,

když už má tu šanci,

a žádnou toleranci,

on je hříčka nebíčka,

utečenec z peklíčka,

tenhle zvláštní pán,

co přichází nezván,

on tahá sirky osudové,

z té krabičky ebenové,

cesta od něj, ta je dána,

jak pro pána i pro kmána,

z té už zkrátka nesejdeš,

ať už běžíš, nebo jdeš.

Fat Wizard

Moji miláčci, Kalle. Nelze to sem nedat.

Slzy a krev odsouzence

Drahá Blaženko,

sestřičko má milená a milovaná, jak sama moc dobře víš, toto jsou mé poslední věty a největší zlořád Světa tomu chtěl, že to budou slova hořká, jak pelyněk a trpká, jak ta nejpodřadnější réva, která kdy uzrála. Budou to slova, která patrné u tebe spustí vůči mé osobě pocity opovržení, odsouzení, pohrdání, despektu a možná i nenávisti. To vše jsem ochoten přenést přes srdce, jen prosím nedopusť, aby se tyto věty dostaly do rukou našich rodičů. Zlomilo by je to tisíckrát víc, než tebe, strašně moc by jim to ublížilo, ve jménu našeho žití, nedovol to. Jestli si mě kdy měla alespoň trošku ráda, prosím slib mi, že naši rodiče tyto řádky číst nikdy nebudou.

Ach sestřičko, mohl bych mluvit hodiny, dny, týdny, měsíce a roky v kuse a stejně bych se ti nestihl vyzpovídat i zcela vypovídat. Těch pocitů je tolik a ani nevíš, jak je pro mě teskné, přímo palčivě bolestné, že ačkoliv to jsou slova o lásce, jsou tak hořká, krutá, bez přehánění rovnou odporná, při jejichž psaní se mi svírá hrdlo tak, že ani kapka vody by se v něm neprotáhla a srdce mi buší tak, že se bojím, že umřu dřív, než sám otevřu tu hříšnou bránu do světa po životě skutkem bojácným, úskočným, hanebným a zbabělým. Ale už musím začít vyprávět, času je najednou tak málo.

Začnu vzpomínkou na Jeníka, mého nejlepšího kamaráda a přítele, však ho dobře znáš. Vždyť jsme spolu vyrůstali, my dva a ty jako moje starší sestřička si ho se srdcem na dlani přijala téměř do rodiny, i vzala si ho za svého brášku s takovou láskou jako mě. Bože, láska, proč mi to slovo řve do uší, když má ladit v libém tónu, coby potůček prohánějící se širou krajinkou ladně a s něžností rodičky, co poprvé přivine své dítko v náruč svou milující? Jaký ďábel tomu chtěl, aby láska, ten pravěký symbol lidství a života v něm, je pro mě synonymem utrpení ukončeného v prokleté rakvi, na kterou se bude místo úcty a vzpomínek plivat a kamení házet?

Ale nyní už bez vytáček a zbytečného vykrucování, sestřičko moje. Víš, Jeník byl mou první láskou, už tenkrát, v době našeho dětství mi pravidelně bušilo srdéčko při každém, byť jen letmém pohledu na jeho tvář. To jen Bůh ví, kde získala jeho tvář tak kouzelné a mocné rysy, až tajil se mi dech. A ta jeho vůně, jak ta byla omamná i na metry. Vždycky se mi tak blaženě zatočila hlava, až jsem si představoval, jak rázem padám do snových obláčku, co na nebe mě vynesou s Jeníkem po mém boku a my se budeme tulit a smát na celé kolo, přesně tak, jak jsme se smáli, když maminka, či tatínek, lochtali nás na naše přání zas a znovu. K tomu ten jeho hlas, tehdy spíše hlásek, není na širém Světě hudebního nástroje takového, aby dovedl vydat tak mechový a medový zvuk, jenž podobal by se jeho švitořivému hlásku. Jen promluvil a já věděl, že v celičkém nekonečném vesmíru je vše tak, jak má být. Zamiloval jsem se do něho, milá Blaženko s takovým odevzdáním, jenž mělo trvat na věky věků, nehledě na čas, místo a prostor. Jsem gay sestřičko, to už ti snad muselo dojít z mého vyprávění. Že není tak zle, říkáš si? Máš pravdu, ve světle prozatím napsaného zdá se život žitelný, dnes je jiná doba, tolerantnější řekl bych, zvlášť u nás, kde lidé ač třeba nesouhlasí, alespoň mlčí a respektují, neženou tě za jinakost před soud a ke katovi pro rozhřešení, alespoň ne většina. Leč moje zpráva nekončí, věř mi, bude hůř. Co hůř. Bude nejhůř sestro má, snad zatím považuješ mě stále za bratra svého, jestli ano, užij si pár okamžiků, neb další věty budou milionkrát děsivější oproti těm dosavadním. Dovol mi pokračovat Blaženko.

Když jsme povyrostli, ty, já i Jeník, s podivem jsem zjistil, že mé city k Jeníkovi se tuze změnili, ano měl jsem ho pořád rád, leč láska tak žhavá, se jakoby zázrakem přeměnila opět v přátelství. Něco se změnilo a já zprvu nechápal co. Byl to přece pořád ten stejný Honzík, jen povyrostl, zmužněl a bradku si nechal narůst. I ve mně, proměnil se chlapec v muže, pozbyl jsem své dětství na úkor dospělosti, nevinnost jsem ztratil samohanou, asi tak jako ostatní. A pak se to jednoho dne stalo, kéž by se ten den Slunce na oblohu vůbec nedostalo, v ten den, kdy hřích ovládl mé tělo, respektive já si své hříšné konání uvědomil, ledva jsem spatřil toho chlapce, víš Marka, našeho souseda. Dnes je mu 16, ale tehdy byl sotva desetiletý a já jsem na něho byl nucen zírat, cosi mě nutilo ho pozorovat, dívat se na něho a pak, po odchodu domů, jsem na něho nedokázal nemyslet. Mou mysl ovládly síly temné a zkažené. Snad už ti dochází má drahá sestro, kam patrně mířím, slzy tvé již jistě kanou po lících tvých, nebo se už vztekem zalykáš, při představě, že tvůj doposud milovaný bratr, přiznává se ke chtíčům tak podřadným a hanebným.

Ačkoliv mám pocit, že další slov již netřeba, jelikož už si tyto listy ve velikém vzteku a zlosti roztrhala na kusy, budu přece jen chvíli pokračovat, doufaje, že s vypětím všech sil sebereš ještě nějakou sílu k dočtení mého dopisu. Inu, netrvalo příliš dlouho a já si Blaženko uvědomil, že k němu pociťuji totéž, co jsem předtím cítil k Jeníkovi. Byla to láska, sestřičko. Přál bych si, aby se mé tělo samovznítilo a shořelo v popel, sotva dopíši tato slova, tehdy bych byl spasen. Ale to se nestane, je mi určeno dožít a zemřít s hříchem v těle i mysli. Ano, zamiloval jsem do Marka tak snadno, stejně jako kdysi do Jendy, jen to bylo bolestnější při vědomí, že touha a chtíč, které mou lásku doprovází, jsou hnány dětským věkem mnou milované osoby. Přitahují mě děti, jsem pedofil, v tomhle ke mně život není fér. Proč uštědřil mi život takovou ránu, proč vláčí mě peklem a to ještě ve jménu lásky a touhy? Vždyť v lásce a v touze měl by člověk prožívat jen chvíle radostné, přeplněné štěstím a ne s dojmy, při kterých se člověk štítí sám sebe. Zkus pochopit sestřičko, jaké to je, zvracet sám ze sebe a z vlastních skutků chvíli po té, co se ukojíš při myšlenkách na malého, nevinného chlapce.

Mohl bych pokračovat dále sestřičko, ale už tě nechci více trápit. Mé chtíčem a touhou hnané pudy mě dovedly k rozhodnutí, že bude lépe, až samobijstvem ukončím své bytí. Už jen teoretická možnost, že bych mohl v budoucnu podlehnout svým pudům a snad pod rouškou jakési sympatie umluvit nevinného chlapce, byť jen k náznakům her erotických mi je odpornější, než smrt má vlastní. Přísahám ti na smrt našich rodičů, že do této chvíle jsem se žádného chlapce nedotkl ve smyslu erotickém, či sexuálním, ani jsem s žádným chlapcem na tato témata nehovořil, nechť je tedy má smrt zárukou, že se tak nestane nikdy.

Víš, drahá sestřičko, život někdy není fér. To, co se událo, neb mohlo udát, snad není fér vůči mě, zajisté to není fér vůči tobě a našim rodičům. Nicméně je to fér vůči Jeníkovi, Markovi a dalším chlapcům, kteří se mi mohli v životě připlést do cesty. Já jen doufám, že jsi pochopila slova má a nezanevřeš na mě úplně, pokud ano, zlobiti se nebudu, jen tě prosím znovu ušetři mých myšlenek naše rodiče. Pochopitelně, ani Jeník s Markem nic netuší.

Naposled tě v pokoře žádám o špetku odpuštění a s bratrskou láskou v srdci posílám tuto posmrtnou zprávu.

Sbohem tedy, tvůj bratr Kryštof.

Pro jistotu uvádím, že tato povídka v podobě dopisu na rozloučenou je zcela fiktivní a postavy v ní vystupující nemají se mnou, ani s nikým z mého okolí nic společného.

Odvrácená strana lásky

Bez lásky se nedá žít, tvrdí se, a když se na to podíváme věcně, je to pravda doslova a do písmene. Kdyby se lidi nemilovali, nekopulovali by spolu, tudíž by se nerozmnožovali a lidstvo by vyhynulo. Necita okamžitě namítne, že souložit, čili rozmnožovat se dá i bez lásky, pouze pod rouškou chtíče a libida. A bude mít prakticky vzato svatou pravdu. Dělají to tak zvířata a lidé to v určitých fázích svého vývoje dělali také tak. Zkrátka se na to vlítlo a bylo, trtkali jsme, jako ty zvířátka. Nebylo to o lásce, o citech, nýbrž o pudech.

Posléze člověk evolučně "vyspěl", začal se chovat "civilizovaně" a dle společenských, národnostních, regionálních, náboženských i jiných pravidel, zvyklostí a úzů. Prohlásil se za pána tvorstva a za nejmoudřejšího živočicha na Zemi. K lásce se moderní člověk staví též s určitým vývojem a posunem a to jak ve jménu doby, ve které se právě nalézá, tak pod vlivem právě všech těch zvyklostí a pravidel. V současnosti je v Čechách, stejně jako i ve většině civilizovaných Zemích společensky určeno, že člověk by měl žít monogamně, tudíž že má mít pouze jednoho partnera, či partnerku. Mluvím tak o většinové populaci, která to tak chápe, respektive se tím řídí, nebo se o to minimálně snaží, zatímco menšinová populace se domnívá, že člověk jako tvor je naopak polygamní, nebo spíše polyamorický a že žije-li celý život s jedním partnerem, jedná tak na vrub své přirozenosti. A kdo má tedy pravdu? Já myslím, že i ten největší snílek a romantik na Světě musí se sklopenou hlavou uznat, že člověk je tvorem smýšlejícím spíše polyamoricky, a to jednoduše proto, že drtivá většina populace je schopna udržovat milostný poměr s dvěma partnery najednou. Slovo nevěra je ve společnosti skloňováno více, než často. Všichni přece víme, že láska je bestie ošemetná, vrtkavá a ovládající různá kouzla a čáry, navíc nehrající dvakrát férově. Tím ale nechci říct, že by se měl člověk vykašlat na vztahy a hledat protějšky jen na sex. Láska je úžasná věc, a když se dva jedinci zamilují, žijí jeden pro druhého, lze jim to jen přát a fandit jim.

V podstatě jsou dva způsoby, jak lidé prožívají zamilovanost a lásku. Někteří lidé se do každého vztahu vrhají střemhlav, nehledí nalevo, napravo a plnými doušky hltají ten zázrak z okouzlení, když jejich srdéčko zasáhne šíp Amorův. O to víc ale poté bývají zklamaní, smutní a zhroucení, když se vztah nevydaří a protějšek je třeba opustí. Jíní lidé berou vztahy spíše s rozumem v hrsti, přemýšlejí praktičtěji, věcněji a případné komplikace je tolik nerozhází. Má ale takhle chápaný vztah ten potřebný šmrnc a hloubku? Nejlepší je zlatá střední cesta, říkáte si? No jo, tady ale vyvstává otázka další, neméně těžká a palčivá. Kdy tedy použít rozum a kdy se nechat unést na obláčku citů a emocí? Nebylo by tedy lepší žít, polyamoricky, eventuálně polygamně, když nám ta monogamie moc nejde a drtivé procento lidí žije v nevěře? Je nutné si přiznat, Homo internetus, čili člověk internetový se s otázkou oné rovnováhy rozumu a citů dosti trápí, respektive v ní plave, jako moucha v ranním pivě. Není nic křehčího, než mezilidské vztahy, dalo by se bez lhaní říci. Například v Čechách se rozvodovost pohybuje mezi 45 až 50 procenty, což, jak zajisté uznáte, je číslo velmi vysoké. Není nutno dodávat, že životaschopnost párů nesezdaných není o mnoho lepší.

Možná máte pocit, že to vidím moc černobíle, negativisticky a také že míchám hrušky s jablky. Já si ale přesto myslím, že tak šíleně vysoká rozvodovost a nízká životaschopnost partnerů je zapříčiněná právě tím, že člověk uvažující plyamoricky (polygamně) si určil, že společensky nejúnosnější je život monogamní. A tím se konečně dostávám k meritu věci a ťukám na hlavičku pomyslného hřebíčku. Inu, láska má jednu obrovskou nevýhodu. Ona mrška občas vyprchá, nebo se důvodně, či bezdůvodně vypaří, jak pára nad hrncem a občas se také přihodí, že terčem našeho zájmu se rázem stane někdo jiný, než náš partner. Jednoduše se to občas tak zašmodrchá, že člověka, kterého jste dříve milovali, už zkrátka nemilujete, případně se zamilujete i do osoby jiné a nejste schopni si vybrat. Opět se nabízejí ty mršky polygamie a polyamorie. Jak jinak tuto situaci řešit, než rozchodem? Nebo jen podlehnete svodům a s hříchem na jazyku, stane se z vás nevěrník a vy balancujete jako provazochodec mezi dvěma vztahy? Jak z té zapeklité situace ven? Uznejte, že takto nastolený život není prostě fér.

A proč vám vlastně cpu do hlavy všechna tato moudra, která pro vás nejsou vůbec nová a užitečná? Vy, co znáte obsah některých mých povídek, mi to možná nebudete věřit, ale já jsem osoba veskrze romantická, nevěru zavrhující a to, že se nám všeobecně hroutí vztahy, mě docela trápí. Proto mě napadlo udělit vám pár rad do života, především toho milostného. Já si totiž myslím, že na vztahu se musí pracovat a to vzájemnou angažovaností a snahou daný vztah jakkoli okořenit a zpestřit. Není nic horšího, než rutina, nuda a stereotyp, všechny tyto aspekty zničí do základu každé souznění. Také si myslím, že co se týče lásky a vztahů, existuje několik anachronismů, zvyklostí, pověr a polopravd, které vám v bodech uvedu, pokusím se je vyvrátit, případně i poradit, jak se v dané situaci zachovat. Je to tedy takové Akimovo milostné desatero:

1. Partneři si mají být rovni - zní to logicky a přívětivě, ale většinou tomu tak není a dle mého názoru ani být nemá. Vždy je jeden z partnerů dominantnější a druhý submisivnější a je jedno, jak je to rozvrženo, i když je pravda, že dominantnějším bývá většinou muž. Tady je důležité neohýbat věci přes koleno a nechat věci plynout, tak jak jsou, ale dbát na to, aby situace nespadla do extrému. Pak se může stát, že dominant začne svého postavení zneužívat a jedná-li se o jedince psychicky nestabilního, může dojít i na domácí násilí.

2. Naše láska je rovnocenná - dle zkušeností ať už prožitých, či odkoukaných si myslím, že v partnerství je vždy jeden, který miluje toho druhého víc, než ten druhý toho prvního. Cynik může poradit, "vždy dbej na to, aby tě tvůj partner/ka miloval/la víc, než ti jeho/jí. Mě nezbývá, než poradit, abyste se zkrátka snažili, aby vás váš protějšek zbožňoval, co nejvíce.

3. Sex a erotika je něco, o čem se nemluví - možná vám to zní divně až směsně, ale divili byste se, kolik lidí v partnerství si není schopno říct, co by se jim třeba v sexu líbilo. Jednou se mi známý přiznal, že si občas zajde do nevěstince. Když jsem se ho optal, proč, když má doma tak pěknou ženu, odvětil mi, že v bordelu mu ta slečna poskytne vše, oč si řekne. Na otázku, proč si o to neřekne doma své ženě, mi se sklopením zrakem opáčil, že se stydí a je mu to trapné, protože se o sexu nikdy nebavili. Doplňuji, že šlo o manželé, kteří spolu žili 10 let a měli spolu 2 děti.

4. Sex je rutina - také byste se asi zhrozili, kolik lidí si pod pojmem milostný život představuje misionářské šolichání hezky potmě, pod peřinou, na misionáře, každou středu, hlavně ať to máme do pěti minut sfouknutý, když začíná ten nový seriál. Přitom stačí zapojit svou fantazii, naučit se neustále objevovat nové věci, jak u sebe, tak u svého partnera, vždyť erotika a sex má toliko podob od jemného mazlení, až po BDSM řádění. Stačí jen tyto věci objevit a užít si je do sytosti.

5. Existuje jen jeden/na princ/ezna - Tenhle komplex mývají většinou ženy. Určí si svého pana Božského, kecnou si před ním na zadek, totálně se mu odevzdají, a když si pan Božský najde nějakou jinou, jsou z toho jednak psychicky totálně dole a za druhé a to především hledají jiného pana Božského a "obyčejní" chlapi jim nejsou dost dobří. Aby bylo jasno milé dámy, pan Božský neexistuje, to, že jste si ho vytvořili ve své hlavě, na tom nic nemění. Pro pány platí totéž o dokonalých princeznách.

6. Se slušností nejdál dojdeš - Tento bod se týká především mužů. Říká se, že pokud se budeš k ženě chovat vždy slušně, máš vyhráno. Tak to ani náhodou. Ženy mají rady romantiku, ale jen v určité míře. Pokud budeš tu svoji lásku obskakovat od rána do večera a každou půl hodinu ji posílat zprávu, jak moc ji miluješ, tak věř tomu, že za pár dní, týdnu, či měsíců se ti zkurví s největším zmrdem, jakého kdy potkala. Muž se zkrátka občas musí chovat jako hajzl, aby si žena mohla přivonět i k jeho drsnější tváři. Na to navazuje pověra další.

7. Nikdo nezlobí a je klid - tady to napíši stručně a na rovinu. Pánové je nevyhnutelné, abyste občas spáchali nějakou tu lotrovinu, protože pokud nebudete občas zlobit, začne zlobit vaše žena a to je potom peklo na Zemi.

8. Důvěřuj, ale prověřuj - znáte to klasika, vaší lásce přijde SMSka a vy se jí zeptáte, kdo to byl a vaše láska vám odpoví, že se to týká práce. A vám to začne šrotovat v hlavě, jestli to náhodou není jen kamufláž a zda je vám vaše láska opravdu věrná. Tak si to prosím zkontrolujte, hrabejte se své lásce v mobilu a kontrolujte ji emaily, ale pak nebuďte zklamaní, ju? Dodatek pro dámy: některé jsou totiž tak vynalézavé, že svému miláčkovi podstrčí svou spanilou kamarádku, která se ho pokusí, jakože sbalit, a obě se pak tuze diví, když on řekne ano. Takže pokud chcete přijít o přítele i o kamarádku, tak do toho.

9. Muž myslí jen na jednu - aby bylo vše zřejmé dámy, to že vám muž odpřisáhne, že vás vroucně miluje a že chce zbytek života strávit jen s vámi, neznamená, že se občas nepodívá na jinou ženu na ulici, že si občas během své onanie nepředstavuje někoho jiného, než vás. Takový muž, který myslí celý život jen na vás zkrátka neexistuje, smiřte se s tím. Abych nekřivdil pánům. Já si totéž myslím i o ženách, ale těžko jim to dokážu, neb do ženské mysli nejsem schopen tak hluboko proniknout.

10. Muž je zhýralejší, než žena - O mužích se říká, že to jsou prasata, kteří přemýšlí tím, co mají v kalhotách. Hmm, něco na tom určitě bude, ale ruku na srdce, dámy. Není nadržený muž oproti vám beránek, když vám řádně a nekontrolovaně zvlhne pinda?

A co vy, jak prožíváte vztahy a lásku? Jste spíše racionálně a chladněji uvažující, nebo vzplanete, jak pochodeň a jdete slepě za svým snem?

You Don't Care About Us + Slave To The Wage + Song To Say Goodbye

Občas jízlivě nabubřelý, jindy zase temně teskný glamrock v podání britských Placebo. Snad se bude líbit.

Jsi adoptován

Inu, dozvěděl jsem se to, když mi bylo zhruba 20 let a to čirou náhodou, omylem, nebo spíše nedorozuměním, jelikož člověk, který se o tom se mnou začal bavit, si myslel, že o tom vím a tak se mě zkrátka zeptal. "Jaké to je být adoptován?" Nejprve jsem se tomu smál a vysvětloval jsem mu, že já adoptován nejsem, že to musí být nějaká mýlka, načež on pochopil situaci a začal nešikovně couvat zpět, že jasně, že se tedy asi spletl, nebo mu to někdo řekl a on to špatně pochopil, nicméně semínko nejistoty bylo zaseto, podpořeno faktem, že jsme se zrovna nacházeli v restauračním zařízení a na lístku už bylo napsáno několik piv a snad i nějaký ten panáček čehosi pro zahřátí. No, řeknu vám, byl to šok a rozčarování, které ale převyšovalo ještě něco zdaleka palčivějšího, pochopitelně to byla vtíravá a neukojitelná nutnost vědět pravdu. Zaplatil jsem téměř okamžitě a hned jsem se také vydal domů, pohovořit si s matkou, která byla už v té době s mým otcem rozvedena, přičemž táta již žil s jinou ženou v nedalekém městě.

Uznávám, že budit mámu o půlnoci a ještě k tomu trošku opit, není zrovna moc ohleduplné, ale pochopte mou situaci. Celou cestu jsem si srovnával myšlenky, které se rojily a hemžily v milionech v mé mozkovně. Ani jedna z nich, byť jen na vteřinu nepřipustila, že by se mé city a vztahy, ať už ke komukoli s rodiny nějak změnily. Otec a matka jsou pro mě lidé, kteří mě vychovali, nikoli ti, kteří mě jak se říká, pohodili. Mamku jsem probudil celkem nevybíravě, pochopte, ta nutnost vědět pravdu byla tak sžíravá, že bych se rána asi nedožil, nebo bych se opil do němoty. Chudák mamča celá rozespalá ještě nějakou dobu zapírala a mlžila, nicméně když viděla, že její přesvědčovací schopnosti nemají proti mé touze znáti pravdu pražádnou šanci, uvolila se a v slzách přiznala ten fakt, že jsem skutečně robě adoptivní.

Sdělila mi, že ona je ze zdravotních důvodů neplodná a že, když zkrátka zatoužili po potomkovi, zvolili tuto cestu a že si mě s otcem přivezli jako tří měsíčního kojence právě z kojeneckého ústavu. Rovněž mi vysvětlila, že když se projevil můj hendikep, což se stalo asi ve třináctém měsíci mého žití, bylo jim nabídnuto mé opětovné vrácení kamsi do ústavu, což zaplať pánbůh, bez pochybností odmítli, za což jsem jim neskonale vděčný. Logicky jsem se matky též s výčitky zeptal, jestli o tom ví zbytek rodiny, rozuměj, tety, strýcové, bratranci, sestřenice, babička atd. Mamka mi upřesnila, že babička, tety a strýcové + starší bratranci a sestřenice o tom ví, mladším přírůstkům se to též neřeklo. Pochopitelně jsem se také optal na důvod tajností. Odpověď byla logická. Strach z reakce. Namítl jsem, že v patnácti tisícovém městě se tato informace utajit zkrátka nedá. Maminka plačky špitla, že v to jednoduše doufala.

Pak jsem musel maminu uklidnit a to po pravdě, že pro mě se skutečně nic nemění, že oni jsou, byli a budou mí rodiče, že po biologických rodičích pátrat nehodlám a šlo se spát. Druhý den jsem ještě trval na tom, aby se všem členům naší celkem rozvětvené rodiny oznámilo, jak se věci mají, o žhavé novince jsem též pohovořil s otcem a tím celá věc pro mě skončila, aniž by se cokoli měnilo. Příbuzenstvo mě pak ještě při osobním setkávání poplácáváním (pánové) a pusinkováním (dámy) ubezpečovalo, že i pro ně se nic nemění, že já jsem a vždycky budu jejich Akim. Tím se pro mě stala celá tato událost věcí uzavřenou. Dodnes mám ale v tomto případě jasno v tom, že LEPŠÍ NEVĚDĚT zde neplatí.

Zvrhlík se vrátil

Ano, je tomu skutečně tak. Vy, kdo ke mně chodíte pravidelně, jste si toho možná všimli. Včera jsem byl zabánován. Ne, nebojte, žádná banánová bitva se nekonala, to jen můj blog byl zabánován, což je patrně nový a musím uznat, že celkem vtipný výraz pro blokaci. Ano, přesně tak mi to totiž Standa napsal do emailu, že prý jsem porušil jakási pravidla, všeobecné podmínky. Hmm, to budou ty porno fotky, blesklo mi okamžitě hlavou, snad se s tím dalo i počítat. Standa mi "doporučil", ať vymažu "závadnou" báseň "Hříčky osudu", tak jsem to po přečtení emailu udělal. Zároveň jsem ve svém nastavení zaškrtl volbu "doplňující informaci" o tom, že na mém blogu se vyskytují články s erotickým obsahem. Pak už jsem jen smutnil a čekal jsem, co se bude dít. Vlastně ne, ještě jsem přece napsal Standovi zprávu o tom, že jsem vymazal ten článek a optal se ho, jestli jde jen o to porno a jestli bude stačit, když tam budu mít tu upozorňovací tabulku. A pak děj se vůle "Standova". První si toho patrně všiml Miloš, politoval toho, že jsem smazán jen pár dní po tom, co můj blog objevil a snad se mu i zalíbil. Napsal mi to u userky, se kterou jsme to pak trošku rozebrali v komentářích. Nakonec jsem se se svou smutností svěřil ještě kočkomilce Janče, která mi byla též oporou v této těžké a kruté chvilce. Všem třem tedy ze srdce děkuji za účast. Pak už jsem to přestal řešit a doufal, že blokace je dočasná, jak bylo ostatně uvedeno i v emailu. Uběhlo necelých 24 hodin a přišel další email od Standy. Lakonická zpráva o tom, že můj blog byl očištěn. To zní vznešeně až nábožně, že? Bez dalšího vysvětlení. Ihned jsem se juknul a zřel jsem, že blog je dle očekávání prost některých fotografií. Zvláštností pro mě ale bylo, že nezmizely jen fotky erotické, rozuměj pornografické, ale i fotky slušné, například fotky Karla Gotta, zatímco, většina porna tam zůstala. Zajisté jsem porušoval čísi autorská práva, či co, pomyslil jsem si. Zmínil jsem se o tom opět Janče, která si všimla mého odblokování a ta mi vysvětlila, že bych měl mít u každé fotografie odkaz na zdroj daného obrázku. Přiznám se, že toto jsem doposud vůbec neřešil, i když jsem si všiml, že někteří z vás tam ty zdrojové odkazy mají. Kdybych věděl, že z toho může být takový problém, dával bych to tam od začátku. Jenže já to nevěděl. Čili jsem rozčarován vlastní hloupostí a nevědomostí (ano vím, že nevědomost a hloupost neomlouvá ). Byl jsem zablokován kvůli pornu, nebo kvůli těm zdrojům k obrázkům? Bude tedy stačit, když ohledně porna tam stále budu mít tu varovnou tabulku a u fotografií odkazy na zdroje? Můžu si tam pak dávat, co uznám za vhodné. Téma týdne zní, "CO JE LEPŠÍ NEVĚDĚT?" ale já bych to rád věděl. Nerad bych, aby byl můj blog opět zabanován, v horším případně i zcela smazán. Přece jen se s tím už téměř rok píší, jedním prstem to ťukám, jak datel do stromu, tak nestojím o další komplikace. Standa mi to nevysvětlil, vysvětlí mi to někdo z vás? A za tu varovnou tabulku se vám omlouvám, vím, že ji nemáte rádi, ale jak vidno, bez ní to zkrátka nepůjde, přesto že můj blog není striktně pornografický.

Hříčky osudu

Z rudých červánků,

přečtu si rozprávku,

o tom, jak ty jsi se mnou a já zase s tebou,

semknuti spolu pod klenbou nebeskou,

pod snovým baldachýnem blaze,

vdechujeme stejný vzduch draze

i stejné pocity z rána,

láska byla nám dopřána,

s čistého přátelství zrozena,

do chlípných sítí vpletena,

po dlouhá leta známe se,

ve jménu lásky událo se,

chtíčem a touhou zavoněla naše těla,

nahá, přirozeně krásná a nad míru vřelá,

jak příroda si přála při své malebnosti,

darovala nám život, mě i tobě do sytosti,

lásko má, svůdností zlacená,

hledíš mi do očí slastí zmítaná,

já slyším, jak srdce tvé toužebně buší,

žiji v tobě, tvá zvlhlá slastnost mě tuší,

vtahuje mě do své mokré moci,

jednou ve dne, jednou v noci,

jak hltavě mě polykáš a zlobíš,

na entou mou rozkoš násobíš,

ležíš na zádech, já jsem v tobě i nad tebou,

hříchu můj, po chtíči mušličku zbrocenou,

byla jsi mi oddanou partačkou,

budeš mi teď i vřelou milenkou,

hříšnicí, nymfou,

i hravou múzou.

Bezpohlavní pažba má uzel na kapesníku (milostná báseň)

Má vana pláče,

mám vztek na kůži hroší,

ve džbánku nesu si pýchu z otrušíku

v poryvech větru se mi za zády

smějí chechtem vlastní záda.

Proč neřeknou mi to do očí,

nač zbaběle berou nohy na ramena

z přírodního asfaltu tak podle a

podle kalendářního bezčasí?

Vždyť bezpráví tu kvete skrz plevel,

rázně trčí ti z oka i s polibkem,

po kterém toužíš, drze, leč doufaje,

sníš bledě vlastní život a

zvracíš ho do pisoáru svého souseda

nedbaje ženy jeho, co

bafá svojí touhu, kvapně

rachtá klíči po cizích kapsách

své zklíčené "já vám to říkala", co

vyklíčilo mechu na vrub jeho

pichlavému chování a trucem

ku zdraví, zpátky ni krok zouvej

boty do roboty po katarzi

lepkavému děcku v náručí stvolů

naze omamných a po smrti

hluchých křídel ze vší vážností

vyrvaných a trpce odkojených

zmámenou prvorodičkou, hle, jak

cupitá na jehlách z paprsků Slunce,

zbaběle nedá Luně kousek stínu, vše

pro hřmotně mrkající závist

vztekle kouše hvězdy do slabin, až z nich

proudem teče krev šustěním ze

zavřeného kohoutku osídleného

hnidomlžnou potápkou dělající mlčky,

hned vztekle bolavé kruhy pod očima,

jářku nevylej ten žufánek, v němž

skepse se střádá na časy horší,

lepších není vhodno, ledva

jednou za uherák a ten je drahý

jak bláto vezdejší,

ustálené v našich myslích stejně, jak

holobrádkovi, co mu stesk teče po bradě,

podívej, jak mu smutně visí ten raglán,

což je lepší nevědět ty trdlo,

trdlo moje milované,

chceš olíbat pipinku?

Abych předešel nabízející se otázce, připojuji seznam užitých nápojů a drog. Tak tedy, pivo značky Pilsner Urquell 9 kusů pito po půl litrech, rum Captain Morgan 7 kusů pito po panácích o objemu 0,04l, Šalvěj divotvorná 2 kusy kouřena v jointech v počtu tří lidí, včetně mé osoby.

Pouta

Troufám si tvrdit, že film, který vám nyní doporučím je tak trochu fenomén, alespoň v rámci českých snímků posledních let. Ano, můžete namítnout, že filmů z doby československého socialismu bylo natočeno několik, dalo by se říci spousta. To je pravda, ale tento snímek je prostě jiný hned v několika ohledech. Prvním z nich je zajisté určitá nekompromisnost. Tvůrci Pout totiž a zaplať pánbůh, zapomněli na typické české švejkování a předložili divákovi příběh zcela realisticky, sem tam dokonce i dosti naturalisticky. Ne, že by v Poutech nebyla žádná nadsázka, ale s onou je zaházeno jinak, než v ostatních českých filmech. Zde totiž nadsázka působí spíše jako prostředek, jak lépe strávit pohledy na tuze trpké situace a životní osudy. Zatímco, například v Občanském průkazu, či v Pelíškách působí ona odlehčenost, coby prvek pro pobavení, zde funguje jako katarzní dno, na které je divák mrštěn hned na začátku příběhu. Další odlišností je, že tento film nemoralizuje a nerozděluje postavy černobíle na kladné disidenty a záporné příslušníky STB. Navíc jde, co se týče charakteristiky postav daleko víc do hloubky, než jsme u českých snímků zvyklí. S tím souvisí i další jinakost, Pouta jsou totiž nejen dramatem, ale spíše psychologickou studií lidí a jejich životů počátkem osmdesátých let a jak už jsem naznačil, jejich vlastnosti a morální předpoklady jsou zde vyobrazeny bez příkras a předsudků. Zorné pole pohledu na veškeré dění je tu o mnoho širší, než jinde. Tvůrci také záměrně vsadili, na do té doby neznáme herce, případně ty známější obsadili do rolí vedlejších. Píši-li o hercích do té doby neznámých, činím tak záměrně, jelikož právě pro herce Ondřeje Malého byl jeho estébák Antonín pomyslným odrazovým můstkem, protože právě jeho postava je dalo by se bez přehánění říci, postavou na kterou se nezapomíná. Představte si sadistického psychopata, který se vlivem okolního dění propadne za pomocí katarze na dno svých emočních sil a s nefalšovaným nihilismem na jazyku zatouží po milence disidenta, kterého máš tak říkajíc v prádle. Tím se stává nekontrolovanou a nekontrolovatelnou střelou, která vyrazila za svým cílem. Malého Antonín je s veškerou perverzností z jakou byl ztvárněn jednou z nejlepších a zároveň nejdrsnějších postav českého filmu posledních dekád. Však byl také a právem odměněn cenou Český lev za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli.

Pouta určitě nejsou filmem lehkým a pohodovým. Je třeba mít správnou náladu pro jeho zhlédnutí. Odměnou je nám bez drzosti na jazyku film světové úrovně. Na to, že se v Česku v posledních letech psychologické snímky téměř netočí, jsou Pouta ryzí, filmovou perlou.

David Weingartner

Včera, tedy v sobotu skonal utonutím David Weingartner, účastník hudební reality show Robin Hood - Cesta ke slávě, nebo pěvecké soutěže Hlas Česko Slovenska. Pro mě to byl ale především skvělý zpěvák a člen chomutovské smečky X-Left To Die. David zemřel v pouhých třiceti letech. Nezbývá, než se se smutkem v srdci poklonit a popřát Davidovi lehké spočinutí.

The Grudge + Right In Two + Boden - Spijt

Věční hračičkové, Tool a animace k jejich skladbám. Ne, tohle nejsou jejich oficiální klipy, ty jsem sem raději nedal, jelikož jsou ještě temnější a depresivnější.

A jako bonus přidávám tentokrát oficiální klip od kapely Amenra, kterou jsem objevil včera. Taky pěkná temnota, tak si ji užijte.

Síla polibku

Polibek ukradnu ti chtivě,

ten poklad, co hřeje víc, než Slunce,

ta koule mámivá s nonšalancí

přišita, podívej na nebíčko,

duchnu tu nebeskou, tak měkkou i

po hříchu hebkou,

jak ruce maminky, když

koupe své batole v srdéčku svém,

tolikrát zlomeném, to životem,

co houpe nás, jak

hodiny své kyvadlo, šeptajíc

své uhrančivé a tajnosnubné tik tak,

hezky v rytmu, co tlukot panáčka,

život rozdávajícího dle řádu jízdního,

vesmírem do slziček vepsaného, to

hvězdy pláčou a naříkají pro úzkost

beroucí jim pokoutně svit a zář,

neškleb se ti andělský Serafe, neb

dolíčky s tváří tvých vypadnou i

zakutálí se bohům a čertům pod stůl,

oni rokují u něho a jak tetky na pavlači

hádají se o budoucnosti

všem psané stejným perem a

na jeden druh pergamenu,

blázni bláhoví si myslí, že

to mají pod palcem, chyba lávky,

všechno je vkováno do hodin,

do jejich věčného tik a tak,

všechno, všecičko je tam vloženo,

to oni rozhodnou o tom, zda

pusa tvá bude přátelská, či milenecká.