V tmavém hávu perutěmi objímá,
šeptem mlčíc, oči kalně vidoucí vše
v průzračné barvitosti ošuntělé temnoty,
pozlátka mámivé třpytivých mračen
vlastního smogem prosyceného dechu,
chrchlem cedí věty beze slov skrz
krvavé plíce kvapem máčí listoví
v tekuté pohlcenosti zoufalého já,
mžourá okřídleně, přesto stydně,
boje se nevyhnutelného rozbřesku,
i pro tentokrát osudově signovaném
byrokraticky úřednickým beranem
vesmírné sebestřednosti konce všeho,
hvízdá si hlasem bez jazyka,
dotykem oděna do věčné nahoty,
líbá betónové, térem páchnoucí plazy,
pod dohledem světelného toku
smutně usmívajících se svědků
jen občas mrkajících na to dění,
tak pohrdavě slabě, až z toho slzí
a pálí oči, ty zvlhle neukojitelné zrcadla
lomem zobrazující torza životních dějin,
hříček komicky a trapně bezobsáhlých,
se stíny mazlí se vteřinu po vteřině
v barvách měnivě rozmanitých,
perutě má neviditelně roztáhlá,
v náruč vzácně bohatou přilne si tě,
splíny tvé ukryje pod svá magická křídla,
která stářím nešednou, ne po vzoru
lidské pomíjivosti tak plačtivě zoufalé,
jen na několik hodin, pospěš Luno,
než Slunce svým východem vše zhatí.
Žádné komentáře:
Okomentovat