Služka se koupe

Ztratili jsme ty, které jsme milovali. Ztratili jsme ty, kterých jsme si nevážili. Protože jsme se uprostřed Veronské noci dopustili činu, po němž zůstalo v našem životě prázdno. Nejsme si blíž, vzdálili jsme se. Nechali jsme zemřít sami sebe v nás.

Uzavřel se kruh. Ale za jakou cenu? Za cenu zapomnění.

Uzavřel se kruh. Ale za jakou cenu? Za cenu zatracení.

Hmm, už se těším, až to uslyším večer naživo…

Rush + In Your Room

Temné období Depeche Mode. Jeden člen kapely na antidepresivech, dva alkoholici a jeden člen na heroinu. A muzika též temná... Ale až orgasmicky skvostná… Pořád mi z toho mrazí, ačkoliv už je to více, jak 20 let staré...

Sekretářka (Secretary) - 2002

Jsou filmy vážné, u kterých sedíte strnule, a v mozku vám šrotuje, jak v největší strojovně Světa od toho, jak hloubáte nad tím, co se před vámi právě odehrává. Na druhé straně jsou filmy, které nic moc neřeší, filmy komediální, které slouží zkrátka k tomu, aby vás pobavily. Zvláštní sortou filmů jsou snímky, které dokáží splnit oba tyto požadavky. A takovým snímkem je zrovinka Sekretářka. Navíc, filmový koktejl, do kterého jsou ve správném poměru namíchány obě tyto hlavní přísady, je až neuvěřitelně chutný. Je to zkrátka a dobře komedie, ve které se především hlavní hrdinka dostává do, s jejího hlediska svízelných situací a konfliktů, které řeší svým, svérázným způsobem. Už dlouho jsem neměl u filmu tak rozdvojené pocity, kdy jsem se svíjel smíchy a plácal se do stehen nad tím, co to tam zas ta nebohá Lee předvádí, ale zároveň jsem si plně uvědomoval vážnost její situace a soucítil jsem s ní. Vždyť je to vlastně tak i v samotném životě, že některé situace, které nám v danou chvíli zatápí a znepříjemňují nám nesnesitelně život, nám jsou později k dobru coby veškeré historky.

A o čem ten film vlastně? Já bych jednoduše použil slovo štěstí, je to o tom, že každý člověk hledá kousek toho svého štěstí, jenže ono štěstí je potvůrka vrtkavá a proměnlivá a každý z nás ho zkrátka hledá někde a v něčem jiném. To co jednomu připadá jako normální, může mít druhý za zvláštnost a to co jednomu přijde jako naprostá zvrhlost, může druhého obyčejně učinit šťastným a je proto holý nesmysl odsuzovat člověka pro "podivné" chování, aniž bychom jsme věděli cosi, o důvodech jeho konání.

Hlavní role si ve filmu zahráli James Spader a Maggie Gyllenhaal, oba jsou výteční, i když já vyzdvihnu především Maggie, protože to na mě občas působilo, jako one woman movie. Myslím si totiž, že právě její herecký um zapříčinil to, že se mi tento film tak líbil. Oblíbil jsem si totiž už jako sestru Donnieho Darka (nebojte i tomhle filmovém skvostu se tady jednou zmíním), kde hrála pravda druhé housle, ale výtečně. No a právě to si vynahradila v Sekretářce a to vrchovatou měrou. Jednou se o ní jeden kritik zmínil v tom smyslu, že ona je schopna zahrát 40ti letou matku, stejně tak dobře jako užvatlanou adolescentku. A v této roli si mohla vyzkoušet obě tyto polohy. Její Lee je totiž zpočátku žena, která postrádá jakékoli sebevědomí, nicméně v průběhu filmu se rozhodně, že toto se musí právě změnit. Také James Spader se nenechal zahanbit a je pro Maggie rovnocenný partner, můžete se tedy těšit na herecký koncert (podle mého, je možné, že vy budete mít zcela odlišný názor). Takže se musím o kostýmech. Některé outfity, co má Lee na sobě jsou totiž naprosto "dokonalé" a nádherně dokreslují ztvárněnou postavu.

Možná vám v době, kdy se všude diskutuje o kontroverzní knížce a filmu 50 odstínů šedi (který jsem si po zhlédnutí přejmenoval na 50 odstínů nudy) udělá radost tato nenápadná komedie, která se s lehkostí a nadsázkou zabývá lidskou dominancí a submisivitou.

PS: Pokud si budete tento film stahovat, dbejte na to, abyste si stáhli ten správný film, protože pod pojmy Sekretářka a Secretary tam toho bude asi víc, ale snad mám zbytečné starosti, přece nejste trubky, ne?

Iwrestledabearonce + Walls of Jericho + Eths

Děvčátka za mikrofonem...

Zaslouží si Češi lepší politiky?

Tak máme více jak 25 let po Sametové revoluci. Asi nemá cenu zastírat, že většina lidí si porevoluční vývoj představoval trochu, nebo zcela jinak. Témata jako, korupce, rozkrádání státu, nezaměstnanost, chudoba nemalé části české populace se skloňují jak ve všech médiích, tak snad všude, kde se sejde větší množství lidí. Na ulicích, v dopravních prostředcích v práci i v restauracích a hospodách rozléhají se tato slova v takové hojnosti, že dozní-li ozvěna jednoho z nich, další jej hnedle následuje. A nálada, která tato slova doprovází, dala by se nazvat jako více než rozmarná. Po revoluční euforii, kdy si mnozí bláhově mysleli, že je nová doba ve které se nám podařilo zneškodnit 40 let vládnoucího tyrana, který měl, dámy prominou, za prdelí neustálou podporu svého hlavního sídla, tudíž Sovětského Svazu, se kterým prý budeme na věčné časy spokojeni, ze kterého se ale vyklubal trýznitel, mučitel, okupant a vrah, jsme si uvědomili, že naše Zemička, kde voda hučí po lučinách a tak dále nám byla v tichosti pod záštitou revolučních oslav a zhýralých pijatik nenápadně rozprodána, ehm pardon rozkradena. Čech si ale toho moc nevšímal, byl rozjařen svobodou, kterou z čista jasna utržil, radoval se, že poloprázdné obchody, kde visely jen mastné háky a podlahy zdobily zrůdné pyramidy vystavené z konzerv lunch-meatu, či jiné pochutiny v plechové zbroji, přičemž regály zely prázdnotou a tak docházelo k situacím, že nebohý Čech, se po vykonání potřeby mnohdy neměl ani do čeho utřít, nebo ženy musely po různu improvizovat, měli-li své dny, ale menstruačních vložek se jím nedostávalo. Také to byla doba, kdy našinci ve velkém kupovali žhavou novinku v oblasti automobilismu v podobě Škody Favorit a vyrazili dál a hlavně jinam, než k Balatonu, či do Jugošky. A tak se bývalí veksláci mohli v klídku a bez zájmu okolí paktovat s "novou" politickou garniturou, rozjela se velkolepá show pod lákavým názvem Kuponová privatizace, byla to v podstatě taková první Superstar, kde se tedy příliš nezpívalo, a vítěz této soutěže se záhy odstěhoval kamsi, špitá se cosi o Bahamách. Také tvůrci této privatizační Superstar nezůstali bez finanční kompenzace. Lid si ale toho všeho ani zbla nevšímal a pod vlajkou Václava Havla a pravdoláskařů snil o lepších zítřcích. Doba zla a temna je přece pryč, nyní už se nebude krást, loupit a vraždit, říkalo se a také se počalo mluvit o tom, že se člověk musí umět postarat trochu sám. Komunistická jistota práce a bydlení byla v rázu ta tam. A tak se také začalo podnikat, pro odvážného zpočátku zlatý důl, vždyť jen na půjčování videokazet se dal vydělat majlant. Na co se ale bohužel zapomnělo, byla řádná legislativa, která by upřesnila, co je podnikání a co zlodějna a tak se stalo, že podnikatel a zloděj zely často v jedné osobě. "Křečkové a sysli jsou tu jako vždycky, mně to ale myslí neekonomicky, jsem zas mezi svými, kdekdo kapsu mastí, zvolna dochází mi, jak je to s tou vlastí, zvolna dochází mi, jak je to s tou vlastí, holáryjó!" zpíval tehdy božský Karel (ne opravdu nemám na mysli toho fetišistu na Slavíky), ale nikdo ho neposlouchal. Také se bádalo, špekulovalo a rozumbradovalo co s komunisty. Zavřít, pověsit, či nechat být? "Buďme demokrati a především buďme lepší, než oni, vždyť už je stejně nikdo volit nebude," říkalo se. Inu člověk je sem a tam dosti naivní. Zajímavé to slovo naivní, že? Si představte třeba při souloži, chlap je na i v ní, ale co to sem pletu, omlouvám se, zpět k politice. A tak jsme si jednoho krásného dne, ale čert ví, jestli ten den byl krásný, nebo zrovna chcalo a chcalo, jak pravil děda Komárek, ale jednou jsme si zkrátka uvědomili, že Republika je tak nějak rozprodána, jiní tvrdí, že rozkradena. Následovalo období horkého bramboru, tedy období, kdy si vládu nad Zemí, kterou ochraňuje dvouocasý lev přehazovaly především dvě strany a to sice levicová ČSSD a pravicová ODS. Začali to Klaus se Zemanem a ve finiši byli Paroubek a Topolánek. Následně se došlo k tomu, že Zemička je morálně na huntě a odnesla to hlavně ODS, protože tehdy byla u kormidla. A tak je třeba najít viníka, který za to všechno může. To je přece jasné, to ti zlotřilí politici za to mohou, křičíme skoro jednohlasně. Ale je tomu vážně tak? Jsme přece demokratická Země a máme demokratická média, které nás pravidelně informují o veškerém politickém dění v Čechách a doufám si tvrdit, že tomu je od začátku demokracie. Jenže človíček se o to moc nestaral, politiku nechával politikům a užíval si nabyté svobody a ani si neuvědomoval, že propagandistické a tendenční seriály a filmy mění za sice svobodně a v demokracii tvořené filmy a nekonečné seriály, které jsou filmovou kvalitou mnohdy ještě o dost níž, než ta bolševická propaganda. S herců, zpěváků a hudebníků, kteří snili a volali po svobodné a kvalitní kultuře, se stali takoví kulturní dělníci, říkejme jim třeba celebrity, které se mohou strhat, aby se na výsluní udržely co nejdéle a konečně užily něco toho blahobytu, na kvalitu a umělecký vývoj se z vysoka kašle, hlavně, aby to oslovilo masy lidí, a když se to nedaří, tak pomůže bulvárek, vyrobí se nějaký ten skandál, nebo něco peprného. Dnes už ani není třeba nic moc dělat, stačí se někde jakoby náhodou obnažit a hned má celebritka na 14 dní postaráno o zájem společnosti. A tak se lid rozdělil na dvě půlky, jedny slepě a hluše hltají bulvární noviny a s rádií poslouchají denně a denně 10 stejných písniček, které jsou prohlášeny za hity, u televize omdlévají napětím z toho, která že to s nových celebrit bude tou novou Superduperstar, jiní se scházejí po hospůdkách a klubech a snaží se alespoň trošku posouvat tu uměleckou káru zas o kousíček dál. Původně se mělo za to, že slovo underground zanikne pádem totality, ale slepec musí vidět, že i dnes má toto slovo obrovský význam a je velmi hřejivé vnímat to, že je stále dost lidí, kteří dělají hudbu, divadlo a další druhy umění pro zábavu a pro potřebu se něco naučit a poté to ukázat a nejen pro peníze. Je to ale dost, může tenhle způsob fungování společnosti vychovat potřebné množství politiků, kteří to budou myslet s touhle Zemí dobře a nepůjdou do politiky jen pro zisk? Není naše společnost až příliš netečná, otupělá, apatická a lhostejná? Není to stejné jako za komunistů, kdy si každý raději všímal jen sám sebe, aby se do ničeho nenamočil? Jak se vyvinula dnešní společnost po morální stránce, posunula se vůbec? Máme vůbec nějaké ideály a vzory? Za komunistů se nadávalo se strachem, ani v úzkém kruhu přátel jste si nemohli být jisti, jestli vás někdo neudá. Dneska máme pocit, že můžeme jen nadávat, že nic nezmůžeme. Komunistické preference neklesají, naopak lehce stoupají a dle průzkumů jsou třetí nejsilnější stranou. Není právě toto důkaz až přílišné pasivity občana a společnosti? Není to až moc jednoduché, najít pokaždé nějakého viníka, nejlépe někoho, kdo je po smrti, jako třeba v případě před pár lety zesnulého Václava Havla? Proč tak ochotně reagujeme na populistické aktivity některých stran a politických hnutí. Má tedy česká společnost na to v budoucnu vychovat kvalitní politiky a ne jen mamonáře a populisty? Vyvíjí se naše společnost morálně, tak, aby z ní mohlo vzejít několik profesionálních politiků. Zaslouží si vůbec česká společnost lepší politiky?

Holky z gymplu

Něco veskrze romantického...

Vildhjarta + Kylesa + Slipknot

Něco pro milovníky tvrdší muziky...

Mulholland Drive

Když se řekne A, musí se říct i B. A tak, pokud jsem vás navnadil klipem, respektive krátkým hudebním výňatkem v podobě skladby Llorando v podání neodolatelné plačky z Los Angeles Rebeky del Rio, musím vám o filmu Mulholland Drive napsat o něco více. A hned na úvod vás s klidem a s čistým svědomím upozorním, že toto je nefalšované a ryzí mistrovské dílo. Ano je to tak, Michelangelo má svého Davida, Leonardo má svoji Monu Lisu a David (Lynch) má svůj Mulholland Drive. No on Lynch má těch mistrovských děl povícero, stejně jako další dva jmenovaní.

A proč se mi ten film tak líbí? Protože je o lásce, zradě, touhách, tužbách, smutku, radosti, přáních, strachu, naději, snech, čistotě lidského srdce a lidské duše, zklamání, nenávisti a především o nejškaredější hnusotě a nejlíbeznější kráse tohoto zasraného Světa. Mistr Lynch totiž jako málo kdo umí ukázat skutečnou podobu Světa a dociluje toho tím, že paradoxně neukazuje Svět tak, jak jsme zvyklí ho vídat, nýbrž on umí nastavit zrcadlo tak, aby se divák dokázal na život podívat z jiné perspektivy a z jiného úhlu, než je zvyklý. Lynchovo filmy mají totiž jednu unikátní zvláštnost, na jeho filmy se totiž nemusíte jen dívat, případně je slyšet, nýbrž je můžete cítit, chutnat, laskat se s nimi, obcovat s nimi, prožívat je naplno, plnými doušky a loky je hltat. Pan Lynch je totiž Mistrem magie a čarodějem, který dokáže vykouzlit strhující atmosféru během jednoho záběru. Navíc se obklopuje herci, kteří se nebojí herecky se odhalit se až do morku kostí a ukazují herectví v jeho pravé nahotě. V Mulholland Drive vládnou hned dvě královny, moje milovaná Naomi Watts (při její masturbační scéně jsem na poprvé marně lapal po dechu) a Laura Harring. Bez nich by byl film poloviční. Omračující a návykově vtahující atmosféru dokresluje také skvělá muzika v podání dalšího mistra tentokrát v oboru filmové hudby Angela Badalamentiho, jehož náladová muzika pomáhá dokreslovat tu strhující atmosféru, která by se dala snadno krájet.

Mulholland Drive je podle mě zkrátka skvost, čímž netvrdím, že se musí líbit všem. Někteří lidé se totiž mohou v Lynchově Světe ztratit a to tím, že se budou mermomocí pochopit veškeré jeho narážky, klíče a odkazy nikam jinam. Těch je v Lynchových filmech opravdu mnoho a podle mě je nesmysl chtít pochopit všechno a ještě k tomu hned na první zhlédnutí. Tento film má dle mého jeden obrovský klíč, který lze pochopit velmi snadno, stačí obrátit jednu kartu. Pak už stačí nechat se vtáhnout do Světa, kde Bohem je Pan Lynch a užít si ten neskutečný a famózní filmový zážitek…

Btw: This is the girl.

Výprask + Večer pod kometou + Superstar

Dovolte mi ještě tři klipové dodatky na věčné téma žena vs. muž... pochopitelně to berte s obrovskou nadsázkou a s humorem... především mi jde o to, abych vám představil tuhle úžasnou českou kapelu...

Dámy a pánové, tohle jsou Dark Gamballe...

Markétina krev - část 6

Jednou jsem se holek zeptal, jestli věří v Boha. První co následovalo, byl Markétčin výbuch smíchu, s čímž jsem tak trochu počítal, navíc to byl den poté, co byla na návštěvě u Pájuši, což mělo zpravidla za následek, že stupnice její rozjařenosti a rozdováděnosti hlásila kalamitní stav. Její chování evokovalo páření cyklónu s tsunami. Energie s ní vyzařovala a sršela na všechny světové strany. S Kristýnou jsme vždy jen nechápavě kroutili hlavami a nechápali, co s tím naším šídlem tak šije. Armáda hladových čertů by nesvedla udělat takovou rutiku, takový brajgl a čurbes. Jestliže jsme jí kdysi nazývali spratkem, neuvědomovali jsme si, co může v budoucnu následovat. Podivné ale skutečně bylo, že tyto její návaly energie pravidelně po dvou, či třech dnech po návratu od Pavluši ustupovaly. Také bylo nadmíru zvláštní, že se Majky od Páji občas vrátila nachlazená, s tím, že jí je u ní nějak zima na nohy, tak tam vždy prochladne. Stejně jako posledně si to od ní přihasila s rýmou, takže další tři dny jen popotahovala a posmrkávala. Co nám ale vyloženě vyrazilo dech, bylo, že se od Páji vrátila až den poté, co přiletěla Kristýnka z Francie. Zvykem totiž bylo, že Markéta se na Kristýnu vždy obrovsky těšila, nedočkavě doma přešlapovala a co pět minut kontrolovala telefon, jestli náhodou nevolala, případně neposlala-li SMS. Tentokrát se tedy vrátila den po Kristýně, ale aby si to vynahradila, vrhla se po ní, jen co zabouchla dveře od bytu a neomylně jí táhla směrem k ložnici, přičemž se současně snažila svléknout jak sebe, tak později víceméně znásilněnou Kristýnu. "Bože můj, ona je úplně jak střelená, podívej, jaký mi udělala móňo," komentovala Kristýna Markétinu neurvalost, poté co se jí zhruba po hodině podařilo vymanit se s jejího milostného objetí. "Ona je snad ještě víc nadrbaná, než bývávala, jen za tu chvíli se odbouchla třikrát," hodnotila apetit své znásilňovačky. "Hmmm a já myslím, že si přesto nechala i nějaký ten orgasmík na večer," špekuloval jsem. "No to si kamaráde piš," souhlasila se mnou Krista a její vytřeštěný výraz mi dával najevo, že o tom není zkrátka pochyb. To už se ale otevřeli ložnicové dveře a v nich se objevil ten náš rozčepýřený postrach a culil se na nás stylem od ucha k uchu, vzápětí se jen tak nenuceně olízla, jakoby si zatím jen přivoněla ke své porci oběda a jeho spořádání na ní teprve jen čekalo. "Podívej, jakou si mi udělala modřínu ty zvíře neukojitelný," lamentovala nevinná oběť směrem ke svému predátorovi, při čemž mu ukázala své nahé a právě vytvořeným jelitem ozdobené stehno, to si však, ale neuvědomila, že je stále zcela nahá a kromě svého stehna tak dává na obdiv i svoji lasturku. Majky si k ní přidřepla a s lítostivým úsměvem na tváři však beze slov ji počala postižené místo láskyplně ofoukávat. Trvalo však jen pár sekund a místo, které Markétka obdařovala svým hřejivým foukáním, se změnilo sice jen o pár centimetrů, účinky foukání však nabyly diametrálně jiného účelu. Jen jsem nechápavě pokrčil rameny a vyrazil radši ven, s tím, že se za chvíli vrátím, že mi došli cigarety.

Pravý důvod k odchodu byl však zcela jiný. Potřeboval jsem si nechat projít hlavou to, o čem jsem den předtím mluvil s Kristýnou. Ona se mi totiž svěřila s tím, že ve Francii potkala dle ní překrásného a šarmantního muže, který jí je více než sympatický a že se bojí, zda její srdce nezaplálo láskou, což by se dalo řešit jedině tak, že by trávila více času v Zemi Galského kohouta, než v Zemi, kde zemský ráj to na pohled. "Uvědomuješ si, co by to mohlo udělat s malou?" zahleděl jsem se ji upřímně do očí. Snad je to až úchylné, že někdy mluvíme s Kristýnou o Markétě, jako o našem roběti, přesto, že s ní oba obcujeme. "No to víš, že si uvědomuji, že by to mohla nést velmi těžce," ubezpečila mě o tom, že si je vědoma všech možných následků. "Martine, tobě snad nemusím vysvětlovat, co pro mě prdelka znamená a co k ní cítím a také víš, že ji budu milovat do konce života, stejně jako ty, také víš, co všechno jsem s ní prožila a víš i to, co znamenala pro mé rodiče. Jenže já mám prostě pocit, že je potřeba některé věci změnit, posunout události dál. Ona je teď s tebou, miluje tě a potřebuje tě, pochopitelně bych pořád jezdila do Čech, jen už bych větší část roku trávila ve Franci. Ale jestli by to Majky měla nést obzvlášť špatně, jsem ochotna se pro ní vzdát čehokoliv i kohokoliv. Zatím nejsem do Yvese úplně zamilována, ale líbí se mi, to přiznávám. Ale radši bych umřela, než abych měla ublížit, tomu zvířátku, co máme doma, to je ti doufám jasné. Spíš jsem se ti potřebovala svěřit, vypovídat se, aby se mi trochu ulevilo, jelikož mi to pořád hlodá v hlavě." Jen jsem přikyvoval, hledíce se jí do očí, věděl jsem, že to bohatě stačí, poté, co už máme všechno spolu odžito. Musel jsem si přiznat, že ve mně také docela hrklo a srdce mi zabušilo skoro až na poplach, jelikož jsem si musel připustit, že Kristýnu mám více než rád a faktem, že by mi rovněž chyběla, jsem si byl zcela jist. Ten večer, kdy byla Markéta ještě u Pájuši jsem se také s Kristýnou pomiloval. Ano, když nebyla náhodou Markétka doma a my s Kristýnou měli toužebné a chtíčem vonící myšlenky, nebránili jsme se naším pocitům, na vrub tomu, že naše myšlenky měli poté vždy lehkou pachuť výčitek, přestože Markéta se o tom pokaždé dověděla a naopak projevovala obrovskou libost tomuto lidskému chování. "No přece se nebudete někde tajně samohanit, když se můžete spolu v klidu krásně pomilovat," ťukala si významně na čelo. "Mě to pane vůbec nevadí, stejně vám budu muset občas přivést nějakou tu kurvičku, abyste pro zbytek života nebyl odkázán jen na mě a na Kristu," zubila se Majky "No to bych tě chtěla vidět, jak Martinovi dovolíš, aby klátil jinou pipku," osopila se na ní tázavě Krista. Markéta na to neodpověděla, jen se zatvářila tuze vážně a rukou si projela jakoby kinžálem po hrdle, aby mi naznačila, co by mě čekalo, coby odměna. Pak se začala okamžitě hurónsky smát. Krista je úžasná milenka, ať už se milujeme ve třech, nebo jen s ní. Ví, jak se postarat o pána i o dámu, navíc s nepopsatelnou něhou a v čirém odevzdání se. Navíc skvěle funguje jako bezchybný hromosvod pro Markétinu nesmrtelnou živelnost a hladovost. Jsou jako jin a jang, dvě nerozlučné a neoddělitelné části jednoho celku potulujícím se vesmírem, stejně potulující, jako nebohý Jack Kerouac a jeho parta blažených hipsterů, kteří pomocí alkoholů, drog a vlastní nebojácnosti viděli Svět o padesát a možná i o sto let později, tudíž dnes, nebo i dále, než jejich tělesné schránky, tedy v době, kdy byla potulka trestná a hříšník, který se jí dopustil, mohl být zavrhnut do žaláře, případně byl policistou zbit jak žito. Za to snad může ta lidská hloupost, závist a jiné nešvary hlodající v mozcích zamindrákovaných mravokárců a hledačů pochybných pravd a samozvaných zákonu ustavitelů, kteří si myslí, že jen jejich způsob života je ten nejlepší a nejčistší a že je Bůh snad i ocení za jejich mravokárání a těch co hledají Boží vůli v zákonech a pravidlech, nikoli však ve svých srdcích, tak jen oni za to mohou, že jsou dodnes lidé peskováni, trestáni, mučeni a zabíjeni jen za to, že chtějí žít po svém a konat tak, jak je jim to přirozené. Markéta s Kristýnou jsou zkrátka jedno tělo a jedna duše, ačkoliv anebo právě proto, že jsou povahově tak rozdílné. Majky je zpupný a nezdolatelně rozdmýchaný oheň, který ve své vášni byl by snad schopen zničit vše na uhel a Kristýna je čiře a průzračně křišťálová peřejovitá řeka, či veletok, který svým ohromným a nedohlédnutelným korytem obklopuje to místo, na kterém Markéta pořádá své ohnivé rejdy a sabaty. Upřímně řečeno, nedovedu si představit zbytek života ani bez jedné z nich, proto jsem sebou tak trhl, když Kristýna vyslovila tu úvahu o žití ve Francii, mám z toho zkrátka strach, sám bych se s tím asi po nějaké době vypořádal, ale nejsem si jistý, zda by to samé zvládla Majky. Je sice pravda, že od té doby, co se byla podívat v děcáku ve kterém vyrůstala a kontaktovala svoji ústavní kámošku v podobě Páji to vypadá, že snad navždy odchodila ten tíživý balvan vzpomínek na minulost, na dětství, na věčně zlinkovanou, či zfetovanou prostitutku, která byla nelítostným osudem zvolena, coby její rodička, nikoli však máma, toto označení jí zkrátka morálně nepřísluší, ačkoliv v úředních dokumentech a rodném liste Markétiným vepsáno jest její jméno, zatímco kolonka, která by mohla odhalovat jejího otce zeje prázdnotou, alespoň že tak. Zdá se, že nás čekají chvíle krušnější a pohodička našeho trojhlavého vztahu může být ohrožena, což mě důvodně trápí, neb si nejsem jist, zda bych sám dokázal usměrnit veškerou Markétčinu energii a sílu správným směrem, když ona se teď, v poslední době do všeho hrne tak, že i slovo bezhlavě je až příliš laskavé k pravdivému stavu.

Je letní den, červenec vkročil do své druhé poloviny, nicméně jak to tak vypadá, tak někdo tam nahoře, kdo se stará o počasí si bezpochyby opomněl pořídit, či zakoupit kalendář, obloha je tedy tmavá, na azur ani pomyšlení, či leda ve snu a mraky, přesněji jeden nekonečný a nekončící mrak, který zeje nad námi, je naducaností a nacucaností tak blízko nám, že kdybych jen nepatrně natáhl ruku, snadno bych se ho dotkl. Však nás také už několikátý den hostí vydatným lijavcem, vody je už tolik, že řeky mají co dělat, aby udržely tolika tekutiny ve své moci, některým z nich už se to nepodařilo a tak se vytvořily nové potůčky, potoky a řeky a to i v místech, kde si je lidé vůbec nepřejí, neb díky tomu přicházejí o svůj drahocenný majetek a v mnoha případech i střechu nad hlavou, což je činí zbědovanými zoufalci. Nám se na štěstí nic podobného stát nemůže, jelikož nejbližší řeka je příliš daleko, na to, aby nás ohrozila. Dnes dopoledne déšť ustal, ale snad jen proto, aby nahoře doplnili zásoby vody, a nyní už zas kapky zuřivě tančí svůj zmoklý tanec a nedovolují ani té nejmenší kaluži se zmenšit, nebo dokonce se zcela vytratit. Posledních pár metrů domů tedy dobíhám, abych opět nemusel vytahovat svůj deštník. "Tak jsem to měl akorát," hlásím a vcházím s úlevou do kuchyně a spatřím Kristýnu sedící u stolu popíjející čaj s rumem. "Kdepak je ten náš ďáblík?" ptám se laškovně. "Je v ložnici, pláče, Martine stalo se něco dost blbýho," kazí mi Krista nadšení z toho, že jsem unikl vodní lázni. "Byl tady možný Markétčin biologický otec," vybalí to na mě dřív, než se stačím zeptat, co se děje. "Jak její biologický otec?" zaječel jsem údivem. "No prostě někdo zazvonil a znáš Majky, ta okamžitě vystartovala otevřít, asi si myslela, že si to ty, že jdeš o něco dřív z práce, ale u dveří stál nějaký chlap a než jsem stačila dojít ke dveřím já, tak jí začal hustit do hlavy, že je její biologický táta, že mu to řekla před smrtí Markétina máma, že si tím byla jistá a že on je moc rád, že jí našel. "Ty vole, to je tedy síla, a jak jako vypadal?" vyzvídám se strachem v hlase a s údivem v očích. "No ani se neptej, no typickej bezdomovec a kořala, táhlo to z něj všechno chlast a snad i toluen, no prostě běs a hrůza, no asi by se k tý krávě chodil," nebrala si Krista servítky v hodnocení. "Proboha a co na to malá?" zajímám se. "Stáhla se jak malé štěně, které někdo tluče, nevydala ani hlásku, prostě ani nepípla, rozumíš, teď má zase v očích veškerou tu hrůzu a strach co měla, když byla malá, Martine já už na to nemám, to prožívat znovu, jestli se jí to vrátí, já mám takový strach," vypráví mi Kristýna s neskrývaným zděšením. "A co bylo potom?" musím se dovědět všechno. "Pak jsem přišla a vyrazila jsem s ním dveře, mě ty popadl takový vztek nad tou nespravedlností a tou jeho neomaleností, že bych ho byla schopna i zabít. Ty vole, co teď budeme dělat?" žadoní Kristýna o uklidňující odpověď. "Musíme pokračovat v tom, co jsme dělali doposud, Kristýnko musíme být silný a dát malý najevo, že tu jsme jen pro ní a že nedovolíme, aby jí někdo ohrozil. Já myslím, že už je o mnoho silnější, než dřív a že to zvládne stejně jako my," uklidňuji vlastně i sebe, přesto že má slova míří ke Kristýnce. "Jo v tom máš pravdu, já jsem si ji vypiplala, já jí naučila se mít a jíst příborem, já jsem ji zasvětila svůj život a nějakej přiožralej zmrd mi to nezkazí. Do tý zasraný Francie teď prostě nepojedu, Yves si bude muset najít nějakou jinou číču. Slib mi ale, že v tom budeš napořád se mnou," kouká na mě plachým pohledem. Pouze přikývnu a v hlavě už si sumíruji slova a věty, které pronesu, abych ošetřil Markétiny rány a bolístky, které se jí tak náhle a nečekaně otevřely díky opilecké myšlence, která uzrála ve zbytku mozku jakéhosi opilce a bezdomovce, který snad kdysi obšťastnil jednu zfetovanou trosku. Poté, co se ještě trošku uklidníme, vcházíme s Kristýnou do ložnice a já vidím Markétu, jak leží na posteli a stále pláče. Ačkoliv mi to trhá srdce, pokouším se nasadit veselejší tón. "Můžu k tobě, miláčku?" přistupuji k posteli, Krista stojí za mnou. "Už jste tady dávno měl být, pane," obrací se ke mně a natahuje ruce, chce, abych ji obejmul, což činím. "Neboj, broučku, to bude dobrý, to byl nějaký idiot, Bůh ví, co mu tvoje máma nakukala, vždyť víš, v jakém byla stavu, to už si u ní ani dávno nebyla, když mu to řekla. "No jo, ale co když přijde znovu, nebo někdo další, máma to mohla říct každýmu, s kým se tehdy vychrápala. Já si teď zas připadám, jak úplná špína, všechno se mi to vrací, rozumíte mi pane?" Nedávno jste se mě pane ptal, jestli věřím v Boha a já se vám vysmála, za což se omlouvám, ale víte pane, je velmi těžké připustit Boží existenci a vůli, když se lidem dějou takové zlé věci, copak já můžu za to, že žena, která mě porodila, vedla tak zvrácený způsob života a zabránila mi tím vstoupit do tohoto Světa s láskou v srdíčku." Je vidět, jak je zoufalá a především zraněná. Seberu zbytky svých sil a spustím. "Zlatíčko, teď mě dobře poslouchej, nyní už si dospělá ženská, ne žádný dítě a nic takového ti přece nemůže ublížit, přece nedovolíš nějakému opilému idiotovi, aby ti zničil život. Všechno je úplně jinak, máš přece mě, Kristýnku a taky Radka se Sárou a nakonec i tu Páju, v práci tě mají přece taky rádi. Ten debil není určitě tvůj táta, je to cizí muž, kterému přeskočilo, určitě byl i zfetovanej, Krista říkala, že smrděl toluenem. Snad nedovolíš takové nule, aby ti ničil život. Pokud se vrátí, tak s ním vyrazím dveře já, nebo zase Kristýna a když budeš doma sama, tak zkrátka nebudeš otevírat." Kristýna stojící za mnou přikleká k posteli a dodává. "Martin má pravdu, zlatíčko, vždyť už jsme vybojovali horší bitvy, než byla tahle a také jsme to zvládli, tak zvládneme i tohle. Můžeš si být jistá, že jsme pořád za tebou a že tě oba moc milujeme a nedovolíme nikomu, aby ti zkřivil jediný vlásek. Na Markétině tvářičce se skrz slzičky prodírá nepatrný úsměv. "Tak se mi to líbí broučku, uvidíš, zase se to všechno spraví, uděláme si pěkný večer, nepůjdeme do Hitu, ale pustíme si nějaký hezký film a přitulíme se k sobě všichni tři, jo, chceš? "No to víte, že chci pane," už se zase řehní, třebaže její líčka ještě máčí krůpěje smutku.

Je večer, ale jelikož je léto, tma ještě není, ačkoliv slunce už je pár dní schováno za mraky, nemá nebožátko žádnou šanci prosvítit tak tlustá a ohromná mračna, přesto, že jeho paprsky mají tolik síly, aby osvítily půlku zeměkoule. Asi je chuděra také nemocné, když vládne ta chřipková epidemie a tak je slabé a schovalo se kamsi za ty mračící se a promočené duchny, které nám snad dají už brzy pokoj a odtáhnou už někam jinam. Nálada u nás doma už je zase o něco lepší, Markétka už zase řádí, i když je na ní vidět, že jí dopolední událost velmi zasáhla. Neustále po nás po obou pokukuje a ujišťuje se, že jsme s ní. I na Kristýně je patrná drobná únava z předchozích událostí a mě to v hlavě taky pěkně šrotuje, stejně tak si chci dnešní večer užít pěkně v klidu. Kristýna stáhla jakýsi francouzský film, který prý už viděla a moc se ji líbil. Je prý to lehce erotické, takže počítám, že do deseti minut se na obrazovce objeví kopulující dvojce a Markéta začne mýt roupy a s filmu nic nebude. "Jo a mimochodem, budeme mýt zřejmě nové sousedy po Hemských, co se odstěhovali. Je to mladý pár, chodí spolu teprve půl roku, já jí znám ode mě z práce, jmenuje se Monika a ten její se jmenuje Petr a je to nádražák," informuje nás Kristýna. "Týýýý bláho, pán s plácačkou a čepicí," vyprskla smíchy Majky. "Jak si překladatelka a tlumočnice mohla najít výpravčího?" ptá se a pořád se tomu směje. "No oni se potkali přímo na nádraží, tenkrát se prý ztratilo jakési dítě a Petr volal záchranku a Policii, a když to dítě odváželi, tak Monča právě vystoupila a optala se Petra, co se jako děje." "A on to dítě našel," tážu se. "Ne, prý ho našel nějakej tajemnej bezdomovec," hlásí Kristýna. "No tajemný bezdomovce bych sem dneska netahal Kristýnko," namítám a po očku sleduji, co na to Majky. Ta nic neříká, ale šklebí se, jakoby slupla celý citrón na jedno kousnutí a pak se nevraživě zadívá na Kristýnu a pěstmi ji naznačuje, že má u ní vroubek. "Bože můj, odpusť mi to princezničko moje, neuvědomila jsem si to, omlouvám se, jsem hloupá," zpytuje své svědomí Kristýna a běží Markétku pevně obejmout, aby si to u ní vyžehlila. Pak už uleháme pěkně do postýlky všichni tři, nalevo já, napravo Kristýna a Markétka jako vždy mezi nás, přičemž si s Kristýnou vzájemně propletou nohy, jak jsou zvyklé a hlavu mi Majky položí na hrudník, případně se posune na mé břicho. Všichni tři jsme pochopitelně nazí, respektive já v trenkách a holky si vystačí s gaťkami. Jak jsem předpokládal, do deseti minut se na obrazovce rozjíždí první erotická scéna. Nenápadně sleduji, co to udělá s Majky, ale náhle si uvědomuji, že to dnes patrně budu já, koho příroda jako prvního obdaří vzrušivým pocitem a také se tak stává. "No pane, já ale takhle přes vás přece nic neuvidím," komentuje Majky můj zrovinka zerektovaný penis, současně mě pomaličku a nenápadně osvobozuje ze spodního prádla a začíná mě olíbávat. "Takže je po filmu," povzdechne si Kristýna…

... and tonight the stars'll be out, and don't you know that God is Pooh Bear?

Portishead - Sour Times (Live)

Triphopová klasika o tom, že...

'Cause nobody loves me

It's true

Not like you do...

Po čem ženy touží?

Snad celý les musel padnout a tolik dřeva se zpracovat a z toho dřeva vyrobit tolik papíru, který byl popsán články, úvahami a tezemi o ženách, mužích a jejich vztazích. O tom, že ženy a muži jsou každý z jiné planety a o tom, že se vzájemně nikdy zcela nepochopí, ačkoliv bez sebe nedokážou žít a také by bez sebe nepřežili. V tomto článku se chci zaměřit na manželské, případně manželské násilí vůči ženám a jejich reakce na toto.

Začnu příběhem ze života. Jedna žena, říkejme ji třeba XY žila sama s osmiletou dcerou a to proto, že otec její dcery začal užívat drogy, což ona nehodlala tolerovat. Najednou se však v jejím životě objevil nový muž. Byl vysoký, robustný a líbil se jí, ačkoliv byl zhruba o 15 let starší. Pracoval v zahraničí a na nedostatek financí si stěžovat nemohl ani náhodou. I on se do ní zakoukal. Navíc měl charisma a jeho chování patřilo k těm drsnějším, což XY připadalo vzrušující. Netrvalo dlouho a on, říkejme mu třeba Zmetek, pozval XY do Země, kde pracoval s tím, že jí uhradí veškeré náklady a ona si s dcerou užije fajn dovolenou a že se uvidí, jestli jejich vztah vyklíčí do té míry, že by spolu mohli začít chodit. Což se pochopitelně také stalo. XY rázem nemusela řešit svoji neblahou finanční situaci, mohla si po dlouhé době začít znovu trošku užívat života a také její dcera, která byla ihned zasypána různými dárky si s přítelem své maminky celkem rozuměla a pojala ho za kamaráda. Zmetek také pookřál, byl totéž delší dobu bez ženy a tak mu nová situace tuze vyhovovala. On byl, jak XY brzo poznala celkem sečtělý, i když ne studovaný a i dle ostatních žen byl obdařen mužským charismatem. Živil se řemeslem, ve kterém byl velmi dobrý, čili byl zručný a šikovný, což XY oceňovala nejen při opravách v domácnosti, nýbrž i při milování, které s ním, jak se svěřila své nejlepší kamarádce AB, bylo velmi intenzivní, mělo grády a milá XY prožívala jeden orgasmus za druhým. No prostě porno hadr, to byla slova, kterými se XY vyjadřovala, chtěla-li správně vylíčit milostné hrátky, kterých měla v tu dobu opravdu dostatek. A tak byla šťastná jako blecha a to i přesto, že jí okolí v počtu několika lidí hned na začátku varovalo, že Zmetek je těžká svině, č.rák a zmrd, kterého jen tak nevidíš a že je v pohodě jen do té doby, dokud je vše po něm a také, že má jen jedinou hodnotu a to jsou peníze. Ano, o penězích mluvil Zmetek často a tuze rád se vyjadřoval v tom smyslu, že on v nouzi nikdy nebude a že peníze nejsou žádný problém. Také bylo o něm velmi dobře známo, že se rád napije a že kdysi měl díky své opilosti i menší dopravní nehodu, při které byl usmrcen jakýsi hluchý bezdomovec, který mu měl údajně vběhnout pod kola, takže bylo uznáno, že milý Zmetek za nehodu prakticky nemohl, přesto že měl v sobě několik pánáků té nejlepší whisky a tak si odseděl pouhých 12 měsíců. No co, bezdomovců je na Světě přece jako sraček, ne? A tak si žili celkem spokojeně, sem tam se tedy pohádali, ale hádky jsou součástí každého vztahu a co na tom, že měly fakt grády a to především pokud byl Zmetek v opileckém rauši. Opíjel se tu dobu minimálně, kvůli práci a dokonce se natrvalo vrátil do Čech a vzdal se ciziny, aby mohl být s YX a její dcerou, kterou si oblíbil. Jejich hádky často narážely na téma, že by XY měla seknout z prací a být jen doma a starat se o rodinu, což ona odmítala. Jednou, když měla XY narozeniny ji Zmetek překvapil tak, že se domluvil s její dcerou, koupil obrovskou kytici a drahý dárek a přijeli autem za ní do práce, aby jí mohli popřát. XY měla obrovskou radost, ale jen do chvíle, dokud si uvědomila, že Zmetek je opilý, tudíž řídil v opilosti a nevadilo mu, že má v tu dobu ve voze i malé dítě. Narozeninová oslava se proto změnila v nepříjemnou hádku, kdy ona mu vyčítala to, co udělal, zatímco on se dušoval, že není tak opilý, aby nebyl schopen řídit ve městě. Hádka skončila tak, že Zmetek hodil po své milé klíčky od auta a nepochopen odešel pryč. Následovala několika denní tichá domácnost, načež se Zmetek omluvil a bylo mu odpuštěno. Nicméně, hádky se po nějaké době velmi stupňovaly a byly velmi nepříjemné, s čímž se svěřovala XY své věrné kamarádce AB, která tedy znala jejich příběh do posledního detailu. A jedna z těchto velkolepých hádek vygradovala do té míry, že rozzuřený Zmetek čapl milou XY pod krkem a řádně ji nafackoval. Ta si naštěstí rázem a konečně uvědomila, jak se věci mají a Zmetka provždy opustila. Třešinkou na dortu v tomto příběhu byl fakt, že několik týdnu poté jste mohli na ulici spatřit novou mileneckou dvojici v podobě Zmetka a kamarádky AB, která nedbaje na Zmetkovu minulost si usmyslela, že ona je pro něho ta pravá a že k ní se určitě bude chovat jen s úctou. Zhruba za půl roku se AB po městě procházela už zase sama, ty obrovské sluneční brýle, co měla, jí velmi slušeli… Že by za nimi něco schovávala?

Jak už jsem podotkl na začátků tohoto článku, na téma domácího násilí už bylo napsáno opravdu mnoho. Je to velmi svízelné téma, o kterém bych mohl napsat několika stránkovou esej plnou rad a návodů, jak se domácímu násilí vyvarovat. Což neučiním, neb na to nejsem fundovaný. Jen jsem vám chtěl odvyprávět tento pravdivý příběh pro zamyšlení. Jednou jsem se jiné kamarádky zeptal, co by dělala, kdyby ji její manžel nafackoval. Okamžitě mi odpověděla, že by to byl navždy konec jejího vztahu a že by okamžitě požádala o rozvod. Asi po dvou letech jí ten její opravdu dost krutě zbil, no a jsou spolu dodnes. Spousta žen mi také otevřeno řeklo, že by doma nesnesly ňoumu a nekňubu, který se neumí pořádně postavit k věci a postarat se o ženu. A že není nic lepšího, než udobřovací sex po hádce. Hodně žen preferuje dominanta, který je mužem činu. Romantici a snílkové píšící básně mají dnes patrně utrum. Dámy touží po drsňákovi a padouchovi z filmu. Co když ale drsňák překročí hranici a začne paní ohrožovat? Navíc, dnešní styl života je plný stresu a všeobecného kvaltování, což také zapříčiňuje zkratkovité chování, což může být především při hádkách velmi nebezpečné. Když se jako muž zamyslím nad tím, jestli bych byl schopen uhodit ženu, tak si sám pochopitelně odpovím, že nikoliv. Zároveň si ale uvědomuji, že jsem byl několikrát v životě v situaci, když jsem byl na ženu velmi naštván a že jsem pro jistotu opustil místo hádky, protože mé myšlenky směřovaly do představ, které byly násilí velmi blízko. Já tedy vím, že bych toho schopen nebyl. Jiní muži ale toho schopni jsou a zřejmě jich není málo, jelikož domácího násilí spíše přibývá. Také mi připadá, že ženy někdy zbytečně přehlížejí náznaky budoucích trablů a tolerují agresivitu svých protějšků a strkají tak zbytečně své ruce do ohně, který je zákonitě musí spálit. INU LÁSKA JE MNOHDY AŽ NEBEZPEČNĚ SLEPÁ…

Rebekah del Rio - Llorando

"Señoras y señores, el Club Silencio les presenta - la llorona de Los Angeles, Rebekah del Rio!"

Yo estaba bien por un tiempo

volviendo a sonreír

Luego anoche te vi

tu mano me tocó

y el saludo de tu voz

Y hablé muy bien

y tú sin saber

que he estado

llorando por tu amor

llorando por tu amor

Luego de tu adiós

sentí todo mi dolor

Sola y llorando, llorando, llorando

No es fácil de entender

que al verte otra vez

yo esté llorando

Yo que pensé que te olvidé

pero es verdad, es la verdad

que te quiero aun más

mucho más que ayer

Dime tú que puedo hacer

¿No me quieres ya?

Y siempre estaré

llorando por tu amor

llorando por tu amor

Tu amor se llevó

todo mi corazón

Y quedo llorando, llorando, llorando, llorando, llorando, llorando

por tu amor

Bylo mi dobře nějakou dobu

mohla jsem se smát

Pak jsem tě včera v noci viděla

tvoje ruka se mě dotkla

a tvůj hlas mě pozdravil

A popovídali jsme si

ale ty nevíš

že jsem

plakala pro tvou lásku

plakala pro tvou lásku

Po tvém sbohem

jsem pocítila všechny bolesti

Samotná a plakala, plakala, plakala

Není snadné porozumět

že vidět tě znovu

tak pláču

Myslela jsem, že jsem na tebe zapomněla

ale je pravda, je to pravda

že tě miluji ještě víc

mnohem víc než včera

Řekni mi, co bych mohla udělat

Už mě nemiluješ?

A já budu vždy

plakat pro tvou lásku

plakat pro tvou lásku

Tvá láska byla

v celém mém srdci

A já zůstávám plakat, plakat, plakat, plakat, plakat, plakat, plakat

pro tvou lásku

Mučedníci (Martyrs)

Přesto, že nejsem typickým milovníkem horrorů, na tento film vás přece jen upozorním, i když stále přemítám, jestli činím dobře. Tento snímek mě ale šokoval do té míry, že vám o něm napíšu pár vět. Nejprve vás ale musím ujistit, že skutečně nejsem milovníkem násilí a to především k ženám, což je paradoxem, protože tento film ryzím násilím překypuje a to v dost naturalistické formě. On to totiž není typický horror, ve kterém se partička přiopilých, či zhulených teenagerů ocitne shodou náhod a nehod na nějakém opuštěném místě, kde na ně vybafne jakýsi bubák, který je celý příběh ohrožuje a postupně zabíjí, abyste těsně před titulky mohli vidět zamilovaný pár, který to veškeré utrpení přežil, zatímco mrtvá těla jejich kamarádů jsou zohavena a rozřezána na kousky.

V tomto příběhu nejde o to, kdo násilí páchá a na kom, nýbrž o to, proč to dělá. Příběh je, jak to u horrorů bývá velmi jednoduchý, důležitější je jeho atmosféra. Věřím tomu, že spousta z vás sledování ukončí po několika minutách. I já jsem měl nutkání film vypnout, jenže atmosféra Mučedníků je tak zvláštně omamná a já jsem se po několika dalších minutách přistihl, jak se chvěji nedočkavostí, proč se přede mnou odehrává to, co vidím a to přesto, že mnou celou dobu cloumal vztek propojen s marnou touhou mýt schopnost hlavním hrdinkám pomoc. Násilí je zde totiž zobrazováno bez příkras a v koncentraci takové, že vám to připadá až neskutečné. Velikým rozdílem od ostatních horrorů je také myšlenková linie, kterou většina horrorů postrádá. V konotacích je také kromě hororů též uváděno drama a thriller. A jaká je ta myšlenková linie, ptáte se? Snad neprozradím moc, když napíši, že se jedná o stavy těsně před smrtí, při umírání. Tato myšlenková linie se začne odvíjet až ke konci filmu, což je záměrem tvůrců, divák si prostě musí spolu s hlavními postavami projít proces mučení… Ale to už prozrazuji možná moc…

Závěrem vám ještě doporučím, abyste se, pokud chcete film dokoukat, smířili s tím, že násilí zkrátka existuje a je nedílnou součástí našich životu. Otevřete bránu, o které jste si mysleli, že pro vás zůstane uzamčena. Já jen už zopakuji, že nejsem milovníkem horrorů, takže moje doporučení možná nebude sofistikované…

Televizní šmejdi

Nemohu si pomoc, ale já některé věci opravdu nechápu. To, že je Česká Republika rájem lapků, zlodějů, švindlířů a podvodníků je věc známá a vidina, že se situace zlepší, je naivní a tuze nepravděpodobná. Co je ovšem zarážející, že dnes se k páchání trestné činnosti, konkrétně k podvodu využívají různé soukromé televizní stanice. Ne, nemluvím o reklamách, kterými jsme bombardováni od rána do noci, respektive non-stop, napříč státními i soukromými televizemi, což je nepříjemné, nicméně a bohužel legální a zákony neporušující. Což se ale podle mě nedá říct o prapodivných ezo tv a sexy výhrách, které jsou vysílány na různých stanicích a dnes už je dokonce situace tak daleko, že provozovatelé těchto rádoby soutěží mají vlastní televizní stanici pod názvem Active TV. A v čem že spočívá ten podvod? Inu, konkrétně Active TV je rozdělena na dvě směny a to sice směnu denní, kterou bych nazval ezoterickou a věšteckou a na směnu noční, kterou můžeme pojmenovat jako sexy hravou.

Denní vysílání vypadá zhruba tak, že se na obrazovce střídají různí ezoterici/čky a věštci/kyně a radí lidem za pomocí karet a jiných pomůcek, jak řešit rozličné životní situace a to tempem tak rychlým, že za 5 minut hravě zvládnou odbavit minimálně 5 lidí. Stačí se optat na jméno a datum narození, zamíchat karty a jede se dál, jako na kolotoči a to pod určenou taxou 70 korunek za minutu. Ezoterika a věštba z karet a jiných pomůcek je záležitost stará stovky let a vždy byla provozována za drobnou úplatu, tak nač si stěžovat. Jsem člověk, který věří na věci mezi zemí a nebem, přesto, že věštba z karet mezi ně nepatří, nicméně neodsuzuji lidi, kteří to mají jinak. Avšak tento televizní způsob se mi jeví poněkud nefér a smrdí mi to podvodem už na dálku, připomíná mi to spíše porevoluční hru, která se nazývala skořápky. Člověk si zkrátka vylosuje svou kuličku v podobě věštby, případně dobytí energie na dálku, nebo jiné služby. Já si myslím, že to je všechno podvod a to pěkně vynášející, protože si myslím, že takhle roboticky a strojovitě předvídat a radit lidem, jak v budoucnu procházet svým životem by neuměl ani Nostradámus, ba ani naše kněžna Libuše. Navíc si myslím, že tato stanice absolutně neřeší otázku, jak dalece mohou tito věštci a věštkyně zasáhnou do osudů volajících lidí, jen se tam střídají, jako ve fabrice u mašiny a penízky z telefonátů se pěkně kutálejí, že? A kromě toho mám dojem, že výběr "věštců" a "věštkyň" je čistě účelový a jde spíš o to, jak volajícího psychologicky zpracovat a poradit jim tak nějak všeobecně ve věcech, které dříve, případně později potkají úplně každého.

A v noci je ještě větší sranda, neb na řadu přichází Sexy Výhra, pořad, který probíhá zhruba tak, že ve studiu stojí mladá, případně i ladně vyhlížející slečna, či mladá paní a vedle ní stojí taková tabule, na níž je zobrazeno několik písmen abecedy, ze kterých volající musí složit určité slovo, které je v obálce, již kráska drží v ruce a to pod taxou Kč 90,-- za minutu, tedy za taxu ještě o něco vyšší, než u dopoledního vysílání. Slečna vám případně také poradí tématiku slova, může se jednat o zvíře, rostlinu, povolání a tak dále, v tématech se meze nekladou. To mi zase trochu připomíná hru na šibenici. Vtip je totiž v tom, že ze zobrazených písmen jde snadno poskládat hned několik smysluplných údajů, mnohdy i desítky, což velmi stěžuje šanci na výhru. Navíc je znepokojující, že moderátorka obálku neotevře ani po skončení hry, čili správnou odpověď se ani nedozvíte. To už podvodem jen nesmrdí, tady si myslím, že o podvodu není pochyb. Na internetu je dokonce i video, tuším, že na Stream.cz, kde se zabývali touto pochybnou soutěží a to v době, kdy jí vysílala hudební stanice Óčko. V rámci experimentu tam zkusili zavolat a výsledek byl opravdu šokující, jelikož za bezmála 2 hodiny volání nebyli vůbec spojeni ze studiem a provolaná částka činila Kč 9500,-- což opravdu není málo a to opakuji, že vůbec nebyli puštěni do soutěže. Lze předpokládat, že tato rádoby soutěž funguje ve stejném duchu i na TV Active, případně i na jiných kanálech, myslím, že jsem podobnou taškařinu viděl i na TV Rebel, kde jen používali pochopitelně trošku jinou rétoriku s diváky. Pro formu snad už jen doplním, že Sexy Výhra se to snad jmenuje, proto, že kromě tabule s písmeny a moderátorky je ve studiu i obrazovka, na které rotuje zhruba minutový spot, ve kterém účinkuji spoře oděné dívky, a v dolní části obrazovky rotuje zase několik telefonních čísel, na nichž si při zavolání můžete lascivně popovídat také s někým, kdo má ženský hlas, případně je vám vyprávěna erotická povídka, či příběh. Pro zajímavost jsem se jednou na pořad díval zhruba jednu hodinu a nestačil jsem se divit, jaké výrazy se objevily na tabuli. Tehdy hledali jakési zvíře a tak se na tabuli objevily slova, jako fčela, dikobras, kobila a podobně. Inu, jak vidno, na gramatiku se moc nedbá, hlavně, že se vydělává.

Ano, já vím, můžete namítnout, že je to prostě chyba těch volajících a že si to zaslouží, když jsou tak hloupí. Každý si přece může svobodně vybrat a rozhodnout se, jestli tam zavolat a zkusit "štěstí", nebo ne. Ale vžijte se do starého člověka, důchodce, který má hluboko do kapsy a nyní vidí na obrazovce možnost snadného přivýdělku. Takového člověka jednoduše nenapadne, že bude platit i za dobu, co mu automat v telefonu radí, ať chvíli počká, že bude brzy přepojen a že mu zatím pustí nějakou hudbu. Ano i toto je totiž placená část telefonátu. On prostě naivně čeká, až bude spojen ze studiem, aby mohl vyslovit to slovo, o kterém si myslí, že je správné. Nevím, jak vy, ale já to požaduji za nestoudný podvod a je podle mě alarmující, že k tomuto podvodu přispívá televizní vysílání. Nevím, jestli by to měla řešit Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, nebo někdo jiný. Všichni víme, že RRTV řeší například vulgarity ve vysílání, což je sice fajn, ale finanční podvod je podle mě o hodně horší a závaznější, než nějaká passy. Trochu mi to připomíná situaci kolem "výherních" automatů, kdy všichni vědí, že to ničí lidské osudy závislých lidí, ale přináší to přece peníze do rozpočtu, tak to budeme tolerovat. Opět je tom si vybrat o něco vyšší rozpočet na úkor závislých hráčů. Ti si přece také mohou vybrat, jestli chtějí hrát, nebo ne. Stejnou volbu má i alkoholik, nebo feťák, ne? V případě tohoto prapodivného vysílání se určitě kapsuje spousta vlivných lidí, takže se patrně budeme muset smířit s tím, že z televizní obrazovky se přepnutím na správný kanál, dá vyrobit taky takový "výherní" automat, který nás v mžiku obere a to ani nemusíme chodit do žádné herny… Dá se s tím něco dělat, máme na výběr?

Control

Další filmový snímek, který vám chci doporučit je filmem napůl hudebním a napůl životopisným. Jeho název je Control a zobrazuje skutečný příběh jedné kapely, která má dodnes punc skupiny kultovní, přestože se ve své době nestihla až tak moc proslavit a snad to ani nebylo jejím cílem. To kapelou jsou Joy Division a tou životopisnou složkou tohoto snímku je bohužel velmi krátký a tragický ukončený život jejich zpěváka Iana Curtise. Joy Division byla anglická kapela s Manchesteru z konce 70tých let. Snad by to byla jen jedna z mnoha hudebních formací nebýt právě Curtise. Byl to právě on, kdo svým přístupem k hudbě jako takové a především k vlastní tvorbě ve formě textů a způsobu projevu způsobil, že Joy Division ovlivnili spoustu dalších hudebníků a to s řad muzikantů a zpěváků ze kterých se později stali skutečné hvězdy. Jeho texty, které jsou naprosto uchvacující, vtahující a výjimečné a které zcela otevřeně zobrazují jeho epilepsií a depresemi protkaný život jsou jedním, nikoli však jediným důvodem originality Joy Division. Jeho texty totiž dokonale doplňovala temně punková hudba ostatních členů kapely, kteří posléze založili komerčně známější New Order. Joy Division nikdy nebyly celebritami, přesto, když půjdete na libovolný rockový koncert, jsem si jistý, že tam bude nějaký fanoušek, který bude mýt na sobě tričko s nápisem Joy Division. A jsem si jist, že důvodem toho je právě projev Iana Curtise. Jeho charisma mu totiž dovolovalo a pomáhalo přednášet a zpívat své písně takovým způsobem, že dokonce i jeho přátelé a lidé, kteří Iana znali osobně, stáli při vystoupení Joy Division jako opařeni a s naprostým ohromením sledovali jeho projev. Jeho tanec, který symbolizoval epileptické záchvaty, kterými Ian trpěl díky své nemoci a které se párkrát ozvaly i během vystoupení a Ian musel být odnesen, byl nedílnou součástí každého vystoupení. Curtis nebyl celebrita, zato svým přístupem a způsobem projevu ovlivnil zpěváky, jako byl například Kurt Cobain, nebo David Gahan. Bohužel, nedílnou součástí Ianova života byla jeho až přílišná citlivost a sensitivita. Obyčejné věci a problémy, které většina lidí považují za běžný problém, Iana naprosto drtila. Trable s láskou a život v kapele Curtise ovlivňovali tak moc, že svůj frustrovaný život ukončil ve věku nedožitých 24 let.

Další devizou tohoto filmu je bezesporu režie. Té se ujal Anton Corbijn, nizozemský fotograf, který se posléze proslavil i jako režisér hudebních klipů (namátkou Depeche Mode, Nirvana, Bjork, Metallica, Coldplay, Nick Cave) a posléze i filmů celovečerních. Zajímavostí určitě je, že právě hudba kapely Joy Division byla hlavním impulsem pro tohoto Holanďana, aby se přestěhoval do Velké Británie, kde se z něho stala fotografická ikona. Ano, Corbijnovým velikým přáním totiž bylo vyfotit si právě Joy Division během vystoupení a proto se přestěhoval do Anglie. K autenticitě filmů přispívá i fakt, že Corbijn svůj celovečerní debut natočil podle předlohy, kterou napsala Deborah Curtis, vdova po zemřelém zpěvákovi.

Herecké výkony jsou excelentní, především Sam Riley, coby Curtis je okouzlující a naprosto autentický. Ostatní herci, kteří hráli členy kapely, se museli naučit hrát na konkrétní nástroje, čili při scénách, kdy jsou jako Joy Division na scéně, nehraje hudební záznam, ale o hudební složku se starají samotní herci. Další zajímavostí je, že režisér filmu si vzal na natočení filmu půjčku a zaručil se svým domem.

Život Adele (La Vida de Adèle, Blue Is the Warmest Color)

Když jsem uvažoval nad tím, který film vám představím jako první, tak mi na mysli naskočil právě tento snímek a to proto, že mě naprosto sundal. Pak jsem nad tím víc uvažoval a říkal si, jestli bych na poprvé neměl zvolit něco, víc kultovnějšího a asi míň šokujícího. A tak jsem vybíral a přebíral, ale nakonec jsem se vrátil k tomuto filmu.

Na tento příběh jsem se těšil už od první chvíle, tedy od chvíle, kdy jsem si přečetl první konotaci. Ani nevím proč, ale už tenkrát jsem měl pocit, že to pro mě bude film filmů. Miluji totiž zfilmované lidské příběhy a je mi jedno, jestli to je podle skutečné události, nebo prostá fabulace. Nemusí to být ani příběh někoho známého, mám radši příběh obyčejného človíčka. A tento filmek toto sliboval, a když k tomu byl dovětek, že zpracování je maximálně otevřené, bylo mi jasné, že to bude pro mě laskomina, až jsem se bál, že budu přetěšen a následně zklamán. Naštěstí už po deseti minutách jsem věděl, že tomu tak nebude. Samotný příběh je v podstatě hrozně jednoduchý, dal by se odvyprávět možná v pěti větách, přesto jsem se za ty 3 hodinky, co film běžel, nenudil ani minutu. Film do písmene, vlastně do filmového obrázku plnil veškerá má očekávání.

1. Téma - Kdo mě znáte, víte, že lesbická láska mě fascinuje a tenhle příběh ji vykresluje v plné kráse a nahotě.

2. Otevřenost - Způsob, jakým je příběh odvyprávěn, je naprosto přirozený, chvilkami jsem ani neměl pocit, že sleduji film, spíš jsem si připadal, jako kdyby mi kamarádka vyprávěla svoji historku a měla přitom možnost mě do ní vtáhnout pomocí vizuální simulace. Přesto, že je story vyprávěna s naprostou otevřeností až surovostí, vůbec jsem necítil snahu jakkoli diváka šokovat a to i přesto, že vím, že pro spoustu lidí to šokující film určitě bude. Vše je totiž točeno velmi přirozeně a řekl bych tak zvláštně nefilmově. V tomto filmu se totiž nedbá, aby byli herci, respektive herečky krásné pro kameru, ale vše vypadá maximálně naturálně. Film tak donutí diváka vnímat příhody hlavní dvojice s naprostým pochopením a já si celou dobu říkal - takový zkrátka život je.

3. Obsazení a herecké výkony - Veliký potlesk si určitě zaslouží všichni herci a herečky, ale hlavní dvojice je pochopitelně v popředí. Nechci upozaďovat Léu Seydoux v roli Emmy, poněvadž její výkon je dokonalý, ale to co předvádí Adèle Exarchopoulos, coby Adéle je pro mě něco zcela kouzelného, impozantního a neskutečného. Její vžití se do postavy, především při vypjatých scénách je fascinující. Jedná se tedy o film spíše konverzační, obě herečky mají spoustu příležitostí ukázat své herectví, což také udělali a jejich výkony jsou epochální.

Pokud máte tedy rádi příběhy, jakoby ze života a nebojíte se vžít do vyprávění obyčejného člověka a to stylem novátorským, neotřelým a pro spoustu lidí i provokujícím, je to film vhodný právě pro vás…

PS: Do filmových chuťovek budu vkládat filmy, které miluji a které jsem viděl minimálně 2x. Neberte to tedy jako filmové konotace a už vůbec ne jako recenze, spíš se budu snažit v několika větách vysvětlit, čím film zaujal mě a proč.

Polední modlitbička

Úryvek z telefonátu:

"…a co jinak Akime, ještě píšeš?"

"Jo, občas něco zplodím, ale když už o tom mluvíš, pamatuješ, jak si mi před lety vyprávěla tu svojí historku z vlaku?"

"Jakou historku?"

"No, jak si ve vlaku potkala toho chlapa, co se ti tak líbil a byla si z něho zmatená a pak si šla domů a…"

"Jo, já už vím a co jako?"

"No, napsal jsem to jako povídku a chtěl bych ji zveřejnit, kdyby ti to nevadilo…"

"Počkej, počkej, ty chceš zveřejnit můj sexuální zážitek? No to asi ne…"

"Však já jsem úplně změnil veškeré reálie, v tom by tě nikdo nepoznal. Víš co, já ti to pošlu emailem a ty mi pak zavoláš, co a jak…"

"Hmm, tak jo…"

Po pár minutách:

"…četla jsem tu povídku…"

"No a líbí se ti to?"

"A víš, že docela jo, napsal si to hezky…"

"A po pocitový stránce, myslíš, že je to věrohodný?"

"Tak to každopádně, už je to nějaká doba, ale pamatuji si, že jsem se tenkrát cítila hodně zmatená, milovala jsem přece…"

"Jasný, vím, ale ty reálie jsem změnil úplně…"

"No, to jo, provdal si mě a udělal ze mě úču v mateřský…"

"Takže ti nebude vadit, když to zveřejním, tam není šance, že tě v tom někdo pozná…"

"Tak to ani náhodou, to je fakt. Jo klidně to zveřejni. Hele a zajdeme na to pivko, ne? Pokecáme, dlouho jsme se neviděli…"

Hanka je mladé, krásné a spanilé děvče a tak je ráda na Světě. Má se zkrátka dobře a nic ji nechybí. Odjakživa miluje děti a tak není divu, že se s ní stala učitelka v mateřské školce, což vnímá jako své poslání a požehnání z hůry. Před měsícem právě dosáhla čtvrtstoletí svého věku a je 2 roky šťastně vdaná za Honzu, kterého neskonale miluje. Jejich blízké okolí je také označuje coby pár dokonalý, vzorný a oddaný. Co na tom, že Jan je o pět let mladší, je velmi inteligentní, za pár let dostuduje, najde si práci a oni budou moci založit svoji rodinu, plánují dvě děti, nejlépe chlapce a děvce. Do té doby je budou podporovat rodiče. Obě jejich rodiny si vzájemně padly do oka, tak v tom nebude žádný problém. Hanka a Honza, možná to zní tak obyčejně, ale proč je nevnímat jako dvě nesmrtelná H, dva Hrdiny všedního dne, kteří oddáni sami sobě, těší se dnů, jež jim byly dopřány v pevném objetí a v souznění lidských povah? Hanka je veliký romantik a Honzík je také spíše hoch jemnějších rysů a především povahově je to spíš beránek. Hančin otec si také na začátku jejich vztahu neodpustil poznámku, "Hančo, nechtěla by sis najít nějakého tvrďáka, však je to skoro ještě dítě?" Když však viděl, jak se ty dva milenci k sobě mají, přestal rýpat a šťourat a přijal Jana s otevřenou náručí.

Hanka má dneska dovolenou, musela si ji vzít, neb se musela utkat s úředním šimlem a vyřídit několik potřebných administrativních formalit v sousedním městě. Naštěstí to šlo celkem dobře a tak Hanka jede vlakem domů a to hodiny právě odbíjejí poslední hodinu před pravým polednem. Přesto, že je podzim, ve vlaku jsou otevřená okna, jelikož je venku opravdu teplo, to léto s příjmením babím čaruje svojí kouzelnou hůlkou a dovoluje lidem sporý oděv. Hanka je oděna v azurově modré šatičky a přes ramena má přehozen svetřík zvláštní barvy, která osciluje mezi hnědou a šedou. Uši ji zdobí dva velké kruhy v podobě výrazných, přesto velmi slušivých náušnic. Coby obuv posloužily prosté, bílé tenisky a dokonalý outfit dokreslují Hančiny dlouhé, přirozeně blonďaté vlasy, které má volně rozpuštěné a které ještě nyní voní po heřmánkovém šampónu, který Hanče, jak na ní občas škádlivě volá její milovaný otec, použila. Cesta vlakem je příjemná, jelikož vlak je kupodivu skoro prázdný, na studenty a pracující lid je zkrátka ještě brzo, je zkrátka ještě čas šrotování a rachoty. Jen dvě starší ženy, které snad už plní funkci čiperných babiček sedí dvě sedačky před Hankou. A ba ne, ještě přibude další cestující v podobě vysokého muže, který nastoupil na poslední chvíli a usedá na sedačku přes uličku hned vedle Hanky. "Dobrý den," pozdraví Hanku a usměje se na ní tak, až se Hance zatají dech. "Dddobrý den," vysouká ze sebe Hanka a sama cítí, že její tvář zajisté mění tvář barvu do podoby rudého poupěte. Sama sebe nepoznává, miluje a je zcela oddána Honzíkovi, se kterým plánuje rodinu. Nač si ničit život nevěrou a milostnými avantýrami nejistého konce. Jan je muž mladý, mladší než ona, ale nějaké zkušenosti už přece jen má a Hance se v oblasti sexu a milování věnuje více, než dost. Jen párkrát do měsíce je nucen se věnovat více studiu, než Hance a za těmito účely koupil své milé umělého pomocníka, jehož funkčnost jeho láska tu a tam prověří. Žijeme v jednadvacátém století, není nutno se jakkoliv žinýrovat, Jana těší partnerčina náruživost, slouží mu jako motivace pro chvíle společné, když umělý přítel v klidu odpočívá ukryt v jedné s komod. Hanka a Honza si zkrátka slíbili věrnost a tak Hanka téměř okamžitě zaplašila a zahnala představu o možném úletu. Co však, ale potlačit nedokáže, je jistá zalíbenost v onoho náhodného spolucestujícího, který se jí pozdává více než krásný a šarmantní. Je tedy vytáhlý a zároveň ne hubený, není to taková ta tyčka s nohama a rukama, zároveň ale není ani robustný, spíš sportovní typ, každopádně oproti Honzovi chlap, jak hora, Jan je spíše střízlík. A ty jeho černé, na krátko střižené, přesto husté vlasy, které doplňuje snad dvoudenní strniště. Hanka z hrůzou zjišťuje, že vedle tohoto muže se cítí být jako v sedmém nebi. Přesto, že nepochybuje o své lásce a oddanosti ke svému milému, tento muž jí hatí plán pouze na počestné myšlenky. "Snad si nevšiml mé nejistoty," říká si v duchu Hanka a pokouší si vymyslet nějakou činnost, kterou by se "zabavila" po dobu cesty ve společnosti tohoto elegána, věděla totiž, že dojde-li na jejich oční kontakt a nedej Bože, že by se i zapovídali, může být zle. Musím najít v kabelce nějakou záchranu, cokoliv, časopis, křížovku, sudoku, sakra proč si s sebou nic nevzala, copak ale mohla tušit, že se dostane do takové šlamastiky. "Budu tedy koukat celou dobu s okna, stejně je tam hezky a cestou domů je celkem krásná krajinka a už jsem tudy dlouho nejela, tak se alespoň pokochám." Nakloní se tedy více směrem k vlakovému oknu a odkloní si tím s pohledu svůj objekt neřesti a začíná si vychutnávat bohatost krásy okolní přírody. Jenže, ono se lehce řekne a těžko udělá a periferní vidění je pěkná mrcha a tak se stejně neubrání občasnému juknutí na obelisk v podobě osoby neznámého spolucestujícího. Povolí si vždy jen malinkatý zlomek sekundy na ukojení své stále rostoucí zvědavosti. "Ty jeho mohutné paže a dlaně s prsty, to by byly nástroje lásky," neuškrtila hříšnou myšlenku v zárodku a zároveň si uvědomila, že její květinka lásky ukryta pod modravým blankytem a černou krajkou v podobě gaťek se orosila v toužebném očekávání. "No tedy, paní učitelko," pokárala se v duchu sama. "A dost, už se tam zkrátka ani nepovídáš, Káčo pitomá, chceš si zničit vztah s Honzou, on nejeví žádný zájem, kromě pozdravu na tebe nepromluvil, tak holka hodně rychle vychladni," spílá si v myšlenkách. "No jo, ale co když vystoupí u nás ve městě, neznám ho, ale může jet k někomu na návštěvu, nebo něco vyřizovat a vlakáč je na periferii města, ať jde kamkoli, tak prvních 300 metrů by šel s určitostí stejným směrem. Co když mě osloví tam, to bych byla úplně v koncích. Jestli vystoupí se mnou, zalezu radši hned na vlakáči do hospody a sednu si mezi ty největší opilce, co tam budou," spřádá Hanka zoufale své záchranné plány. Snad vystoupí tady," z okna vlaku totiž vidí, že dorazili do jedné ze stanic. Pak už zbývá jen jedna stanice a touhou zasažené a skličované děvče bude ve své obci. Elegán se ani nehne, jede dál. Hanka si nervózně mne ruce, přičemž ji napadne spásná myšlenka, uvědomí si totiž, že má na prstě prstýnek, který ji dal Honzík o svatebním dnu, jako stvrzenku jejich láskyplného a čistého vztahu a na oplátku si vzal od ní prstýnek jiný, jen o něco větší. Možná, kdyby ho jakoby náhodou naservírovala před zraky muže, který ji snad i netuše trápí a mučí, odradilo by ho to i od planých pokusů se seznamovat. Pak si ale uvědomí, že některé pány to naopak ještě více dráždí a chuděra Hanka už je popletena a zmatena, není si jistá ničím, a už vůbec ne sama sebou. Náhlá vášeň ji zatemnila mozek a ona vidí ohrožení tam, kde snad ani není. Sedí zoufale natočená k oknu a čertí se na sebe a vyčítá si svojí splašenost, se kterou si náhle neví rady. Její myšlenky došly katarzí k bodu, kdy si Hanka přiznává, že má obrovskou chuť se s tajemným cizincem pomilovat. Při ipsaci si občas představuje i jiné muže, než Honzu, ale to jsou muži imaginární vytvoření jen její erotickou fantazií. V reálném světě ještě takhle zasažena nebyla. Vlak se blíží k poslední stanicí, která je dělí od cílového bodu. Švihák pomalinku stává, je jasné, že vystupuje, Hanka si už bude moci oddechnout a zahnat své chtíčem provoněné myšlenky. "Mějte se krásně vílo s vůní heřmánku," pozlobí ji nevědomky nezvaný trapitel. Hanka neodpoví, jen se instinktivně pousměje, má pocit, že i to bylo víc, než si chtěla dovolit. Pak už jen zahlédne trapičovi záda s rozjíždějícího se vlaku a vnímá obrovskou úlevu. Děvčata občas sní o románku s neznámým mužem, jenže Hanka je ráda, že tomuto svodu pro tentokrát o vlásek unikla. Zároveň si ale uvědomuje, že její tělo stále prahne po milování. Vlak mezitím dorazil do města Hančina bydliště, ona zkroušeně vystupuje a zkouší volat Janovi, který je ve škole.

"Honzí, v kolik dorazíš domů, hrozně mi chybíš, těším se na tebe, lásko moje," drmolí nevědomky Hanka. "Lásko, vždyť víš, že přijedu až večer, dneska toho mám fakt hodně, můžeme zajít někam na večeři," odpovídá jí student. "Radši bych byla doma, chci být jenom s tebou zlato moje," zkouší se trochu uklidnit, ale nedaří se jí to. "Miláčku, jsi v pořádku, hrozně drmolíš, stalo se ti něco?" vyzvídá Jenda, který zná Hanku jako osobu klidnou a vyrovnanou. "Ale ne, jsem v naprostém pořádku, jen jak jdu s kopce, tak jsem udýchaná, víš," ujišťuje svého partnera, "tak večer, pa, lásko moje, miluju tě." "Já tebe přece taky a moc, měj se a večer, ju."

Nebezpečí bylo zažehnáno, ale Hanka je stejně celá nesvá, je kousek od domu a ona celou cestu myslí na to, co se stalo, nebo mohlo stát. O své lásce a oddanosti k Honzovi nepochybuje, zároveň má ale stále a snad ještě větší chuť se milovat a do Honzova návratu zbývá 5 hodin, je pravé poledne. Inu nezbývá, než udělat si "dívčí chvilku". Sotva zabouchne dveře od bytu, klíče pověsí na háček a vyzuje si kecky, zamíří k ložnici. Mezi futrama se ale zarazí, spatří totiž pečlivě ustlané lůžko, na kterém se miluje a spí se svým Jendou, svojí láskou, svým manželem. Dále si uvědomuje, že živé sny, kterými se chystá doprovodit svoji modlitbičku, se Honzy týkat nebudou. Na Honzíka si počíhá večer, až se vrátí ze školy, ale následující chvilky touhy a rozkoše stráví v myšlenkách s někým jiným, a to právě s mužem, který tak usurpátorsky ovládl její hormony poblázněnou mysl. Rozhodne se tedy, že celý akt odbyde v předsíni a to před velikým zrcadlem, které se tam nachází a slouží k poslední úpravě zevnějšku před odchodem. Poté, co odhodí svetřík z ramen si zlehka a pomalinku sundává své blankytně modré šaty, které pověsí na věšák a co nevidět tam přibude i podprsenka s kalhotkami. Hanka je zcela nahá a přesto, že její uvažování je plné hořkých výčitek, ví, že její tělo si žádá tuto oběť v podobě ipsačních hrátek. Stoupne si před zrcadlo a dovolí si na chvíli na veškerá tabu a zákony morálky zapomenout. Chce si představovat, jaké by to bylo, kdyby se jí podařilo svést svého "Pana zakázaného." Laškovně se začne kroutit a vrtět, zatímco se sama sleduje v zrcadle. Významně pohazuje hlavou a nechává své rozpuštěné vlasy poletovat vzduchem, ve kterém je cítit erotické dusno. "Tak líbila bych se ti takhle cizáku," švitoří do ouška svému vysněnému milenci, kterého si představuje stojícího před sebou a vzápětí se začne hladit, představujíc si jeho silné a mohutné ruce místo svých. Začíná na bříšku, ale netrvá dlouho a jeho dlouhé prsty už laskají a masírují její ztopořené bradavky. Jeho rty a jazyk zatím dychtivě, ale přesto s něžností vánku škádlí její krk a šíji, nezapomínaje ani ušní boltce a lalůčky. Hanka se už zcela poddává svým úvahám a snům, nechává plout tu kolébající loď do stanice rozkoše. Přidřepne si, přičemž pootevře svůj zvlhlý oltářík na obdiv cizákovi a jeho chtíčem ovládaný zrak spočine na její nektarem zbrocené lasturce. To už se ale jeho dlouhé prsty starají o blaho Hančino za pomocí jejího zduřelého andělíčka. Jeho protáhlá kladívečka jsou tak zručná, jak krouživými a ladnými pohyby obhospodařují to místo, které je pro ženy tak rozkošnicky hřejivé. S Hančina úst se derou toužebné steny, zatímco ona propůjčuje své paže, dlaně a prsty svému imaginárnímu milenci, jehož živá podoba možná ještě sedí ve vlaku, nebo už také vystoupila, Bůh ví kde. Se sladkou chutí na rtech přijímá Hanka vlny rozbouřené rozkoše, jež si dopřála právě v dnešní poledne. Už jen několik krátkých okamžiků zbývá a Hančino tělo a mysl zaplaví ta největší peřej v podobě vybuchujícího a vše smetávajícího orgasmu. Hance se chvějí nohy, nevydrží v podřepu, sedá si, načež ji orgasmické křeče donutí si na chvíli na zemi i lehnout a to za nepřetržitého sténání, které se promění v jemný vzlykot. Hanka leží na zemi a po tváři ji tečou slzy, podívá se na sebe do zrcadla. Sama nechápe, čím jí ten cizinec z vlaku tak uhranul. Snad svou vizáží filmového krasavce a hrdiny, o kterém sní tajně každá dívka, možná to byla jen náhoda, či prostě chemie osoby, kterou těžko ovlivníš. Každopádně, v jednom má jasno. Neskutečně se těší na večer, až přijde její miláček a ona bude zas a znova jen jeho. Teď však leží na zemi, omámená rozkoší, pokusí se dát trochu do kupy, nebo si dopřeje ještě jedno pokušení, musí se přece s cizákem rozloučit provždycky…

Mě úplně buší srdce...

Nebojte se přátelé, jsem naprosto zdráv a v pořádku. Tedy až na tu hlavinku, že… Jen jsem si při surfování po netu vzpomněl na tuhle nesmrtelnou hlášku z Obecné Školy.

Na internetu je spousta článku o tom, že je poměrné vysoká spotřeba léčiv nejen v České Republice, ale také všeobecné, po celém Světe. Jeden rok se spotřeba zvýší, další rok zase klesne. Průměr je ale stabilně vysoký. Ani se tomu moc nedivím, znám totiž lidi, kteří sahají po krabičce, případně po tubě s prášky pokaždé, když je, byť jen nepatrné pobolívá hlava, případně jiná část jejich drahocenného těla. Také vím, že prášky na spaní jsou velmi v oblibě a to především u žen. Nechci ale nikomu sahat do svědomí, či snad někomu něco vytýkat. To není důvodem tohoto článku.

S vyprávění přátel, kamarádů a známých ale zjišťuji, že tomuto trendu často napomáhají sami lékaři, a to tím, že se mnohdy nezabývají příčinou bolesti, neduhů a útrap, nýbrž nasadí zkrátka medikamenty, které bolest, případně neduh utlumí a dál se pacientem nezabývají. A něco takového se mi stalo v předloni na podzim. To léto jsem si jako člověk s hendikepem požádal o příspěvek na mobilitu. Asi po dvou měsících mi přišla pozvánka k mému praktickému lékaři, který měl vyplnit příslušnou žádost z hlediska medicínského. Datum prohlídky byl stanoven na úterý a to po víkendu, kdy jsem slavil narozeniny nejen moje, ale i mých dvou sestřenic, data našeho narození jsou totiž v rozmezí pěti dnů, jen roky jsou rozdílné, takže to většinou, co se týče rodiny, spláchneme najednou. Do toho mi pochopitelně přibyla oslava s přáteli, které jsem pochopitelně nemohl ošidit, čili víkend to byl náročný a nemusím vám jistě vykládat, že nápojů prostých alkoholu jsem za ten víkend příliš nevypil. Do to několik káv a jídla, která se jen stěží dala považovat za dietní, natož za zdravá. Návštěvu lékaře jsem ale nikterak neřešil, doktor mě přece zná, napíše jen, co je potřeba, vyplní tu žádost a za 15 minut jsem fertig. Asi by tomu i tak bylo, kdyby zdravotní sestra nevyřkla ta osudová slova. "Pojďte, já vám alespoň změřím tlak, když už jste tady." A jak řekla, tak také udělala, avšak očka se jí pěkně vykulila a vytřeštila, když zahlédla mé, právě změřené hodnoty. "Člověče, vždyť vy máte 200 na 110, to je hrozně moc a to jste vždycky měl tlak jako miminko, to není normální, to bude mýt pan doktor radost." A měla pravdu, doktor medicine radost opravdu měl, tedy až poté, co se zvedl ze mě, neb to s ním seklo, zatímco já byl v klidu a za neustálého mrkání jsem mu vykládal, že mám za sebou víkend zahrnující několik narozeninových oslav, což by mohlo být možná příčinou tak vysokých hodnot. Doktor usoudil, že na tak vysoké hodnoty je jeden propitý víkend málo a kromě vyplněné oné žádosti, která mi posléze byla stejně k ničemu, jelikož ten příspěvek na mobilitu mi přiznán nebyl, mi napsal první, nikoliv však poslední prášky řešící hypertenzi a poslal mě domů s tím, že mám přijít za 14 dní a do té doby se mám zříct alkoholu i kávy a že se uvidí. Při vyplňování mé žádosti na psacím stroji (pro mladší ročníky - psací stroj je v podstatě kombinovaný počítač s tiskárnou, přičemž řečený počítač je velmi primitivní a prost veškerého softwaru a tiskárna funguje na principu černé inkoustové pásky a několika zvláštních paciček, na kterých jsou vymodelována veškerá písmena abecedy) si můj ošetřovatel zažertoval, a to tím způsobem, že pronesl "zase mi spadly windows," a to v okamžiku, kdy se mu ona černá, inkoustová páska vyvlékla s válečku, na kterém byla navlečena. Po 14ti dnech abstinence jsem se tedy dostavil, ale bohužel, měřené hodnoty se nehnuly ani píď. Lékař kroutil hlavou a napsal mi léky druhé, které budu brát společně s těmi prvními, navíc jsem byl vybaven nepopulární zkumavkou, s tím, že mám druhý den jít na lačno do laboratoře, odevzdat tam močí naplněnou nádobku a nechat si odebrat krev. A po 14ti dnech opět na kontrolu. A tak jsem byl čistý celý měsíc, jaká to novota po tolika letech, těžko jsem na koncertech vysvětloval, proč nejdu na panáčka lihoviny brčálově zelené barvy i názvu. Čert tomu však chtěl, že i to bylo marné a bezvýsledné, hodnoty se sice hnuli, avšak minimálně a tak doktor změnil druhé léky za třetí, silnější, první ponechal a poslal mě na oční (taky mi to bylo divné), ale s očního obrazu se prý pozná ledacos, laborky dopadly prý dobře. Na očním mi byly očka rozkapána a já asi 3 hodiny viděl tak rozmazaně, že jsem si připadal jako v rauši, takže alespoň něco. Také kamarád, kterého jsem cestou domů potkal, se mi smál, s tím, že takhle nakouřeného mě ještě neviděl. A to už jsem neměl ani kapku skoro 2 měsíce. Posléze jsem byl poslán ještě na sono, jestli prý mám v pořádku játra a ledviny. "Sakra, věděl jsem, že dávám holkám zabrat, ale že je odkouřím takhle brzo, to jsem tedy neplánoval." "Játra a ledviny máte v pořádku," zněl verdikt. Chudák doktůrek byl zoufalý a já těžce rozladěn, neb jsem abstinoval tři měsíce, které mi připadali jako 3 járy a ke všemu úplně zbytečně. Třetí léky tedy pozměnil za čtvrté a první stále ponechal, s tím, že pak už tedy neví. Také špekuloval, jestli netrpím syndromem bílého pláště, ale bylo mu divné, že dříve byly hodnoty v naprostém pořádku. Znechucen jsem šel domů a dal si čaj, když jsem kávu nemohl, načež se mě moje máti zeptala. "A kolik ti vypiješ toho čaje denně Akime?" "Normálně konvici, čili asi litr a půl," odvětil jsem ji. "Tak ho zkus taky vysadit, tein taky zvyšuje tlak," mudrovala mamča. Jsem zvyklý maminku poslouchat, tak jsem to udělal i tentokrát. Za pár dní jsem šel opět na kontrolu, a co byste řekli? Tlak zas jak panic. Tuze jsem se zaradoval, že jsem opět zdráv a hlavně, že se zbavím toho rituálu, spočívající v každodenní dávce medikamentů. "Jo panáčku, to nejde, ty prášky už vám musím nechat, to už budete brát pořád, jinak by to s vámi mohlo praštit." Posléze jsem si uvědomil, že viníkem je zřejmě skutečně ten čaj, neb v té době jsem přišel o práci a místo jednoho nedopitého hrnku před cestou do práce, jsem začal pít celou konvici denně.

Od té doby tedy beru 2 léky na hypertenzi a to do konce života, přitom stačilo, aby se mě lékař při prvním zjištění vysokých hodnot mého tlaku, zeptal, co a v jakém množství jím a piji. Uznávám, že i já jsem mohl projevit vyšší inteligenci a více se o daný problém zajímat, ale mě tenkrát prostě napadl jen ten alkohol a káva. Že by to zhoubou mohl být tmavý čaj, mě zkrátka nenapadlo.

Žalm o krystalicky bílém žalu

Vyměním svou zbídačenou duši za tvou ranní dávku štěstí. Stejně si mě vždy vnímala jako bezduchého.

Vyměním své naivní, bláhovou láskou a znásobeným citem bolavé srdce za tvou odpolední dávku naděje. Stejně si mou láskou vždy jen pohrdala a smála se jí. Snad nechtěla si mě ještě více trápit.

Vyměním své nemocí zkroucené tělo za tvou večerní dávku zoufalství. Stejně ses mého těla spíše bála, možná ses ho i štítila a necítila si z něho žádnou sílu a energii.

Chci a sepíši s vesmírným bohémem kontrakt o téhle záměně. Pak už nebudu si více představovat, jaký Svět měl by být. A ty nato snad prorazíš tu nejpevnější zeď, proti které se s tvrdohlavostí sobě vlastní rozebíháš s takovou urputností, kterou sis sama rozšafně nadělila. Vylijeme tak konečně ten přeplněný pohár s koktejlem obsahující lásku a nenávist v tekutém stavu smíchané osudem tak krutě a nelítostně v poměru jedna ku jedné. Vyrveme ty bodající střepy roztříštěné a zapadané do našich očí, zrcadel životních tužeb a přání, nimiž jsme zřeli tenkrát oné Silvestrovské noci cestu společného přátelství, po které však byli jsme schopni jít společně jen tak titěrně krátkou dobu, neb ty ses rozhodla danou štreku proběhnout sprintem, zatímco já se rozhodl jít procházkou, při které je možno popíjet.

Díky tobě nadpozemský paisane za ta slova, která si mi dnes nadělil a svěřil si mi jejich sepsání, neb jen tobě já se zpovídám. Jsou to slova, která jsem nechtěl, nebo se bál je vyslovit, poněvadž jsou tak bodavá, až mě z nich v srdci píchá a trpká tak, že mění víno v blín, jsou to ale slova, která bylo nevyhnutelně nutné vyřknout, jelikož Země se točí a Vesmír se rozpíná dál a dál, což nikdy neustane…

Šťastný Nový Rok

Všem pravidelným i občasným návštěvníkům mého prapodivného blogu přeji sametový vstup do roku 2015. Ať se vám vyhýbají veškeré strasti a bolístky. Buďte hlavně všichni zdrávi a v pořádku. Užívejte života, co se dá, nedbejte na to, že se občas nedaří a snažte se pomáhat druhým. Ačkoliv je to občas velmi těžké, milujte tento Svět, poněvadž jiný stejně zatím nemáme…

Akim, robě to nesmrtelné

Nebojte se moji milí internetoví přátelé, nestal se ze mě nafoukaný, nabubřelý a namyšlený hajzl, který si do pusy nevidí a nic mu není svaté. Nikterak jsem se nezměnil, takže ten název článku berte s táááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááákhle velkou rezervou. Pouze jsem se zamyslil nad tím, jestli jsem se někdy ocitl v nebezpečí života a zda jsem někdy utekl hrobníkovi z lopaty. A musím říct, že ano. V mém deníčku života je zapsáno několik událostí, které mohli vést k tomu, že jsem mohl tento Svět opustit dříve, než by bylo záhodno a je prazvláštní, že všechny tyto historky se staly dříve, než jsem dosáhl první desítky svého zemského počínání. Jsou to vlastně 3 příběhy, z nichž jednu si pamatuji, další dvě znám pouze z vyprávění. Pro mě to jsou spíše takové příběhy "pro pobavení", pro mé rodiče to však byly krušné chvíle plné strachu a zoufalství způsobené možností ztráty jejich jediného syna, milovaného Akima. Zajímá-li tě tedy můj milý a milovaný čtenáři, jak malý Akim 3x bojoval se zubatou a dal košem pánovi s biblí, posad se tedy, nalij si panáčka, či něco teplého pro zahřátí, našpicuj uši a poslouchej… teda vlastně čti, že ano, to jsem tedy popleta… tak tedy…

První příběh se odehrál v době, kdy jsem čerstvě užíval druhého járu svého pobytu na tom širém Světe, poznával ho a ochutnával tak, jak nejlépe si batole může dovolit. Také jsem se pokoušel o první krůčky, osud tomu však chtěl, že jedny z mých prvních kroků mohly být i kroky poslední. Situace byla taková, krásné letní odpoledne, otec v práci a má maminka se rozhodla vyjet s kočárkem obtěžkaným zatím nemluvícím a nechodícím Akimem, dítětem Husákovým a ukázat mu město v jeho socialistické kráse, 80. léta bušila na vrata, o sametovce ani páru, tak proč si nevyrazit? Maminka mě tedy spoře oblékla, sic bylo parno, i sebe ustrojila pohodlně a připravila na chodbu kočár, aby se mohlo vyrazit. Mě postavila vedle kočáru, neb stoj už jsem zvládal celkem bravurně, jen kroky mi zatím nešli, což jsem ale měl v plánu změnit a učinil jsem to nečekaně právě v okamžiku, kdy má nebohá matka upravovala interiér mě určeného vozidla. Bohužel jsem se do té socialistické krásy rozeběhl s takovou vervou a schodů nedbaje, že jsem oné schody zdolal po kaskadersku, hlavou napřed a to schody celé a dole jsem zabrzdil hlavičkou já tvrdohlavec o kumbál umístěný v mezaninu. Zlomeného jsem tehdy nic neměl, ale domlácen jsem byl tedy fest, jak se říká pěkně po Česku. Krev z nosu byla na danou situaci nutností a boulí a modřin také nebylo po málu, nicméně žádné vnitřní krvácení, ani zlomenina se nekonala, takže jsem po návštěvě pohotovosti a provedení všech nezbytných vyšetření, mohl zase domů v náruči mé vystresované matky, která si dodnes vyčítá, že neuhlídala mé první krůčky.

Druhá příhoda se stala o pár let později, poté co jsem na svém narozeninovém dortu sfoukl 3 svíčky, byl to prý podzim, sám si tuto událost, stejně, jako tu první nepamatuji. Rodiče si jednoho dne všimli, že mám na nosánku malou ranku, možná jakýsi vpich, nicméně ranka se zdála býti čistá a tak usoudili, že jsem snad poranil sám v rámci nějaké hry. Večer mě dali v klidu do postýlky a já usnul spánkem klidné a dětské nevinnosti. Když šli však spát rodiče, to už si maminka všimla, že mám obličej silně oteklý a běželo se na pohotovost znovu. Dodnes má matka hrůzu v očích, když mi vypráví, že při převozu do nemocnice už mi oteklostí nebyly vidět oči ani ústa. "Silná otrava krve," nesl se nemocnicí ortel a s tím byli rodiče posláni domů, lékaři prý potřebují klid na práci. Bohudík jejich práce byla asi adekvátní a otok naštěstí do rána zmizel, nicméně hlavní lékař se pak svěřil mému zděšenému otci, že i on sám měl strach o moje žití a už, ač nerad dumal nad tím, jak oznámit rodičům ztrátu jejich syna. Přesto, že plamen mé životní svíčky tehdy plápolal dosti divoce a sfouknutí nebylo daleko, i tehdy jsem šel domů zdráv a téměř bez úhony. Příčina otravy nebyla nikdy zjištěna.

Třetí historku si již pamatuji osobně, bylo mi asi 10 let a měl jsem tehdy BMX kolo, respektive jeho komunistickou verzi. Ale řádilo se na něm dobře, nejvíc mě bavilo skákat přes různé hrboly a sjíždět schody, navíc jsem si tenkrát jako malý špunt netroufl. Také jsem jezdil rád rychle jako blesk a to se mi mohlo stát osudným. Vracel jsem se totiž jednou s projížďky po městě a v okolí a hasil jsem si to přes malé hřiště u nás za panelákem. Na bocích toho hřiště byly umístěny malé stožáry, nebo jak to mám nazvat, na které se dala upevnit síť na volejbal, tenis, případně nohejbal. Bohužel to někteří, sítě nemaje řešili různými provazy, lany, špagáty a v nejhorším případě i lankami, která z dálky nebyla moc vidět. A právě takového lanka jsem si při své rychlé jízdě nevšiml a zachytil se o něj krkem. Viděla to jakási drbna ze sousedství a ta zavolala na moji mamku, a ta chudák mohla už po třetí lomit rukama a ronit slzičky nad mým nepozorným chováním. Naštěstí mě lanko odmrštilo a já si nesrazil vaz, ani se neoběsil. Jen můj krk "zdobila" dlouhá krvavá rána, takže jsem vypadal, jako desetileté dítko, co se pokusilo o sebevraždu oběšením…

To jsou tedy tři historky, které dávám k dobru pro pobavení společnosti a ačkoliv zní mnohdy až hrozivě, všechny dopadly dobře a mě nezbývá, než doufat, že mám zkrátka v životě trošku toho štěstíčka a ač neznaboh se modlím, aby to tak vydrželo, co možná nejdéle. Alespoň je vidět, že už jako dítě jsem byl nezmar a neposeda a připravoval jsem svým rodičům a svému okolí nejednu nepříjemnost.

A co vy, měli jste někdy na mále?

Když jsme táhli k Jaroměři a ukopnutý palec

Dneska začnu vzpomínkou na vtipnou historku, která se mi stala 25. června 2009. Byl jsem tehdy se svými kamóškami Lenkou a Petrou, což jsou sestry na koncertě mých milovaných Depeche Mode v Praze. Byl to myslím druhý koncert v právě otevřené Synot Tip Areně. Show začala už v 20,00, aby mohla být ukončena kvůli hluku ve 22,00 a aby mohli občané s okolí jít v klidu spinkat. S holkami jsme se dohodli, že předtím než se přesuneme na plánovanou after party, tak se trošku projdeme po Praze a odpočineme si. Vydali jsme se tedy k našemu autu, které jsme měli zaparkované nedaleko, občerstvili jsme se, holky se upravili a pomalinku jsme se vydali na tu after party. A tehdy se to právě stalo. Bylo zhruba půl jedenácté, čili už byla tma. Ušli jsme asi 100 metrů od auta a procházeli jsme dlouhou ulicí, na jméno se mě neptejte, neb nejsem Pražák a navíc můj orientační smysl je naprosto mizerný, stačí mi, abych se 2x otočil a už nevím, kde jsem. Takže, ocitli jsme se v té dlouhé ulici a to v momentě, kdy široko, daleko nebylo ani živáčka. A najednou jsme zaslechli nějaký zpěv a netrvalo dlouho a my jsme měli šanci spatřit původce toho zpěvu. Kde se vzal, tu se vzal, zpoza roku chlap jako hora. Lidičky, kdybyste ho viděli, statný, vysoký, urostlý, v obličeji pohledný, charizmatický a nelžu vám, ten chlap musel mýt hodně přes 2 metry, připadal mi jako obr. Pánové, byl to muž, ze kterého byste zákonitě museli mýt respekt, a vám milé dámy mohu s klidem říct, že při pohledu na něj by se vám zajisté rozbušila srdéčka a v klínu byste měli takový čertíky, že byste mohli gaťky ždímat. Navíc, jak byl oblečený, kožené kalhoty a boty jako malé lodě, a pak měl takový zvláštní hábit, či pelerínu a jinak už ho zdobily jen jeho holé, obrovské a svalnaté ruce, nebo spíše hnáty, či palice. Věřím tomu, že ten muž by byl schopen zabít krávu ránou do hlavy. Levou rukou si máchal do kroku a pravou rukou si přidržoval kus klády, kterou měl hozenou přes rameno. Ta kláda měla zajisté 80 kilo a on jí nesl, jako by to vetchá větévka. A zpíval si do kroku "Když jsme táhli k Jaroměři…", dodnes si pamatuji ta slova, která vycházela z jeho úst tak hřmotně a hlasitě, že jí musela slyšet půlka Prahy. Takhle já si představuji Krysaře, akorát Krysař je smutný muž, kterého se lidé bojí a štítí se ho, kdežto tento chasník byl i přes svou horovitost zajisté příjemný společník, s jehož pronikavých očí totiž sršelo jen a jen dobro. A jak se objevil, tak také zmizel. Dodnes vidím tu jeho mužnou, ale přesto laskavou tvář a jeho rty, ze kterých rezonují ta slova lidové písně. Když zmizel, podíval jsem se na holky a s jejich nechápavých pohledů jsem mohl přesvědčit o tom, že viděly to samé, co já, nicméně jsem i zeptal, jestli viděly chasníka s kládou na rameni a zpívající si do kroku. Lenkou s Petrou přikývly, načež jsme se nekontrolovaně rozesmáli. Dodnes nevíme, jestli to byla nějaká sázka, nebo jestli to někdo netočil skrytou kamerou, nebo Bůh ví co ještě, nebo to byl opravdu podivný dřevorubec, který Prahou jen procházel a mířil si to k té Jaroměři. Důležité je, že kromě úžasného koncertu jsme si s Prahy odvezli tuhle vzpomínku.

A teď ještě něco o letošních Vánocích. Proběhly docela v klidu, až na to, že se mi stala taková nehoda. Při přípravě místa na Vánoční stromek jsem zajel nohou pod křeslo tak nešťastně, že jsem si ztrhnul celý nehet na palci pravé nohy, takže moje noha vypadá, jako kdybych prošel mučením mafiánských zločinců, kteří se ze mě snažily dostat nějaké, pro ně důležité informace. Jsem prostě kopyto, no. Doufám, že u vás proběhlo vše bez nehod a v pořádku…!?

Veselé Vánoce internetoví přátelé

Kdybyste mi před půl rokem řekli, že přijde doba, kdy budu psát různé články a komunikovat s lidmi v diskuzích, neuvěřil bych vám. Nikdy jsem na to nikdy nebyl. Všechny ty seznamky, chaty, ICQ a nakonec i Facebook šli totiž mimo mě. "Proč bych si měl povídat s někým, koho osobně neznám a nevím, jak vypadá?" říkal jsem si, protože mi to přišlo opravdu, jako zbytečnost. Měl jsem ale napsáno pár literárních pokusů, které jsem měl a dodnes mám uložený na jednom hudebním portálu, ale tam si toho nikdo víceméně nevšímal. A tak jsem špekuloval, co s tím a našel jsem tenhle blog. Upřímně vám řeknu, že jsem si myslel, že to sem jenom vložím a zhruba jednou za čtvrt roku se podívám, jestli náhodou nepřišel nějaký ten komentář. Pak mě ale naštěstí napadlo se podívat na pár vašich blogů a některé mě opravdu zaujali do té míry, že jsem napsal pár komentářů. Dneska je těch oblíbených hned několik a věřte mi, že to nejsou jen ty, co mám uloženy v "oblíbených odkazech". Posléze mě taky trklo, že bych mohl napsat něco nového a tak jsem se do toho s velikou nejistotou pustil. Snad se vám alespoň některé moje literární pokusy a články líbí. Jsem velmi mizerný literát, ale věřte mi, že některé povídky, především ta o Markétce mě stojí nějaké to úsilí a přiznám se vám, že občas musím otevřít nějakou tu svoji třináctou komnatu, ačkoliv je to pro mě docela těžké. Abych si občas literárně a lidsky trochu ulevil, napíši občas nějakou tu bejkárnu. Jako třeba právě včera. Byl jsem ve vaně a sprchoval jsem se a myslel jsem na kraviny. Najednou mi z ničeho nic začali naskakovat ty sprosté a přihlouplé veršíky. Abych je nezapomněl, zapsal jsem si je do compu, hnedle, co jsem přišel z koupelny, ještě s ručníkem kolem pasu. Pak jsem to dal sem a doplnil to tou pornografickou fotkou. Ano přátelé mi říkají, že mám velice zvláštní a dosti perverzní smysl pro humor. Pak jsem si uvědomil, že na můj blog chodí spíše ženy, než muži a že je možné, že to může být pro někoho trochu moc a může ho to urazit, nebo znechutit. Pokud se tak stalo, věřte mi, že to nebyl úmysl. Jsem prostě chlap, no. Nejsem bezchybný princ na bílém koni, ale obyčejný muž, kterého zdobí plno neduhů. Odpusťte mi tedy moji občasnou lascivitu a hrubost. Ale přiznejme si to. Život mě už párkrát naučil, že muž se musí občas chovat trošku jako prase, aby byl pro ženy zajímavý ve své divokosti. Nejednou jsem totiž viděl to, že dáma dala přednost praseti před princem. Tyto podobné články tedy berte, jako takové malé rýpání a chlapské mrmlání. Rozhodně nemám v úmyslu nikoho urážet a hanit, a ženy obzvlášť ne. Snad jsem tedy nikoho z vás vyloženě neurazil a nezklamal, poněvadž, to by mě vskutku moc a moc mrzelo.

A teď se konečně dostávám k důvodu, proč píši tento článek. Chtěl bych vám totiž všem z hloubky mého srdce a upřímně popřát krásné prožití Svátků Vánočních, bohatého Ježíška (pokud jste moc nezlobili ), zároveň vám moc přeji, aby se vám vyhýbaly veškeré životní strasti případně, aby jich bylo, co nejméně. Hlavně buďte všichni zdraví, to samé přeji vašim rodinám a blízkým. Ať se vám tedy všem moc daří, to vám všem přeje Akim.

Ema mele maso, aneb na co myslím při sprchování

Koukni na tu Lindu

jak si mrská pindu

od pondělí do neděle

mládence má u prdele

Heleďme ho čtveráka

jak si honí čůráka

před bordelem zima je

smolař, peněz nemaje

Nalákal jsem Maričku

na holandskou travičku

po zkouření té kytky

v bříšku měla čertíky

ganja je teď zhulená

a Marička je těhotná

jak já bych si vlasy rval

hned jsem ejakuloval

Miluji já tuze Lenku

jednou uvnitř jindy venku

potkal jsem ji dneska v šenku

lízala tam barmanku

nedrbu si vůbec lebku

teď šukáme po Švédsku

Markétka v oparu marihuany - část 5

Ten Pán Času se asi zbláznil, nebo je na speedu, protože to všechno tak neuvěřitelně letí. Asi má Mistr Time prst u svého videa na tlačítku rychlého převíjení vpřed a mačká ho furt dokola. Do nového milénia jsme nevstoupili, ale skočili jsme do něho bungee jumpingem. Snad máme dobré lano, abychom nedopadli, jako ten zlý muž v té legendě o tom, jak před ním utíkala jeho vlastní žena, neb se ho bála, uvázala si liánu a skočila a ten nebohý surovec hopsnul za ní, samozřejmě bez liány. Doba je strašně rychlá a vzdálenosti se zkracují, navíc, když teď máme ty mobilní telefony a můžeme volat odkudkoli a kamkoli. A taky máme ten internet. Navíc nám světe zboř se, otevřeli na periferii města hudební klub, takže chceme-li se pobavit, nejsme odkázaní na hospody a v horším případě na stupidní diskotéky. Markéta mě vždycky dráždila větami typu. "Jdeme s Kristýnou na piškotéku sbalit nějaký chlapi, jdete s námi pane? Třeba tam taky potkáte tu pravou." Věděla, že mě to vytáčí a potutelně se culila jako malý uličník, který právě čórnul dvacku s máminy peněženky, aby měl na pamlsek. Škádlila mě té do té doby, než jsem se jednou naštval a s chladem ve tváři jsem začal hrát divadlo, jako že teda jo, ale že nepůjdu s nimi, nýbrž sám a někam jinam a sbalím nějakou ženskou. Markétka se nejdřív chechtala jak střelená, ale když viděla, že to myslím vážně, poněvadž jsem se naložil do vany, oholil jsem se a navoněl jsem se provokativně dokonce několika druhy deodorantů, začala nejprve natahovat moldánky a když jsem se i elegantně ustrojil a chystal se jako k odchodu, spustila tak hystericky pláč, že nebýt doma Krista, těžko bych jí uklidnil, plakala tak usedavě, až mě zabolelo u srdce a já nakonec litoval toho odvetného žertu. Nicméně o diskotéce už od té doby, nepadlo ani slovo. Tak tedy máme ve městě hudební klub a je to prostě nádhera, žádná nálevna, žádná putyka, knajpa, či hospoda, a především žádná piškotéka, ale klub. Žádné rozvrzané židle, ale gauče a křesla, jako doma v obýváku, můžeš si tam dát v klidu kafe, pivko, vínko, nebo dokonce zahulit i špeka, nemusíš se nikde venku krčit jako nezbedný parchant, aby tě nikdo neviděl a nenabonzoval tě, nebo v zimě klepat kládu. Všechno pěkně v pohodlí "domova", pěkně v klubíku. Oficiální název klubu je Big Hit, ale mezi lidmi se ujalo familiární název Shit a někdy je taky označován jako rokáč. Rockové koncerty jsou zde také, ale lépe se ujala takzvaná techno scéna. A to je opravdová paráda a lahůdka. Začalo se tu scházet neskutečné kvantum lidí a to nejen s okolí, ale jezdí sem tancechtivé lidstvo s celé republiky. Nevím, jak to majitelé dokázali, ale klub si vytvořil skvělou pověst a je vyhlášen široko daleko. A hudba, ta je taky naprosto dokonalá, jede tu veškerá elektronická taneční hudba od house, přes trance, drum and bass, jungle, až po techno atd. S Markétkou jsme oba uletěli na lámaných beatech, takže jedeme v drumíku skoro pořád, což leze trošku na nervy Kristě, když je doma, ona to má také ráda, i když ona radši techno a jak ona říká v menších dávkách, a tak jsme to vyřešili kompromisem a doma u holek posloucháme hlavně nekomerční rockovou a metalovou muziku, což vyhovuje všem. Také na DJe si nemůžeme stěžovat, jezdí k nám ty nejlepší DJové s celé vlasti, opravdový DJský výkvět a dokonce už u nás byli i Němci, nebo třeba Francouzi. Bohužel, tehdy byla naše Kristýna zase, asi na oplátku ve Francii. Jediné, co mi v této společnosti trošku vadí, je o něco vyšší koncentrace tvrdých drog. My to nepřeháníme ani s trávou, vždyť taky chodíme do práce, zahulíme si jen o víkendu a to jen venku, třeba právě v klubu, domů to netaháme. Do klubu pochopitelně chodí pár feťáku, ale jsou to ti samí, co jsem dřív potkával i po hospodách, takže takový rozdíl to zase není. Všechno má zkrátka svůj rub i líc.

Takže současnost je žhavá, blahodárná a obohacující a my nejsme odkázáni jen na vzpomínky. Ale vzpomínek je více než dost. Jak by také ne, když člověk žije v téhle vypečené, trojhlavé a dvoukundí rodince. Těch nezbedností, co holky vymýšlejí je opravdu přehršle a většina s těchto rozverností má jak jinak, erotický náboj. A někdy se dokonce i nějaké to darebáctví i vyplatí. Po jedné páteční techno party jsme všichni 3 dostali chuť na vyprošťováčka a tak jsme zašli do Shitu i druhý den. Dali jsme si po pivku, načež si Majky položila hlavu Kristýně na rameno, s tím, že je úplně kaput a že asi umře a že potřebuje kafe, jinak za sebe neručí. Podíval jsem se na Kristu a usoudil jsem, že ani jí káva neuškodí a objednal jsem jí 3x. Poté, co jsem si zamíchal právě přinesený kafe, jsem se rozhlédl po klubu a u vedlejšího stolu jsem zahlédl dva muže, jak po očku pozorují Markétino válení se po Kristýnce. "Tamhle váš někdo pozoruje, chovejte se trošku důstojněji, " upozornil jsem ty dvě bosorky. Obě se podívali k vedlejšímu stolku a instinktivně se zašklebily. Chvíli na to se už ale věnovaly svým teplým, životadárným nápojům černé barvy, označované coby turek, ačkoliv by Turek asi pěkně čuměl, kdybych mu tento nápoj připravil. Když jsme měli upito asi do poloviny, nahnula se Kristýna k Markétě a něco ji špitla. Markéta přeměřila pohledem celý klub a zahleděla se na vedlejší stůl, u kterého popíjeli ti dva výtečníci. Mě už bylo jasné, že dámy něco chystají. "Opijeme se dneska zadarmo?" pronesla Markéta zbytečnou otázku. "No, jestli nemáš dost po včerejšku, tak proč ne?" shodli jsme se s Kristýnou. "Jsem pořád trošku unavená, ale žaludek už se se mnou zase kamarádí, to kafe mi pomohlo," odfoukla si Markéta. Chvíli počkala a poté se přitulila ke Kristýně a jala se jí laskat krk a ucho, nato se ti nezbednice počali vášnivě a horlivě líbat. Mě tato situace vůbec nerozhodila, vídávám přece dívky v daleko intimnějších chvílích a člověk pak trochu otupí a už mu to ani nepřijde. S pány ale začali čerti šít, úplně se rozzářili a neuběhla ani minuta a jeden z nich s vtíravostí ruského vojáka, už stál u nás u stolu, a prý, jestli si k nám mohou přisednout, že by objednali nějaké to pití. Radim a Honzík, tak se ti dva jmenovali. Slova se chopila Kristýna, představila se jako Nikoleta a že toto je její partnerka a životní láska Alexandra a jsou obě čistě lesbické orientace a já že jsem Sašin bratranec Adam. Pánové to slupli jako malinu, celý večer objednávali nápoje, drinky, panáky, i nějaké menší pochutiny a zcela jim za to stačilo, že se holky občas políbily jazyky, nebo se jinak laskaly. Když ke konci večera už silně podnapilá Majky zajela Kristýně pod tričko a podráždila ji malinko bradavky, mládenci fandili a výskali jako by byli v Naganu roku osmadevadesátého. Nejlepší na tom bylo, že pánové se vůbec o nic nepokusili, přijali fakt, že dámy tam jsou jen a jen spolu a mě přijali, coby kamaráda do party. S radostí zaplatili lístek, který zdobila suma 2128 korun českých, a odešli vstříc svým zítřkům. To se nám to chlastá, když nás cizí hostí.

Jednou z nejkrásnějších vzpomínek mého života určitě zůstane letní dovolena ve Francii, která měla na naší rodinu přímo léčivý, regenerativní a omlazující účinek. Tou rodinou nemyslím jenom sebe a ty dvě čarodějnice, se kterými sdílím nejen lože neřesti, nýbrž i ostatní životní slasti a strasti, ale i Radka a jeho druhou ženu Sáru. Jedno podzimní odpoledne po návratu z práce jsem se totiž díval z okna a kochal se rozmanitostí a pestrým výběrem barev nedbale uspořádané na malířské paletě, kterou svíral ve svých po listí vonících rukách Stařeček Podzim a z lehkostí vánku a s rozšafností pijana barvil ty padající a třepetající lístky, ty vstupenky na to zimní představení, které tu bude co by dup. A tu jsem právě spatřil Radka, jak vystupuje s auta a krokem šlechtice si to kráčí k našemu domu. "Kristýnko, ty si domluvená s tátou, že přijede na návštěvu? Támhle zrovinka jde," ukazoval jsem ven z okna. "Bože můj, to se muselo něco stát, vždyť on tu vlastně ještě nikdy nebyl. Hergot Markéto, neválej se furt v tý posteli a švihej se oblíct, je tu táta, tak tu neběhej, jak nějaká kurvička," sprdla Krista Majky a bylo vidět, že je opravdu vyplašená. "Ty jo, to je fakt nějaký divný," přilila Majky benzín do ohně. U holek zrovna a opět nejel výtah, tudíž Radek musel do pátého patra pěšky a tak měly ženský dost času hodit se do gala. "Bože můj tati, co tady děláš, co se zase stalo, je něco ze Sárou, nebo co?" zasypala Kristýna otce otázkami a dala mu velikou pusu. "Neboj holka, všechno je v naprostém pořádku, však se všechno dovíš, ahoj, a kdepak je to naše zlobidlo?" vhlížel do bytu a nikdo nepochyboval, že myslí Markétu. "No přece tady," přiřítila se k němu Majky s napřaženýma rukama a čekala objetí, kterého se jí dostalo. "A už vůbec nezlobím," zamrkala po nás očkem. "Prosím tě, vždyť to ti nikdo neuvěří, ty trdlo," usměrnila Krista Majky, zároveň jí však láskyplně políbila do vlasů. "Buď vítán," podal jsem Radkovi ruku a nabídl, že všem udělám kávu, případně čaj. "Jo, kávu si dám, ale připrav nějaké pohárky, přivezl jsem koňáček, máme co oslavovat, tedy, jestli mi dají tyhle moje princezny svoje svolení," pravil laškovně Radek. "Proboha a co ti jako máme svolit, tak nás nenapínej, táto," žadonila Kristýnka. "On si určitě chce vzít Sáru, ty trubko, že je to tak taťko?" mrkala na něj Markéta. "Jak si to uhádla, ty čarodějnice, jedna," rozesmál se Radek na celé kolo, až mu na čele naběhla jeho typická smícho žíla, ta, která mu naběhne pokaždé, když se hodně rozesměje. "Proč mi říkáš trubko?" vrazila Kristýna lehce do Markéty. "A proč ty mi říkáš trdlo?" opáčila Markéta. "Ale jestli s tím nebudete souhlasit, nikdy to neudělám," pokračoval Radek. "Kriste pane táto, to víš, že tě v tom podpoříme, jak sis vůbec mohl myslet, že ne?" kroutila Kristýna hlavou. "Však vy víte, co pro mě znamenala vaše matka, moje milovaná a zlatá Jenůfka, nechci, abyste to braly tak, že už na ní nemyslím." Radek zvážněl a bylo vidět, že se mu derou slzy do očí. "Ale Sára je prostě skvělá ženská a taky už nejsme nejmladší, a kdyby se nám něco stalo, tak ať máme to lejstro." "A bude svatba," zavýskalo trdlo. A svatba byla a kouzelná, sice malá a skromná, jen my a pár známých, zato lásky tam bylo nepřeberné množství, nevěstě to slušelo, až oči přecházeli a dokonce i Radek byl z té Sářiny krásy tak roztomile zmatený, a přitom i on sám byl jak předlouhou pro eleganci a šarm, přesně tak, jak se to hodí k muži jeho moudrosti a charismatu. Holky byly pochopitelně za družičky a užívaly si to a pořád jim v očích svítily plamínky nějaké čertoviny, ale podařilo se mi je uhlídat, takže svatba proběhla v naprostém klidu a důstojnosti, přesně tak, jak si to Sára s Radkem zaslouží.

Ve Francii jsme strávili celý červenec, všichni pěkně pohromadě a byla to doba čarovná a užili jsme si ji ve velkém stylu. Především na Radkovi bylo znát, že už se alespoň částečně vyrovnal ze ztráty své navždy milované a zbožňované Jenovéfy a byl důstojným společníkem své vznešené a půvabné Sáře, která tehdy ještě neměla ani ponětí o tom, že má Radek v úmyslu ji pojmout za manželku. Sářin půvab je odzbrojující a myslím, že děvčata hodně brzo pochopila, že nemají ani ten nejmenší důvod na ní žárlit a nepřát Radkovi to z nebes nasypané souznění. Naopak, pod ochrannými křídly své nové "matky" docela zjihly a celý pobyt v Zemi Francouze se chovali pro ně snad až příliš ukázněné. Žádné řechotání, poštuchování a především žádné jakoby nahodilé obnažování předností a jiných intimnějších partií, nepočítám-li opalování nahoře bez, které snad už dnes nikoho nepohoršuje. Do smrti nezapomenu ten úchvatný okamžik, když jsme seděli s Radkem v pohodlných křesílkách ukryty ve stínu, který nám dopřával balkónek našeho hotýlku, popíjeli jsme archivní vzorek vinic hlídaných ostřím zrakem galského kohouta, na obzoru jsme měli jako na tapetě před sebou, možnost sklánět se před hrdým majestátem Alp Francouzských, ze kterých sálal ochranářský klid, a zároveň budily dojem světa znalecké pokory. A pod námi u bazénku zase dávaly na obdiv svou neodolatelnou krásu naše ženy, kterým pouze spodní díly plavek zakrývaly ta nejnutnější místa, které, já ze dvou třetin a Radek z jedné třetiny známe jak po vůni, tak po chuti. "Myslím, že sis vybral tu nejlepší," poplácal jsem Radka bujaře po zádech nepředstíraje, že mluvím o Sářiných bujných, přesto pevných ňadrech a byl jsem rád, že Radek kvituje moji poznámku s patřičnou hrdostí. Ani Majky si neodpustila poznámku na adresu Sářiny chlouby. "Vidělas ty kozy a ty obrovský dvorce, to jsou mlíkárny," máchala zas rukama ve vzduchu, až ji musela Kristýna zase napomenout. "Nech toho, mluvíš o otcovo přítelkyni, ty zvíře." "Ale no jo, vždyť já vím, ale uznej, že proti těm mým čudlíkům je to fakt něco." Přistoupil jsem k Markétě a se slovy, "ty máš přece nádherný kůzlátka", jsem jí začal dráždit bradavky jazykem, až se jí bezděky ztopořily. "Nechte toho sakra," zahrozila Kristýna, nicméně její milostnou šťávou orosená pička stvrzovala důkaz, že se jí poskytnutý výjev i přes její lamentování tuze líbí.

Také Markétce Francie více než prospěla. Ta rodinná sounáležitost působila na její zbědovanou dušinku jako balzám a jak se mi později bázlivě svěřila, měla poprvé v životě pocit, že skutečně někam patří. Ona miluje a neskutečně si libuje v tom našem řádění ve třech, ale tenkrát u Francouzů mohla dát konečné vale svému nezávidihodného dětství. Bylo uzdravující i pro mě vidět, jak si naše hýčkání užívá, váží si ho a opětuje ho. Poprvé mohla ucítit platonickou, ba co víc rodičovskou lásku a něhu se vším všudy. Dokonce jí to uklidnilo do té míry, že sama počala hovořit o svém působení v dětském domově, o tetách, které se o ni a její dětské spolu odložence staraly, o kamarádkách a především jsem tehdy poprvé zaslechl jméno Pavla. Pavla, nebo spíše Pájuša, či Pavluša, jak o ní Majky hovořila, byla její první a úplně ta největší a nejúžasnější, děcákovská kámoška, kterou tam kdy měla. S trpkostí v hlase mluvila Markéta o prvních dnech, kdy ji do ústavu přivezli a ona zdrcená tím, že musí opustit své druhé já, čili Kristýnu a její rodiče a nechápala proč tomu tak je, když oni tvrdí, že jí mají tak moc rádi a že pro ní budou dýchat. Ach, jak já si umím představit toho na celý Svět rozzlobeného a nasupeného prcka, jak kolem sebe kope a nechápe, proč je mu tak ubližováno. Jak nám sama přiznala, bylo tohle lidské mládě rozhodnuto už nikdy a s nikým nepromluvit a tím se pomstít tomuto tak krutému a nelítostnému místu, jako tento Svět bezpochyby je. A asi by tomu i tak bylo, nebýt právě Pavlíny. "Když, ona ta potvora za mnou chodila každý den a mluvila na mě a dělala různé kraviny, až jsem jednou nevydržela a začala se tepat," vyprávěla Markéta. "Nebýt jí, nepřežila bych to tam. Ona je stejná krevní skupina, jako já, taky takový blázen. Byla o něco starší, a tak mě ochraňovala, a když jsme dospěli, tak jsme spolu párkrát zdrhli za klukama." vzpomínala. "A spolu jste nic neměly?" předběhla mě s otázkou a s určitým napětím v hlase Krista. "Neboj miláčku, Pájuša je čistě na kluky, pipiny jí nevoní, v tomhle ohledu jsem byla vždycky jen a jen tvoje," klekla si Markéta před Kristýnu a bez otálení začala Kristu jazykem laskat na podbřišku. Ta mrška prostě dobře ví, jak člověka uchlácholit. Pak ještě dodala, že se o ní Pavlínka starala naprosto skvěle, že jí uklidnila a vysvětlila jí, co a jak, když měla první menstruaci a také si vzájemně hlídkovali, když si jedna chtěla trošku se sebou tajně pohrát. "A kolikrát jste vlastně utekly za těma klukama?" zajímalo mě logicky. "Jenom párkrát, to nestojí ani na řeč, důležité je, že jsem nakonec našla vás pane," ukonejšilo mě to mé rozvrkočené všechno.

"Já mám nápad," vyhrkla jednou Markéta. Co kdybychom jsme si udělali výlet a v rámci toho zajeli i do děcáku a já se tam zeptala, jestli nemají na Pájušu nějaký kontakt, telefon, nebo adresu." "To je dobrý nápad," odpověděla Kristýna, ale bylo na ní vidět, jak v ní hrklo a že pro ní představa cesty do děcáku není zrovna ideální způsob, jak strávit den. "Později se mi svěřila, že se této představy vyloženě bojí, protože má obavy, co by s ní udělal pohled na vrata ústavu, kam museli párkrát odvézt uprchlíka v podobě Markéty, která sem tam utekla, protože se jí po Kristýně stýskalo. "Ty jo, já fakt nevím, co to se mnou udělá, až uvidím tu zeď zoufalství.," Ano, tak si s mámou pojmenovaly zeď s bránou do světa nechtěnců, před kterou se vždy jedna, tak druhá zoufale rozplakaly. Dodnes nevím, jestli nás tehdy Majky slyšela, nebo ne, ale pak se na nějakou dobu o děcáku nezmínila. Až jednou, když byla Kristýnka zas na pár dní ve Franckově, jak říkala Markéta, za mnou přišla a říká mi. "Hele, sjedeme do toho děcáku sami dva, teď ve středu, ju? Je hezký babí léto, užijeme si to a pro Kristu to bude překvapení, vrací se až v neděli." Když jsme dorazili před bránu děcáku, pečlivě jsem pozoroval Markétiny reakce, ale vypadalo to, že to s ní nic moc nedělá, a tak jsem moc navrhl, že počkám venku, jestli si to nechce vyřídit sama a postavil jsem se ke zdi, která kdys byla mlčícím svědkem zoufalství, jež prožívala matka s dcerou, když krůpěje jejich hořkých slz promlouvala namísto slov. "Pojďte se mnou pane, prosím, chci vám představit svoje tety, určitě tam ještě většina z nich pracuje, vždyť to není tak dlouho, co jsem pryč." Souhlasil jsem a upřímně mohu říct, že jsem toho nelitoval. Personál byl velmi příjemný a bylo znát, že na Markétu i přes její útěky, vzpomínají jen v dobrém. Je vidět, že o ty nechtěná škvrňata je postaráno v rámci možností celkem dobře. Navíc se ukázalo, že výlet splnil účel a Markéta si kromě tisíce pusinek od tet a dalšího personálu odvážela i lísteček s adresou na Pavlušu a navíc se ukázalo, že její dětská kamarádka bydlí sotva 50 kilometrů od nás. "Sjedeme za ní hned tuten pátek," rozhodla Markéta.

Jenže to už mi dovolenou nedali a tak Majky prohlásila, že už nedokáže dál čekat, a že sjede za kamarádkou sama, že to je jen kousek a večer na ní mám počkat v rokáči. A tak sedím v Hitu a čekám na ní celý nervózní a netrpělivý, stýská se mi po ní a taky chci vědět, co a jak, a tak jí furt volám a ona mě ubezpečuje, že do půl hodiny je v mém náručí. A taky že jo. Vletí do klubu celá rozzářená, šťastná a je vidět, že setkání s přítelkyní dopadlo nad očekávání dobře. "Byla to úplná paráda, Pavluša je pořád stejná, kecali jsme a chlámali se jak bláznivý," drmolí. "A taky jste si zahulili, co?, komentuji její zarudlé bělmo. "No, to víš, že jo, má nějaký holandský modely, něco jsem přivezla i tobě na ochutnávku, tak pak ubalíme. Dneska není žádná party, tak jen na pohodu".

Je o dvě hodiny později, jsem zhulenej jak taška a Markéta ještě víc, alespoň už tolik nebrebentí, spíš tak filosofuje a taky se mi svěřila, že má rarášky v bříšku, tak až se dáme trošku do pucu, že bysme mohli jít domů. Po hodině jsme na tom o poznání lépe a tak tedy vycházíme. Cestou domů přemýšlíme, že bysme mohli přespat u holek, protože jejich byt je o hodně blíž. "Pane a proč vlastně máme ty dva byty, proč se jednoho nezbavíme, zbytečně platíme dva nájmy," mudruje. "A co až si Kristýna najde nějakého chlapíka?" "No, to bych jí břicho rozpárala a hlavu usekla," hrozí jakoby pěstí. "Ba ne, kdyby si našla kolíka, tak půjde asi k němu ne?" tlemí se zhuleně Markéta. "Hmm, na tom něco je," uznávám. Jak to že se tam sakra svítí, má se vrátit až v neděli," ukazuje na jejich okno. "No tak se vrátila dřív a asi je utahaná, zazvoníme tam, pojď." Jenže Markéta má jasno. Je tam zloděj. "Musíme vystoupit o patro níž a pak dojít pěšky, abysme ho nevyrušili," špekuluje Markétka ve výtahu. "Jasný," jsem tak zkouřenej, že nemám sílu odporovat a s konopným úšklebkem s ní začínám hrát tu hru na lupiče. Opatrně, nehlučně, ale skoro minutu odemyká byt a po špičkách vstupuje dovnitř. Já ji následuju, je slyšet zvuk sprchy. Tak a je po akci, anebo jsme narazili na velmi čistotného lapku. Markétce svítí v očích kromě gramu vyhulené trávy i čertíci šibalství a ukazuje, ať jdu za ní do ložnice a já ji s radostí následuji. "Dělej, svlíkej se, překvapíme tu rajdu, stejně už jsem hrozně vzrušená." Svlékáme se do naha a leháme si spolu na postel a netrvá dlouho a je slyšet, že Kristýna už zastavila vodu a asi se utírá. Po chvíli vstupuje do ložnice a rozsvěcí světlo. "Překvapení," zaječí Majky. "No teda, proboha, kde jste se tu vzali?" valí oči Krista a směje se. "To neřeš, radši mi vysvětli, ty čubko, jak to že si doma a neozvala ses nám," vyčítá ji Markétka. "Zlatíčko, já jsem dorazila před chvilkou, přijela jsem o dva dny dřív a chtěla jsem vás zítra překvapit, myslela jsem, že budete někde pařit, tak jsem vám nevolala. "To jsou teda výmluvy, zapomeň holčičko, pěkně si to odpracuješ," nařizuje Markéta, roztahuje nohy a její zvlhlá mušlička dosvědčuje její slova o nadrženosti. "No počkej, ty potvoro, já ti ukážu," kontruje Krista, přistupuje k Majky a chytne ji za nohu a začne ji laskat a líbat v oblasti kotníku, pak se přemisťuje na nárt a prstíky, které ji jemně okusuje. Markéta zakloní hlavu a vzrušeně sténá. Já jí hladím prsa a pak ji lehce olizuju a jazykem dráždím bradavky, přičemž ji jemňounce škrábu na bocích a na bříšku. Kristýna se posouvá přes holeň a podkolenní jamky až na stehna, do kterých Markétku jemně hryže. To už pokojem opojně voní Markétin milostný nápoj, lemující oba břehy její chtíčem zaplavené studánky. Kristýna neskrývá touhu tento nebeský mok ochutnat a poodhrne prstíky oba závojíčky a obnaží tak ztopořeného andělíčka, který jako pyšný strážce hlídá Markétinu studničku opojení a touhy. Můj erektovaný pyj dokazuje mou libost k dané situaci. Markétka mě bez otálení saje a špičkou jazyka rozmazluje ústí mého žaludu. Konopí ukazuje svoji moc a sílu, naše těla jsou citlivější a vnímavější na každý dotyk. Kristýna objímá svým jazykem Markétinu lasturku a stupňuje tak její touhu po ukonejšení. "Dělej, jdi do ní, chci, aby si ji šukal, zatímco mě líže," pobízí mě Markéta. Poslechnu ji a vstávám a postavím se za klečící Kristýnu a vidím, jak si prsty hbitě masíruje poštěváček. Zlehka zaklepu svým obnaženým a lačným žaludem na její roztouženou branku. Vítá mě slastnou šťávičkou, která mě ujišťuje, že mohu bez otálení vstoupit a já tak na Markétino přání konám. Kristýnčina mušlička mě vzápětí obejme a chtivě vtahuje můj zbrocený falos do své chtíčem uzákoněné moci. Její vzdechy jsou jasným důkazem správnosti mého činění. Naše těla splynou do pudem otesaného sousoší, mistr sochař by měl radost…