Mě úplně buší srdce...

Nebojte se přátelé, jsem naprosto zdráv a v pořádku. Tedy až na tu hlavinku, že… Jen jsem si při surfování po netu vzpomněl na tuhle nesmrtelnou hlášku z Obecné Školy.

Na internetu je spousta článku o tom, že je poměrné vysoká spotřeba léčiv nejen v České Republice, ale také všeobecné, po celém Světe. Jeden rok se spotřeba zvýší, další rok zase klesne. Průměr je ale stabilně vysoký. Ani se tomu moc nedivím, znám totiž lidi, kteří sahají po krabičce, případně po tubě s prášky pokaždé, když je, byť jen nepatrné pobolívá hlava, případně jiná část jejich drahocenného těla. Také vím, že prášky na spaní jsou velmi v oblibě a to především u žen. Nechci ale nikomu sahat do svědomí, či snad někomu něco vytýkat. To není důvodem tohoto článku.

S vyprávění přátel, kamarádů a známých ale zjišťuji, že tomuto trendu často napomáhají sami lékaři, a to tím, že se mnohdy nezabývají příčinou bolesti, neduhů a útrap, nýbrž nasadí zkrátka medikamenty, které bolest, případně neduh utlumí a dál se pacientem nezabývají. A něco takového se mi stalo v předloni na podzim. To léto jsem si jako člověk s hendikepem požádal o příspěvek na mobilitu. Asi po dvou měsících mi přišla pozvánka k mému praktickému lékaři, který měl vyplnit příslušnou žádost z hlediska medicínského. Datum prohlídky byl stanoven na úterý a to po víkendu, kdy jsem slavil narozeniny nejen moje, ale i mých dvou sestřenic, data našeho narození jsou totiž v rozmezí pěti dnů, jen roky jsou rozdílné, takže to většinou, co se týče rodiny, spláchneme najednou. Do toho mi pochopitelně přibyla oslava s přáteli, které jsem pochopitelně nemohl ošidit, čili víkend to byl náročný a nemusím vám jistě vykládat, že nápojů prostých alkoholu jsem za ten víkend příliš nevypil. Do to několik káv a jídla, která se jen stěží dala považovat za dietní, natož za zdravá. Návštěvu lékaře jsem ale nikterak neřešil, doktor mě přece zná, napíše jen, co je potřeba, vyplní tu žádost a za 15 minut jsem fertig. Asi by tomu i tak bylo, kdyby zdravotní sestra nevyřkla ta osudová slova. "Pojďte, já vám alespoň změřím tlak, když už jste tady." A jak řekla, tak také udělala, avšak očka se jí pěkně vykulila a vytřeštila, když zahlédla mé, právě změřené hodnoty. "Člověče, vždyť vy máte 200 na 110, to je hrozně moc a to jste vždycky měl tlak jako miminko, to není normální, to bude mýt pan doktor radost." A měla pravdu, doktor medicine radost opravdu měl, tedy až poté, co se zvedl ze mě, neb to s ním seklo, zatímco já byl v klidu a za neustálého mrkání jsem mu vykládal, že mám za sebou víkend zahrnující několik narozeninových oslav, což by mohlo být možná příčinou tak vysokých hodnot. Doktor usoudil, že na tak vysoké hodnoty je jeden propitý víkend málo a kromě vyplněné oné žádosti, která mi posléze byla stejně k ničemu, jelikož ten příspěvek na mobilitu mi přiznán nebyl, mi napsal první, nikoliv však poslední prášky řešící hypertenzi a poslal mě domů s tím, že mám přijít za 14 dní a do té doby se mám zříct alkoholu i kávy a že se uvidí. Při vyplňování mé žádosti na psacím stroji (pro mladší ročníky - psací stroj je v podstatě kombinovaný počítač s tiskárnou, přičemž řečený počítač je velmi primitivní a prost veškerého softwaru a tiskárna funguje na principu černé inkoustové pásky a několika zvláštních paciček, na kterých jsou vymodelována veškerá písmena abecedy) si můj ošetřovatel zažertoval, a to tím způsobem, že pronesl "zase mi spadly windows," a to v okamžiku, kdy se mu ona černá, inkoustová páska vyvlékla s válečku, na kterém byla navlečena. Po 14ti dnech abstinence jsem se tedy dostavil, ale bohužel, měřené hodnoty se nehnuly ani píď. Lékař kroutil hlavou a napsal mi léky druhé, které budu brát společně s těmi prvními, navíc jsem byl vybaven nepopulární zkumavkou, s tím, že mám druhý den jít na lačno do laboratoře, odevzdat tam močí naplněnou nádobku a nechat si odebrat krev. A po 14ti dnech opět na kontrolu. A tak jsem byl čistý celý měsíc, jaká to novota po tolika letech, těžko jsem na koncertech vysvětloval, proč nejdu na panáčka lihoviny brčálově zelené barvy i názvu. Čert tomu však chtěl, že i to bylo marné a bezvýsledné, hodnoty se sice hnuli, avšak minimálně a tak doktor změnil druhé léky za třetí, silnější, první ponechal a poslal mě na oční (taky mi to bylo divné), ale s očního obrazu se prý pozná ledacos, laborky dopadly prý dobře. Na očním mi byly očka rozkapána a já asi 3 hodiny viděl tak rozmazaně, že jsem si připadal jako v rauši, takže alespoň něco. Také kamarád, kterého jsem cestou domů potkal, se mi smál, s tím, že takhle nakouřeného mě ještě neviděl. A to už jsem neměl ani kapku skoro 2 měsíce. Posléze jsem byl poslán ještě na sono, jestli prý mám v pořádku játra a ledviny. "Sakra, věděl jsem, že dávám holkám zabrat, ale že je odkouřím takhle brzo, to jsem tedy neplánoval." "Játra a ledviny máte v pořádku," zněl verdikt. Chudák doktůrek byl zoufalý a já těžce rozladěn, neb jsem abstinoval tři měsíce, které mi připadali jako 3 járy a ke všemu úplně zbytečně. Třetí léky tedy pozměnil za čtvrté a první stále ponechal, s tím, že pak už tedy neví. Také špekuloval, jestli netrpím syndromem bílého pláště, ale bylo mu divné, že dříve byly hodnoty v naprostém pořádku. Znechucen jsem šel domů a dal si čaj, když jsem kávu nemohl, načež se mě moje máti zeptala. "A kolik ti vypiješ toho čaje denně Akime?" "Normálně konvici, čili asi litr a půl," odvětil jsem ji. "Tak ho zkus taky vysadit, tein taky zvyšuje tlak," mudrovala mamča. Jsem zvyklý maminku poslouchat, tak jsem to udělal i tentokrát. Za pár dní jsem šel opět na kontrolu, a co byste řekli? Tlak zas jak panic. Tuze jsem se zaradoval, že jsem opět zdráv a hlavně, že se zbavím toho rituálu, spočívající v každodenní dávce medikamentů. "Jo panáčku, to nejde, ty prášky už vám musím nechat, to už budete brát pořád, jinak by to s vámi mohlo praštit." Posléze jsem si uvědomil, že viníkem je zřejmě skutečně ten čaj, neb v té době jsem přišel o práci a místo jednoho nedopitého hrnku před cestou do práce, jsem začal pít celou konvici denně.

Od té doby tedy beru 2 léky na hypertenzi a to do konce života, přitom stačilo, aby se mě lékař při prvním zjištění vysokých hodnot mého tlaku, zeptal, co a v jakém množství jím a piji. Uznávám, že i já jsem mohl projevit vyšší inteligenci a více se o daný problém zajímat, ale mě tenkrát prostě napadl jen ten alkohol a káva. Že by to zhoubou mohl být tmavý čaj, mě zkrátka nenapadlo.